Strachem zakřičela. Chtěla honem vyskočit a utéct, ale tělo jí vypovědělo službu.
"Biny, to jsem já Gordig."
"Kdo?" nechápala.
"Bin, copak mě nepoznáváš?" skoro se vyděsil. Už, už chtěla říct, že ne, jenže v té chvíli se jí podivná mlha před očima rozplynula.
"Gordigu, co se děje?"
"Chvála Bohu, už jsem se myslel, že se ti to vrátilo," klesl k ní aby jí pomohl vstát, přitom jí letmo sáhl na čelo," Ale Biny, ty máš horečku!"
Sotva se držela na nohách a tak ji raději vzal do náruče.
"Nikdy bych neřekl, že jsi tak těžká."
Ale Bina ho neslyšela, protože omdlela. Honem s ní spěchal do její ložnice, kde ji uložil na postel. Rozsvítil lampu. Venku se už docela zešeřilo.
"Holka bláznivá," říkal, když jí dával studený obklad na čelo.
Dveře od ložnice se otevřely a vešel Smrt. Zastavil se na prahu.
"No, jen pojď dál, příteli," pobídl ho Gordig," aspoň mi s ní pomůžeš. Kdyby byla při sobě, vyčinil bych jí jako malé. Víš, že se klidně usnula pod krvavokvětou akácií? Kdybych ji náhodou nenašel, kdo ví jak dlouho by tam zůstala. To byl tedy nápad. Vždyť z toho docela dobře mohla přijít o tozum. A nebo o život," dopálil se Gordig.
"Mě to říkat nemusíš. Jen si myslím, že to vůbec netušila."
"To je hezké, netušila. Ale co teď s ní? S obyčejnou horečkou se poradím, jenže tohle?" a sedl si k ní na postel?
"Čelo má rozpálené a jinak je studená jako kus ledu. Ještě nám tady umře."
"Nezdá se ti, že tohle bych měl vědět především já? Není to tak hrozné, jak to vypadá. Stačí, když bude mít klid. Jenom bychom ji měli sundat šaty, nemyslíš?" a podíval se na Gordiga, co na to řekne.
"To jako úplně?"zeptal se nejistě.
"Jen mi nepovídej, že si ještě neviděl nahou ženu," řekl a pousmál se.
"Ale vysvětlíš jí to ty, až se vzbudí. Vidíš to?" ukázal mu dva rudé pruhy na Binině tváři.
"A na zápěstí to má taky. Co to je?" a tázavě se podíval na Smrt.
"Zapomněls na koleno. Tam má pro změnu modřinu. Asi měla příliš živý sen. Než se uzdraví, zmizí to."
Opatrně ji vysvlékli a zakryli peřinou. V té chvíli se Bina na okamžik probrala. Jako napůl ještě ve snu se obrátila ke Smrti a tichounce se zeptala:
"Jsi v pořádku, lásko?"
Když přikývl, opět zavřela oči a usnula. Gordig jí polekaně zakryl rukou ústa:
"Tiše, Biny, mlč! Tohle lidské dcery neříkají. Biny, ne."
"Proč?" zeptal se Smrt.
"Nevidíš, je celá mimo. Ani se neuvědomila, co řekla," odpověděl Gordig.
"Mýlíš se. Ona moc dobře ví, co řekla." sdělil mu s vážnou tváří.
"Tak moment," řekl Gordig a prudce vstal z postele, " jdeme ven!"
Oba vyšli na chodbu.
"Co to jako mělo znamenat?" dožadoval se vysvětlení Gordig.
"To máš na mysli co?" otázal se ho klidně Smrt.
"Všechno. Tys věděl, že tě miluje. Ano, věděla to už od začátku. Co přišla sem. Hned ten první den. Už je mi to jasné, to kvůli tobě sem přišla. Ale ty ses za ní ani neuráčil přijít. Já blázen si tu o ni dělám starosti. Cítíš k ní vůbec něco? Vsadím se, žes moc dobře věděl, co se jí dnes stalo. Ale nechal si to na mě. Tak řekni, máš ji aspoň trochu rád?" byl rozrušený na nejvyšší možnou míru, až skoro křičel. Taková nespravedlnost, jakým právem?
"Vybral jsem se ji." odpověděl mu klidně.
"Jak vybral? Jako co?" nechtěl Gordig věřit vlastnímu sluchu.
"To je jen na ní. Byla to výzva a ona ji přijala."
Byl tak klidný a vážný a to v té chvíli Gordiga vytáčelo snad ze všeho nejvíc.
"Dobrá, jestli to přijala, je to její věc, ale co ty? Věř mi, že bych udělal všechno proto, aby jí nikdo neublížil," snažil se to mírnější tón.
"Ty ji miluješ, Gordigu?" zeptal se ho Smrt. Gordig se pomalu posadil do prázdné niky vedle dveří a zhluboka si povzdychl.
"Abys věděl, nejsi první, kdo se mě na to ptá. Já nevím, snad. Trochu. Spíš mám dojem, že bych ji měl chránit. Aby se jí nic nestalo. Aby nebyla nešťastná. Ale jak vidíš, moc se mi to nedaří," smutně sklonil hlavu.
Smrt se posadila vedle něj.
"Staré rány bolí často víc než ty čerstvé. Že mám pravdu? V něčem jste si oba podobní. Trápíte se občas nad věcmi, jenž jste nezavinili. Někdy mám dojem, že Biny považuješ..."
"Mlč! Prosím, neříkej to. Prosím." přerušil ho náhle a nešťastně si rukama podepřel hlavu.
"Dlužím ti odpověď, Gordigu. Věř mi, že ji mám rád stejně jako ona mě. Neřekl jsem jí to. Máš ty vůbec tušení, jak si je nejistá? Kdyby věděla, když jsem s ní poprvé mluvil, kdo jsem, nedostal bych z ní ani slovo. Nevěří se. Když se mnou mluví, hluboko v duši je přesvědčená, že toho není vůbec hodna. To co se dnes stalo byla zkouška. Ne, nedívej se tak na mě. Já se o to nepostaral. To ona sama nevědomky. Potřebovala přesvědčit sama sebe. Rozumíš tomu?" jeho hlas byl velice smutný
"Ty víš, co se jí zdálo? Bylo to dost zlé?"
