Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek
Od roku 1945 do roku 1952 žila naše rodina ve vesnici Slapy, asi 40 km od Prahy. Obývali jsme horní patro domu vsazeného do stráně, dílem porostlé ovocnými stromy, dílem lesem. Dům patřil JUDr Miloslavovi Pošovi, čerstvě vyhozenému bankovnímu řediteli. Žli jsme stranou života vesnice i stranou života země. Tam jsem začal poznávat svět a byl to svět docela můj. Naučil jsem se být sám a umím to dodnes.
Slapy v padesátých létech byly vesnice jak se patří, jako z Baara.
Pozemek našeho domu sousedil s vojenskou ozdravovnou. Z druhé strany bydleli manželé Pokorní a vedle nich o kus dál od nás rodina Tomáškova.
Jejich jednopatrové domy byly vybudovány podle stejného mustru.
V přízemí byl především chlév, potažmo stáj. Pokorní chovali krávy, vždycky kozu, někdy prase a samozřejmě množství husí, kachen a slepic. Tomáškovi byli mohovitější a kromě toho měli i koně. V přímém sousedství chléva byla "sednice". Byla to místnost s přímým vstupem zvenku, snad chráněným malou předsíňkou. Dominovala jí veliká kachlová kamna s pecí. Na peci spávala babí Pokorná, bývalá pošťačka. Podle fotek soudím, že jí mohlo být sedmdesát, osmdesát, ale třeba jí bylo mnohem méně, tehdy se na vesnici stárlo rychle. Pod pecí bydlela kuřata a kachňata a housata za nizoučkou ohrádkou z prkna na pět palců vysokého. To byla Mengeleho míra. Jakmile havěť vyrostla, aby prkno přeskočila, šup s ní do lágru, do velikého kurníku a brzy na to do plynu, rozuměno pod nůž. Mladí, tedy rodiče se dvěma syny, Bohoušem a Tondou, bydleli v patře v jedné místnosti všichni dohromady. Chodilo se tam po dřevěných schodech vedených venkem, s podestou krytou žudrem s dřevěnými trámky. Mě se tam "u mladých" líbila toaletka paní Pokorné, s mramorovou deskou se zapuštěným umyvadlem a flakónem na vonění s rozpracovačem a gumovým balónkem. Močili všichni do nočníku, na velkou chodili přes bahnitý a slepičinci pokrytý dvůr do kadibudky u hnojiště. A vodu samozřejmě všichni čerpali v obecní pumpě, která stála těsně u zdi hřbitova.
Nebyl to jen dům, bylo to "hospodářství". Krávy dávaly mléko a babí z něho tloukla máslo v ruční máselnici. U silnice měli Pokorní kus pole. Pan Pokorný, který už nebyl zemědělec, pokud vím zedničil a pak pracoval na stavbě Slapské přehrady, po práci zapřahal krávy a oral pole. Kluci mu samozřejmě museli pomáhat. Měl také secí stroj, ale už ne sekačku. Obilí sekal se svými syny kosou. Z mouky vlastní výroby pekla babí chleba v chlebové peci nahoře na půdě, vždycky několik pecnů najednou, které vydržely, myslím, aspoň čtrnáct dní.
Pan Tomášek byl jak řečeno mohovitější. Měl koně k zápřahu a obilí sekal samovazem. Ten se mi moc líbil, a nejvís špagátky na vázání snopů. byly konopné, pořádně drsné, s červenými dřívky na konci; samovaz je dokázal sám zauzlovat. Vlastnil i lokomobilu a mlátičku poháněnou koženou ransmisí. Stroje skladoval ve veliké stodole na druhé straně ulice, tedy spíš cesty. Po žních měl za stodolou stoh, ve kterém jsme si dělali tunely a úkryty. Byla to zábava, kterou dnes nechápu: rozkoš z vrtání byla krutě zaplacena inkasem milionu osin, které se zadíraly do kůže na celém těle. Choval i včely a když sbíral med, paní Tomášková dávala nám dětem na talíři celé plástve i s mrtvými včelami. Med to byl omamný, tmavý, nasbíraný dělnicemi v borovém lese.
