Při přepisování jsem zjistila, že tato směs volných asociací a symbolů není kniha, ale sen.

I pouhá myšlenka je velká síla.
Věci vznikají jen tím, že na ně toliko myslíme. Jak můžeme tvrdit, že to či ono neexistuje, když právě v tom okamžiku je to přítomno v naší mysli.

Byla sobota, nějaká ta chvilka po půlnoci. Dostala jsem žízeň. To konec konců není v parném létě nic podivného. Tak jsem potichu vstala z postele.
-Aha, říkám si, noční světýlko zhaslo. Ale neodradilo mě to slézt po schůdcích dolů. No a tím to začalo. Místo na linu jsem stála na koberci, kolem byla tma a odněkud táhlo. Zašátrala jsem rukou, jestli tam alespoň zůstaly ty schody. Kupodivu byly tam.
Teď jsem se zase rozhodla vylézt po nich nahoru. To prosím ne ze strachu, ale spís jsem byla zvědavá jestli se dostanu do podkroví nebo někam úplně jinam.
Všechno bylo na svém místě. A tak jsem se zase vrátila dolů.
Baterku nebo svíčku jsem po ruce neměla. Proto jsem musela jít po tmě.
Šla jsem po tom měkoučkém koberci a přemýšlela, jakou má asi barvu. V tom okamžiku se mi postavily do cesty dveře. V takové chvíli člověka napadne - otevřít nebo ne? Já neodolala.
Ve svých snech jsem si toho užila až až, ale teď to prožívám na vlastní kůži. Po celém těle jsem cítila mrazení podobné stavu cestovní horečky. Otevřu tedy ty dveře a přede mnou se objevila chodba.Dokonce jsem začínala trochu vidět.
- Kudy se, ale vydat teď? Rovně nebo po schodech dolů?
V tom momentě jsem si uvědomila, že jsem bosa. A tak mi nezbývalo nic jiného, než se znovu vrátit do podkroví. Vzala jsem si tam boty, kapesník a deku.
Sotva jsem byla zase na chodbě, rozhodla jsem se jít po schodech dolů. V přízemí jsem objevila další dveře, otevřela jsem je a … Víte, stává se , že člověk něco čeká, ale přece jenom, skutečnost překvapí.
Ah ty Tamwôlské zahrady. Byly přede mnou, ponořené do tmy. Jen sem tam osvícené pro oko návštěvníka, světlem luceren lemujících cestičky.
Po jedné jsem se vydala. Pocit cestovní horečky neustával. Nebýt lehounkého vánku,měla bych dojem, že je ta zahrada kamenná. Vytvořená šíleným umělcem ze stříbra, zlata, smaragdů, nefritu a kdo ví ještě čeho.
Připadala mi nekonečně mrtvá a přece jsem měla dojem, že přede mnou nebo za mnou se musí něco nebo někdo objevit. Ah ty Tamwôlské zahrady. Jsou svérázným stínem. Podivuhodnou vzpomínkou tvaru, barvy vůně, existence - stromů, květin, keřů, trav dávno ze země zmizelých. Nelze popsat, co tam člověk cítí, je to někde v srdci.
Ještě hodnou chvilku jsem bloudila po cestičkách, když tu se mi po jednou postavila do cesty besídka. Cítila jsem se v té chvíli ospalá, že jakmile jsem se v ní schoulila na lavičku a zakryla se dekou, okamžitě jsem usnula.
Těžko říct, jak dlouho jsem spala, ale vzbudila jsem se za zpěvu ptáků, vítajících nový den. Lucerny zvolna pohasínaly. Honem jsem vstala, abych na vlastní oči viděla tu krásu probouzejícího se dne. Prošla jsem pod loubím planých růží a stanula na široké cestě. Po jejích stranách stály lucerny ve tvarech prapodivných potvor a příšer, jimž z úst vycházelo světlo. Jenže teď už skoro nesvítilo a já si docela oddechla, že jsem sem nepřišla za tmy. Byla by to jistě úchvatná, avšak poněkud příšerná podívaná pro ztraceného človíčka v neprobádané zahradě.