On si jen povzdechl: "Na sen? Dost."
Bina chodila pár dní jako tělo bez duše. Stále si nemohla srovnat, že se jí to jenom zdálo. A navíc k tomu musela myslet na Venii. Cosi jí říkalo, že jestli se teď o tom v Tamwôlu někomu zmíní, zavřou ji někam pod zámek, aby se zas do něčeho nezapletla. Chtělo by to najít někoho, kdo o její nehodě neví a je groa. Bina zrovna seděla ve veklém sálu na stupínku u trůnu a v tom jí to došlo.
"To jsem celá já. Ty nejjednodušší věci mě napadnou až naposledy. Narnoot. Doktor medicíny. Vypadá to, že se co nevidět vydám na cestu."
"Neruším tě, Ro?"
Biny měla společnost. Smrt.
Začervenala se jako pivoňka.
"Jen tady tak přemýšlím, pane," odpověděla a pohlédla na něj. Takto ho opravdu ještě neviděla. Tedy viděla, ale jen...
"Děje se něco, Ro?" zeptal se potutelně. "Promiňte, ale vypadáte," Bina ztěží zadržovala úsměv, " jak vás lidi malují. Jako kostlivec, jen ta kosa vám chybí." už to nemohla vydržet a usmála se.
"Jsem moc rád, že konečně vidím tvůj úsměv. Už jsem si myslel, žes ho někde ztratila. Proč se neposadíš na trůn?"
"Je váš, pane." Moc si přála, aby si sedl vedle ní a zase si s ní povídal. Udělal to. Musel jí číst myšlenky.
"Není můj, prostě tu jen stojí," opravil ji. Seděli tam na stupínku jen kousek od sebe. Bina se na něj nesměle dívala. Jak je možné, když tak vypadá, že ji vidí a mluví s ní? To je snad zázrak. Velice ráda by mu pohlédla do očí. Ale kápi měl tak staženou do čela, že ani nevěděla, jestli nějaké má. Jak nepochopitelné.
"Podívej se, Ro." a natáhl k ní ruku.
"To nejsou skutečné kosti. Je to jen cosi, co vidíš. Svýma lidskýma očima nemůžeš vidět, jak doopravdy vypadám. Vlastně mě nemůžeš vidět vůbec, pokud si to nepřeji. Nemám hmotné tělo. Nejsem muž, ani žena. Ale mohu budit zdání, že jimi jsem nebo čímkoli jiným. Třeba jako teď."
Bina lehounce vzala jeho ruku do své. Je to vůbec možné? Kéž by ta chvíle trvala věčnost. A ptal-li by se jí někdo, co je pro ni zázrak, musela by odpovědět - právě toto. Okamžik, kdy se dotkly dvě bytosti natolik odlišné.
Bina se zachvěla. Zdálo se jí to jako sen. Ty drobné kůstky, jež držela, se začaly pomaličku měnit v prsty, dlaně, zápěstí... A postupovalo to dál a dál. Bina ucítila, že se dotýká hebounké kůže. Bylo to až k neuvěřené, že to není skutečná lidská ruka. Ta zvláštní proměna, co se s ním stala byla dokonalá. Užasle si ho prohlížela. Pak vztáhla ruku k jeho kápi a zeptala se: "Smím?"
Přikývl. Opatrně mu ji sundala. Bedlivě přitom sledoval její obličej. Zaznamenal každičkou změnu jejího výrazu. Napjaté očekávání vystřídal pohled milého překvapení korunovaný úsměvem.
"Vypadáte krásně, pane," přiznala, aniž by sklopila zrak.
"Tím chceš říct, že před chvílí jsem nebyl?" otázal se pátravě.
"Pane, já řekla vypadáte, ne jste."
"A rozdíl je v čem?" Nemohl se nezeptat i když velice dobře věděl jak to myslí. A Bina to věděla taky. Přesto odpověděla.
"Sám jste řekl, že podoba je zdání. Mluvím-li o ní nemyslím tím vaši osobnost. Neřekla jsem jaký jste. Protože kdybych to udělala, sdělila bych vám tak pouze cosi nepřesného."
"A to je?" vyzvídal dál.
"Tajemství." odvětila a šibalsky se usmála. Cožpak může říct něco, nač jí slova nestačí. Vypadá stejně, jako když ho uviděla poprvé. Najednou se sama za sebe zastyděla. Rozpačitě se podívala na podlahu.
"Holka bláznivá, jak by řekl Gordig," pomyslel si.
"Ach ti lidé. Kdo z nich má právo určovat měřítko krásy. Proč je někdy popadá to stýskání nad svou vlastní podobou? A kolik z nich se asi trápí nad nedokonalostí své duše? Dá se to vůbec srovnat? A nejsou nakonec pochybnosti stvořeny k tomu, aby se vyvracely?
Musel bych být slepý, abych neviděl, že tím prosí o mou pozornost. Taktně, nesměle. Tolik se snaží být silná, neohrožená, veselá a pokaždé ochotná pomoct. Ale někdy má toho dost. A když není kolem nikdo, kdo by jí pofoukal rány, pláče."
Opatrně jí zvedl hlavu a dlouze se jí podíval do očí. Zaleskly se tam dvě malé slzičky.
"Proč? Vždyť já jsem tak blízko," napadlo ho. Odpověď byla nasnadě. Copak je ze smutku se pláče?
Čas Bině plynul jako voda. Sotva se nadála a přišel srpen.
"Biny, co je s tebou? Spíš vůbec v noci?" zeptal se jí jednou ráno při snídani Gordig. Od té příhody s akácií uběhlo pár týdnů, ale Bina vypadala pořád stejně pobledle, ne-li víc.
"To víš, že spím. Poslední dobou nějak hůř." přiznala.
A nebylo divu. Zdály se jí děsivé sny. Byla to taková plíživá tichá hrůza číhající na všech stranách. Pokaždé v nich potkala Venii. Jsou ty sny snad výčitkou, že dosud nic nepodnikla? Byla přesvědčená, že s největší pravděpodobností, ano.
Zajímavé bylo, že čím víc na to myslela, tím víc ztrácela odhodlání. Opět ten stará problém. Prostě by potřebovala někým popostrčit. A to, aniž by to tušil udělal Gordig, když řekl:
"Měla bys na chvíli z Tamwôlu pryč. Na jiný vzduch. Jak je to dlouho, cos nebyla doma:"
"Měsíc?" pokoušela se Bina odhadnout tu dobu.
