"Něco ji rozrušilo nebo někdo," dumal, " Nikdy by mě nenapadlo, že ji to tak vyvede z míry. Asi jsem jí to měl oznámit šetrněji. To je opravdu zvláštní. Dal bych krk na to, že o Tamwôlu ví skoro všechno, třebas nepřesně, ale ví. Že by jí zrovna jeho přítomnost byla zatajena? Něco tady nesedí a pořádně, ale já na to přijdu."
V tom, že to není jen jeho dohad ho utvrdila sama Bina, když mu oznámila, co chce udělat.
"Ty se chceš, tedy, vrátit domů Bin? Proč, nelíbí se ti tu něco?" snažil se opatrně vyzvídat.
"Zoufale potřebuju změnu. Chci chvíli žít ve světě, kde se zdánlivě žádné zázraky nedějí."
Gordig věděl, že to není cela pravda, ale on má čas, dost času a tak se tvářil jako nic.
"A to chceš mezi lidi, tak, jak teď vypadáš?" začal si jí dobírat.
"Ne, ale nejspíš budu muset. Nemám vůbec tušení, jak by to šlo zrušit," povzdychla si.
"Hlavu vzhůru, Biny, copak jsem ti neříkal, že ti dám vědět, až přijde čas? Stačí, když si zajdeš do zrcadlové síně a budeš mít po starostech."
"A to si mi to celou dobu tajil?" trošku se na něho zlobila.
"Díky za radu. Chtěla sem se tě, ale na něco zeptat. Nechci odejít natrvalo. Jenomže nevím, jak zpátky."
Tohle byl pro Gordiga další otazník do záhady. Ale byl rád. Začala nějak patřit k Tamwôlu.
"Poslyš, Biny, jak ses sem vlastně dostala?"
"No, prostě jsem přišla. Sice jsem napůl spala."
Gordig se na chvíli zamyslel.
"Pak v tom nevidím žádný problém. Dostalo se ti, jako člověku, zvláštní výsady. Máš sem volný vstup. Jenom pro začátek, až se budeš vracet domů, běž oknem z toho sálu, jak jsme šli do Grazka"
"Ono to jde i jinak?" podivila se Bina.
"Ale ano. Klidně bych se teď mohl přemístit na zem. Je to vážně jen věc vůle, ale ty to raději nezkoušej. Aby ses neztratila. Mě se to už párkrát povedlo. Sám nevím, čím to je."
Neloučili se. Věděla, že se vrátí za několik měsíců. A ona se vrátí!
Jednoho prosincového večera seděl Gordig s Marvem v knihovně u Broggů a hráli šachy.
"Mat, Gordigu. Zase jsem vyhrál. Ale ty se vůbec nesoustředíš." Marve se zatvářil dotčeně, protože tak snadné vítězství ho vůbec netěšilo.
"Myslím na Binu."
"Ale."
"Zapomněl jsem se ti o tom zmínit, dneska ráno jsem se byl za ní podívat. Říká, že mají spoustu pečení na vánoce."
"To je snad v pořádku, ne? Tak copak ti vrtá hlavou?" otázal se Marve v domnění, že se konečně Gordig vyjádří nějak ve smyslu, jak ji miluje.
Jemu však dělalo starosti něco jiného.
Vzkazuje, že se vrátí až na jaře, jak pokvetou první stromy. A to mi právě není jasné, proč tak pozdě. Klidně by se tady mohla objevit na pár hodin. Je tady tolik sněhu a vůbec. A ona si klidně zůstává v tom jejich zaprášeném městě. Co jí vadí na zimě v Tamwôlu?" zauvažoval Gordig.
"Na zimě? Počkej, počkej. To by mohlo mít souvislost s naším přítelem. Nemají snad lidi takový zvyk vynášet na jaře Moranu, jako symbol smrti a zimy?" prohlásil Marve velice vážně. To by, ale Gordig nesměl Marveho tak dobře znát, aby mu to uvěřil. Přesto však řekl.
"Ano! Bude věřit na pověry. Teď, skoro v jednadvacátém století. Výborná úvaha."
"Ovšem logice neodporující," trval na svém Marve.
"Odporující nebo ne, to je jedno. Bina velice touží sem jít. To jsem poznal."
Marve se pokusil zatvářit jako detektiv Holmes:
"Drahý Watsone, ač si to patrně neuvědomujete, právě jste vyslovil řešení celé této zapeklité záhady. Právě proto, te tak moc chce, si to odpírá. Počkejte, jak je ta věta? Ano! Štěstí nespočívá ve štěstí, ale v jeho dosahování." Marve se zatvářil vítězně a měl proč. Skutečně to byla pravda.
Přešly podzimní plískanice, vánoce, jarní tání a velikonoce. Bina to už nemohla vydržet. S jistotou věděla, že jejím opravdovým domovem se stal Tamwôl. Ztratila pro něj srdce. Bylo jaro a byl čas k návratu.
Stalo se to na konci dubna. Bina ještě nebyla rozhodnutá vrátit se natrvalo. Zatím bude "běhat" mezi dvěma světy.
Kvetoucí stromy zdobily cestičky hebkým kobercem. Po každém závanu větru se k zemi snášely okvětní plátky jako vločky. To bylo to první co Bina uviděla.
Jako by z ní spadla všechna závaží země. Byla volná. Z čiré radosti nad tím poznáním se rozběhla tou alejí k Tamwôlu. Na zemi ji stále strašily konvence a předsudky. Strach, že ji někdo uvidí při něčem nepatřičném. Ty měsíce byly k nepřečkání. Udýchaná dosedla na schody.
"Měla bych se podívat jestli je Gordig někde tady. Ale pěkně potichu abych ho překvapila."
Opatrně se začala plížit podél zdi. Sotva se takto dostala k pootevřenému oknu do knihovny, zarazila se. Ozýval se odtamtud jakýsi šramot. Velice opatrně nakoukla dovnitř. Gordig stál zády k ní a přehraboval papíry rozházené po stole.
"Že by chtěl zase někam cestovat?" napadlo Binu a sledovala ho dál. Doufala, že se najde příhodný okamžik, aby o sobě dala vědět. Mezitím se Gordig ztratil mezi regály. Bina té chvilky využila. Potichoučku se vyhoupla na okno a opatrně slezla do místnosti. Sklonila se nad papíry a jeden list vzala do ruky.
"To vypadá jako nějaký překlad, ale co je to za jazyk?" dumala. Najednou zaslechla, že se Gordig vrací. Co teď? Rychle upustila papír a vrhla se ke dveřím. Díky průvanu, jak je zavírala, bouchly. O ne teď jsem se prozradila, pomyslela si a honem se ještě pokusila schovat do výklenku za rohem. Gordiga trochu překvapilo, že se dveře samy od sebe otvírají a zavírají, šel se tedy podívat na chodbu, ale tam nikoho neviděl. Tak se vrátil zpět. Bina si oddechla. Ne však na dlouho. Sotva se vydala ke své ložnici, zaslechla něčí kroky. První dveře jaké byly po ruce vedly do Gordigova pokoje.
"No páni, skrývám se jako bych něco provedla. Ale aspoň je to zábava. A podívejme. Má tady všude spoustu papírů. Na čempak to asi pracuje. Zvedla jeden papír. Byl na něm jakýsi záhadný nákres. Dřív než mu přišla na kloub, zaslechla zas nějaké kroky. Okna v pokoji byla otevřená a Bina jimi chtěla vyklouznout ven.Sotva se dotkla okenního rámu někdo chytil za kliku. V mžiku se skrčila za pohovku.