Pan Pokorný na pana Tomáška žárlil pro jeho bohatství a nemluvil o něm nejlíp. Naopak pan Tomášek na pana Pokorného hleděl svrchu. To jim nebránilo chodit společně na ryby. Měli dlouhatánské bambusové pruty s korkovými držadly. Do nich se zapichovala udice. K dětským povinnostem patřil lov žížal. K němu bylo potřeba vyrobit z ořechového listí a vody tlučením v plechovce smrdutou zelenou vodu, kterou jsme nalévali do žížalích dírek v zemi. Po chvilce červi vylézali a šup s nimi do krabičky. Pruty se mi líbily, chycení kapři také a nejvíc jejich vyvržené měchýře, dušičky jsme jim říkali. Když uschly, šlapali jsme po nich, aby byla rána. Kapry chytili vždycky, štiku občas. Té pak usekli hlavu a přibili ji na trámek žudra v patře. Pan Tomášek měl těch štičích hlav třikrát víc, než pan Pokorný. Dodnes nechápu, proč tomu bohatšímu Tomáškovi braly štiky líp, než chudšímu Pokornému. Asi měli pravdu Indiáni když říkali, že Manitou má rád bohaté a úspěšné.
Otec poslouchal Londýn a Svobodnou Evropu na pětilampovce Telefunken. Její veliké zelené "magické oko" mě zajímalo podstatně víc, než nějaké "bum-bum-bum" Londýna a "Dobrou noc a pevnou naději" Svobodné Evropy. Líbil se mi záhadný otvor v přední stěně přijímače zakrytý hrubě tkanou lesklou látkou. Vyptával jsem se tatínka, proč tam ten otvor je.
"Už brzo bude na světě vynález, který se jmenuje televize," vysvětlil mi otec. "Má to být rádio, které ukazuje obrázky. V továrně na rádia už televizi zkoušejí a pořád se jim to ne a ne podařit televizi vyrovit. Takže tu díru, ve které budou jednu obrázky, zakryjí hadrem a nepovedený televizor prodají jako rádio."
Snad té volovině i věřil já určitě. Strašně jsem se těšil na okamžik, až se v továrně pokus povede a na rádiu bude místo kusu hadru obrázek.
Doktor Poš a táta chodili v neděli odpoledne na návštěvu k záhadnému pánovi, který bydlel ve vile na druhé straně našeho kopce. Jmenoval se "pan prezident Košín" a já se divil, že kromě pana prezidenta, co je na známkách máme ještě nějakého jiného. Osobně na něho nemám jinou vzpomínku, než neblahou. Byl jsem jedno u Košínů na návštěvě a paní Košínová mi ukrojila chleba a namazala máslem a marmeládou. Než jsem se stačil svačiny ujmout, sežral ji Košínovic pudl. Strašně jsem brečel a nepřestal, ani když mi laskavá paní ukrojila nový chleba. Vždyť "ten můj" chleba sežral pes! Jen okrajově ke mně doléhaly řeči dospělých. Povídali si, že něco už brzy "rupne".
"Nejdéle na podzim to rupne", a když přišla zima, "podle zaručených zpráv už na jaře to rupne".
Jenže nic nerupalo.
Nedobrovolný penzista doktor Poš kouřil dýmku a nosil sebou velikou červenou krabici tabáku Princ Albert. Jednoho dne se vůně dýmky dramaticky změnila, původní Princ Albert došel a jeho místo v piksle zaujal Taras Bulba. Změna vůně odpovídala míře ušlechtilosti obou mužů, kteří tabákovému produktu propůjčili jméno. Vyrozuměl jsem, že kouř bude zase vonět lépe, až "to rupne". Už aby to bylo! Jenže vůně se ne a ne dostavit.