"Máš pravdu, Gordigu. Potřebuju změnu, ještě dnes tam odjedu:" řekla nakonec a zakousla se do chleba s máslem.
Zatajila mu však, že se doma hodlá zdržet jen několik dní a pak si to namíří rovnou do Glenviku.
Ve městě bylo nezvykle rušno. Skoro na každém kroku viděla postávat skupinku vojáků. Narnootův domek našla poměrně snadno.
"Hele novinka. Ještě by si sem měl dát cedulku, zvoňte dvakrát nebo tak něco. A slyší ho tam vevnitř, když je venku?" řekla si Bina jakmile objevila u dveří zvoneček. Nejspíš to slyšet bylo, protože se ozvaly kroky na schodech. Maličké okénko ve dveřích se pootevřelo a jakýsi ženský hlas se zeptal:
"Koho hledáte?"
"Chtěla bych mluvit s doktorem, jsem jeho známá, jmenuju se Bina," odpověděla.
"Jo, jo, to by mohl říct každý. Počkejte pěkně venku a já se nejdřív podívám, jestli je pan doktor doma."
Lidi votravný, pořád abych běhala po schodech otvírat. Však už nejsem nejmladší, brblala si pro sebe. Velice pomalu došla ke dveřím Narnootovi pracovny, opatrně je otevřela a řekla:
"Venku čeká jakási osoba. Vona mi říkala jméno. Jenomže já toho mám v hlavě tolik. A stejně bylo takový divný."
"Dobrá, přiveďte ji sem. A to prádlo jste mi vyžehlila?" staral se Narnoot.
"V tomhle se na mě můžete spolehnout. Už ho máte ve skříni. A mezitím, než se to s tou osobou vyřídíte, odskočím si k plátenici. To jen, že vám pak nebude mít, kdo votvírat dveře, abyste věděl," řekla a důstojně odkráčela, aby Binu pustila dál.
"Až budete vevnitř, zastrčila závoru, ať tam nelezou cizí lidi," poručila Bině ve dveřích.
"No, prosím, prosím," řekla si Bina v duchu. Konec konců, proč by nevyhověla, když ji někdo pěkně poprosí. Copak tady u Narnoota asi dělá?
"Haló, Narnoote, jsi doma?" zavolala hned na schodech a čekala, co se bude dít. Dveře od pracovny vrzly. Objevil se v nich Narnoot.
"Osobo, co tady na mě hulákáte? Prý, Narnoote jsi doma? Copak jsme spolu chodili do školy? A sejděte z těch schodů, když s vámi mluvím," nazlobeně bouchl holí o podlahu.
Bina byla v mžiku dole.
"Dobrý den pane Brene," pozdravila způsobně.
"Počkat, počkat. Tebe bych měl odněkud znát, zauvažoval.
"Copak ta paní ti neřekla moje jméno? Já jsem přece.."
Narnoot ji přerušil:
"Ne, neříkej to. Paní Gven je už poněkud sklerotická, zato já ne. Vzpomenu si, jenom chvilku." na okamžik se zamyslel.
"Ty jsi. Že by? No ovšem!" zajásal a odhodil hůl," ty jsi Biny!" a hlasitě se rozesmál.
"Víš, že jsem tě hned nepoznal? Dost ses změnila odposledně."
"K lepšímu nebo k horšímu?"
"Brepto! Ale posaď se a povídej. Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?"
"Skoro rok, Narnoote. Však jsem v Tamwôlu teprve od května. A nikdo z groa se u tebe za tu dobu nezastavil?"
"Kdepak, Biny, nejspíš mají svých starostí dost. Jenom Smrt. Byl tady někdy koncem zimy. Copak, Bin?" zeptal se když uviděl jak Biny zpozorněla.
"Ale nic. Jen jestli ti na mě někdo nežaloval," začala opatrně.
"A to se podívejte. Copak jsi provedla Biny?"
"Já v tom vlastně byla nevinně, Narnoote. Usnula jsem pod krvavokvětou akácií. Aspoň vidíš, jaké to je, když ti zatajují důležité informace."
"A je, to museli mít radost. Říkáš to, ale jako by ti toho zatajili víc. Mám pravdu?" vyzvídal Narnoot.
"Nejspíš ano. Tedy já mám ten dojem, že mi cosi nechtějí říct. A co když se právě kvůli dalšímu nedostatku informací opět dostanu do nějakého průšvihu." řekla a zatvářila se přitom dotčeně.
"Hele, Biny, neděláš si ze mě náhodou legraci? Pochybují, že by byli takoví tajnůstkáři. Mě například nenapadá vůbec nic nač bych ti nesměl odpovědět."
"Takže, se tě můžu zeptat?" otázala se zkoumavě.
"Pochopitelně, pokud budu znát odpověď," potvrdil jí Narnoot.
"Dobře. Je to už nějaký čas, co jsme se tak s Gordigem bavili a náhodou jsem mu položila otázku, co se stane, když groa zabije člověka," snažila se přitom o co nejbezstarostnější tón. Čekala co on na to.
Narnoot ze sebe vypravil stručné "Áha." významně zvedl obočí a chápavě kývl hlavou.
"Já věděla, že mi neodpovíš. No nic aspoň jsem to zkusila," povzdechla si.
"Ne, Biny, slíbil jsem, že ti odpovím," řekl a neklidně se poposedl." Je to, jak bych tak řekl, velice choulostivá otázka." na chvíli se odmlčel, aby našel vhodná slova.
Toho Biny využila: "Myslíš, že je to jako, když se lidi neradi baví o smrti?"
"Ne tak docela. Pokusím se ti to vysvětlit. Tak dobře poslouchej. Bylo to už velice dávno. Naši předkové určili, že kdokoli z nás zabije člověka, se už nikdy nesmí vrátit do Tamwôlu. A nejen to. To nejhorší na tom je, že jeho rodina a vůbec nikdo z groa o něm víckrát neuslyší. Jsou odloučeni navěky. Jenže tomu odsouzenému se na zemi nežije lehce. Až do smrti zůstane na dně společnosti. Sám bez přátel, bez naděje. Jen s věčnou výčitkou na to co udělal. Všichni v Tamvôlu to ví, ale nikdo nedokáže pomoci." Narnoot se odmlčel. Byl velice rozrušený. A věděla proč. Až teprve v této chvíli si plně uvědomila rozsah takového trestu. Jenomže toho potřebovala zjistit daleko víc a tak se musela ptát dál.
