Udýchán rozhrnul husté větvoví zakrývající vchod do podzemí a vešel. Obklopila ho tma. To však neznamenalo, že byl snad nějak příliš zvolnil tempo. Znal v těch chodbách po paměti snad každý výstupek a skulinku. Tak, proč jít obezřetně, jako slepec a dávat pozor, aby do něčeho nevrazil?
Osud bývá někdy zlomyslný a známá místa se pojednou promění v území hic sunt leones. Tato nebo nějaká podobná věta prolétla Jocherovi hlavou v okamžiku, kdy o něco velikého zakopl a vzápětí se ocitl na studené zemi.
"Jaký pitomec, mi sem zase co nastrkal. Před půldruhým rokem to byly brambory!"
Sotva byl opět na nohách a zběžně seznal, že ho pád nijak nepoškodil,rozhodl se zjistit, co se mu tak nešťastně připletlo do cesty. Sotva k tomu v té tmě natáhl ruku, ozvalo se tiché zasténání.
"To snad není možné, oni mi sem chodí spát lidi nebo co. Hola, člověče, vstávejte."
"Au." Jestli jsem vám ublížil, tak promiňte.
"Ale to se nesmíte divit, když si tady ležíte." řekl roztrpčeně.
"Co se stalo?" ozval se ženský hlas.
Jocher nechápal.
"Madam stalo se, že se nacházíte na místě, kde nemáte co pohledávat. Rozumíte? Doufám, že ano. Rovněž doufám, že bez prodlení opustíte tyto chodby a vrátíte se tam odkud jste přišla," sdělil jí důrazně své přání.
"Mám pocit, že má čelist je vedví. AU. Já tady, ale nespala. To jsem tady sama?" Hlas ze tmy se náhle odmlčel.
"Ano, jste tady sama. A to jestli ležíte nebo co děláte je mi srdečně jedno."
Ta osoba jako by ho, ale vůbec nevnímala, jen si cosi tiše šeptala:
"Opustili, ztratili, zapomněli? Ne, ne, proč mě nechali tady? Au."
"Madam, já nevím, kdo, co a proč vám kdo udělal, ale prosím vás ještě jednou opusťte tuto chodbu," trval na svém Jocher.
"Promiňte, já vůbec nevím, co se stalo. Od okamžiku, kdy blesklo to bílé světlo, mám v hlavě jenom mlhu. Au!"
Jocher by snad dokázal být tvrdý a neúprosný, ale ta osůbka v něm pojednou vzbuzovala lítost.
"Jestli dovolíte a půjdete se mnou domů, podívám se vám na tu čelist."
"Je tady poněkud tma."
"To nevadí. Dejte mi ruku, povedu vás, tak bezpečně, jak to jen půjde. Pokud tu ovšem nemám další nocležníky."
Slabé zaúpění, které se ozvalo v něm vyvolalo dojem, že se pokusila o úsměv.
Asi po dvěstě metrech Jocher otevřel železnou skřípající branku a usadil ji na cosi měkkého. Že je to pohovka, poznala ve chvíli, kdy celou místnost ozářilo slabé světlo svíčky. Bylo to nějaké staré sklepení. Ovšem zařízené vším potřebným. Jocher i se svíčkou se k ní posadil a posvítil jí na obličej. Pravou tvář měla mírně oteklou a fialovou.
Stejně jako Jocher, si i ona prohlížela jeho. Byl o trošku mladší než ona, atletické postavy. Oválný obličej rámovaly polodlouhé hnědé vlasy. Měl trošku vystouplou bradu, ale jinak velmi jemní rysy. Co ji trochu překvapilo, byl fakt, že i v téhle polotmě měl na očích tmavé brýle.Nemohla se mu podívat do očí a to jí malinko vadilo.
I když se to snažila nedat najevo, Jocher to poznal. Aby zakryl rozpaky, rychle vstal a řekl, že jí donese studený obklad. Ve chvíli, kdy jí přiložil mokrý šátek na tvář a uviděl její vděčný pohled, přešla Jochera veškerá zlost na tuhle osobu.
"Jmenuji se Jocher Spaed."
"Já jsem Robinia, ale většinou mi říkají Biny. Jestli mě doprovodíš k východu z tohoto bludiště, velice ráda vyhovím tvému požadavku, abych se vzdálila."
Tohle Bina neřekla proto, že by měla třeba z Jochera strach. Spíš ho nechtěla popudit. Nezapomněla ještě, jak se na ni tam v chodbě obořil.
Jochera však zajímalo něco docela jiného.
"Co si to říkala o tom bílém světle?"
"Pokusím se to říct nějak od začátku. Vydala jsem se s několika přáteli z Tamwôlu na takový malý výlet."
"Z té, tajemné krajiny?" vyhrkl Jocher překvapeně. "Ty jsi Groa?"
"Jak? Tajemné? Tys už slyšel o Tamwôlu?"
"Pochopitelně. Babička mi o něm vyprávěla pohádky. O bytostech co tam žijí a jak čas od času přicházejí k nám.
Babička se s někým takovým setkala. To by mě nikdy nenapadlo, že se to podaří i mě." mluvil s takovým zápalem, až bylo Bině líto, že ho musí zklamat.
"O, ne, ne, já nejsem groa. Jsem jenom člověk. Do Tamwôlu jsem se dostala náhodou." musela honem uvést věci na pravou míru.
"To je škoda."
"Snad je taky poznáš, jestli jsou mí přátelé někde nedaleko, tak se s nimi můžeš vidět. Ale abych pokračovala. Výlet byl pomalu u konce, ale Gordig mi chtěl ukázat tuhle pohádkovou zemi."
"Chceš říct, že žiju v pohádce?" Jocher se srdečně rozesmál. "A ty jsi Bino potom odkud? Z tajemného Tamwolu nepocházíš. Moji rodnou zem Glenvickou pokládáš za pohádkovou. Neznámá cizinko, vaše země je pravděpodobně onou bájnou krajinou, která pluje mezi hvězdami, obrovští draci létají povětřím, strašliví kouzelníci mučí prostý lid svými nečistými čarami a uspávají je navěky bílým světlem."
"Pravda, při trošce dobré vůle a notné dávce fantazie, by to mohl být můj svět. Já bych ho však popsala bez těch nadpřirozených úkazů. Ale to bílé světlo mě potkalo tady. Jakýsi člověk nám bránil v cestě a pak se zablesklo."
"To byl kouzelník Aunumon, straší v tomhle kraji asi devadesát let. Přišel odněkud ze severu, ale říká se, že vlastně pochází z nějaké neznámé krajiny, proto jsem si myslel, že by snad mohl být od vás."
"To je tedy dokonalé," vyděsila se Bina," doufám, že se ostatním nic zlého nestalo."
"Vzhledem k okolnosti, že tě někdo nechal ležet v té chodbě ..." Jocher se zamyslel, "aspoň co já vím, Aunumon Silis zajatce nebere. Prostě jenom škodí, kde může."
"Víš, to je mi právě záhadou , proč mě tam nechali. Neznám je nijak moc dlouho, ale tohle by mi nikdy, jen tak, neudělali."
Bina prudce vstala a začala nervózně přecházet sem a tam. Jocher se naopak pohodlně posadil a smutně prohlásil:
"Mě je to jasné. Prostě si mysleli, že jsi mrtvá."
"Vážený Jochere Spaede, to je absurdní!" řekla Bina, když se zprudka obrátila na Jochera.
"Tím bych si nebyl zrovna jist. Poslyš Bino, můžeš se pokusit určit, kdy se to tak mohlo stát?"
"Já nevím, jaký tu máte kalendář. Ale přece jenom. Jo, byl vidět měsíček, takový rohlíček do C."
"Včera byl úplněk Biny."
"Jak, úplněk? To bych musela spát měsíc?"
To je docela vysvětlitelný jev. To bílé světlo bylo kouzlo, co zastavuje čas. Na první pohled každý zasažený vypadá jako mrtvý.Nedýchá, netluče mu srdce. Že neumřel se dá zjistit, až po dlouhé době, protože tělo nepodléhá rozkladu a až navěky je zcela neporušené, jako bylo v okamžiku zastavení. Jenomže, pokud někdo nezná účinky bílého světla nebo prostě neví, co to způsobilo. může se stát, že ten nešťastník je prohlášen za mrtvého a pohřben."