Oba mí rodiče kouřili. Patřilo to k dobrému tónu a životnímu stylu a bylo v tom ještě něco víc. Za války byla nouze o cigarety a - výslovně jsem se na to ptal - přesto nikdo z okruhu přátel mých rodičů se neodnaučil kouřit, naopak, brali by to jako osobnostní újmu a likvidaci individuality. Kouřili strašné smetí, značky "partyzánky". Zážitky z války v nich ještě hluboko vězely a šroub se utahoval a snad i další válka byla na spadnutí. To vedlo k tomu, že nedopalky nevyhazovali. Obsah popelníku sypali do plechovky, pak selektovali a čisté vajgly házeli do veliké dřevěné bedny na půdě. Až přijde válka, uvažovali, a zase nebude co kouřit, budou si balit cigárka z vajglů. Jednoho dne to přestali dělat. Uvěřili, že válka nepřijde, nebo že bude taková, pokud přijde, na ubalení cigarety nezbyde čas? Na to jsem se tenkrát neuměl a pak už nestačil zeptat.
Sousedovic kluky Tondu a Bohouše Pokorné, Otu Tomáška a jeho sestru Jiřinu jsem obdivoval a miloval, víc ale oba Pokorné. Bohouš byl energičtější, než jeho bratr Tonda. Rád se oblékal podle módy. Slušelo se mít vlasy na havla, vzadu narovno zastřižené, nebo do srdíčka, s vyholeným krkem. Nahoře byl kohout, kokrhel pokud možno fénem vyfoukaný kolem natáčky. Největší frajeři, a těch bylo ve Slapech málo, se vyznačovali ručně malovanou kravatou. Byla na ní Havaj s palmami, západ slunce nad kaňonem, nebo New York se sochou Svobody. Takovou si ovšem mohl dovolit jen někdo, komu nemohli nic udělat. Nejlíp úderník, který pracoval na pěti strojích najednou a lámal normy, jako by to byly sirky. Co se kalhot týče, to byly především trubky, úzké nohavice s širokými manžetami. Boty se slušelo mít maďary, s tlustotlustou podrážkou. Tak vypadali frajeři a já byl rád, že se s nimi mohu stýkat.
První přehrada ve slapském okolí se stavěla už za války, ve Štěchovicích. Tehdy vzaly zasvé Svatojánské proudy, sklaní průrva, v níž se řeka drala přes balvany. Někdy si říkám, jestlipak by se obnovila krása Svatojánských proudů, kdyby se přehrada vypustila a pokud možno zbourala. O něco výš proti proudu vyrostla v době mého dětství přehrada další.
Byl kolem ní velký ideologický humbuk. Nejen já, šestiletý kluk, ale kde kdo věřil, že je to geniální vynález, taková přehrada. Jednou se postaví a navždy bude dávat zadarmo elektřinu! Muži ze širokého slapského okolí tam pracovali.
Panovala tehdy bdělost a ostražitost a věřilo se, že imperialista by obětoval paži za to, aby byla zničena. Proto ji hlídali samopalníci, a chodec, který šel po hrubé betonové silnici ze Slap dolů k řece, byl důkladně perlustrován. Za pětikorunu si ovšem mohl koupit lístek do autobusu, dělnického pendlu. Ten samopalníci nestavěli. Předpokládalo se, že agent-chodec s ruksakem dynamitu na zádech se do autobusu neodváží.
S tátou jsem jezdíval tím autobusem poměrně často. Měl potíže se zuby a v jednom z dřevěných baráků na staveništi přehrady fungoval zubař. Dopolední pendl vždycky přivedl třicet, čtyřicet mužů a žen s oteklými tvářemi. Fronta se utvořila podle toho, jak kdo přišel do čekárny. Jakmile autobus zakotvil v blátivé prostoře mezi baráky, nastal závod. Všichni utíkali, aby se dostali dřív na řadu. Já fungoval jako předběžec. Měl jsem zvítězit v tomto závodě a držet tátovi místo ve frontě.
V sobotu se nezávodilo. To na poště ordinoval doktor Foustka, kterému všichni říkali doktor Fousek. Měl šlapací vrtačku a pacienti čekali na lavici u stěny a dívali se, jak doktour Fousek šlape na pedál jak chudá přadlena a vrtá a rve zuby.
Když už jsem se dostal k autobusům: mívaly zahrádku na střeše,na kterou vedl žebříček a autobusák nahoru dával kufry. A vzadu tahaly vlečňáky, na lince Praha - Štěchovice velmi často. Betonová silnice na úseku Praha - Chuchle tehdy ještě nestála, jezdilo se po úzké silnici pod Barrandovem, přes zlíchovské šraňky. Jednou šraňky zůstaly nahoře a lokomotiva narazila do vlečňáku projíždějícího linkového autobusu. Ale ani když vlak do vlečňáku zrovna nevrážel, jízda v něm nebyla žádný med.