"Čistě hypoteticky, Narnoote. Vůbec neexistuje způsob,jak v takovém případě pomoci? Třeba něco jako amnestie? Je to opravdu tak definitivní?"
Narnoot se zeptal:
"Čistě hypoteticky?"
Bina přikývla.
"Pokud bychom to vzali pouze v rovině teoretické, je tady možnost. Ovšem pravděpodobnost, že by se to dalo uskutečnit, je po praktické stránce mizivá, ne-li dokonce nulová. Znamená to, že by nějaký, a to zdůrazňuji, člověk, musel od soumraku do svítání prosit na místě té nehody o odpuštění pro toho groa. Musel by vědět co udělal a nakonec zavolat jeho celé jméno." po celou dobu, co to říkal se díval kamsi do zdi.
"Promiň, Narnoote, ale co je na tom nereálného?" podivila se Bina. Připadalo jí to jednoduché.
"Všechno. Žádný člověk nikdy nepozná, že před ním stojí groa. A i kdyby to nakrásně poznal, těžko se dovtípí, že potřebuje pomoc. A to ani nemluvím o tom, že by musel vědět, co udělal a znát jeho jméno. Navíc ten člověk sám mu musí odpustit jako první. A pokud by se stalo, že by na to náhodou někdo přišel. Už vidím, jak dlouho vydrží v bdělém stavu s jednou myšlenkou, kvůli komusi neznámému."
"A copak by ten groa nemohl, nějakého člověka požádat o pomoc?" chtěla si ujasnit Bina.
"Ani náhodou. Ta pomoc musí být naprosto nečekaná a nezištná. Nehledě k tomu, že každý groa musí o Tamwôlu a svém původu mlčet."
"Musím se ti omluvit. Kdybych jen tušila na co se to vlastně ptám, nikdy bych ti tu otázku nedala," řekla Bina smutně. V duchu úplně beznaději nepropadala. Zapomněl jsi Narnoote, že já jsem taky člověk.
"To nic, Biny. A proč jsi za mnou vlastně přišla," zajímal se Narnoot.
Biny tuto otázku čekala:
"Chtěla jsem se tě zeptat jestli tu u tebe můžu zůstat pár dní, než půjdu za Jocherem a Bjankou. Loni jsem jim slíbila, že se u nich zastavím. A tak jsem si řekla, proč bych nemohla navštívit i tebe. Ale mám ještě jednu otázku, proč je venku tolik vojáků?"
"Ani se neptej. Mám dojem, že se schyluje k válce. To je velice nepříjemné. V září jsem se už chtěl vrátit do Tamwôlu. Ale s takovou abych tu ještě nějaký čas zůstal. Jo, Biny, tento dům je ti k dospozici, jak dlouho budeš chtít."
"Díky Narnoote, jen doufám, že nebudu vadit té paní."
"Jsi teď můj host. Ona mi tu dělá hospodyni. Není zlá, ale má svou hlavu."
Bina mohla vzít jed na to, že Venii dobře znal. To se dalo předpokládat, když je taky groa. Byla v pokušení se ho na ni zeptat. Co byla zač a co vlastně udělala. Jenomže. Její šestý smysl jí radil - mlč. A zdravý rozum rovněž . Prakticky byla jediná, kdo to mohl udělat. Ale najednou. Veškeré odhodlání bylo pryč. Začala pochybovat. Dostala strach. Zdálo se jí, že teď stojí dvě Biny proti sobě. Kolikrát před spaním vedla sama se sebou dialog.
- nemáš na to
- ale jenom já to mohu udělat, zvládnu to ať se děje cokoli
- děláš se výčitky, co? zapomeň na to. Jí osobně si přece nic neslíbila. Co je ti vlastně po nějaké groa. Jsi člověk. Tak se starej jenom o svoje lidské věci.
- Ha, ha to bys mě rozesmála. Chovají se snad ke mě jako k onuci, že bych se na to měla vykašlat? Ty se bojíš, tak je to, jsi obyčejný zbabělec!
- Stejně nevíš, co udělala. A co když jí nebudeš moct odpustit? A nebo si myslíš, že to bude jen tak, tolik hodin nespat, v noci? Už vidím, jak zrovna ty, šípková růženko vydržíš nezamhouřit oko.
- Pokud to bude alespoň trochu možné, pokusím se o to. I kdybych měla vypít hromadu silné kávy.
Ale nic jím nevyřešila.
Asi po týdnu stráveném u Narnoota se vydala na cestu za Jocherem a Bjankou. Snad to bylo tím , že tu cestou šla jen jedenkrát . ale asi pětkrát se cestou ztratila než konečně došla k nim do zahrady. Bylo vidět, že se o ni někdo hezky stará, záhonky byly upravené, tráva posekaná. A v altánku stála kolébka. Biny byla zvědavá, jestli v ní leží nějaké děťátko nebo jestli je prázdná. Potichoučku a opatrně odhrnula krajkovou záclonku nad kolébkou. Leželo v ní hezoučké miminko v modrých peřinkách.
"Hej, běžte, pryč," ozval se Jocherův hlas od branky. Bina zase zakryla kolébku, aby maličkého neobtěžovali mouchy a otočila se směrem k Jocherovi:
"Nekřič, tak nahlas, ještě ho vzbudíš," pokárala ho tichým hlasem a vydala se k němu.
"To se mi snad jenom zdá. Biny, kde se tady bereš?" Z upřímné radosti Binu objal, až ho musela plácnout.
"Jestli tě uvidí Bjanka, pomyslí si o nás pěkné věci.
"Jochere Spaede, neříkala jsem náhodou, že se tady zastavím?"
"Viděla si našeho syna?" zeptal se jí hrdě Jocher.
"Je to celá maminka. Kolik mu je?" zajímala se Bina. Trošku ji totiž zmátlo, že Carmina to maličké teprve čeká.
"Byly mu dva měsíce. A schválně hádej, jak se jmenuje."
"Ale Jochere. Nedávej mi takové hádanky. Raději mi to prozraď," prosila.