Ale teď kolem bylo ráno. Ano, takové ráno, že až tady jsem si uvědomila co to slovo znamená. Ranní chlad, jemný opar, všude krůpěje rosy. K tomu si ještě předstvte tu nejkrásnější zahradu v létě. K Tamwôlským zahradám musíte mít vztah. Jakýkoliv, ale musíte. No a já stejně jako celý Tamwôl, je mám někde hluboko pod kůží. Někde ve mně sílilo radostné očekávání tak silně, že jsem málem nebyla schopná udělat krok. A přesto.
Bylo jasné, že na tento den nikdy nezapomenu. Tak jsem poprvé spatřila Tamwôl. Ozářený zlatými paprsky vycházejícího slunce. Ohromnou budovu, všechny staré architektonické styly tu byly zastoupeny. A přesto nic nepůsobilo rušivým dojmem. Velikost a majestátnost mě srazily na kolena a z očí mě mimovolně vytryskly slzy. V té chvíli mě napadlo, jestli by nebylo lepší obrátit se a jít domů, aby mi něco nepokazilo tento okamžik.
Nakonec jsem se rozhodla vejít. Připadala jsem si jako ve snu a těšila se na další zázraky. Jako by nestačil fakt, kde jsem. S pocitem vetřelce jsem otevřela hlavní dveře a vešla.
První moment jsem nevěděla, kde to vlastně jsem. Rozlehlost té prostory mě ohromila. Napadlo mě, jestli to není nějaký přijímací sál. Ale jak jsem brzy poznala, málo co v Tamwôlu je srovnatelné s tím co normálně známe. Celý Tamwôl je vlastně něco jako monumentálně pojatý palác. Výzdoba, venkovní i vnitřní, je tak úžasná, že by se tam měly pořádat exkurze.
Takže teď jsem stála v obrovité hale. Po levé i pravé straně stály v jedné řadě sloupy z černého mramoru, jejich hlavice a patky, stejně jako stěny byly bílé s bohatou štukovou výzdobou. Podlahu složili ze zeleného mramoru.
Světlo tam dopadalo z rozety nad hlavním vchodem a z druhé strany proskleným stropem. Úplně na konci po obou stranách vedlo schodiště, nejspíš do vyšších pater, když vedly nahoru. Ale po nich jsem nešla. Přímo naproti mně byl vchod do chodby. Tato chodba, celá bílá po chvíli pozvolna přecházela v tmavší se spoustou dveří. Nevěděla jsem kudy jdu, ale šla jsem dlouho, aspoň čtvrt hodiny.
Nebylo divu. Jako pořádně zvědavá ženská, jsem nakoukla snad do každého otevřeného pokoje, na který jsem narazila. No ono to nebylo vlastně jen z čisté zvědavosti. Hledala jsem, jestli nenajdu nějaké lepší oblečení. Protože potkat někoho a být při tom oblečená v noční košili mi bylo přece jen proti mysli. V jedné skříni jsem konečně našla co jsem hledala.
Ale abych se vrátila k tomu kam jsem to vlastně došla. Asi po deseti minutách bloudění mezi všelijakými sály, chodbičkami a pokoji jsem se dostala do hlavního sálu. Je velice rozlehlý se spoustou sloupů a celý z mramoru. Má po jednom malém okénku na každé ze čtyř stěn a prosklený strop nad trůnem. Jinak v něm kromě černých závěsů není nic.
Když jsem tam vešla, na trůně seděl mladý muž. Jen jsem tam tak stála, dívala se a mlčela. On však zpozoroval mou přítomnost a řekl: "Kde leží Lount?"
"Já nevím." Co je lount, pomyslela jsem si. "Tohle není atlas, ale salát. Víš co? Vem si tuhle půlku a já tuhle."
Napadlo mě, že hledá město a tak jsem si vzala hromádku listů a zeptala se jestli je někde rejstřík.