Va Slapech jsme žili v závětří a milicionářský dupot tam nebyl moc slyšet. Jen se to všechno zhoršovalo.
Z koloniálu pana Hojáka udělali Bratrství. Kovář pan Dvořák směl ještě kovat koně, ve vsi fungoval i truhlář a kolář a samozřejmě i výrobce rakví pan Pešák, který zhotovil tatínkovi knihovny a mně opravil houpacího koně. V hostinci U Neužilů dál roznášela pivo paní Neužilová a o kus výš po silnici dělal totéž její konkurent pan Zajíček. Taktéž holič pan Vild, někdejší legionář, se staral o vzhled mužských i ženských hlav.
Nejdříve došlo na pana Domesa, drogistu, který vlastnil i benzínovou pumpu a ruční pákou čerpal ze dvou stojanů naražených na plechové barely benzín dvou barev: jeden byl červený, druhý bílý, jeden dražší, pro soukromníky, druhý nedaněný pro státní auta. Obchod mu sebrali a pověřili ho vedením drogerie v sousedních Štěchovicích, kdežto štěchovický drogista musel dojíždět do Slap.
"Že mi to sebrali, chápu a musí to asi bejt. Proč mě ale buzerujou, abych jezdil do Štěchovic?" hněval se.
Pak zavřeli faráře z nedaleké Buše, protože neopatrně kázal, a ze vsi zmizela rodina, tuším, Kropáčků, protože Kropáčkovic kluk namaloval na zeď rovnici, kde na levé straně rovnítka byl hákový kříž a na pravé kladivo se srpem.
O něco později, to už jsem chodil do školy, rozhlas vysílal proces se Slánským. Hrozně mě zajímalo a líbilo se mi, že zločince pochytali a pověsili. Ve škole jsme vyfasovali štětečky a černou tuš a zamalovávali zmínky o velezrádcích z čítanky. "Nalistujte stranu sedm, škrtněte řádku jedenáct a dvanáct. Strana devět, řádka tři. Strana jedenáct, od začátku až po slovo vítězství." Líbilo se nám, že smíme malovat v učebnici a rvát z ní obrázky., Rodiče se mnou ty pocity plně nesdíleli.
Z vesnice zmizela rodina Bondyů, které patřil a dnes už prý zase patří slapský zámek, a přestali jezdit Košínovi. Táta pořád ještě chodil na politické hovory k panu Nechvátalovi, trafikantovi, který si živnost vysloužil střepinami, jež se mu zasekly do těla někde na Piavě a tropily mu kruté bolesti při každé změně počasí. Já musel čekat venku před trafikou, abych neslyšel.
No a pak začali chodit za otcem otcové obce, předseda národního výboru a předseda strany. Slyšeli, že otec vede nemravný život a po zahradě mu běhají nahaté ženské. A co vůbec děláte, pane Neff, ptali se ho?
"Píšu knihy," říkal jim, ačkoli to nebyla pravda. Nesměl tenkrát vydávat.
"To my víme," kývali. "Jenže co děláte?"
Rozhodoval se tenkrát, že půjde dělat na stavbu přehrady. Měl jsem z toho ohromnou radost. Konečně budu mít tátu, jako všichni ostatní! Běžel jsem s tou novinou za panem Pokorným. Táta bude dělat na přehradě, hlásil jsem.
"Ten určitě," děl pan Pokorný ponuře.
Nakonec se jim všem rukou společnou a nerozdílnou podařilo naši rodinu vystrnadit.
Po mnoha letech jsem potkal člověka, který se v Slapech usadil. Byl hrozně srdešný a říkal mi, jak jsou Slapští pyšní na to, že Vladimír Neff žil v jejich vesnici.
"Vyřiďte jim," odpověděl jsem mu, "ať si vyserou voko."