"Dobrá, Bin. Pojmenovali jsme ho Aiyre Narnoot. Jak se ti to líbí?"
"Proč Narnoot, je mi úplně jasné. A Aiyre?" vyzvídala Bina.
"To je po mém dědečkovi. Ale pojď přece dál. Musím ti ukázat, jak nám to tu Bjanka zařídila."
Je to pravda, když se říká, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. To minulé je v nás jako vzpomínka. Spousta věcí zůstala jako dřív. Pár se jich změnilo a v zásadě to bylo už docela jiné místo. Bjanka byla snad ještě krásnější než dřív. Navzájem si pak začali vyprávět o tom co se dělo jakmile se rozešli a nakonec jim pomáhala koupat Aiyreho.
Tu noc Bina nemohla zase usnout. Bloumala po zahradě. Dívala se po hvězdách a říkala si jestli to tak půjde dál, nebude brzy vědět, co je to spánek.
"Je už po půlnoci, Biny. Co jsem mu dal napít a přitom jsem zahlédl jak tu chodíš. Děje se něco?" zašeptal Jocher.
"Poslední dobou nemůžu spát. Zrovna teď přemýšlím nad tím, jak si byl rozhodnutý probudit Bjanku. Kdes vzal tu odvahu, že ses k tomu odhodlal" řekla Bina.
"Jak tě tohle napadlo? Víš, Biny, já viděl, že jí pomůžu, ale bál jsem se. Nač si to vlastně chtěla vědět?" divil se Jocher.
"Jsem na tom podobně. Taky můžu někomu pomoct. Jenomže najednou si nejsem jistá. Co když se dostanu zase do nějakého průšvihu. Čím víc některé věci odkládám, tím míň se mi pak do nich chce dát. Nedá se nic dělat. Zítra musím odjet. Já vím, že jsem tu nepobyla dlouho, Jochere. Ale dokud to nevyřeším nebudu mít klid."
Nevyhnutelnost, osud. Zní to vznešeně, ale takto by to Bina nikdy neřekla. Nepřipadla si jako hrdinka, ale zato zbabělec. A ke všemu se jí zdálo, že se proti ní někdo spikl. Okna v cestovním sále jí ukazovala neproniknutelnou tmu. Chtěla se v nich podívat do minulosti. Vidět co Venia vlastně udělala.
"Proč, to nesmím vidět? Cokoli jiného mi ukážete bez problémů." zlobila se. Pak se bezradně sedla na koberec a povzdechla "Ach, jo."
Do sálu vešel Smrt.
"Něco mi říkalo, že Ro se už zas vrátila a vidím, že je to pravda. Sedí tady, vzdychá, ale vůbec ji nenapadne za mnou přijít a svěřit se. Ro, tak povídej!" Jak mluvil došel až k Bině a sedl si vedle ní.
"Venia pane," smutně mu odpověděla Biny.
"Ty si ji tedy viděla? Pak už rozumím. Chceš jí pomoci, ale potřebuješ k tomu vědět, co udělala. Tak poslouchej. Přihodilo se to jedné lednové noci. Zima tou dobou byla náramná. Venia jela zrovna autem domů. Venku velice silně chumelilo a bylo náledí. Sotva bylo vidět na krok. Stačila chvilka nepozornosti a porazila jednoho pána, přecházejícího ulici. Měl ránu na hlavě a něco s sebou. Venia neotálela a toho pána posadila vedle sebe do auta, aby ho zavezla do nemocnice. Zdálo se jí, že ten muž, co chvíli omdlí a tak se snažila jet co nejrychleji to šlo. Na křižovatce dostala smyk. Bylo to tak prudké, že se jí nepodařilo udržet auto na silnici. Než stačila cokoli udělat, vrazila plnou rychlostí do tovární brány. Ta se vyvrátila a auto ještě stačilo narazit na zeď. Ten zraněný byl na místě mrtev. Venia vyvázla jen s několika drobnými oděrkami." Celou dobu co jí to vyprávěl se díval na Binu. Ta jen strnule seděla a velice pozorně poslouchala.
"A kvůli tomu? Vždyť to byla nešťastná náhoda! Tohle bylo na ni moc. Nazlobeně vstala.
"To snad není možné, jak někdo mohl určit tak nemožná pravidla? Ona ho přece nechtěla zabít." rozčileně gestikulovala rukama a nakonec bouchla pěstí do zdi. Potom si zase sedla ke Smrti na koberec.
"Už jsem se rozhodla, pane. Jestli mi ještě prozradíte, kde se to stalo a její druhé jméno, okamžitě se tam vydám."
Nebyl důvod proč, by jí to neřekl.
"Stalo se to tam kdes ji viděla. Na tom dvoře. Nyní, když všechno víš, dostaneš se tam bez potíží. A její celé jméno je Venia Sengrena."
Bina překvapením ztratila řeč.
"Je to tak, Ro. Venia je Gordigova sestra."
"On, on, mi nic neřekl. Vůbec jsem netušila, že má sestru. A já hloupá se ho na to ještě ptám," vypravila ze sebe, přitom si držela hlavu v dlaních, jako by tím chtěla říct, to jsem zase něco provedla.
"Tos přece nemohla vědět. Tak co, Ro. Ještě stále to chceš udělat?" zeptal se starostlivě.
"Jsem připravena, pane." odpověděla odhodlaně. Vstali skoro zároveň. Přistoupil k ní, vzal její hlavu do dlaní a políbil ji na čelo. Vtiskl jí tam své znamení. Viditelné pro většinu lidských bytostí. Jedinou maličkou ochranu proti silám zla, protože její anděl strážný u toho tentokrát nebude. Neřekl ji co ji čeká. Raději ne.
Bina stála u cihlové zdi. Čekala, až slunce zapadne. Sotva z oblohy zmizel poslední paprsek v dáli zahřmělo.
Venku se spustil prudký liják. On stál u okna v knihovně. Zamyšleně hleděl do tmy.
"To jsi ty, příteli?" zeptal se Gordig, když vešel. "Hledám Binu, nepotkalas ji náhodou? Mám novinku na Carninu to už přišlo. Co myslíš, bude to děvče?" Byl trochu zmoklý a tak se sedl ke krbu. Přiložil pár polen a oheň se krásně rozhořel. "Poslyš, příteli,děje se něco, že neodpovídáš?"