"Zrovna tenhle atlas ho nemá, ani desky. Nezbývá nám nic jiného než hledat." A tak jsme pátrali. Před očima mi běhali různé názvy a pak jsem uviděla něco jako: "Nemohl by to být Loounth?"
"Jo, to je ono," řekl a klekl si ke mně na podlahu. "A kdo vlastně jsi?" zeptal se po jednou a upřeně se mi podíval do očí, "já tě totiž vůbec neznám,"dodal a čekal co já na to.
"No," prohlásila jsem "to se ani nedivím, bloudím tady teprve od dnešního rána."
"Ty seš lidi, teda člověk, že jo?" Ani nečekal na to co mu odpovím a pokračoval: "Od vás tady už moc dlouho nikdo nebyl. Takže tě tady vítám človíčku, já jsem groa."
"To se dalo předpokládat," já na to.
¨Na vysvětlenou bych měla dodat, kdo jsou groa. Tedy, jsou to bytosti zároveň velmi podobné a nepodobné lidem, v každém ohledu. Žijí o poznání déle než my, ale zároveň je jich moc málo. O nás lidech vědí skoro všechno, ale my o nich nic.
"Předpokládat?" zeptal se a tázavě se na mě podíval. Ty víš o groa a Tamwôlu? Od koho?" Jeho pohled byl v té chvíli přísný.
Ale já mohla s klidným svědomím prohlásit: "Dílem od ptáků,dílem od větru něco šeptaly stromy a zbytek ze snů."
"Ty bývají zrádné víš to?"
"To vím a teď srovnávám sny se skutečností. Bez předsudků."
"Výborně takže jedeš s námi," řekl to tak jako by to byla hotová věc.
"Jedu? Kam a s kým?" Dost mě to udivilo. Vydat se na nějakou cestu a vůbec. A doma ani nemají tušení kde jsem.
"Například do Loounthu. Tedy napříč Graczkem. Jede nás celkem pět - Mario Venate ine Brogga, Carmina Astrela ine Brogga, Sergo Ventiy Arentas Lueter, ty a moje maličkost Gordig Sengrena. A jak vůbec říkají tobě?"
"Robinia, ale můžeš mi říkat Biny."
"Výborně Bin, ráno vyrážíme."
"No, tedy, já, no, je tady problém." A vyložila jsem Gordigovi, jak se věci mají. Že sebou nemám nic a taky bych ráda dala vědět domů. Gordig prohlásil, že to není problém. Ať prý napíšu dopis a on ho doručí a co se týče těch věcí s tím ať si hlavu nedělám. A tak jsem si nedělala. Ráno jsme se měli všichni sejít. Mimochodem, noc jsem strávila v jedné nádherné ložnici.
Gordig mě zavedl k nějakým dveřím. Stálo před nimi několik zavazadel a hlavně tři osoby - Mario Venate, kterému se říká Marve, Carmina a Sergo. Gordig otevřel dveře a vešli jsme do sálu plného oken s rudým kobercem na podlaze. Ten moment mě napadlo, že určitě odtud jsem včera přišla. A vůbec jsem se nemýlila. Protože těmi okny se dá vstoupit kamkoli jen chcete.
¨No a právě jedním z nich jsme vešli do Grazska. Těžko říct, kde ta země leží. Pravděpodobně si ji vymyslel nějaký spisovatel, ale tento fakt nevylučuje možnost se tam dostat.


První co uviděla bylo pole pšenice po pravé straně, zelenou louku na levé a před námi stálo nádražíčko.
Když jsme vešli na perón, rázem jsem poznala, že budu mít potíže. Vůbec jsem nerozuměla místnímu obyvatelstvu. "Gordigu, já jim vůbec nerozumím. Ne že bych zrovna potřebovala vědět o čem hovoří, ale co když se ztratím?"