Do školy jsem začal chodit v jednapadesátém roce a už druhý rok nás nahnali na brigádu sbírat mandelinku bramborovou. Američané se toho roku rojili, byli velmi zlí, na Koreu pouštěli bomby a morové mouchy a na nás mandelinku bramborovou. Měl jsem o tom přesnou představu. I na sirkách byl obrázek mandelinky, jak nám skáče padákem na brambory. Ve Slapech jich byl největší lán hned za zdí Bondyovic zámku. Žádnou mandelinku jsme nenašli a vraceli jsme se z brigády s pocitem, že Timur by nás nepochválil.
K mandelince mám dodnes speciální vztah. Abych ho vysvětlil, musím trochu odbočit.
Dědeček si před válkou postavil v Čerčanech na břehu Sázavy hezkou malou vilku, podsklepenou s vlastní studnou, vš španělském stylu. Když mu sebrali obchod, zakopal za pomoci souseda část skladu stříbrných příborů a čekal, až to rupne, aby je mohl zase vykopat. Místo rupání přituhovalo, takže udělal další lstivý tah: převedl vilku na mého tátu, který nebyl kapitalista, nýbrž pracující inteligence.
Jenže, otec byl i chlastající inteligence, a to důkladně. V létě 1949 jsme byli v ex-dědečkově vilce v Čerčanech a na návštěvu tam přijela Olga Scheinpflugová s doktorem Pipkem. Hodně pozdě v noci otec šel návštěvu doprovodit na nádraží a když se volným krokem vracel, natrefil na oddíl členů Svazu mládeže, kteří tam pochodovali nocí za zpěvu Komandýra Čapajeva. Otec k tomu měl několik přípodotků, na něž reagovali, co on že je zač.
"Co jsem zač?" opáčil. "Jsem agent chodec a rozsévám mandelinku bramborovou."
Tím umocnil jejich zájem a když pochopil, že po něm nežádají autogram, svoji výpověď opravil:
"Nejsem agent chodec! Jsem vodní polobůh Adonis a jdu obcovat s nymfami!"
Po těch slovech se vrhl do Sázavy a uplul do noci.
Přišel domů, maminka ho usušila, vynadala mu a uložila do postele. Následujícího dne jsme se vydali do Zlenic, otec schlíplý, oko krhavé. No a tam si pro něho přijeli estébáci a sebrali ho.
Byla to melodramatická scéna, na niž si matně pamatuju. K dramatickému aranžmá přispěl i fakt, že estébácky bojový tudor parkoval na druhém břehu a estébáci museli nejdřív otce dopravit na převozníkův prám.
"Tatínku, vezmi mě sebou," volal jsem. "Chci se taky povozit autíčkem."
"Nejde to, synu," říkal tatínek. "Na tuto plavbu se musím vydat sám!"
Toto vše se dělo před očima narvané zlenické plovárny, plné štamgastů z kavárny Slavie a Paukertovy vinárny.
Bytíz z toho naštěstí nebyl, ač mohl být, zásluhou tátova předválečného kamaráda Rosy, který dělal v Benešově partajního tajemníka. Vilka ale zůstala za nehty policajtovi jménem Dřímal, který tenkrát tatínka odvážel pramicí. Pak ho od policie vyhodili, prý pro krádeže, ale ve vilce bydlel dál, a táta ji nakonec v osmapadesátém roce prodal jistému panu Chudáčkovi za sedmadvacet tisíc. Kvůli rozsévání mandelinky měl malér i ve Svazu spisovatelů. Povolali ho na koberec, pérovali, nejvíc ze všech Stáňa Neumann, který hřímal:
"Naše děti, naděje komunismu, svými prstíčky likviduje amerického brouka a tento buržoazní pazhřivec si z toho dělá srandu!"
Tátu zachránila Marie Pujmanová, která oponovala čímsi v tomto smyslu:
"Je nedůstojno zabývat se takovou bagatelou!"
Otcovu vinu jsem měl později napravit svými prstíčky já, ale brouka jsem nenašel. Neumann spáchal po osmašedesátém sebevraždu. Vilku nakonec koupil můj kamarád Čmehyl, redaktor Svobodné Evropy. Ví Bůh, že mu ji přeju.
(pokračování)