"Jo, někde to taky mám," oznamoval Gordig Marvemu, sotva vešli. Přitom jak otvírali zásuvky psacího stolu povídá Marve:
"Mám dojem, že jsem zaslechl na chodbě nějaký šramot."
"To mě zase bouchly dveře v knihovně. Snad to byl průvan."
"Nebo taky straší. Kde je ten zbytek?" zajímal se Marve.
"No to musíme do knihovny."
"Konečně," šeptala si Bina sotva odešli. Pro jistotu ještě chvíli počkala, než vykoukla ze dveří, aby se podívala jestli jsou pryč. Potom honem spěchala do své ložnice, tam se převlékla a přes zahradu se vydala do kuchyně.
"Když překvapení, tak pořádné," prozpěvovala se a prohledávala spižírnu.
"Upeču jim bábovku, doufám, že tady mají pořádné zásoby. Výborně! Ještě, že je kuchyň od knihovny pěkně daleko. Kdepak je forma?"
Pobíhala po kuchyni, vážila a míchala. Ještě vyhřála troubu, těsto nalila do formy a dala péct. Usadila se na stůl a protože si zrovna neměla s kým povídat, dávala troubě přednášku o pečení:
"Ne abys to pokazila. Pečení je velice odpovědná činnost. Těch chemických reakcí, které se právě dějí ses určitě nikdy nevšimla. Ještě, že jsi do práce celá žhavá. Počkej tady na mě. Jdu se podívat po něčem do vázy."
Vrátila se zrovna, když bábovka začínala vonět. Než se docela dopekla vybírala Bina čajový servis. Než se kdo nadál, všechno bylo perfektně nachystáno a poskládáno s ním šla až do knihovny.
"Neklepal někdo?" zaposlouchal se Marve.
"Kdyby tahle knihovna nebyla tak obrovská, uvidíme na dveře," povzdechl si Gordig. Pro jistotu se šli přesvědčit, jestli tam přece jen někdo není.
"Žádný ztracený duch, ale kouzelný dědeček Gordigu, hlady málem šilhám," zajásal Marve nak vonící bábovkou.
"Ten tvůj dědeček, bude patrně ženského pohlaví," poopravil ho Gordig a už si bral kousek.
"Máš úplnou pravdu. A špehuje nás," zvolal Marve radostně, když se náhodou podíval z okna.
Honem Bině pomohli dovnitř. Všichni tři se posadili ke stolu a nutili Binu vypravovat o všem co zažila a chvílemi zase ona zpovídala je.
"Víš, Biny my teď asi měsíc budeme pryč. Půjdeme se znovu podívat na ten váš svět. Nechceš se přestěhovat ke Carmině a Sergemu? To víš, že čekají rodinu? Můžeš jí pomoct s výbavičkou," navrhoval Marve.
Ale Bina ne:
"Pomůžu jí, to ano. Jenomže bydlet chci tady. Jak budu mít čas, chtěla bych se pustit do studování. Moudrostí taky v těch knihách máte dost a dost. V jistých oblastech, třeba v dějepisu, jsem zjistila závažné mezery. A taky ta okna do světa se mi k tomu budou hodit."
S prvním májovým dnem Binu ponechali o samotě. Moc si přála toho stihnout co nejvíc. Ráno vstávala za úsvitu a spěchala ke Carmině. Tam jí pomohla s čím bylo zrovna třeba a jinak si povídali o všem možném. Jak už to tak dámy o samotě dělávají.
"Víš, co ti povím, Bino, jsem ráda, že těhotenství netrvá roky, ale jen jeden."
"A už víš, co se ti narodí?"
"To víš bude to takové zářijové překvapení."
Někdy z toho bylo Bině trochu smutno a představovala si, že by byla taky maminkou. Ve svém věku by mohla mít dvě i tři děti. Jenže za chvíli na to zapomněla a v hlavě měla docela jiné věci. Odpoledne, pokud se zrovna nenacházela doma, trávila v knihovně a u některého z oken. Většinou své studium protáhla hluboko do noci a ke spánku se ukládala těsně před půlnocí. Dny běželi tak rychle, že než se nadála konec měsíce byl tady.
Ten večer seděla na pohovce v cestovní síni a věnovala se dějinám Řecka. V místnosti byla už tma si svítila devítiramenným svícnem. Dumala nad letopočty a přepočítávala si je na Gordigův věk, protože to jí šlo nejlíp."Dobrý večer, Ro." ozval se z přítmí známý hlas. Ovšem tak nečekaně, až Bina polekaně zavřela knihu. Poněkud v rozpacích odpověděla:
"Dobrý večer, pane."
"Lekla ses moc?" otázal se.
"Trochu. Není tady moc tma?" Bina honem nevěděla co říct a tak aspoň vstala.
"Nikam nechoď, Ro, tohle světlo úplně stačí. Smím ti tento večer dělat společnost?
Velice dobře si všiml, jak je Biny neklidná, ale tvářil se, že si toho nevšiml.
"Pochopitelně." usmála se.
Posadili se skoro zároveň.
"Dlouho si taky nebyla. Čekal jsem tenkrát, že za mnou po obřadu přijdeš, ale ty ses ztratila. To bylo trochu nečekané."
Bina se přímo topila v rozpacích.
"Jestli se vás to dotklo, pane, omlouvám se."
"Nemusíš se omlouvat, Ro. Doufám, že ti nevadí, jak tě oslovuji?" a zkoumavě na Binu pohlédl.
"Ne, pane."
"Copak je to s tebou, Ro? Posledně v zrcadlové síni jsi byla výřečnější. Je to snad tím, kdo jsem?" Moc dobře věděl, že tato otázka ji donutí k delší větě.
"Věřte mi, že ne, pane. Není to vámi, je to mnou. Víte je to pro mě veliká čest, že jste si udělal čas a trávíte se mnou večer. A právě z toho jsem poněkud nesvá," pokoušela se nějak uvést věci na pravou míru.
"Za čest bych si to spíš měl pokládat já, že přede mnou neprcháš, když jsi člověk. Většina z vás o mě nemá dobré mínění. Ro, baví tě žít v Tamwôlu?" otázal se nečekaně.
"Řekla bych to jinak. Mám to tu ráda.
Je to zdá se, jediná střecha nad hlavou znamenající bezpečí. Budete se možná divit, ale vždy jsem snila o takovém domě. A to nemluvím o zahradě, ta je prostě neopakovatelná. Všechno je tu tak zvláštní. Třeba tato okna. Už vidím tým vědců, jak zkoumají, proč je to možné, že jimi mohou vidět kamkoli do budoucnosti, minulosti či přítomnosti a navíc se tam i dostat. To ovšem jen teoreticky. Trošku mě mrzí, že minulost a budoucnost můžu zkoumat jen takhle a nesmím tam projít. Dotknout se různých věcí co vidím, promluvit s lidmi," povzdychla si.
"Čas je zapeklitý, jakmile bys vstoupila mohla bys ovlivnit spoustu věcí."
Bina si to v duchu představila:
"To je fascinující. Znamená to tedy, že by jen stačilo vejít do minulosti a třeba na pár minut zadržet nějakého, na první pohled bezvýznamného člověka a těch pár minut by mohlo změnit dějiny?"