"To je strašné. Ale nechápu, jak to, že nepřišli na to, že žiju."
"Ani groa nejsou vševědoucí, Biny."
"Jochere Spaede," řekla Biny smutně," vlastně mi to došlo až teď. Děkuji ti, žes mě vzbudil."
Při téhle větě Jochera polilo horko. Sváděl malý vnitřní boj. Moc rád by se s ní o nečem poradil. Třeba by našel řešení. Ale může jí svěřit tajemství, jehož vyzrazení, kdyby na to někdo přišel by ho mohlo stát život?
"Bino, můžeš se mi podívat do očí a říct mi upřímně, jestli umíš zachovat tajemství?"
Tou větou ji přivedl do rozpaků. Neuvědomil si, že má stále ty tmavé brýle. Aby to napravil honem vstal, svíčku přiklopil zeleným stínítkem a sundal si je.
"Jochere, smím se tě na něco zeptat?" otázala se nesměle Bina.
"Myslíš, tu svíčku?" Bina přikývla.
"Je to, víš .." Jocher nevěděl jak do toho. Trošku se za to styděl. Ale už nějak předem počítal, že se ho na to lidi budo ptát.
"No, já nesnáším normální světlo, jenom zelené."
"Aha, tak to jo." řekla klidně Bina, jako by jí oznamoval, že nemá rád jablka. Přijala to jako fakt a to ho potěšilo.
Nenáviděl, když ho někdo litoval.
Bina mezitím vstala, přišla k němu a pohlédla mu do očí. Napadlo ji, že je to až škoda, když ty nádherné bledězelené oči musí stále zakrývat.
"Přísahám ti Jochere Spaede, že nikomu nic neřeknu," pronesla vážně.
"Tak pojď za mnou." Jocher popadl Binu za ruku a táhl ji do tmavé chodby. Byl pojednou velice neklidný. Bina cítila jak se jeho ruka chvěje. Jaké podivné tajemství, jí to chce svěřit?
Spěchali kamsi do podzemí, hlubokou tmou.Po chvíli chodba končila.
"Ještě chvíli, Biny, jenom otevřu. Až rozsvítím, zavolám tě. Tak tady prosím počkej," řekl a zmizel za dveřmi.
"Už je rozsvíceno," ozvalo se po chvíli. Tato prostá věta ji uvedla do pohádky. Ani v nejkrásnějších představách neviděla cosi tak neskutečně honosného. Docela dobře by se dalo říct, že zlatá výzdoba pokrývala každičký k
doušek tohoto velkolepého sálu. Stěny byly potaženy zlatým brokátem. Ze stropu visely čtyři těžké zlaté lustry, jako kytice osmi lilií. Kromě nich tu nádheru pomáhalo osvětlit asi dvacet lamp. V jejich světle byly všechny poklady plné narudlých záblesků. Ohnivé zlato, napadlo Binu, když se dotkla jakési zlaté sošky vykládané perlami. Zlato, drahé kameny. Četné truhlice tím byly naplněny. Zlaté stolky, křesílka, vázy, šperky a jiné titěrnosti, všechno dokonale řemeslně provedené. Zlatem protkávané koberce. Křišťálové číšky, květiny ve vázách, dovedně vytvořené z rubínů, safírů, diamantů a smaragdů.
"Jochere, co to, proboha je?"
Ta nádhera ji spíš děsila. Svým způsobem.
"Já to tady hlídám Biny. Je to asi pět let, co starý strážce odešel na odpočinek. Přijal jsem nabídku, abych to vzal po něm. Je to pro mě poměrně výhodné, není tady moc denního světla. A když si rozsvítím zelenou lampičku, nemusím si stínit oči."
"Ale Jochere, k čemu je tady to skladiště zlata? Vždyť si tady sám, to nemáš strach ze zlodějů?"
"Věř mi, že ti, kdo věděli, že je tady to zlato, zaplatili životem. Kromě strážce a krále, o tom nikdo neví."
"Já to vím, Jochere! Ale je mi jasné, že kdybych se o tom někde v kraji zmínila, přišla bych o krk nejenom já, ale i spousta dalších lidí, co by to náhodou vyslechli. A to určitě nemíním riskovat. Nehledě k tomu, že jsem ti dala slovo. Jedno mi však vysvětli, jaký důvod tě přiměl k tomu, abys mi to tady ukázal?"
"Než ti to povím, klidně se posaď."
"Bude to dlouhé?"
"Pokusím se to říct stručně. Tak tedy, je to přibližně padesát let, co se to stalo. Král Bertrod II tenkrát bydlel v překrásném hradu, právě na tomhle kopci, pod kterým jsme. Po té nešťastné události z něho zůstalo jen pár zarostlých zdí.
Bertrod měl dvě děti, Bjanku a Anolta. A o Bjanku právě jde. Tenkrát ji bylo dvacet let a ten kouzelník Aunumon ji chtěl jako manželku. Mezi námi, Biny, říká se, že byl ženatý asi desetkrát a každá jeho žena záhadně zmizela, snad je v něco začaroval, když mu odmlouvaly, kdo ví. Pak se není co divit, že Bjanka ani její otec jeho nabídku zrovna dvakrát radostně nevítali. Těžko říct kolik je tomu kouzelníkovi vlastně let. Moje prateta říkala, že nebýt jeho pověsti, šíleného manžela, dívky by si mu samy nabízely. Byl prý tenkrát velice přitažlivý.Když mi tohle vyprávěla, byla vždycky dojatá a slzela. Mám dojem, že ho tajně milovala." při vzpomínce na zamilovanou pratetu se Jocher musel usmát a na chvíli se odmlčel. "Jo, a Bjanka, protože měla strach, Aunumona odmítla."
"A on ji začaroval?"
"Svým způsobem, uspal ji navěky nebo lépe řečeno jí zastavil čas."
"Jako mě?"
"Přesně."
"A ten hrad zničil jako dodatek?"
"To ne. Ten dal zničit Bertrod. Byl hrozně zoufalý. Svou dceru velice miloval.A, že když tam nebude bydlet ona tak nikdo. Nebo řekl něco v tom smyslu. Jediné co nechal neporušené byly podzemní chodby a tahle síň. Prý to bývala mučírna. Nechal sem přenést všechno zlato, které patřilo k jejímu věnu a nechal ji taky ukrytou před světlem. Snad kdyby se našel způsob, jak ji opět přivést k životu," dopověděl Jocher a podíval se na Binu. Ta jen užasle otevřela oči: "Ona je tady?"
"Je, a to je důvod, proč jsem tě sem vlastně přivedl. Já se do ní bláznivě zamiloval, Bino. Chtěl bych ji vzbudit. Je to možná ode mě hloupost. Když ji neproberu, budu se moct na ni dívat a představovat si, že je jenom moje, co budu živ. Jenže teď vím, že jí můžu pomoct. A tak to chci udělat, ať už se pak stane cokoli."
"Jochere Spaede. Mám dojem, že tě láska připravila o poslední zbytek rozumu. Vůbec si mě sem nemusel vodit a riskovat tak svůj život. Mohl si k ní jít sám a probudit ji jako mě."
Jocher se tvářil trochu jako provinilý školák.
"Tajemství tíží, Bino. Ale je tu ještě jiný důvod. Prostě si nemůžu uvědomit, co jsem přesně udělal, že jsem tě vzbudil.Byl jsem na tebe tak naštvaný a událo se to tak rychle."
"Pokud si dobře pamatuju, pěkně si mě nakopl," řekla jen tak mimochodem Bina a opatrně si sáhla na pravou tvář.
"Bino, to bude ono," zajásal Jocher," ale, ne. Budu ji muset ublížit, abych ji vzbudil," posmutněl v zápětí.
"Víš, Jochere, možná právě tak to měl ten kouzelník promyšlené. Nikdo přece nebude ubližovat, jen tak někomu nehybně ležícímu, na první pohled mrtvému, navíc, je-li to jeho milovaný příbuzný."