"Cože?" Podíval se na mě překvapeně. A nebyl sám Sergo, Carmina i Marve měli stejný výraz. To víte, pro Groa prakticky neexistuje jazyková bariéra. Rozumí jim každý a oni všem. Používají takový zvláštní způsob při domlouvání, nazvala bych to asi jazykem srdce. Je to něco jako, když říkáte svým rodným jazykem cizince, přes nějakou vyšší moc. Ta učiní vaše slova jemu srozumitelná a obráceně. Jenže to pak přes ni nemluvíte ale posloucháte.
Na chvilku pozapomněli, že jsem člověk a nás lidi to ve škole neučí.
"Neboj," povídá Gordig, "když budeš s námi nemáš se čeho bát. My ti nedovolíme se ztratit." Sergo koupil lístky na vlak a Marve mi zatím líčil, co všechno uvidíme, až dorazíme do Loounthu:
"Především musíme zajít do muzea. Loounth je dost staré město. Čtyřikrát vyhořelo, ještě když bylo ze dřeva. Muzeum je z pozdější doby, protože je kamenné. V tamějších sbírkách mají kolekci jedinečných hodinových strojků o velikosti lískového oříšku. Každý ukazuje jiný čas, vše provedeno ve zlatě. Původně to byl dar k padesátým narozeninám královně Magostyn. Měla dvanáct dětí, tedy stejný počet jako je těch hodinových strojků. Každé z těch dvanácti dětí…Na tady máš batoh." To řekl proto, že přijel vlak a my museli nastoupit. Když jsme se pohodlně usadili v kupé, Marve pokračoval:
"Jo, ty děti. Každé bydlelo někde jinde. Tak aby královna věděla, kolik tam mají hodin. Taky je tam sbírka váz z kosterními pozůstatky obyvatel pravěké osady, která dřív stála na místě dnešního Loounthu. Objevili je když připravovali terén pro park. Ten mimochodem stojí též za vidění. Protéká jím Moonly. To je řeka a vtéká do Puškerského moře asi devět kilometrů od Loounthu. Taky je tam rybářská osada a dá se tam jet parníkem.
Gordigu tak jsem přemýšlel, že lepší než v hotelu, bude ubytovat se v jednom penzionu. Myslím že se jmenuje Zlaté návrší. Četl jsem o něm samou chválu."
"Pro mě za mě , Marve, ubytování jsem svěřil plně do tvé kompetence."
Loounth byl skutečně impozantní velkoměsto. Rušné ulice, spousta lidí, hlavně turistů. Ti se dali poznat podle fotoaparátů.
K penzionu jsme si najali taxi. Chtěla jsem vědět proč se mu říká Zlaté návrší. Sergo tvrdil, že proto, aby jim ho vůbec někdo navršil, museli platit zlatem. Carmina se klonila k názoru Gordiga, že tu dřív byla zlatokopecká osada. Marvé prohlašoval, že se jmenuje po původní majitelce Goldaně Zlatavé, provozovatelce vykřičeného domu. Je to krásné ubytovat se v domě, jenž měl, svého času, pověst, ehm, všelijakou.
Současná majitelka a zároveň recepční byla dlouhá vyzáblá osoba s šedivým maxidrdolem, ale zlatým srdcem. Z čehož jsme pak svorně usoudili, že se každý majitel či majitelka musí vyznačovat něčím zlatým. Ať už jde o jméno, zub či srdce. To, že měla zlaté srdce, se dalo vypozorovat z toho, jak se nám všemožně snažila vyjít vstříc.
Dokonce i v tom případě, kdy Sergo řekl, že potřebuje tvrdou postel, aby ho nebolela záda. Prošla s ním všechny pokoje a až na půdě objevili, co Sergo potřeboval. Marve s Gordigem mu ji pomohli sundat.