"Svým způsobem. Ale možné to je," přisvědčil. Bině rozváděla své myšlenky dál.
"Uvědomuje si někdo jak by to tady šlo snadno? Jen ať někdo nevynalezne stroj času. To by se pak děly věcí. Dokonce by se mohlo stát, že bych se sem ani nedostala. Ale to pak znamená, že kdybych teď zařídila abych se před několika lety vdala, pak odtud automaticky zmizím? A vy zapomenete, že jsem existovala? Nebo tu zůstanu a můj nový život by běžel na časové přímce souběžně s tím původním, jenomže v jiném prostorovém pásu? Pak by bylo docela dobře možné, že tyto pásy existují nezávisle na jakýchkoli zásazích v minulosti či budoucnosti. V tom případě by jich bylo nekonečně velké množství a například v některém z nich stále ještě žijí veleještěři nebo máme po atomové válce a já možná neexistuji. Mám dojem, že v takovém případě je i nekonečno zoufale malou hodnotou. To je báječné."
"Časoprostor je komplikovanější, než si myslíš. Mě se to ovšem netýká. Přesto je někdy velice zajímavé částečně přijmout jeho pravidla. Jako třeba teď."
"Jak to myslíte, částečně?" nechápala Bina.
"Kdyby se tě někdo zítra zeptal cos dělala večer. Nejspíš bys mu odpověděla, že sis povídala se smrtí. Ale on by řekl, jak je to možné, že právě tou dobou umírali lidé při povodni nebo leteckém neštěstí?
Obě okolnosti se nevylučují," řekl a usmál se. Bina ho poslouchala velice bedlivě.
Neunikl jí jeho jediný pohled, jedinké gesto.
"Tady, to vlastně znamená, že jsem mrtvá! A také třeba, co já vím, Alžběta I ještě neumřela. Tedy, že vnuk může umřít dřív než jeho dědeček, který byl v době jeho narození po smrti. Vyznáte se v tom? Dokonce právě teď víte, kdy a jak jsem zemřela. A vlastně snad i nejste, protože je docela dobře možné, že v budoucnu nebude nic smrtelného. V tom případě umřete sám sebou?" otázala se Bina nejistě.
"Řeknu ti tolik, Ro. V této chvíli neznám tvoji budoucnost.V této chvíli stáli žiješ. To je tím částečným přijetím časoprostoru."
"Mám dojem, že bych nad tím neměla moc přemýšlet. Protože pak nacházím jen další a další otázky. Odpovědi mi na ně nikdo nedá, protože jsem člověk a nemám je zatím znát. Už tak jsem objevila víc než je zdravé. Prohlížím se dějiny a vidím , že hodně věcí je jinak než píšou v knihách. Ne, je to zvláštní znát pravdu, když i ti nejvzdělanější tápou. Mám z toho někdy pocit výlučnosti, ovšem i osamělosti. V těchto oknech jsem viděla příliš mnoho na to abych zůstala stejná. Trápí mě vlastní bezmocnost," povzdechla si Bina.
"Máš touhu změnit svět a myslíš, že máš málo sil? Víš, že nikdo není úplně bezmocný? Jak rozlišíš velký skutek od malého? Je mezi nimi takový rozdíl? Jak snadno dáte se splést. Kolikrát pouhou banalitu pokládáte za důležitou a může se to stát i naopak. Trápíš se nad bolestmi světa, ale ty jsou přece složeny se spousty malých soukromých bolestí. Chceš zabít mouchu tak, že rozbiješ stůl na němž sedí?" Byl zvědavý na její odpověď.
"To co mi říkáte, dávno vím. Nemohu říct, že omluvou pro mě je má lidskost. Však právě kvůli ní se mi stává, že nejjednodušší věci dělám složitě. Mohu se vymluvit na svou nedokonalost, ale neudělám to. Vidíte hluboko do lidí, pane. A my sami býváme k sobě slepí a hluší. Groa jsou v tomto ohledu poněkud jiní.Všiml jste si někdy, kolik pokladů je v lidech skryto? A vůbec ve všech bytostech. Trápí mě, že ji nemohu spatřit v celé jejich kráse. Na vině bude nejspíš mé já."
Ještě dlouho do noci si povídali. Chvílemi se sice Bině zdálo, jako když je u zpovědi, přesto to byl příjemně strávený čas. A to natolik, že skoro nemohla usnout. Tu noc ani dlouho nespala. Asi kolem šesté hodiny ranní, vmísila se jí do snu jemná melodie hrací skříňky. Úplně to stačilo, aby se probudila. Levou rukou zašátrala po nočním stolku, aby se přesvědčila, vychází li ta hudba z její skříňky. Jediný pohled před sebe ji však ujistil, že je to zbytečné. V ruce ji měl Marve. Stáli tam s Gordigem, mile se na ni usmívali a popřáli jí dobrého jitra.
"Spíš než dobré ráno, popřála bych vám raději dobrou noc. Je od vás velice milé, že okamžitě po návratu domů mi oznamujete svou přítomnost. Ovšem nezdá se vám to příliš časně?" vypravila ze sebe Bina podivuhodně dlouhou řeč, na to, že byla rozespalá.
"Slečna je nevrlá, zdá se." mrkl Marve na Gordiga.
"Úsměv by ti slušel víc. Hodil by se k tomu překvapení," zatvářil se Gordig tajemně.
"Doufám, že mi nechcete oznámit, že opět vyrážíme na nějaký výlet," skoro se vyděsila Bina. Z vyhřáté postele se jí chtělo pramálo. Marve s Gordigem ji z ní, ale šetrně, leč nekompromisně vytáhli.
"Výlet to zrovna nebude, ale pár kroků budeš muset obětovat. Ale , až to uvidíš. Věř mi, nebudeš litovat," přesvědčoval ji Marve.
Vedli ji rovnou do zahrady. U rybníka se zastavily a ukázali jí na jeden zelený keř.
"Je nejvyšší čas. Slunce bude za chvíli nad hladinou, pozoruj ta poupata," řekl tiše Gordig.
Stal se velice zajímavý jev. Velice pomalu se začala rozevírat. Hebounké okvětní plátky se přímo draly na světlo. Bině se zdály jako z nejjemnějšího broušeného skla. Vzdáleně připomínaly květ ibišku. To stál ten keřík ještě ve tmě. ale co se stalo jakmile na něj zasvitlo slunce, bylo nečekané.Ve květech se denní světlo rozkládalo v duhu. Každičký si tvořil svou vlastní. Barevná krása obklopila keř. Vypadalo to, že všechno kolem užasle strnulo. Jen vítr ne. Zlehka pohupoval křehkými květy, až se zdálo, že z nich chce vyloudit tóny. Ony, však místo aby zněly, začaly ztrácet své průsvitné lístky. Snášely lehce k zemi jako mlha. Za několik málo okamžiků by nikdo neřekl, že se tu stalo něco, tak úžasného. Kouzlo skončilo.Bina si hluboce vydechla. Aniž by řekli jediné slovo, obrátili se a šli pryč.
Až teprve v Tamwôlu o hodnou chvíli později, právě při snídani se o tom Biny odhodlala promluvit.
"Jak se jmenuje?"
"Říká se ji Enliís. Roste jenom tady, a nikde jinde by ani nerostla. Je to taková místní zvláštnost, jako pláň stříbrných trav. Tu si taky ještě neviděla." odpověděl jí Marve.