"Pojď, ukážu ti ji." řekl Jocher a vedl ji po bílém mramorovém schodišti k něčemu obzvlášť pozoruhodnému. Mohlo to být klidně altánkem nebo nadměrnou postelí s nebesy. Čtvero sloupů, tvořených spletí droboučkých kvítků ovinutých kolem štíhlých sloupků zeleného mramoru zakončených hlavicí v podobě lotosu, podpíralo klenbu. Nebesa se sty a sty navzájem propojenými zlatými hvězdami. Přední a zadní čela se jevila jako tepaná bruselská krajka,tak jemná, až se jí Bina musela dotknout, aby se přesvědčila, že je to kov. Boční závěsy byly jako bělostně duhový perlový déšť. Sama Bjanka byla jako perla. Ležela uprostřed vší té nádhery tak opuštěně, až Binu napadlo, že sem vůbec nepatří. Ani trošku se Jocherovi nedivila, že se do ní zamiloval. Měla v sobě tolik jemného půvabu, že by jí nejspíš žádný muž neodolal.
Chudáčku, Jochere, pomyslela si Bina, jestli se do tebe nezamiluje, do konce života nenajdeš pokoj nebo tě to připraví o rozum. A někde hluboko v duši jí cosi zašeptalo, Biny, Biny. To jakási stará vzpomínka se připomněla. Až ji bodlo u srdce.
Ležela na zlatém prostěradle, jako by spala. Něžnou tvář jí lemovaly husté, mahagonové pletence vlasů, sahající až k pasu. Na sobě měla jen lehounké bělostné šaty. Ten neobyčejný Bjančin vzhled zapůsobil na Binu tak, že měla dojem, že stačí jediný dotyk ruky a ona se rozbije na malé porcelánové střepy.
Jochera napadaly nejspíš podobné myšlenky.
"To je nemožné." řekl z ničeho nic.
"Opravdu ji chceš vzbudit? Jochere, chceš nést všechny následky, jaké to bude mít?"
Nemusela mu ani vidět do očí, stačilo se jen podívat na výraz jeho tváře, aby pochopila, že právě vyslovila nahlas jeho myšlenky. To je okamžik setkání s osudem.
Stojíme tady jako sudičky u kolébky, jenomže tady chybí ta třetí. Třetí? Bině se kdoví proč před očima vybavila tarotová karta Smrti.
"Bino, zhasni, prosím ty lampy, všechny."
Na nic se ho neptala a šla. Už se rozhodl. Mezitím co Bina zhasínala jednu lampu po druhé, vytáhl Jocher z pod jednoho stolku lucernu ze zeleného skla a rozsvítil ji. Sotva zhasla poslední a jediné, co vydávalo trošku světla byla ta lampa, Jocher si sundal brýle.
Bina stála uprostřed sálu bez hnutí se zatajeným dechem. Teď ho nesměla rušit.
Kdyby mohlo Bjanku probudit jediné políbení, oč by to bylo pro Jochera snazší. Co, když se to nepovede, napadlo Binu a po zádech jí přejel mráz.
A v tom se to stalo.
Jocherova pěst tvrdě dopadla.
Bina, jako by dostala strach, schovala se za nejbližší truhlici.
"Ať si ho zamiluje, Bože, jestli je to nějak možné, dej jim vzájemnou lásku," zašeptala tichounkou kraťoučkou modlitbičku.
"Cítím průšvih, to bude katastrofa v každém případě. Vždyť ona je urozená, kdo ví jakou má vlastně povahu? Na tohle Jocher nepomyslel. To bude průšvih! A jestli se do sebe doopravdy zamilují. Nechci domyslet, jak by.. To bude průšvih.." drmolila si tiše Bina a dál si představovala, hrůzné varianty možného vývoje událostí.
Jocher měl v prvním okamžiku dojem, že se vůbec nic neděje.Už se chtěl zklamaně vzdát naděje, když Bjanka otevřela oči. Právě tak bledězelené jako Jocherovy. A Biny se pak navždy nemohla zbavit dojmu, že se Bjanka do Jochera zamilovala právě kvůli nim.
Jakmile se mu zahleděla do očí, musela v nich přečíst úplně všechno, protože v zápětí jí zrůžověly tváře a stydlivě sklonila zrak. Nerozuměla vlastně ničemu. Proč leží v posteli, kdo je ten mladý muž, proč je kolem tak málo světla a hlavně, proč ji bolí levá tvář. Otázky věru stručné, odpovědi na ně poněkud zdlouhavé.
Jocher ji nechtěl vyděsit hned na začátku tím, že by jí vypověděl vše najednou.
"Princezno Bjanko, jsem Jocher Spaed a měl jsem za úkol vás hlídat, dokud budete spát."
"Hlídat mě, když spím? Čí to byl nápad?"
"Vašeho otce."
"To se o mě tak bojí? A tak, to bude kvůli Aunumonoví. Před chvílí tady byl. Když jsem ho odmítla, mají strach aby mi něco neudělal. Je to však, aspoň se mi zdá, poněkud přehnané, ukrývat mě proto do sklepení.
Jochere, běžte oznámit mému otci, že s ním chci mluvit." poprosila nakonec.
"Odpusťte, Bjanko, ale bohužel to udělat nemohu. Je to, jak bych tak řekl neproveditelné," odpověděl Jocher, snažící se ukrýt rozpaky.
"Otec není, zde na hradě?"
"Přesně tak. Je to padesát let." přiznal Jocher s pohledem upřeným do dáli.
"Co je padesát let? Jochere, mluvíte v hádankách."
"Pamatujete si na bílé světlo?"
Bjanka si opravdu vzpomněla a pochopila, protože v zápětí omdlela. Z dalšího dumání o průšvizích Binu vyrušila Jocherova prosba:
"Biny, někde u dveří je karafa s vodou. Dones ji prosím, ale rychle."
"Už je to tady," šeptala si pro sebe Bina a šla Jocheroví pro tu karafu.
"Ona ti zase usnula."
"Nevím co bys dělala ty na jejím místě."
Bina raději zhltla jedovatou poznámku o tom, že měsíc opravdu není padesát let. Půl století je totiž opravdu nějak moc.Řekla jenom:
"Budu čekat u dveří." a odešla
Netrvalo však dlouho a Jocher přišel za ní.
"Co se stalo?"
"To víš, chce být chvíli sama."
Bina kývla hlavou na znamení, že to chápe.
"Neměl bys mě doprovodit k východu? Moc platná ti stejně nebudu a taky bych se měla poohlédnout po cestě domů nebo do Tamwôlu."
"Zůstaň, prosím, ještě pár dnů," prosil Jocher. Jemu samému to připadalo zvláštní, že to řekl.
Přítomnost Biny mu najednou připadala naprosto přirozená. Jako by se znali od narození.
"Hrozně mi na ní záleží. Jsem dost nesvůj a nerad bych udělal nějakou chybu," přiznal Jocher docela tiše.
"Jochere, jste někde tady?" Bjanka šla směrem k nim se zelenou lucernou v ruce.
"A vy jste kdo?" zeptala se, když uviděla Binu stojicí u dveří vedle Jochera.
"To je Bina, stalo se jí to samé co vám, Bjanko," představil ji Jocher.
Docela to samé co mě, pomyslela si Bjanka, když se podívala na Bininu fialovou podlitinu, která musela bolet stejně jako její pohmožděná tvář. Tohle jí bude muset někdo vysvětlit.
Dřív než mohla vyslovit svou otázku, požádala Biny Jochera, aby je doprovodil k němu domů a donesl jim něco k jídlu.
Když ty dvě v Jocherově pokojíku osaměly, zeptala se Bina jestli Bjanka nechce studený obklad.
"Jak se vám to stalo?" vyzvídala Bjanka opatrně, doufala, že se přitom zároveň dozví, jak se to stalo jí. Bina se usmála a řekla:
"Jocher mě ve tmě neviděl a tak mě nakopl," pak si, ale uvědomila, co to vlastně řekla a jak asi takové sdělení na Bjanku zapůsobilo a rychle dodala:
"Bylo to čistě neúmyslné! Ovšem ve vašem případě nezbytně nutné, vzhledem k tomu, že jinak by váš čas byl zastaven patrně navěky. S jistotou, ale můžu říct, že Jochera to bolelo mnohem víc než vás."
"Dost drsný způsob," posteskla si Bjanka.
"Zato dokonale účinný."
"Vás si chtěl Aunumon také vzít?"