"Odpusť, na něčím jsem přemýšlel. Zítra k ránu se narodí holčička. Kéž bych mohl říct, dvě." povzdechl si.
"Jak to myslíš, dvě? Příteli, ty jsi v myšlenkách stále ještě pryč. Tak viděl si Binu nebo ne?" snažil se dozvědět Gordig.
"Ano, mluvili jsme spolu. Říkala, že si potřebuje na zemi něco vyřídit. Vrátí se až v září," odpověděl tiše.
"Ale září, začne, už zítra," upřesnil Gordig. Ne, nemohl tušit, že tato noc bude pro Binu delší než celý její život.
"Zítra! Lidé jsou zvláštní, Gordigu."
"Mě to povídej, příteli. Ale jak tě to napadlo? Dumáš tento večer nad podivuhodnými věcmi. To jste se s Binou pohádali nebo co?" zeptal se Gordig.
"Kdepak. Jen tak přemýšlím nad jejím vztahem k Tamwôlu."
"Vztahem? Ona se tady cítí jako doma. Možná patří k mým potomkům. Kdo ví." řekl bezstarostně a opět přiložil. Pak tam jen tak seděli, dívali se do plamenů aniž by řekli jediné slovo. Hodiny nad krbem začaly odbíjet půlnoc. Kolik hodin ještě zbývá do svítání? Čas. S neúprosnou pravidelností odměřuje vteřinu za vteřinou. Úder a další. Nekonečně dlouhá je pauza mezi nimi. Je šťasten ten, kdo této noci může klidně spát. V Tenhalu se v bolestech rodí nový život. A na zemi....
Přichází nový den. Kdosi bloudí chodbami Tamwôlu. A čí kroky to jdou od knihovny?
"Pane, prosím vás, kde to jsem?" Gordig nevěřil vlastním uším.
"Biny, co se to s tebou zase stalo?"
"Vy mě znáte? Promiňte, nevzpomínám si, že bychom se kdy viděli." omlouvala se Biny s úsměvem.
"Kde si to zase byla Biny. A co to máš na čele?" Opravdu tomu nerozuměl. Proč stále ztrácí paměť?
"Prosím?" otázala se udiveně Bina.
"Spíš mi řekněte, kde to jsem. Bloudím tu už hodnou chvíli a vůbec nemůžu najít východ." Potřebovala bych se dostat domů."
"Chvilku tady počkej, Biny, hned se vrátím," řekl jí Gordig. Tohle mi bude muset někdo vysvětlit. A rozběhl se zpět do knihovny.
"Zajímavý mladý muž," pomyslela se zatím Bina.
"Poslyš, příteli. Potřebuji s tebou mluvit." zavolal nahlas.
"Povídej," ozval se za ním hlas Smrti.Gordig se k němu otočil.
"Právě jsem potkal Binu. S amnézií a tvým znamením na čele. Co mi k tomu povíš?"
"Tím chceš říct, že už zas. To znamení jsem jí udělal, to je pravda, ale s tím druhým nemám nic společného. Nepamatuje si vůbec nic?"
"To bych neřekl. Mám dojem, že zapomněla pouze všechno o Tamwôlu. Co se dělo dnes v noci?"
Gordigova otázka měla však zatím zůstat nezodpovězená.
"Gordigu, nic jí o Tamwôlu neříkej. Nech ji v domnění, že je pouze na nějakém neznámém místě na zemi. Nejspíš ji nechám vrátit se domů," řekl mu Smrt.
"Ale, proč? Jak to můžeš říct. Jestli s teď vrátí, bude to znamenat navěky. Nerozumím tomu. Vždyť přece, ty a ona. Nevidím žádný důvod." Gordig nevycházel z údivu.
"Je jediný důvod - je člověk."
"To není argument, jen slovo. Ty to vlastně nechceš zrovna tak jako já. Proč na tom tedy trváš?" chtěl to vědět.
"To je moje věc. Ale, věř, musí to tak být. Prosím tě o to."
To Gordiga udivilo. Nikdy předtím ho o nic neprosil. Je to tedy vážné. Přesto se ještě zeptal.
"Nemůže zůstat, aspoň týden?"
"Jen pokud sama bude chtít."
"Takže, ty se jmenuješ Gordig? To jméno jsem nikdy neslyšela. A ty tady děláš kastelána?" Gordig, ale neměl zrovna náladu na vysvětlování. Dovedl Biny do její ložnice a pak jí řekl:
"V tomhle pokoji si dělej co chceš. Nebo můžeš jít do zahrady. Musím teď odejít, ale slibuji ti, že do oběda jsem zpátky a ukážu ti co budeš chtít."
Mají vůbec některé věci logiku? Cožpak neexistuje způsob jak zvrátit stav věcí? Kdesi nahoře bylo rozhodnuto. Ale jak nešťastně. Jak směšné se zdá, že by ji mohli vídat, kdykoli se jim zachce. Navěky pro ni budou jen cizími osobami. Třetí ztráta paměti mimo zemi bává definitivní.
"Ať se něco stane a může tu zůstat," prosil Gordig v duchu.
V domě plném radosti z narození dítěte si Gordig připadal jako posel špatných zpráv.
"Tolik jsem si přála, aby byla její kmotra," povzdechla si Carmina a upravila dcerušce čepeček.
"Jaké jste jí dali jméno?" ptal se Gordig.
"Nearsiyl," odpověděl Sergo.
"Doufám, že zítra přijdete na oslavu. Myslím i Binu. Nemusíme jí říkat, kdo jsme. Jen bych ji chtěl ještě vidět," řekl Marve. Snad jediný kdo netrpěl posmutnělou náladou byla Bina. Prozkoumávala ložnici. Zajímala jí každičká zásuvka i skříň.
"Že prý jako doma. Jak, když ani nevím, co tu všechno je? Ale, copak to vidím? To je moje kniha. Tady ji mám podepsanou. Co tady dělá? A Tohle?" Bina se překvapeně podívala na tři fotografie, co v ní byly založené.
"To je ten Gordig, jak mě sem zavedl. Ale kdo jsou ti ostatní? Stojím tam mezi nimi, ale vůbec se na ně nepamatuju. A tenhle mě dokonce drží kolem ramen. To snad není možné. Že bych měla sklerózu?"