"Vím, kde je, moc ráda bych se na ni podívala. Zahlédla jsem ji z dálky. Vypadá jako veliké moře," ve tváři měla pojednou zasněný výraz a nepřítomně dodala," Karnoche, euthiyna énthu asutre."
Jedna věta, téměř nevědomky pronesená oba překvapila. Marve se zakuckal a Gordig se nevěřícně zeptal:
"Víš cos právě řekla?:
Ta otázka vrátila Binu zpět do reality.
"A co jsem řekla?"
"Neuvěřitelné jako barva hvězdného nebe, jenomže po našem," připomněl jí Gordig.
"Jak po vašem?"
"Biny, copak ty si neuvědomuješ, že mluvíme jiným jazykem než ty?" tázal se Marve.
"No, vlastně, ano. Jenomže to nevnímám, asi to bude tím, že nám dokonale rozumím." zamyslela se Bina.
"Marve, to je neuvěřitelné, náš jazyk neovládá a přece jím před chvílí mluvila."
"Možná ho vnímá mimovolně. Ovšem obsah té věty mi smysl nedává.
Ať se však Biny ptali jak chtěli, odpověď neznala. A nebo, že by ji nechtěla přiznat?
Červen, měsíc šípkových růží, utekl jako voda. Jeden den bývala v Tamwôlu, druhý na zemi. Nebo jak bylo třeba. Musela si doma vyřídit ještě pár záležitostí než začnou prázdniny.
Klidně by se mohlo říct, jeden měsíc, ale právě v tom čase se Bině přihodilo něco, řekněme co by potřebovalo vysvětlení. Stalo se to odpoledne. Bina se předtím domlouvala s Marvem, že by se mohli někam vydat, tentokrát ve třech. Marve měl jedinou podmínku, že Bina sama vybere, kam mají jet.
Bylo to pro ni těžké rozhodování. Bezradně běhala po cestovním sále, jak si ho sama pro sebe nazvala, od jednoho okna k druhému.
"Bretaň, Švédsko, Norsko, Finsko? Nebo raději Himaláje, tichomoří, deštné pralesy, severní pól? Ah, ta naše planeta je tak veliká."
Asie, Amerika, Afrika, Evropa, Austrálie, Arktida, Antarktida, všechno se v těch oknech míhalo. Čas od času se před některým zastavila a udělala si poznámku.
"Jo, to by šlo. A co to máme tady? To je nějaká stará továrna. Hm. A opuštěná. Vždycky jsem se chtěla do nějaké podívat. Na výlet se nehodí, ale teď tam na chvíli můžu zajít."
Stačil jediný krok a stála nahoře na střeše.
"No, šikovná jsi. Teď mi, ale řekni, jak se dostaneme dolů," hovořila sama k sobě. Nakonec našla starý rezavý poklop a po požár - ním žebříku slezla do nejvyššího patra. Neprohlížela si to tam nijak pečlivě, jen to tak zběžně proběhla, podívala se špinavým oknem ven, ale viděla jen střechy domů na druhé straně ulice. Postupně scházela níž a níž, až se dostala do přízemí. První dveře, co našla, vedly do jedné z výrobních hal. Jediné, co tam našla, byla trochu haraburdí, které tam zapomněli a průvan. Tak se vrátila do chodby a otevřela protější dveře. Místnost to byla nevelká. Všude se tu válely staré noviny, prázdné láhve a pod oknem byly složené deky.
"Nejspíš tu někdo bydlí." napadlo ji, ale neviděla živou duši. Bina šla opět k oknu. Uviděla starý dvůr plný nepořádku, zarostlý plevelem a jeho konci rozbitou bránu.
Vedle okna byli dveře, vedly rovnou na ten dvůr, ale ať s nimi lomcovala, jak chtěla neotevřely se.
Zato ty, jimiž vešla, ano. Bina se z leknutí otočila. Do místnosti vpadla ženská v otrhaných šatech. Než Bina stačila cokoli říct, ta osoba strašně zaječela:
"Co tu chceš, ty zmetku? Okamžitě vypadni z mýho domu ty lidskej červe."
V zápětí se shýbla pro prázdnou láhev a mrštila s ní po Bině. Ta měla co dělat, aby jí uhnula. Strachem se přitiskla ke zdi, aby měla krytá záda a opatrně šla podél ní ke dveřím. Ta šílená ženská ji, ale nechtěla nechat odejít jes tak.
S výkřikem: "Celá se odsud nedostaneš," se vrhla k Bině.
Využila momentu překvapení a vrazila jí pořádnou ránu pěstí do obličeje. Bině se spustila krev. Jako by jí to nestačilo pokusila se Binu chytit pod krkem. Tentokrát však narazila na odpor. Bina ji pevně uchopila za zápěstí a snažila, jak mohla, držet její ruce co nejdál od sebe. Jak dlouho tohle vydržím, doufám, že mě nenakopne, napadlo Binu a pohlédla sokyni zpříma do očí. Na jediný okamžik se jejich pohledy setkaly. Bina zalapala po dechu překvapením. Její ruce povolily stisk a bezvládně se spustily podél těla. S vytřeštěnýma očima hleděla na tu osobu před sebou. Ta kupodivu nevyužila své momentální výhody. Naopak. Zbledla jako křída. Pravou rukou se křečovitě chytla za hlavu, jako by si chtěla zároveň zakrýt tvář a druhou, jenž se jí třásla rozčilením, ukázala ke dveřím. Úsečně sykla:
"Vypadni!"
Bina odtamtud vyběhla, nejrychleji co mohla. Přenesla se rovnou do Tamwôlu. Místo aby si vydechla běžela jeho chodbami dál. Až na jeho nejzažší konec ve východní části. Do zimní zahrady. Schoulila se tam zničeně v jednom rohu. Třásla se po celém těle s tiše si šeptala:
"To není pravda, to nemůže být pravda."
Potřebovala být sama. Srovnat si to nějak v hlavě.
"Mám strach," přiznala se nahlas. Po celém obličeji a na rukách si bezděky rozmazala krev. Smutně pozorovala své dlaně. Snažila se pečlivě vybavit každičký detail z toho setkání.
"Ty její oči, ne nemohu si mýlit. Strašně si přeju, abych se spletla. Myslela jsem, že snad spím nebo mi ta rána popletla rozum. Ale je to pravda. Venia. Ano to je to slovo. Venia. Kdo mi poslal to poselství? Zaslechla jsem to ve chvíli, když jsem na ni pohlédla. Znělo mi to v hlavě jako ozvěna. Venia. To je latinsky laskavost, milost. Pane Bože, snad to není její jméno? Bojím se připustit tu možnost. Ale vím, že je to pravda. Ta žena je groa!! Bině přejel po zádech mráz.
"Logicky je to nesmysl. Byla tak surová, tak zlá, tak..." Bina se zarazila. Najednou jí to bylo jasné: "Je nešťastná a zoufalá! Ale, jak se jí to mohlo stát? Co ji donutilo k takovému způsobu života? Budu pátrat. Přijdu na to."
Tušila, že za tím vězí cosi temného. Musí se ptát opatrně. Tohle bude pěkně nebezpečná půda pro otázky.
"Určitě o tom nebudou chtít mluvit. Jako tenkrát, jak sem se Gordiga ptala, co se stane, když groa zabije člověka." opět se odmlčela.