Jakmile jsme si uspořádali věci a dá se říct i trochu zabydleli, rozhodlo se že půjdeme do muzea. Zrovna tam probíhala vernisáž. Přidali jsme se ke skupince lidí čekajících na autora oněch uměleckých děl, všude v sále rozvěšených či jinak instalovaných. Byl to velice moderní styl. Umělec nejspíš právě prožíval své duhové období. Marve pojal podezření, že malíř bude barvoslepý. Carmina prohlašovala, že není nad renesanční malíře. Já se zmínila, že inklinuji spíš k realističtějšímu ztvárnění. Sergo dumal, kolik kilo barev asi tak mohl spotřebovat. Gordig s jemným nádechem ironie, komentoval jedno monumentální dílko. Vyznělo to jako neuvěřitelná chvála. Jeden pán se po Gordigovi ohlédl zda je normální.
V podobném tónu jako Gordig, pokračoval pořadatel vernisáže, jen bez té ironie. Vzletně popisoval mistrovy výtvory. Ten stál vedle a blahosklonně se usmíval. Co přesně říkal, nevím, protože mi to nikdo nepřeložil a tak jsem jen podle výrazu tváře a řečníkových gest usoudila, že tato díla jsou přinejmenším něco jako perpetum mobile.
Po nasbíraných dojmech jsme se vrhli na muzejní exponáty. Na malé hodinové strojky jsme se těšili marně. Tou dobou je měl v rukách nějaký restaurátorský tým a my se mohli pokochat pouze fotografiemi. Velice slabá náhražka.
Vázy s kosterními pozůstatky jsme zhlédli. Co se však týká toho popela, nemohli jsme se o tom přesvědčit, protože byly za sklem tak šikovně postaveny, že do nich nebylo vidět.
Jeden exponát nás zaujal obzvlášť. Nacházel se v oddělení starého nábytku. Názorně představoval starého muže sedícího na židli s holí v ruce. Nejspíš ho tam instalovali proto, aby méně chápající návštěvníci věděli k čemu židle slouží.
Bohatě nasyceni kulturními dojmy jsme se rozhodli, nasytit se pro změnu jídlem. Zrovna naproti muzea jsme objevili, na první pohled příjemnou restauraci a rozhodli se tam uchýlit. Ochotná obsluha nám v době nepřesahující hodinu, dodala lahodné pokrmy o nichž jsme kromě podivuhodného názvu v jídelním lístku, nenašli jedinké zmínky z čeho jsou zhotoveny. Každý z nás vlastně dostal tajemství místní restaurace. O neuvěřitelně blahodárných účincích této kuchyně jsme se mohli přesvědčit v zápětí. Lákavá vůně přivábila, věřte nevěřte, onoho sedícího pána, s holí, na židli. S jistotou jsme předpokládali, že ještě přijdou i ty osoby, co tam stály v národních krojích, aby se zde řádně zasytily a nasbíraly zde sílu k dalšímu pobytu na podstavci v muzeu.
Padl zde sice názor, že ten pán nepatří do inventáře a že to byl pouhý unavený návštěvník. Marve nás však vyvedl z omylu a prohlásil, že jasně viděl cedulku na jeho klobouku. Sice neviděl co na ní napsáno, ale určitě to bylo inventární číslo.
Po obědě jsme měli v plánu navštívit osadu u moře, tedy přesně řečeno Pusker. Carmina si ještě před tím chtěla zabloudit v místním labyrintu ze živého plotu, který se nacházel v onom proslulém parku.
Nu, a proto, že ani Marvemu ani mě se nechtělo bloudit rozhodli jsme se pro osadu. Oni za námi měli přijet dalším parníkem. Plavba nebyla nepříjemná. Marve mi zatím povídal jak cestoval přes oceán do Ameriky, někdy v devatenáctém století. Tohle mě nikdy nepřestalo udivovat, že jsou tak dlouho na světě.
Byli jsme u cíle. Všude byla hrozná spousta lidí. Jedni chtěli vystoupit a další se už honem hrnuli na palubu. Snad je zachvátila nějaká panika nebo potřebovali stihnout vlak, kdo ví. Jedno však bylo jisté. Ty dva, různým směrem proudící davy lidí, nás s Marvem oddělily. Chvíli jsem sice ještě Marveho viděla asi deset metrů přede mnou, ale pak mi úplně zmizel. A dav mě tlačil dál a dál.