"To určitě. Já vlastně ani nevím, proč mi to udělal," odpověděla Bina, zakuckávaje se přitom smíchy.
Princezna, neprincezna, ty dvě si prostě začaly tykat. Inu společné utrpení lidi sbližuje.
"Bino, proč je tady tak málo světla?"
Bina zaváhala. Má jí to říct?
"To je kvůli Jocheroví."
"Nemá rád světlo?"
"Řekněme, snáší zelené. Bjanko, snad se ho na to moc neptej. Určitě ti o tom řekne sám," sotva to dořekla odněkud ze tmy se vrátil Jocher s mísou nádherných meruněk.
Jocher věděl, že jeho povinností, jakožto strážce je upozornit krále na okolnost, že se Bjanka vzbudila. Ta tím ale moc nadšená nebyla. A mohl za to Jocher Bjanka se do něho zamilovala a docela dobře si nedokázala představit, že kdyby se chtěli vzít, král by zajásal radostí. I samotný návrat ke dvoru ji děsil. Jediný koho si pamatovala a věděla od Jochera s jistotou, že žije, byl její bratr. Bylo mu teď pětašedesát, ale vládu už předal svému synovi.S ní, už jistě nikdo nepočítal a kdyby se teď vrátila, ještě by ji provdali za nějakého politicky výhodného spojence. Tady měla svobodu, zlatou síň, ale především byl tady Jocher.
Bina ty dva nechávala pěkně o samotě. Vždyť sama měla starostí, až nad hlavu. Prošla snad všechny mapy Glenviku, které našla u Jochera v knihovně, ale cesta do Tamwôlu nikde.
Někdy zkoušela, jak si všimla u groa, navázat duchovní spojení s kýmkoli. Neozvalo se nic. Bina ani nenapadlo, že možná schválně jí nikdo neodpovídá. Spíš to vyčítala své lidské nedokonalosti.
Pomalu začínala věřit, že to nedokáže. Nechtěla zůstat v Glenviku, sama však nedokázala popostrčit se k nějakému činu. Byla tam už týden a žádné řešení.
Jednou při snídani, když se o tom zmínila před Bjankou a Jochrem, vzpomněla si Bjanka na jednoho muže, Narnoota Brena. Byl rodinným lékařem a ve volných chvílích se věnoval tajným vědám.
"Vyprávěl nám skvělé historky. Jeho pracovna byla pro mě tím nejděsivějším místem na hradě. Ale chodila jsem tam pořád. Bála jsem se moc ráda. Ten, by ti, Bino snad uměl poradit. Jenže tenkrát mu bylo určitě přes padesát."
Bině svitla naděje, sice malinká, ale byla. Třeba už nežije, ale mohly po něm zůstat nějaké knihy nebo cokoli co by jí mohlo pomoct.
"Zítra se vydám na cestu," oznámila jim Bina a šla se přichystat.
Odpoledne si sedly u jezírka v zahradě. Bjanka se jí chtěla svěřit se vším, co si s Jocherem naplánovali:
"a asi pozítří půjdeme navštívit jeho rodinu.Víš, že má ještě dva bratry a tři sestry? Stejně mi Bino budeš chybět. A Jocherovi taky, mám dojem, že tě bere jako další sestru."
"To jsem poznala, nechává mě umývat nádobí," dodala Bina s úsměvem.
Celou dobu co jí Bjanka vyprávěla, musela Bina stále pokukovat po jakémsi otvoru ve skále za jezírkem. Nebylo by těžké se tam dostat, pomyslela si Biny. stačilo by jen projít kolem skály, podél jezírka, po uzounké kamenité cestičce.
Bina vstala z trávy:
"Promiň Bjanko, ale nějak mi strnula noha, půjdu se trošku projít, ať to rozchodím.""Klidně jdi Biny, já tě zatím počkám v besídce, mám tam rozečtenou knížku."
Jakmile se Bjanka začetla, Biny se jako myška proplížila pro svíčku a následně kolem skály k otvoru.
Připadala si jako v nějakém dobrodružném filmu. Srdce jí napjatě bušilo opatrně postupovala vpřed. Fantazie pracovala na plné obrátky, nebezpečí číhá na každém kroku. Stačí neopatrně šlápnout a propadne se do nastražené pasti nebo ji probodne otrávený oštěp. V místech kde se chodba dělila si pro jistotu udělala kamenem do skály značku. "Doufám, že tu není nějaký vetřelec, co mi je bude mazat."
Rozhodla se , že půjde ještě asi pět metrů a vrátí se. Za prvé si vzala jenom jednu svíčku a ta jí bude muset vystačit i na cestu zpět a za druhé se svým představami pěkně vyděsila.
Po třech metrech objevila ve zdi mělký výklenek utopený ve tmě. Když si tam posvítila, uviděla, že zadní stěna je docela černá a dokonale hladká, až se v ní odrážel plamínek svíčky.
"Je to jako matné zrcadlo," zašeptala tiše.
Natáhla levou ruku, aby se toho dotkla. Snad setinu vteřiny po tom co ucítila pod konečky prstů ledovou hladkost té plochy, rozsvítila se jakýmsi vnitřním světlem a Bina v ní na pouhý okamžik zahlédla příšernou osobu.
Vyděsila se toho úkazu natolik, že hrůzou upustila svíčku do prachu a s výkřikem prchala tmou k východu. Měla v té chvíli jen jediné přání. Být odtamtud pryč.
Bjanku ten výkřik vytrhl ze čtení. Zaslechl ho i Jocher, který tam právě přišel. Pohledy obou se upřeli na skálu za jezírkem a v té chvíli uviděli Binu, jak vyběhla ven z chodby.
Denní světlo bodlo Binu zprudka do očí,až si musela zastínit tvář. Hlava se jí točila a bylo jí mdlo. Nemohla popadnout dech, ruce se jí třásly. Klekla na břehu, sklonila se nad hladinu, aby si opláchla obličej. Doufala, že však ve vodě odrážela ta strašná tvář z výklenku.
"Ne!" zakřičela a uhodila pěstí o hladinu a jen tiše pro sebe si šeptala,"nejsem blázen!" Hlava ji rozbolela tak, až měla dojem, že jí musí prasknout. Bolestí se celá schoulila do klubíčka. Ticho.
V tom okamžiku k ní přiběhli Jocher s Bjankou. Oba pořádně vystrašení, co se děje."Bin, co je s tebou?"
"Jochere, podívej, její vlasy. Má je dočista bílé:"
"No tak Bin, mluv přece." naléhal Jocher a zlehka se dotkl jejího ramene.
Bina zvedla hlavu a upřeně se na ně podívala. Jocher zděšeně odtáhl ruku a Bjanka si rychle zakryla ústa, aby nevykřikla. Ten odraz na hladině nebyla halucinace.
"Ona se ptá, kdo je Bina?"
"Kdo, se ptá? Biny, co se stalo?" Jocher nerozuměl.
"Ona je Biny?" chtěla se ujistit Bina a ukázala na sebe.
"Proboha, Jochere, co je to s ní?"
"Nevím."
"Ona se ptá, kdo jste?"
"Copak, ty se na nás nepamatuješ?" ptal se Jocher.
"Říká, že se velice omlouvá, ale bohužel si nevzpomíná vůbec na nic. Je jí to opravdu líto."
"Bin, já jsem Bjanka a tohle je Jocher," vzala Binu za ruku a odvedla ji k Jocheroví domů. Vůbec nic nepoznávala.
"Chce se zeptat, jestli tady bydlí." řekla nesměle Biny. A tak jí Jocher s Bjankou pověděli všechno co znali.
"Říká, že jí mrzí, že vám dělá starosti a prosí, jestli by jste ji nenechali o samotě, chce se jí spát."
Ještě předtím, než také Jochet s Bjankou ulehli. Radili se co dělat.
"Trošku si vyčítám, že jsem se nevšimla jak tam jde. Když jsem byla malá, stával tam voják na stráži a my jsme měli zakázáno tam chodit. Teď vím proč.
"Jochere uděláme to, co chtěla Bina. Najít cokoli, co zůstalo po Narnootoví Brenovi. Vydáme se do města všichni tři. Třeba budeme mít štěstí."