Myšlenky se míhaly jedna za druhou, splétaly se, až do konečného výsledku.
"To snad ...NE!" Do háje zelenýho! Bino, ty holka střelená, jestli je tohle pravda a ty dvě okolnosti spolu souvisí, přeju ti hodně štěstí," a zničeně spustila ruce do klína. Nic horšího ji nemohlo potkat. Čišela z toho marnost. Měla by zjistit, jestli tady někde je zmínka o nějaké Venii. Případně co se s ní stalo a hlavně jaký trest čeká groa, když zabije člověka. A jestli se dá proti tomu něco dělat. Její logické kombinace sice dávají smysl, ale jistota je jistota.
Už byl dávno červenec a Bina se stále jaksí nedokázala odhodlat, aby se na to některého z groa, šikovně zeptala. Hodně času trávila tím, jak na to nenápadně přivést řeč. Bloumala po zahradě a dumala.
Ten den ji jako naschvál nic pořádného nenapadalo. Znechuceně si sedla pod jakýsi zvláštní strom. Na první pohled vypadal jako akát. Jenže tento kvetl červeně. Hrozny krvavě rudých květů voněly velice příjemně a Bině ta vůně vyjasnila tvář. Opřela se o jeho kmen, zavřela oči a zaposlouchala se do šumění listů.
"Asi jsem usnula," pomyslela si Bina, když oči zase otevřela a viděla, že slunce je už na odpolední straně. Rychle vstala a zamířila směrem ke kuchyni, protože zjistila, že má hlad. Jaké však bylo její překvapení, když místo Tamwôlu spatřila před sebou cizí hrad.
"Tak to se podívejme. Jestli se tady objeví bílý králík, budu se muset přejmenovat na Alenku," kroutila nechápavě
hlavou. Místo králíka se na kamenité cestě objevila asi šedesátiletá dáma, přijíždějící na kole. U Biny udýchaně sesedla, pečlivě si urovnala sukni a pak se zeptala:
"Copak, slečinko, snad jste nezabloudila?"
"Zatím, si nejsem docela jistá," odpověděla a pro jistotu se ještě jednou rozhlédla.
"Ale začínám mít dojem, že ano."
"A, že se tak ptám, kampak máte namířeno?" vyzvídala ta paní dál.
Bina jí málem odpověděla, že do kuchyně. Tato odpověď by patrně působila víceméně zmateně a nevěrohodně a proto si raději vymyslela pravděpodobnější lež:
"No, já, víte, čas od času jen tak cestuju. Nasednu do vlaku, pak někde vystoupím a tak. Jenomže jsem teď asi nějak špatně odbočila. Ani tím si nejsem jistá, ale co, nějak cestu najdu." řekla nakonec bezstarostně.
"A to zase ne. Kdo ví, kam byste se dostala. Milá, zlatá, já dobře vím, co může samotnou mladou holku ve světě potkat. Uděláme to takhle, já v tomhle hradě dělám kuchařku. Poptám se pánů, jestli nemají nějakou mapu okolí. Podle ní si zjistíte, kam se vydáte, doporučovala bych nádraží. A kudy se tam nejkratší cestou dostanete.A žádné výmluvy, jdeme." zavelela rázně, jakmile zpozorovala, že Bina chce zaprotestovat. Posadila ji v kuchyni ke stolu.
"Tumáš, vem si buchty, ještě zůstaly od svačiny. Pánové je dneska nechtěli. Nějak moc spěchali do města. A nevadí, že ti tykám?" zarazila se pojednou.
Bina jen rozhodně zakroutila hlavou, protože se právě zakousla do buchty, byla maková.
"A jak, ti vlastně říkají?"
"Biny," odpověděla, jakmile spolkla sousto.
"To je mi divné jméno. Co to znamená, Albína?" a tázavě na Binu pohlédla.
"Robinia," řekla věcně.
"Tvoji rodiče, asi nebyli při smyslech, když ti ho dali. A ber si ještě." pobízela ji.
Co jí na to měla Bina říct. Má jí vysvětlovat, že jí rodiče dali docela jiné jméno? Ale, co důležité to není. A tak se aspoň zeptala.
"Nevíte, přibližně, kdy se tak vrátí z toho města?"
"Budou čtyři hodiny, to by tu měli každou chvíli být. Tedy pokud se zase někde nezapovídali. Mezi námi mají všelijaké přátele. A víš, že to ani nejsou baroni. Titul si koupil jejich pradědeček i s tímhle hradem. Jako zaměstnavatelé ujdou, ale jinak to jsou podivíni, oba. Už jsou to pomalu staří dědkové, ale kolikrát vyvádějí jako malí kluci.Pan Alfréd je samá okultní literatůra nebo jak tomu říká a jeho bratr Albert zas provádí všelijaké chemické pokusy. Ještě, že to dělá ve sklepě, jinak by to už tady lehlo popelem," paní kuchařka by se svěřovala dál, ale na dvoře zaslechla zvuk motoru.
"Už jsou taky, jdu se jich zeptat."
Oba pánové právě vystupovali z auta, když k nim přiběhla.
"Víš, že jdeš vhod, Bety?" otázal se důležitě pan Alfréd.
"Ne, a copak si přejete?"
"Doneseš nám kávu. Paní Baumová stále ještě uklízí?" neměl ji zrovna v lásce a velice nerad se s ní setkával, třebas jen na chvíli.
"Ano, pane Sternsteine, ale za chvíli bude končit. Jestli dovolíte, ráda bych vás poprosila o mapu okolí," vyslovila konečně svůj požadavek.
"Na co, Bety, potřebuješ mapu?" zatvářil se pan Alfréd, jako by ho žádala o nový automobil.
"To máte tak, jedna slečinka tak trochu zabloudila a já jí slíbila, že jí na té mapě ukážu, kudy se má dát. Mohla bych jí to sice nakreslit, ale na té mapě to uvidí názorněji." vysvětlovala ochotně. Oba pánové rázem ožili.
"A kdepak si ji nechala, Bety?" zeptal se pan Albert.
"Čeká v kuchyni," sdělila a netrpělivě očekávala odpověď.
"Dobře, podíváme se po té mapě. A ty až nám doneseš tu kávu, přiveď ji sebou," oznámil pan Albert.
Paní Bety honem spěchala zpět do kuchyně.
"Co říkali, mají ji?" vyzvídala hned Bina.
"Nech mě, ať si trochu vydechnu. UF. Všeho dočasu Jenom jim uvařím tu jejich moka a půjdeme."
Sotva překročily práh salonu, promluvil pan Alfred:
Slečnu tady s nám nechej, Bety. My už jí vysvětlíme, co a jak. A večeři přichystej přesně na šest hodin."
Pani kuchařka odešla. Pokynuli jí, aby usedla a mezitím se nalili kávu.
"Nabídli bychom vám také, ale Bety přinesla jen dva šálky," omlouval se pan Albert.
"Já stejně kávu nepiju," upřesnila Bina.
"Tak, tak, to je správné. Mladá dáma by neměla pít kávu. A co alkohol?" zeptal se a významně přitom zvedl obočí.
"Ani alkohol." odpověděla trpělivě. Pro jistotu celou větou. Paní Bety měla pravdu, budou to podivíni. Koukají na ni jako na nějakou atrakci. To jim tu mám dělat šaška, aby mi ukázali tu mapu?