Ale ať nad tím dumala, jak chtěla, na nic nepřišla. A tak hledala dál. Marně. Nic dalšího už nenašla. Zato ve skříni objevila krásné šaty.
"Vítejte v pohádce," řekla si, když zjistila, že jí všechny padnou.
"Jako by mi to tu patřilo." podivovala se. Ale trošku se začínala nudit. Vylezla tedy oknem do zahrady. První co ji napadlo bylo, že tenhle dům obejde kolem dokola. Brzy, však zjistila. že je to asi nemožné. Po čtvrt hodině se dostala teprve k hlavní cestě a když uviděla, jak daleko by ještě musela jít, vzdala to. Navíc zahlédla Gordiga.
"Člověče!" zavolala na něj. "Co to vlastně je, muzeum? A ještě něco," řekla když vytáhla ty fotografie.
"Ty je znáš? Co je to za lidi? Ať přemýšlím jak chci, nemůžu na to přijít."
"Je to už dávno, co jsme se neviděli," zalhal trošku Gordig.
"Podle fotek, bych ani neřekla. Tak střižené vlasy mám teprve letos." Bina se na něj podezíravě podívala.. To už Gordig nemohl vydržet. Něco jí přece říct musí.
"Biny, máš pravdu. Nevím, co se to s tebou stalo, žes na nás zapomněla. Ale my jsme tví přátelé," Vzal jednu fotku do ruky "Vidíš, toto je Carmina, tohle Sergo. Dnes ráno se jim narodila holčička. Moc by si přáli aby ses na ni přišla podívat. Nemusíš jestli nechceš. A tohle je Marve."
"Všichni máte tak zvláštní jména. Ale vážně se nevzpomínám. Je mi to líto." Byla v rozpacích, aby to zamluvila řekla:
"Nemáte tady něco k jídlu. Od rána jsem nic nejedla."
Zavedl ji do kuchyně. Společnými silami si připravili skromný oběd. Bina potom navrhla, že by se mohli udělat i společnou večeři. Proti tomu Gordig nic nenamítal. Jen do trošku mrzelo, že se Bina příliš nezajímá o svou ztracenou minulost. To bylo ale jen zdání.
Ten večer se Biny oblékla jako princezna. To kvůli Gordigovi. Zdálo se jí, že jí cosi zamlčuje. Bylo by snad možné, aby oni dva? Bině to nepřipadalo nemožné. Gordig je velice přitažlivý muž. Měla dojem, že mu na ní záleží. Po večeři se Bina zeptala: "Hraje ten starý gramofon v rohu?"
"To víš, že ano."
Při prvních tónech valčíku požádal Biny o tanec. Nemusel ji dvakrát pobízet. Tančili, dokud hudba nepřestala hrát. Gordig byl ze všeho dočista popletený. Ve chvějícím se světle svíček a v těch starodávných šatech mu Biny připadala překrásná. Naklonil se k ní, až se jejich rty dotkly. Byl to dlouhý polibek. Kouzlo noci slavilo svůj triumf. Jediný polibek, jímž bylo vyřčeno vše, jediný polibek, který je vrátil do reality.
"Je pozdě, Biny. Dobrou noc." loučil se Gordig.
"Krásnou dobrou noc," popřála mu Biny s úsměvem.
A přece bylo Biny tak těžko. Vyšla ven na terasu a dívala se do tmy. Drobně poprchávalo. Stála tam dlouho. Nevnímala chlad. Byla už dočista promoklá, ale bylo jí to jedno.
"Co jsem udělala, že se mi to stalo? ptala se sama sebe. Trápilo ji, že je v její minulosti cosi neznámého. Chtělo se jí umřít.
"Madam, pokud máte v úmyslu se této noci nachladit a následně na to vážně onemocnět, stačí, když kývnete a já ihned odejdu. Ovšem v případě, že byste chtěla své rozhodnutí na čas odložit, mohu vás doprovodit do vašeho pokoje a nabídnout vám horký čaj."
Bina se překvapeně podívala na neznámého. Velice jí připomínal nějakého anglického lorda. Byl sice již v županu, ale to mu vůbec neubíralo na důstojnosti.
"Děkuji," odpověděla tiše. Dřív než se nadála, voněl u její postele šípkový čaj.
"Dobrou noc, madam," popřál jí neznámý a zavřel za sebou dveře.
"Ani jsem se ho nezeptala, co je zač," uvědomila si Bina.
Noc však nebyla zdaleka u konce.
Gordig už byl v Tenhalu. Zrovna otevřel dveře od domu, kde bydlel s Marvem. A právě s ním se srazil v hale u schodiště. Chudák Marve byl bílý jako stěna a tvářil se vyděšeně. Gordig se zhrozil další katastrofy.
"Co se stalo?"
"Se.. se.. sestra," vykoktal ztěží Marve.
"Co je s Carminou?" lekl se Gordig.
Gordig nechápal:
"Co moje?"
Marve ukázal rukou nahoru:
"Venia je doma!"
Druhý den bylo v Tenhalu všechno vzhůru nohama. Co groa pamatují, nestalo se nic tak divného, nevysvětlitelného a nesmírně potěšujícího. Oslava narození malé Nearsiyl se spojila s Veniiným návratem. Zatím Bina marně bloudila Tamwôlem a hledala živou duši. Obvzlášť jí zajímalo, kam se asi poděl ten lord. Vůbec netušila, že to byl Smrt. Snad by stačilo, aby se to dozvěděla a rozpomněla by se. Kdo ví.
Objevila ho až pozdě odpoledne, kdy už pátrání málem vzdala. Seděl na lavičce pod platanem a cosi si četl. Sotva Binu zahlédl odložil knihu, vstal a řekl jí:
"Madam, jdete právě včas. Dovolte abych vám nabídl své rámě."
"Na co včas?" otázala se Bina.
"Cožpak se vám včera nezmínil pan Gordig o dnešní oslavě?" odpověděl jí otázkou. Dalších slov nebylo třeba. Bina doufala, že snad mezi ostatními, na něž tak podivně zapomněla se jí podaří najít klíč k její paměti. Sotva vešli do domu, objevil se odkudsi Marve.
"Kde jste tak dlouho. Pojďte se podívat na Nearsiyl. Právě spinká, ale snad to nebude vadit."