Ráno, když si chystali věci na cestu, pošeptal Jocher Bjance:
"Myslím, že celou noc nespala a ráno jsem ji náhodou zahlédl jak se na sebe dívá do zrcadla. Tak mě napadá, že je to snad dobře, že ztratila paměť, aspoň se netrápí proto, jak vypadala."
Pozdě odpoledne dorazili do města a namířili si to směrem ke hradu. U brány se Bjanka zeptala stráží, kdy by našla královského lékaře, že prý má pro něho důležitou zprávu.
"Jo, to myslíte starýho Brena? Ten bydlí na konci támhleté uličky v tom prťavým domečku."
Jocher s Bjankou se na sebe usmáli, tohle byla ta nejlepší zpráva jakou mohli dostat.
Bjanka je zatím oba nechala stát venku. Sama zaklepala na dveře a opatrně vešla.
"Dobrý den, hledám doktora Brena."
"Dobrý den, slečinko. No jen pojďte dál," pobídl jí doktor sedící za stolem s hromadou knih.
Bjanka sešla po schůdcích dolů.
"Potřebovala bych od vás radu," řekla a přitom si všimla, že doktor očividně zpozorněl
"Ale slečinko, nestůjte přece tam ve tmě a pojďte sem k oknu, na světlo, ať si vás prohlédnu."
"Já, ale nejsem nemocná." ohradila se.
"Tak proč mě hledáte?" podivil se doktor s úsměvem. "To je neuvěřitelné," dodal pak v zápětí, " Bjanko, víte, že vypadáte jako jedna. I hlas máte stejný," podivoval se.
"Ale já jsem Bjanka, strýčku Naroote."
"Holčičko, ale vždyť ty vypadáš tak mladě. Ale jsem já to starý blázen, dočista jsem zapomněl. Posaď se a povídej."
Celý Narnoot, řekla si Bjanka v duchu, vůbec se nezměnil. No ano, za padesát let opravdu příliš nezestárl. Na divení však neměla čas a tak co nejstručněji pověděla, co bylo s ní a hlavně co měla na srdci.
"To, je moc zlé. Nebudu ti nic nalhávat. Ale něco bych pro ni snad mohl udělat. Kde je teď?"
"Jsou venku."
"Tak jdi pro ně." Sotva stačil trošku srovnat knihy na stole byli tam.
"Dobrý den, pane Brene."
"Vítám tě, Jochere. Sedněte si tady někde s Bjankou a můžete si vzít koláčky, před chvílí mi je donesli z kuchyně. Budu si muset s Binou promluvit o samotě." a obrátil se k Bině celé zahalené do cestovního pláště.
"Ona vám přeje dobrý den."
"Já tobě taky. Pojď se mnou támhle do mé pracovny."
A pracovna to opravdu byla. Na policích spousty knih a na stole samé křivulky. Hotová alchymistická kuchyně.
"Tak se mi ukaž, Bin." řekl a vymotal ji z pláště.
"Non."
"Co jsi to řekla?"
"Říká, jestli byste ji nemohl oslovovat Non."
"Máš k tomu nějaký důvod?" zeptal se zkoumavě Narnoot.
"Říká, že Bina už není, nemá paměť, nemá tvář. Chce být Non. Novou osobou."
"Ty se pamatuješ, jak si vypadala dřív?"
"Ona se nepamatuje, ale došlo jí to. Poznala to podle toho, jak se na ni dívají. Říkají, že je člověk, ale nevypadá tak. Chce být Non. A chce do Tamwôlu."
"Tiše, Non, tohle jméno nemusíš říkat moc nahlas. Proč tam chceš jít?"
"Ona říká, že neví. Bina tam prý chtěla a Non tam chce taky."
"A ty víš, Non, co je Tamwôl?"
"Ona neví, ale potřebuje někam pryč. Bjance s Jocherem je spíš jen na obtíž a lidi se jí budou bát. Neví, jestli je Tamwôl to správné místo. Chce být jen někde, kde ji nikdo neublíží. Má strach."
"V tom případě sis nemohla vybrat líp. Non, myslím, že tí pomůžu. Počkej tu na mě." řekl a odešel nahoru.
"Mám dobrou zprávu, můžu ji nějak dostat, kam chce. Udělám to zítra ráno. Ale ty Jochere mi budeš muset ještě povědět všechno co ti Bina prozradila."
Ráno nastalo loučení. Bjanka s Jocherem se vraceli domů. Narnoot jim schválil, že králi nic neřeknou.
"Byly by z toho jen mrzutosti," poznamenal.
Bina jim slíbila, že kdyby se jí někdy vrátila paměť, pokusí se je navštívit. Jakmile odešli, řekl Narnoot:
"Non, teď tě vezmu do Tamwôlu. Ničeho se neboj a podej mi ruku."
"Ona se chce zeptat, jestli má ještě něco udělat."
"Klidně postačí, když zavřeš oči."
A stalo se. Ve chvilce stáli v Tamwôlských zahradách.
"Jak se ti taky líbí, Non?"
"Říká, že je to tady velice krásné a pusté. Nikoho tady nebude obtěžovat."
"Tak jí vyřiď, Non, ať zrovna z toho strach nemá." řekl zamyšleně Narnoot a přitom zasněně pohladil kůru jednoho stromu.
"Ptá se komu, to má vyřídit."
"Ah, promiň, Non, zapomeň na to. Víš, že jsem tady nebyl už sedmdesát let? Za tu dobu se to tady trošku změnilo, ale neboj se, cestu najdu."
"Ona se ptá, kam ji zavedete."
"Budu ti muset najít střechu nad hlavou. Myslím, že Tamwôl bude pro tebe to nejlepší."
"Ona říká, že jí to není jasné. Copak teď není v Tamwôlu?"
Narnoot se usmál.
Non, jak brzy sama poznáš, Tamwôl a Tamwôl je rozdíl. A ničeho se neboj. Tady ne!"
Chviličku to trvalo, než se mu podařilo najít cestičku. Šli po ní dobrou čtvrthodinku, než mezi korunami stromů zahlédli střechy Tamwôlu a zároveň zaslechli opodál hlasy. Bina se zastavila.
"Stalo se něco?"
"Ona se ptá, jestli chcete jít k těm lidem."
"To nejsou lidé, Non. To jsou groa, je to jejich země."
"Ona se ptá, co jsou, groa zač."
"Groa jsou groa. Jocher říkal, že to byli tví přátelé, co tě zavedli do Glenviku. Já jsem taky groa. No tak, Non, netvař se tak zničeně."
"Říká, že si připadá hloupě. Co když to jsou její přátelé a ona je nepozná. Dovolte jí aby se šla raději podívat na ten dům."
"Dobrá Non. Půjdu za nimi sám. Ale varuju tě. Ten, jak ty říkáš dům, je větší, než si dovedeš představit. Tak abys nebyla zklamaná," dodal s úsměvem.
Když se za ní díval jak odchází, napadlo ho, že by ji rád poznal před tou nehodou.
"Musí to být zajímavá osobnost, když jí sem povolili vstup," pomyslel si.
Vzápětí se však vydal zjistit, kdopak to tam řeší jakýsi zapeklitý problém.
"Dobrý den, drazí přátelé." řekl hned jak prošel mezi živým plotem.
"Dobrý den. To snad není možné. Narnoote! Jsi to opravdu ty?" vyhrkl radostně Gordig.
"Konečně sis na nás vzpomněl. Sice si byl pryč jen pár desetiletí, ale nám se stýskalo.Zůstaneš už tady?" vyzvídal honem Marve.
"Kdepak, kluci. Mám tam rozdělanou ještě nějakou práci. Ale vy, jak tak poslouchám, taky něco řešíte."
"Naše starosti jsou, určitě příjemnějšího rázu, než ty tvoje.Sestřička se bere Sergeho." chlubil se Marve.
"Tak, Carmina se bude vdávat? No konečně! Doufám, že mi sdělíte datum svatby, to si nesmím nechat ujít. Tam v Glenviku mě taky pozvali."
"No jo Glenvik," povdechl si Marve.
"Udělali jsme si tam výlet, ale trochu se to zamotalo a tak jsme se za tebou nedostali," dodal Gordig.
"To je od vás pěkné, starého kamaráda nenavštívíte."
"Vždyť si Narnoote mladší než já," ohradil se Marve.