Oba bratři zatím na její odpovědi souhlasně pokyvovali hlavou.
"A vaše jméno, slečno, zní?" otázal se pan Alfréd, jako nějaký zkoušející profesor. Hlavní město Paříže? To je snad výslech? napadlo ji.
"Robinia, prosím," odpověděla způsobně, musela se však přemáhat, aby přitom neobrátila oči v sloup.
"Robinia, slyšíš to Alberte? Robinia Pseudoacatia neboli trnovník akát. Jestlipak víte, že nepochází z Evropy?"
"Ano prosím, vím." říkala Biny, která už nervózně poposedávala. Konečně se odhodlala k otázce, div však, že se přitom nehlásila:
"Ráda bych se podívala na tu mapu."
"Ale ovšem, ovšem. Hned ji přinesu," zahlaholil pan Albert, ihned vstal od stolu a odešel kamsi za dveře. Za malou chviličku už před ní na malém stolku ležela tak dlouho očekávaná mapa. Zatímco si Bina bloudila prstem po turistických značkách, položil jí pan Alfréd zvláštní otázku:
"Bylo by možné, že by jste odjela až pozítří?"
Sotva zahlédl její nechápavý obličej doplnil:
"Jindy bychom vás o to nežádali, ale je to taková shoda náhod. Zítra bude neobyčejně vhodná hvězdná konstelace, řekněme to jednoduše, k vyvolání ducha. Jedná se o takový malý experiment, pokus. Ovšem a to zdůrazňuji, pro všechny zúčastněné velice bezpečný. Tedy abych se dostal k jádru věci. K tomu potřebujeme být minimálně tři. A co je velice důležité, je fakt, že musí být přítomna jedna žena," pokusil se stručně nastínit stav věcí.
"Proč, tedy nepožádáte paní kuchařku?" dožadovala se Bina odpovědi.
"Ano, ano, proč? Víte ta žena, musí být mladá a hlavně svobodná a paní Bety nesplňuje ani jeden požadavek. Navíc nevěří na duchy. Je tu sice ještě paní Baumová, ale ta se ke všemu neuvěřitelně bojí a je pověrčivá. Mohli bychom pochopitelně požádat některou mladší členku spiritistického kroužku z města, ale když jste náhodou tady a snad ani nespěcháte.. Mohlo by to pro vás být zajímavé zpestření." argumentoval pan Albert. Bina se dívala z jednoho na druhého a váhala. Jejich pohledy byly tak prosebné, že nakonec souhlasila.
"Výborně, velice jsme vám zavázáni. Ovšem, teď by bylo nejlepší, aby jste se odebrala na lože. S vyvoláváním začneme brzy ráno, tak aby jste nám náhodou přitom neusnula. Jestli dovolíte, doprovodím vás do pokoje pro hosty." oznámil jí taktně pan Albert a už pomalu otevíral dveře. Cestou si říkala, no to jsem zvědavá, co se z toho vyklube. Říkali ráno? Pro jistotu se zeptala:
"Nevyvolávají se duchové náhodou o půlnoci?"
"O, ne, ne. Asi čtete brakovou literaturu. Věřte mi, nejlepší je to brzy ráno. Tak a toto je pro dnešek váš pokoj. Koupelna je tady naproti. Přeji vám dobrou noc."
"Dobrou noc."
Postel, která ji očekávala, byla, jak se dalo předpokládat starodávná. Typické pro ni bylo, že tam člověk zapadl a ráno se málem ze všech těch polštářů a pokrývek nevynořil. Z koupelny vyšla celá rozehřátá a tak si rovnou hupsla pod peřinu.
Odbila šestá hodina a paní Bety právě vstupovala do jídelny s večeří:
"Slečinka s vámi není?" zeptala se překvapeně.
"Ano, Bety, doprovodil jsem ji zadní brankou přes park k cestě. Na nádraží určitě trefí sama. A ještě, abych nezapomněl, zítra máte volno. Nejspíš odjedeme brzy ráno, ale je možné, že až odpoledne. To koneckonců není důležité. Rozuměla jste?" oznámil jí stručně pan Alfréd.
"Ano pane Sternsteine, pozítří budete mít snídani přesně v sedm."
"Tak si představ Kristino, na zítra mi dali volno," sdělila hned ve dveřích paní Baumové. Ta se tu vždy zastavovala na kus řeči.
"A proč, řekli ti to?" vyzvídala.
"Že, prý nebudou doma." sdělovala Bety.
"Tak, to si můžeš být jistá, že se odsud ani nehnou. Posledně z toho byla pořádná detonace. To jsem zvědavá co to bude tentokrát. Ne, že bych byla nějaká taková, no však mě znáš, ale čeho je moc, toho je příliš. Však mi to přidalo práce navíc. A těch rozbitých věcí. Raději nevzpomínat. Člověk jim uklízí skoro zadarmo. No, myslíš, že mě pustí do toho sklepa? Že, prý tam mají nějaké přístroje a tak. A já bych jim to tam mohla přeházet nebo co. Takovej krásnej sklep by to byl, na jabka. A, že ty jim taky něco neřekneš. Pod kuchyní máš sklípek jako dlaň. Kam to máš všechno dávat. Když chtějí jíst, mají se postarat. No já vím, nic s nimi nezmůžeme. Ale ještě jedna katastrofa a končím tady."
aby to potvrdila bouchla pěstí do stolu.
"Jo, jo, Kristino. Dědci staří, blázniví. Já ti jenom nevím, něco mi říká abych zítra nikam nejezdila."
"Bety, jestli máš tenhle pocit, pak se rovnou seber a běž pryč. Z toho nekouká nic dobrýho, já vím co vím."
Venku bylo světlo a tak se Bině pochopitelně ještě nechtělo jít spát. Na nočním stolku vedle ní spořádaně ležely tři knihy. První po níž sáhla byl Faust.
"Ideální čtení, když člověk spí na starém hradě." libovala si.
Četla si dokud viděla na písmenka. Potom se klidně uložila ke spánku. Ráno ji probudili časně. Ještě před kuropěním.
"Doufám, že se nebudete zlobit, ale snídaně nebude. Musíme brát ohled na paní Bety," vysvětloval pan Albert. "následujte mě prosím do sklepa."
Šlo se tam rovnou z parku.
"Páni, to je ale velký sklep. Ale nikde tady nevidím kulatý stolek," divila se Biny.
"Pochopitelně, už včera jsem vám říkal, že moc čtete nevhodnou literaturu. Tedy ještě než začneme. Vysvětlím vám co bude vaším úkolem. Tedy slečno Robinio, až vám řeknu, přečtete tento text." a rozevřel velikou knihu, vázanou v kůži.
"Ale, to je hebrejsky." oznámila nejistě Bina.
"Pochopitelně. Ano máte pravdu, je to hebrejsky. Ale můj bratr, to někde přepsal latinkou, určitě to tu založil," a začal listovat.
"Ano, vidíte? Není to dlouhé. Asi pět, ano, pět vět," ujistil se nakonec.
Mezitím k nim přišel pan Alfréd.
"Už bychom mohli začít, že?"
"Moment, ještě něco. Jinak nemám dělat nic? Jen budu čekat, až mi dáte znamení a pak to přečtu?" chtěla se ujistit Bina.