Bina nedokázala pochopit, kde se tu vzalo tolik lidí. Sotva jim udázal miminko. Už je vedl kamsi do zahrady. V té chvíli chytil Marveho za rameno mladý muž.
"Co se to tady děje Marve?"
"No ne, Narnoote, ty ses taky vrátil? Doufám, že nejenom na dnešek."
"Doufáš správně, Marve. Však jsem tady Biny říkal, že bych chtěl být už doma."
Bina se nechápavě podívala na všechny tři.
"Ztráta paměti," šeptl Narnootovi Marve. Ten se jen povzdechl.
Vtom se od fontány ozvalo:"Nooty!"
Narnoot se otočil za hlasem "Venio?" Byl to den plný nečekaných překvapení.Gordigovi se konečně podařilo dostat k nim.
"Marve taky jste. Biny měl bych ti někoho představit. Nikdy v životě si ji neviděla. Je to moje sestra Venia."
"Těší mě, já jsem Bina," řekla, když ji Venia podala ruku.
"Ale my se známe." překvapila všechny přítomné Venia.
"Ne určitě se nemýlím. Před několika měsíci v té opuštěné továrně. Vzpomínáš si? Omlouvám se ti, za to co se stalo."
Tomuhle Biny nerozuměla vůbec. A nebyla sama.
"Venio, Bina si teď nepamatuje vůbec nic. Ale ty chceš říct, že .." Gordig se zarazil.
Narnoot toho využil aby se zeptal:
"Odkdy jsi doma Venio?"
"Od včerejška," odpověděla.
"A Bině se to s pamětí stalo kdy?" ptal se znovu.
"Včerejšího rána," sdělil jim stručně Smrt. Pohledy všech se upřely na Binu. Ta jen opatrně couvla a nejistě se zeptala:
"Stalo se něco?"
Kdyby jen tušila co vlastně udělala. Zatímco se jim Narnoot snažil sdělit, proč za ním Biny minulý měsíc přišla.
Nenápadně zmizela. Utíkala pryč neznámým městem. Bylo jedno kam. Hlavně co nejdál od podivných událostí.
Raději se nechtěa ptát co udělala. Připadalo jí, že to muselo být cosi strašlivého.Mezitím se po ní začali shánět.
"Podívám se, kde je," řekl Smrt.
Temný soumrak padal na Tenhal. Biny stála na schodech vedoucích do prázdna a smutně pozorovala nebe. Má se vrátit a pokusit se zjistit svou minulost se vším všudy? Má to vůbec cenu, když to nebudou její vlastní vzpomínky?
Vlastně se jí nezdálo, že by ve své paměti měla nějaká bílá místa. Patří vůbec do tohoto podivného světa? Kde vůbec na zemi leží tento kraj? A tak ji objevil Smrt. Polekaně couvla, div, že nespadla dolů.
"Jak jste mě tu našel?"
"Záleží na tom?"
"Ne." řekla tiše.
"Doprovodím tě domů, Biny." řekl a aniž by se toho nadála stáli nedaleko domu, kde bydlela.
"Jak. Jak, jste to udělal?" otázala se překvapeně. Dívala se mu do očí a čekala na odpověď. Přitom si všimla, že mají barvu hvězdného nebe. Určitě ho už někdy musela....
"Zapomeň na to, Biny. Snaž se zapomenout na všechno co se stalo za ty dva dny. Říkej si - byl to jen sen. Musíš se vrátit. Jsi člověk, Biny. Patříš sem na zemi. Tvůj život tě čeká tady. Máš ještě tolik dnů před sebou. Najdi si muže, vdej se, měj s ním děti. Až se teď vydáš k domovu a na poloviční cestě se ohlédneš, nezapomeň, byl to jenom sen."
Nechtěl, ale musel jí to říct. Musel jí dát ještě poslední možnost se vrátit.
Bina se podívala, jestli se u nich v kuchyni svítí. Když se otočila, aby se ho ještě na cosi zeptala, byl pryč. Cožpak skutečně jen snila?
Mohla jít domů. Vyšla po schodech do druhého patra. Odemkla dveře. Prošla předsíní do pokojíčku a rozsvítila. Bezděky pohlédla na obraz po pravé straně. Byl na něm anděl s černými křídly.
Nad Tamwôlem svítá.
Říjnové slunce si hledá cestu mezi sloupovím, aby se stalo svědkem toho okamžiku.
Je tak, že co ztraceno bylo a ještě víc zdálo se tak být, v té chvíli stonásobně vráceno jest.
- Je tak, že pane stojím před tebou a skrze bolest srdce, odvahy nemám, pohledět ti do tváře.
Se sklopeným zrakem poklekla a přece tím šla vstříc osudu.
- Bylo dáno dcero člověka.
- Bylo dáno mi poznati tebe, bylo dáno mi trpěti. Já prosila o poznání a doufala v lásku. Já nežádala milosrdenství. Já prosila o možnost.
Bylo dáno a je.
- Tak pravím já. Srozuměna s podmínkou?
Neptám se rozumu tvého, neptám se srdce tvého. Ptám se tebe.
- Ač Smrt, tys životem mým. Buď mi vším, čím má láska dovolí ti být. Nebudu žádat víc. Neb srozuměna jsem se stavem věcí z toho vyplývajícím.
- Co mi tebou dáno, budiž vráceno měrou neztenčenou. A tak budiž po věky věků. Tak bylo dáno.
Hluboké ticho se rozprostřelo kolem. Tak bylo v té chvíli, kdy pozvedl ji k sobě, aby společně sdíleli tu věčnou bolest, co lidé láskou nazývají.
Tak bylo dáno. A kdo z lidí by vyslechl hrůzou by prchal toužíc po hluchotě.
Kdo viděl by, zatoužil by slepý být.
Kdo věděl by, prosil by o zapomnění.
Není vhodné šel by světem jeden hlas.
Jak sloučit neslučitelné?
Cos dcero člověka, cos učinila. Jak splatíš vinu svou.
- A co jsem učinila?
Co učinila láska, jež nechce brát jen rozdat co má?
Bylo dáno. Slova vyřčená nelze brát zpět. Lidé času, nesuďte. Naslouchejte. Tlukotu svého srdce, své duši, sobě.
Poslouchejte. A jednou možná pochopíte.