"To jsem, ale v Glenviku mi počítají už stodruhý rok," řekl Narnoot a s úsměvem si pročísl řídnoucí bílé vlasy.
"Poslyš, dědečku, copak tě přimělo odskočit si sem?" vyzvídal Gordig.
"Inu, jedna taková okolnost se ztrátou paměti. A mám dojem, že zrovna vy budete ti praví, co by jí mohli nějak pomoct."
"Narnoote, nemluv v hádankách, ale jasně!" dožadoval se Gordig okamžitého vysvětlení.
"Ta okolnost stojí támhle u fontány. Říká si Non, něco se jí přihodilo, ale nepamatuje se co. Tak si ji tu nechte a pěkně se o ni starejte."
"Nikam, Narnoote!" zadržel ho Marve.
"Přesně tak. Nejdřív nás představ a pak si jdi, kam je ti libo," doplnil Gordig. Namířili si to k fontáně.
"Non, tihle dva mladí pánové, ti tady všechno ukážou. Tohle je Gordig a tamto Marve."
Bina zvedla hlavu a nesměle jim pohlédla do očí. Reakce byla nečekaná. Marvemu poklesla čelist, Gordig zalapal po dechu a pak si mezi sebou vyměnili jediný pohled. V téže chvíli chytili Narnoota pevně za ruce, aby jim náhodou nezmizel.
"Narnoote!" procedil Gordig mezi zuby.
"Ty víš, kdo to je! A klidně se bavíš tím, jak nás taháš za nos," vyjel na něho Marve.
"Ona prosí, ať mu neubližujete," řekla potichu Bina.
"Co to řekla?" zeptal se nevěřícně Marve.
"Tak jenom ztráta paměti. Ano? Narnoote, mluv!" poručil Gordig.
"Nic nám neřekla, ale podle příznaků to mohlo způsobit jedno z černých zrcadel." odpověděl vážným tónem.
"Promiň, vím, žes to tak nemyslel," omlouval se Gordig.
"Byl to pro nás šok, když jsme ji poznali," upřesnil Marve.
"Já vám rozumím, mysleli jste si, že je mrtvá." řekl Narnoot a obrátil se k Bin.
"Měj se krásně, Non."
"Ona říká ať vy taky."
"Marve, Gordigu, co nevidět jsem tady zase."
Dořekl a zmizel.
Náhlou radost ze setkání kazila okolnost, že se na ně Bina dívala tak cize. Neznamenali pro ni nic.A to je přivedlo do rozpaků, jak s ní mají vlastně mluvit.
"Bin," začal opatrně Gordig," my víme, že se na nás nevzpomínáš."
"Jsme moc rádi, že jsi zase tady. S námi." řekl Marve a Gordig ještě doplnil:
"Biny, uděláme všechno co bude možné, abychom ti pomohli. Neslibujeme žádné zázraky a tak buď prosím schovívavá."
"Ona říká, že vám moc děkuje a zároveň i ona žádá o trpělivost. Byla by vám vděčná, kdyby jste jí dali, zatím, úplné soukromí."
"Dobrá Biny, doprovodíme tě do tvého pokoje," řekl Marve a pokynul ji, aby je následovala. Byla to přesně ta
ložnice, kde strávila svou druhou noc v Tamwôlu.
Když zůstali sami stát na chodbě, položil Gordig Marvemu otázku:
"Marve, řekni mi, spím?"
"Chceš odpověď Gordigu? Půjdu teď domů a povím Carmině a Sergovi, co se stalo."
"Budou mít radost," povzdechl si Gordig.
Tu noc, po velice dlouhé době Gordig plakal. Nemohl vůbec usnout.Trápily ho výčitky svědomí. Neměli ji tam nechat. Po chvíli se vztek, beznaděj, pocit viny a vzpomínky spletly do touhy něco udělat. Vstal z postele, práskl dveřmi a vyšel do tmavé chodby. Zamířil si to rovnou do Velké sloupové síně.
On tam byl. Seděl na trůně zahaleném tmou jako by věděl, že Gordig přijde. Neřekl jediné slovo, čekal, až začne sám.
"Příteli, určitě víš, koho máme v Tamwôlu. My groa neznáme lék na její trápení. A tak tě prosím o pomoc."
"Gordigu příliš spěcháš. Neprosila tě snad sama o trpělivost? Některé věci se mohou spravit samy od sebe jiným je třeba napomoci. Její podoba je to nejmenší, na to stačí zrcadlová síň. Ale nepůjde to dřív než její paměť a vědomí budou v pořádku. Popřej jí čas."
"Věřím ti příteli."
Další dny plynuly v klidu jako by se nic nestalo. Bina trávila většinu času zavřená v knihovně a za večera bloumala po zahradě.
Styděla se. Hrozně se styděla sama za sebe. Co jsou zač tihle groa? Jsou k ní tak laskaví. Její ložnice je veliká a nádherná jako vůbec celá tahle budova. Ano tento podivný dům. Je v něm tolik pozoruhodných věcí a tajemných síní a člověk se tu cítí dokonale bezpečný. Kterousi noc, když ji přemohl pláč, sedla si zničeně na podlahu a hlavu opřela o zeď. Nejdřív se jí zdálo, že je to jenom sen a nebo ozvěna vlastního srdce, ale něco zaslechla. Od té doby měla dojem, že ten dům je vlastně živý.
Neustále však měla pocit, že ji někdo pozoruje. Ale ať se dívala sebelíp nikoho nezahlédla. Kdosi ji ovšem doopravdy sledoval. Jednou v noci stál u její postele, kde spala. Byl to on. Sklonil se nad ní a tiše pošeptal:
"Tvoje paměť je jenom uzamčená. Klíč k ní máš ty!"
Na druhý den ráno se Gordig probudil velice brzy. Pokoušel se sice ještě usnout. Spánek se však nedostavil. Dělal si starosti se vším. Se svatbou, s Binou. S tou hlavně. Všem okolo se snažila vyhnout. Tak rád by se s ní promluvil. Vždyť se musí cítit hrozně osamělá. Zvolila se něco jako dobrovolné vyhnanství, ale proč? S těmihle myšlenkami vyšel až ven na terasu a posadil se na první schod.
Jak tam tak seděl a dumal, zaslechl za sebou kroky. Byla to Biny. Také si to ráno nějak přivstala a teď zachumlaná do deky, přisedla si ke Gordigovi.
"Ptá se jestli si vzpomínáš, na to ráno v Brohu."
Gordig se na ni překvapeně podíval.
"Myslíš, jak jsme hledali vodu?"
"Ona říká, že byla tehdy celá mokrá."
"Tos tedy byla. Biny." z čiré radosti Binu objal. Aspoň její paměť je v pořádku. Ale stejně ze všeho nejvíc si přál, aby byla zase taková jako dřív.
"Gordigu. Ona se tě chce na něco zeptat."
"Poslouchám tě Biny."
"Ona se ptá, jestli ti připadá moc ošklivá," vysoukala ze sebe rozpačitě.
"Hlavně mi kvůli tomu připadáš dost nesvá. A to mě zlobí. Chápu, že to není nic příjemného, ale do katastrofy to má daleko. Nám je opravdu jedno jak vypadáš. Jenom bychom si přáli, aby si byla zase sama sebou. Ještě něco Ti povím. Snad tě to potěší. Není to definitivní. Neboj se, až přijde ta správná chvíle, dám ti vědět. Nenechám tě navěky běhat s tímhle obličejem." a povzbudivě se na ni usmál.
"Ona říká, že ti děkuje, Gordigu."
Teď když se už Bina zase na všechno pamatovala, musela jim všem vyprávět, co se s ní dělo. Ovšem je pravda, že její posunuté vědomí trošku komplikovalo vnímání děje.
Tamwôlské léto se pomalu sklánělo k podzimu. Listí bylo ještě zelené, ale vzduch už voněl po chladném větru. Až se z toho Bině zastesklo. Jak se předtím toulala chodbami Tamwôlu, bloudila teď mezi stromy. Ach, ty Tamwôlské zahrady, nejste parkem či sadem. Od obzoru k obzoru táhnete se jako oceán. Království stromů, šepotající za měsíčních nocí svůj příběh, království květin, něžných šperků v koruně Tamwôlu.