"Přece jenom budete muset ještě něco udělat, tady ten stůl je postavený tak, aby každý z jeho rohů směřoval k jedné ze čtyř světových stran. A od vás bychom potřebovali abyste si stoupla na ten stůl," oznámil jí pan Alfréd.
"A to je všechno, ano?"
"Ještě taková drobnost," dodal pan Alfréd a oba bratři opatrně vylezli také nahoru. Každý ji chytil za jednu ruku a pan Alfréd dokončil myšlenku.
"Bude třeba vás připoutat k tomuto háku nad námi."
"Tak to teda ne!" rázně zaprotestovala.
"Pusťte mě."
Marně se jim pokoušela vysmeknout. Drželi ji pevně. Kolem zápěstí jí omotali provaz a pečlivě přivázali k onomu háku. Pan Albert se jí přitom velice omlouval:
"Je nám to opravdu líto, že vám to připadá podezřelé. Ale věřte, děláme to pro vaši bezpečnost. Může se stát, pokud se to povede, že uvidíte věci, takového rázu, až by vás mohly vyděsit. Není vyloučeno, že v takové chvíli se pokusíte o útěk. Na tomto stole budete chráněná, ovšem mimo něj za váš život neručím."
Bina sice kývla souhlasně hlavou, ale co jiného jí taky zbývalo s rukama nahoře.
"Do čehos ses to zase namočila, Bino. Teď ti nezbývá nic jiného, než čekat, až je to přestane bavit," zauvažovala se v duchu. Potom začali rozžínat svíčky. Devět jich postavili do kruhu, uprostřed něho stála na stole Bina. Dalších třináct bylo umístěno na volná místa v kruhu tvořeném záhadnými značkami nakreslenými na podlaze. Mezi stolem s tímto kruhem stál stojan na tu prastarou knihu s hebrejským textem. Křídou kolem něj nakreslili kruh. Poslední dně svíčky postavili právě na ten stojan. Vše bylo připraveno.
"Představení může začít," pomyslela si Bina, jakmile oba bratři vešli do prostředního kruhu ke knize. V této chvíli se ještě mohla usmívat nad pošetilostí dvou starších pánů. Ještě si mohla znuděně povzdechnout, no tak dobře, ať to už máme za sebou.
Přečetli první větu. Bina se marně snažila porozumět jejímu významu. A s další to bylo zrovna tak. Střídali se po odstavcích. Jejich hlasy zněly temně. Ozvěna navíc zkreslovala každé jejich slovo do nesrozumitelného tvaru. Bina se zoufale poohlédla po hodinách u dveří. Ukazovaly půl šesté. Najednou ucítila podivné zachvění ze samého nitra země. Podlaha pukala. Pokryla se sítí nespočetných prasklin. Ozývalo se dunění. Sílilo rostlo, rozpínalo se. Dlažba se měnila v kamenný masiv. Nechtěla uvěřit, že je něco takového možné. Asi na půl minuty se bratři odmlčeli. Otočili stránku a pak pokračovali.
Stěží zadržela výkřik. V jediném okamžiku se skála změnila v lávové pole. Všude mimo kruhy hořel oheň. Jeho plameny šlehaly vysoko. Rudé světlo oslepovalo. Ohnivé jazyky olizovaly zeď. Bina necítila jejich žár, přesto jí po tváři stékaly dva praménky potu. Nikdy si nedokázala představit peklo. Nyní ho viděla na vlastní oči.
Nastala druhá odmlka. Při následující větě plameny zmizely. Bina zahlédla maličký gejzír vody, další a další. Byla jich spousta. Nakonec se všechny slily ve veliké jezero. Hladina stoupala. Do kruhů se však nedostala. Během několika chvil vystoupila asi do výše čtyř metrů. Pojednou se voda začala vztekle zmítat. Obrovské vlny narážely na zdi sklepa jako by je chtěly rozbít. Bina s obavami hleděla na ty dva muže. Stále jen slyšela jejich hlas. Ve chvíli nejprudšího vlnobití, udělali třetí odmlku. Voda strnula jako zamrzlá. Opět se ozval hlas jednoho z bratrů.
Vzduch, prolétlo Bině hlavou. Z mocným závanem větru se voda ztratila. Bina neviděla nic. Plameny svíček se ani nepohnuly. Přesto jasně cítila, jak se kolem točí divoký větrný vír. Co je to? všimla se drobounkých zrníček prachu. Zdálo se jí, že jich přibývá. Jako by vítr drolil maltu. Spoutávají živly! A ony se brání, chtějí ven. Pře čem jim to pomáhám, zhrozila se. Křečovitě se držela provazu. Co horšího ji ještě čeká? Čtvrtá odmlka. Potom nahlas vyřkli slovo, jež jí znělo jako kachnev. Všechno kolem, jakoby v té chvíli zahalil černý mrak. Ztěží rozeznávala ručičky na hodinách. Bylo pět minut po deváté. Šero ještě víc zhoustlo. Svíčky nepohasly, přesto však prakticky nevydávaly žádné světlo. Stalo se ještě něco. V každém rohu stolu se objevila značka pro jeden živel, černá, červená, modrá a bílá. Ještě chybí zelená, napadlo Binu.
Ať už je konec, přála si. Mlčí, nic neříkají, snad je to už všechno.
"Ó ne." vyklouzlo jí tiše a zároveň bolestně stáhla obličej. Opět začali číst. Tentokrát už vůbec neslyšela slova. Přehlušila je velice hlasitá změť zvuků. Přímo jí to rvalo uši. Snažila se je alespoň zakrýt pažemi, ale moc to nepomáhala. Ten zvuk byl všude. Splétal se a mísil, měnil výšky.Vše bylo velice prudké a nečekané. Jestli to nepřestane, zešílím, vzlykla Bina a obrátila oči vzhůru. Hrůzou strnula. Hustý černý dým se valil po stropě, jako povodeň rozléval se po stěnách obtáčel sloupy. Ve chvíli, kdy dospěl až k podlaze, ten nepříjemný zvuk se změnil v hluboký táhlý nepřerušovaný tón. Bina nevěděla, co bylo horší. Mimovolně se podívala na hodiny. Už se musely zbláznit, prolétla jí hlavou myšlenka, při pohledu na splašené ručičky, ženoucí se zběsile kupředu. To už nejsou hodiny, dny, ale týdny, roky, desetiletí. Podívala se na své ruce, zůstaly nezměněny. Pokoušela si namluvit, že se jen v těch hodinách něco porouchalo. O to víc byla překvapená při pohledu na ty dva muže před sebou. Zákony času? Směšné! Oni mládli! Čím víc šly hodiny dopředu, tím byli mladší! Bině se začaly dělat mžitky před očima.
Ať už ten zvuk zmizí, zašeptala. V tom okamžení bylo ticho. Černý dým se už nevalil, jen se líně povaloval. Hodiny začaly odbíjet. Poprvé , podruhé, potřetí, počtvrté, ....... deset, jedenáct, dvanáct. Půlnoc!