Bině se stýskalo po vrchovině. A v zahradách hledala její odraz. Nikdy nedoufala, že by mohla najít cokoli důvěrně známého.
Ten den se vydala dost daleko. Po pěti hodinách prodírání se hustým lesním porostem, dostala se na nízký kopec, jen mírně porostlý stromy. Chtěla si tady odpočinout, než se bude vracet zpět. Sedla si do trávy, mírně zaklonila hlavu a při pohledu na strom stojící před ní, se jí sevřelo srdce. Znala ho. Určitě se nemýlí. Ten legračně zdeformovaný kmen by poznala kdykoli.
Tamwôl je asi něco jako nebe pro stromy, řekla si Bina na cestě zpět. Stýskání pominulo. A taky na něj nebyl čas. Začaly přípravy na svatbu. Všichni groa, co mohli zůstat tou dobou v Tamwôlu, měli plné ruce práce.
Když se Bina ptala Gordiga, při míchání těsta na věnečky, proč pečou oni, řekl jí:
"To víš, Biny, u vás lidí se stará o pohoštění rodina nevěsty, tak ti to připadá poněkud zvláštní. Jenomže u nás se sejde tolik hostů, že by to bylo neúnosné. A tak každý něco upeče nebo uvaří, dá se to dohromady a na všechny se dostane."
"Říká, že by chtěla být nevěstou v Tamwôlu." Gordig se sice pobaveně pousmál, ale myšlenky mu ulétly o několik století zpět, k jeho svatbě s Annou.
"Možné je všechno, Biny." řekl nakonec.
Pár dní uteklo jako voda a nastala noc před obřadem. Zatímco ostatní spali, ať už dobře či neklidně v nejvýchodnější části Tamwôlu se cosi řešilo.
"Žádám tě, abys černá zrcadla přenesl do Tamwôlu."
"To kvůli Biny, že?"
"Jsem sice její anděl strážný a velice by mě potěšilo, kdyby bylo vše jako dřív, ale ta zrcadla by už měla být tady.Ani jedno už není chráněno a lidem nejsou k ničemu. Dva prázdné rámy v zrcadlové síni, jsou tam, pokud vím, od té doby co Tamwôl stojí."
"To tedy znamená, že mě prosíš, abych jí pomohl?"
"K čemu bych jí jinak byl. Však to nebude poprvé, co jí zkřížíš cestu. Jak to bylo s její pamětí? Teď musím hlídat její klidný spánek. Omluv mě, prosím."
Když se člověk ráno vzbudí ještě za šera a u postele najde snídani, určitě ho to potěší. Ale, když najde lístek, kde je úhledným písmem napsáno - Přijď za mnou do zrcadlové síně, jen se podiví, do je tak důležitého. Asi to spěchá, pomyslela si Biny a přes noční košili si přehodila jem tenký hedvábný šál.
Zrcadlová síň, cosi málo o ní věděla, zatím však neměla možnost se o tom přesvědčit, kdykoli procházela kolem, bylo zavřeno. Tentokrát už z dálky viděla, že dveře jsou dokořán.
Světlo dopadající jimi zvenčí, osvětlovalo ztěží pár metrů, zbytek sálu tonul ve tmě. Biny nahlédla nesměle dovnitř.
"Krásné dobré ráno, Biny. Pojď dál, už na tebe čekám."
Ten hlas Bina neznala.
"Říká, že vám přeje dobré jitro, ale zároveň by se ráda dozvěděla, kdo jste a co jí chcete."
"Moje jméno není zrovna důležité. O něco bych tě, však rád požádal. A neboj se prosím. Můžeš si stoupnout doprostřed mezi ta dvě tmavá zrcadla?"
Protože ta zrcadla stála hned po stranách u vchodu, příliš se nezdráhala.
"Ona říká, že podobné zrcadlo už viděla."
"Není podobné, je to to samé. Pověz mi, ale za koho to stále mluvíš?"
"Ona říká, že mluví jenom sama za sebe."
Tento rozhovor se začíná vyvíjet slibně, povzdechla se v duchu Biny. Ani se nepředstaví a ještě mě chce poplést.
"Slyším velice dobře. Říkáš stále ona. Kdo je ona?"
"Ona se ptá, jaká ona?" Vždyť tu nikdo další není."
"Právě si řekla, ona se ptá."
"Ona říká, že to neřekla," dohřála se Bina nad tímto nic neříkajícím dialogem.
"Stále říkáš, ona." Neznámý hlas nejevil sebemenší známky neklidu.
"Ona se ptá, co jí to chcete namluvit," ohradila se Biny dopáleně.
"Bin, říkáš ona," trval na svém.
"Ona říká, že neříká."
"Říkáš!"
"Neříkám!" zakřičela zoufale Biny a pak dodala:
"Jdu pryč."
"Omlouvám se, Biny, ale jinak to nešlo."
"A co prosím vás?" otočila se ve dveřích.
"Měla si posunuté vědomí, Biny. Klidně se zeptej koho chceš. Ty sama sis toho vůbec nebyla vědoma.Ale uznej sama, nezní to přinejmenším zvláštně - ona se ptá, proč je tady, ona říká, že jde pryč?"
"To jako, že jsem tlumočila vlastní myšlenky?"
"Přesně tak."
"To tedy pěkně děkuju," zděsila se Bina.
"Není zač."
"Počkejte prosím. Já tomu nerozumím. Jak se to stalo, co jste udělal?"
"Ty ses, Biny, dotkla černého zrcadla. Co to s tebou udělalo víš sama. Jediné co mohlo tvé vědomí upravit, bylo postavit tě mezi tvé vědomí upravit, bylo postavit tě mezi obě černá zrcadla a trošku se tě ptát."
"Promiňte, ale pokud jedno z těchto zrcadel je z Glenviku, co dělá tady. Měla jsem zato, že to jsou spíš zrcadla zla. Můžete mi to vysvětlit. Většinou dostávám jen kusé odpovědi. Jako by se báli, že prozradí víc, než je pro moje lidské uši vhodné."
"Dobrá, Biny, tak poslouchej. Zrcadlová síň Tamwôlu by se klidně mohla nazývat síní proměn. Na obou stěnách naproti sobě je po devíti stříbrných zrcadlech.U dveří byla místa pro černá a přímo na dveřích je taky zrcadlo, to je obyčejné. Ani stříbrná, ani černá nejsou ze skla. Je to velice zvláštní, řekněme, hmota. Černá zrcadla, však vznikla jaksi zvlášť, za přispění sil zla. Dlouhý čas byla ukryta a proto nemohla být umístěna zde. Patří sem, jsou rovnováhou ke stříbrným. Pokud budou tady, neudělají nic, co by nešlo hned napravit."
"To v nich musí být veliké zlo, když je musí vyvažovat osmnáct stříbrných. A to obyčejné znamená tu rovnováhu?"
"Dá se to tak říct."
"Tak mě napadá, že všechno dobré musí mít i svůj špatný dopad, aby zůstala rovnováha zachována. Pak je docela dobře možné, že můj svět má svůj alternativní svět, ve kterém se odehrává všechno právě naopak. Mohlo by se stát, že pokud by se někomu splnilo přání být neustále šťastný, nevnímal by ho pak vůbec jako štěstí, ale jako neutrum. Takže jediným cílem, řečeno matematicky, veškerého snažení by měla být nula? A nebo je nula bod kam tak jako tak směřujeme? Když jsou andělé a ďáblové pak Bůh je... ó, jé, to je dost nešikovná věta.
Je to tedy kvůli rovnováze? Dobro bez zla a zlo bez dobra by ztratilo význam. Tedy činy zlé a dobré se navzájem odečítají a sčítají, vyjde-li nula je to ideální stav? To by pak znamenalo, že dobro navíc by nás zákonitě vzdalovalo od nuly? Na tohle je moje logika krátká!" s povzdechem dokončila svou úvahu.
"Doufám, že mi nebudeš mít za zlé, když ti tvé domněnky ani nepotvrdím, ani nevyvrátím."
"Já vím, některé věci nemusím vědět dopředu. Jenom, kdo jste, to mi nemůžete říct?" cosi tušila, ale chtěla mít jistotu.
"Určitě jsou důležitější věci, než je moje jméno."
Chvíli Binu nenapadlo, co má na mysli, až pak.
"Ovšem ta svatba, budu muset jít. Přijdete tam taky?"
Místo odpovědi řekl jen " Pospěš si."
Bylo skutečně načase. Gordig se už po ní sháněl.
"Holka zlatá, kde jsi byla? Je tady tolik hostů, že jsem tě málem nenašel," přitom jí dal její šál na hlavu jako závoj a ještě jí nasadil věneček z aster.
"Vypadáš jako nevěsta."
Já ti dám nevěsta, pomyslela si Bina a její pohled říkal, to ti tak věřím hochu.
Gordig však vedl Binu kamsi do ústraní.
"Tak pojď, Bin, chceme ti někoho představit."
Pod starým jilmem stál Marve a nějaká mladík. A právě on Biny oslovil jako první:
"Krásný den, Non, jsem rád, že tě zase vidím."
Bina však marně pátrala v paměti. Nemohla si vůbec vzpomenout, odkud ho zná. Gordig, Marve i ten neznámý se nad tím faktem docela bavili.
"Já vám říkal, že mě nepozná."
"Tak co, Bin, pořád nic?" dobíral si ji Gordig.
"Biny, já se s nimi vsadil, že to uhádneš," řekl Marve.
Co to na mě přichystali, dumala Bin, přitom se znovu podívala na neznámého. Kohosi jí připomínal. Zrovna, když by to potřebovala, určitě si nevzpomene. Jakže ji to oslovil? Non? Jenom jednoho prosila, ať jí tak říká. Marve si všiml změny výrazu v její tváři, takticky zachoval mlčení a jen na Binu spilenecky mrkl. Ta se zkroušeně obrátila k mladíkovi a řekla s vážnou tváří:
"Vzdávám to, pane Brene." Tato stručná věta přítomné udivila hned dvakrát. Zaprvé, že měla naprostou pravdu a za druhé, už neřekla ona.
"Dnešní den je samý zázrak," prohlásil Gordig.
"Ale teď pojďte, za chvíli začne obřad."
"Proč se na mě díváš, Bin?" ptal se po cestě Narnnot.
"Trošku mi nejde do hlavy, že jste to vy."
"Jestli se ti to nelíbí, máš smůlu, ale takhle vypadám doopravdy. A nevykej mi."
"Dle rozkazu. A už mě můžeš jmenovat Biny, Narnoote."
"Takže se zase cítíš sama sebou?"
"Až na to povrchové provedení," vyklouzlo jí s povzdechem.
"Co?" zeptal se Narnoot se smíchem. Formulace poněkud nezvyklá, leč přesná, pomyslel si.
"Mrzí tě, že jsi ošklivá?"
"Vadilo by mi i kdybych vypadala jako miss univers."
Narnoot sice neřekl nic, ale když se na sebe podívali, bylo vidět, že si rozumí. Zatím se už všichni rozestoupili do dvou řad a vytvořili mezi sebou širokou uličku.
Gordig se jemně dotkl Binina ramena:
"Vidíš, Bin, tu dámu ve fialových šatech?"
"S těmi rozpuštěnými vlasy?"
"Ano, tak to je moje máma."
Bin na něho nevěřícně pohlédla:
"Máma? Vždyť vypadá mladší než ty?"
"Pochopitelně, je to přece víla."
Je hrdý na to, že je její syn. Tady prostě není nic jako u nás, pomyslela si. Nálada byla slavnostní a přece něčím tak samozřejmá. Vyzvěděla, že poslední svatba tu byla asi před sto lety a tak čekala něco honosnějšího. Jenže pro groa ta doba není o nic delší, než u lidí něco jako rok. Žádný kostel, žádné družičky. Nad nimi se tyčily prastaré stromy a klenba ranního nebe. Místo svatebního pochodu zněl ptačí koncert.
"Zdám se já jim nebo oni mě?" zašeptala tichounce Biny, jen tak pro sebe.
"Copak?" zeptal se Gordig, " Jsi nějaká nepozorná, Biny. S takovou si vůbec neuvědomíš, že nějaký obřad byl. Vidíš. Tamhle je Sergo s Carminou."
"Gordigu? Co to má Carmina na sobě. To je snad křišťálová mlha nebo co. Je nádherná!" Její nelíčený obdiv Gordiga pobavil. Ovšem, Carmina vypadala dnes obzvlášť krásně. S rozpuštěnými vlasy, věnečkem bílých růží a v těch šatech vypadala jako pohádkový přelud.
"Biny, ty jí půjčila moje máma, jsou to její svatební."
Pojednou všichní přítomní utichli. Sergo vzal Carminu za ruku a vedl ji až nakonec uličky k velkému bílému kameni.
Chvíli se nedělo nic. Biny napjatě pozorovala tváře všech co kolem stáli. Neobjevila však žádnou známku toho, že by bylo něco v nepořádku. Škoda, že se předem nezeptala, jak to bude probíhat. Někdo jí tu chyběl. Ten kdo je oddá. V tom okamžiku ho uviděla.
Jediný pohled stačil, aby Bina strnula úžasem a ani na vteřinku z něho nespustila oči. V životě snad nespatřila nikoho tak, krásného. Mohla-li však mluvit o kráse tam, kde slova nestačí.
Na dlouhých černých vlasech měl prostou stříbrnou korunu, ozdobenou jen jediným tmavěmodrým kamenem. Bílá říza a černý plášť, jež měl na sobě vypadali tak jednoduše a stroze. Zato jeho tvář byla mírná a vlídná jako by zářila jakýmsi vnitřním světlem. Přistoupil k oběma snoubencům a promluvil:
"Carmino Astrello, ptám se tě, chceš se stát Sergeho ženou?"
"Ano, chci."
"Sergo Venti Arente, ptám se tě, chceš se stát Carminiím mužem?"
"Ano, chci."
"Teď pravím vám, láska je vaším svědkem, Bůh bere na vědomí vaše rozhodnutí stát se manželi a já je na tomto místě stvrzuji." A přitom spojil jejich ruce.
V tom okamžení, jako by se všichni probudili ze sna a hrnuli se k novomanželům.
Bina ještě stačila, zadržet Gordiga.
"Prosím tě, Gordigu, kdo to je?"
Musela to vědět, musela. Jakmile uslyšela jeho hlas, málem se jí podlomila kolena. Byl to ten, s kým ráno mluvila. Ten co ho šel Gordig v noci žádat o pomoc, Binu navštívil v její ložnici a mluvil s jejím andělem strážným.
Gordiga naléhavost její otázky trošku překvapila. Vzápětí si však uvědomil, že ačkoli je tady Bina už delší čas, ti dva se ještě nesetkali. Nejspíš ji okouzlil, pomyslel si Gordig a právě proto měl najednou obavy jak přejme, jako člověk, jeho totožnost.
"Víš, Biny, to je Smrt."
"Děkuji, Gordigu," řekla to jako by byla myšlenkami někde docela jinde.
"Stálo se něco? Jestli chceš, můžeme si spolu promluvit?" Gordig měl najednou pochybnost, jestli vůbec vnímala jeho odpověď.
"Díky, Gordigu, běž napřed, za chvíli přijdu."
Ale nebyla to pravda. Vůbec tam nechtěla jít. Naopak. Sotva si jí Gordig přestal všímat, rozběhla se k Tamwôlu. Udýchaná vběhla do velké síně a zničeně si sedla na mramorovou podlahu.
"Věděla si to Bino," mluvila sama k sobě.
"Vědělas!" Od této chvíle nebudeš mít nikdy klid. Nikdy jsem neměla vejít do Tamwôlu. A přece to bylo mé největší přání. Co jsem to udělala? Je pozdě, Bino. Nevrátíš čas. Máš cos chtěla."
Proč se teď zoufale drží za hlavu? Proč se chce vrátit domů? Jsou tajemství o nichž je dobré mlčet dokud nepřijde jejich čas. Každý máme svá přání, velká, malá, obyčejná nebo pobuřující. Máme si dávat pozor na to co si přejeme, protože by se to mohlo splnit. Zrovna, když to nejmíň čekáme. Bina teď měla strach, chtěla odvrátit neodvratné.
Musí najít svou tvář, musí domů a musí to udělat rychle.