V té chvíli pronesl pan Albert slovo, jemuž jedinému rozuměla dokonale - adveniat. Další věty jí opět splynuli do jednoho nesrozumitelného celku. Černý mrak u stropu jako by rozčísl blesk a ozval se dunivý hrom. Objevila se tam světlá trhlinka. Přivolávali cosi silného. Vzpíralo se to jejich slovům. Ale ta byla mocná. Jejich hlas zněl pevně a neústupně. Byl to rozkaz, jemuž nebylo možno odporovat. Stahovali to dolů do kruhu. Třináct svící hořelo jako o život. Ty podivné symboly mezi nimi začaly, jeden po druhém svítit sinalým světlem. Cosi bylo ve vzduchu. Bina se celá rozklepala, jako by dostala zimnici. Ruce měla studené jako led a nehty jí dočista zmodraly. Zdálo se jí, že slyší hlasy. Nepřátelské, zlé, šeptající. Pomalu už nevnímala, co se kolem děje. Cítila se unavená. Nezajímalo ji nic jiného, než to, aby to všechno skončilo. Ať už jí dají přečíst ta slova a dají jí pokoj. Začínalo ji být jedno co se stane, nezajímalo ji to. Co na tom, že ovládají živly přírody, že jsou mladší a koho to tam v kruhu chtějí uvěznit.
Je to dobré nebo zlé? To pro ni už přestávalo mít význam. Podivné hlasy jí šeptaly tichá slova, znějící jako ukolébavka. Všechno je jedno, na ničem nezáleží. Obalil ji hustý závoj lhostejnosti a odevzdanosti. Proč se tomu vzpírat? Prázdným pohledem bloudila po stěnách. Pak čirou náhodou pohlédla do třetího kruhu. Ještě poslední symbol se rozzáří a to cosi, se ven už nedostane. Téměř bez zájmu si to začala prohlížet. Vypadalo to jako modravé světlo, ale postupně sláblo, matnělo. Mělo to, však velikou vůli dostat se ven.
Najednou si uvědomila, že od toho nedokáže odtrhnout oči. Jako by jí to volalo, tichounce, prosebně, smutně. Zaposlouchala se . V témže okamžení nad ní ztratily ty divné síly moc. Už neslyšela jejich našeptávání. Byla zase sama sebou. Opět vše vnímala jasně. Kdyby mohla, zakryla by si rukou ústa, aby nevykřikla. K čemu to jenom svolila.
"Bože, to jsem nevěděla." Zjistila, totiž, koho, že to tam drží a srdce se jí málem zastavilo. Ani si přitom nevšimla, že muži již přestali číst a stáli teď před ní.
"Vnímejte nás laskavě, slečno." oslovil ji velice nahlas pan Alfréd.
Pohlédla na něho nevraživě a řekla hlasem, zadržujíce hněv:
"Nebudu nic číst!"
Pan Albert se na ni usmál jako milius:
"Vy jste rozrušená. To je pochopitelné. Je to patrně naše chyba, že jsme vám neřekli podrobnosti. Musíte nám, ale věřit, že jsme zdaleka netušili, že to bude tak neobvyklé. Ale, jak vidíte, jste v pořádku. Opravdu se nemusíte ničeho bát. Však jsem vám to jednou řekl. Párkrát se zhluboka nadechněte a vydechněte, to uklidňuje. No. A teď to prosím hezky přečtěte, ano?"
Jindy by ji bezstarostně veselý tón jeho hlasu, snad přesvědčil. Ale ona se už rozhodla.
"Neudělám to!"
"Ale pročpak? Snad jste nezapomněla číst?" snažil se pan Albert vtipkovat.
Jeho bratr pomalu začal ztrácet trpělivost:
"Nedělej jí tu blázna. Však ona to přečte dobrovolně, že?"
"To vážně nevím, proč bych měla?" zeptala se úsečně.
"Tak, já vám to tedy povím," řekl tvrdě.
"Víš co se stane, když to nepřečteš? Ne, nevíš, jinak bys tak nemohla mluvit. Ta hromádka neštěstí, krčící se v kruhu jest smrt. Nemůže ven pokud ji nepropustím a to neuděláme! Nejsme blázni. Víš kolik let tohle připravujeme? A ty svou tvrdohlavostí teď způsobíš, že smrt na zemi přestane existovat. Dokážeš si představit, co se stane? Vidím, že ti to dochází, tak asi ano" ušklíbl se nakonec.
"A co se stane, když to přečtu?" podezíravě se zeptala.
"Já a Albert ji budeme ovládat. Staneme se nesmrtelnými. Tak jak ses rozhodla?"
"Ne!"
"Dobře," řekl naštvaně. V obličeji celý zrudnul.
"Albert podej mi dýku!" zakřičel. Sotva ji držel v ruce, vyhoupl se na stůl. Stáli tak s Binou naproti sobě.
"Já tě, ale donutím, rozumíš? A je mi jedno jak budeš trpět."
Studené ostří se Bině přitisklo na tvář.
"Nejdřív ti ozdobím jednu, pak druhou. Když bude třeba, uříznu ti nos, uši nebo prsty na ruce. A jak by se ti líbilo být bez ruky, nohy nebo nemít vůbec žádné končetiny? Sekeru máme taky. Tak, co?" Jeho pohled byl nemilosrdný.
"Ne". trvala na svém Bina. Alfréd na nic nečekal a řízl. Čekali, co udělá, bude plakat a prosit? Jenomže tentokrát se přepočítali. Nikdy předtím necítila k nikomu tolik nenávisti a zloby. Stála na první pohled klidně bez pohnutí. Ruce, však měla křečovitě sevřené v pěst a provaz se jí zařezával do zápěstí.
Řekla pouze: "Ne!"
Pan Alfréd dodržel slovo a na druhé tváři jí opět udělal šrám. Uvnitř ní náhle cosi narůstalo, ohromná síla. Bina se vší mocí snažila to udržet v sobě. Mátlo ji co se děje. Sama nevěděla, co má dělat. A země se zachvěla. Jen trošku, ale stačilo to, aby Alfréd ztratil rovnováhu a spadl se stolu. V tom se ten tlak v jejím nitru stal natolik nesnesitelný, až Bina bolestí zkřivila obličej. Zoufale vykřikla. Procházelo to skrz ni.Nedalo se to nijak zastavit. Byla uvolněna obrovská vlna energie, jež započala dílo zkázy. Valila se jako lavina a smetla vše, co jí stálo v cestě. Odhodila oba muže, rozbila stůl na kousky, rozmetala svíčky. Stojanem s knihou prudce narazila o zeď. Smazala symboly na podlaze. Ten strašný náraz porušil stropní klenbu. Bina se, ale už o nic nestarala. Nezajímalo jí, co se stalo s těmi bratry a jestli se celý hrad zřítí nebo vyhoří. Uvolnila se jí pouta a dopadla na podlahu. I když se třásla po celém těle, rozběhla se ke dveřím, co jí síly stačily. Tak, tak se jí dařilo vyhýbat padajícím trámům a kamenům. Vzadu se pomalu šířil požár, vzduch byl plný kouře a prachu.
Na mokrých schodech upadla a rozbila si koleno. Nedbala na to, se zatnutými zuby klopýtala k východu do parku.
Venku byla hluboká noc. V té tmě nemohla najít cestu. Motala se mezi stromy, zaplétala se do keřů. Nakonec vrazila do jakéhosi kmene. Zničeně se u něj posadila a pevně ho objala. Byla vyčerpaná. Všechno viděla jako v mlze. Zavřela oči. Cítila bušení krve ve spáncích. Kéž by mohla spát. Třebas jen na malou chvíli. Ano, určitě usnula. Sotva totiž otevřela oči všimla si, že nebe bledne. Zároveň, však spatřila mužskou postavu.