Ztratit se v době turistické sezóny je skoro katastrofa. Nejenom v přístavu, ale i v osadě bylo lidí jako much. Všude bylo velice rušno. Marně jsem hledala nějaké klidné místo, kde bych se postavila a čekala, až mě Marve najde. Tolik lidí, to je tady nějaký výroční trh? Nebo zájezd sem je v toto období o padesát procent levnější?
Postupně jsme se vzdalovala od centra, až do postranních uliček. Nakonec jsem se dostala na pláž. Ta byla kupodivu téměř prázdná. Jen v dálce jsem zahlédla jakési dvě postavičky. To bylo místo jaké jsem potřebovala. Jenom jsem doufala, že Marveho napadne mě hledat. Uvědomila jsem si totiž, že Marve možná taky někde stojí a čeká, až ho najdu. Rozhodla jsem se sednout do písku, nikam nechodit dokud nepřijede další loď na níž budou naši přátelé a začnou nás hledat. Zákon schválnosti by byl, kdyby se i oni ztratili. Pomalu jsem jsem si z toho začínala dělat legraci. U sebe jsem neměla ani halíř. Jazyk místních obyvatel mi připomínal portugalštinu či jinou, mě docela neznámou řeč. Já to tušila, že bude průšvih, až se ztratím.


Snažila jsem se zůstat klidná. Dokud mi nad hlavou svítilo slunce, bylo to v pořádku. Pozorovala jsem vlny a sledovala obzor. Myšlenky jsem nechala volně plynout. Bylo to příjemné do té doby než začalo foukat a po chvíli se rozpršelo.
"Ještě bouřka a bude to kompletní," povzdychla jsem si. Nebylo mi zrovna hej. Věděla jsem, jestli promoknu dostanu rýmu. Jedna možnost na záchranu tu byla. Za mnou stála početná skupinka jakýchsi dřevěných chatek. Nevypadaly zrovna udržovaně, ale lepší něco nežli nic. Zdraví mi bylo prostě přednější. Pokusila jsem se otevřít dveře u té nejbližší. Šlo to docela snadno. Bylo i divné, proč jsou takové hezké domečky úplně opuštěné. Vešla jsem dovnitř a po pár krocích jsem se ocitla něco málo přes dva metry pod povrchem země. Jednoduše řečeno jsem se zpuchřelou podlahou propadla do sklepa a pořádně si natloukla těžiště.
"myslím, že moje kostrč se mi bude ještě dlouho bolestivě připomínat, jakmile budu chtít usednout." To bylo první příjemné zjištění. Druhé bylo, že tu nikde není žebřík a třetí, že sem teče voda. Poslední objev mě zaujal. Že by byl zrovna příliv? A že by dosahoval až sem? Ať to už způsobil jakýkoliv přírodní jev, ta voda byla slaná. Hladina plíživě stoupala. Pokud se jí podaří vystoupit až nahoru, nebude třeba žebříku či provazu. V této úvaze byla jistá útěcha. A voda stoupala. Jako naschvál velice pomalu. Byla studená a:
"Něco takového jsem ještě nezažila. To je ale hnus! Blbá voda, černá slaná, neprobádaná, áá." Každou chvíli jsem měla pocit, že se mi něco jako chobotnice omotá kolem nohou a stáhne mě pod hladinu. Voda mi pomalu stoupala k ramenům.
Ať jsem však poskakovala jak chtěla, na to abych dosáhla na okraj podlahy a dokázala se za něj zachytit mi přece jen scházelo pár centimetrů. Pokoušela jsem se dokonce vyšplhat po kamenné stěně, ale ta byla poněkud oslizlá. Pokaždé jsem sklouzla dolů.
Tu mi cosi chytlo za nohu. Nepříčetně jsem zaječela. Už je to tady! Nějaká mořská potvora a teď mě určitě kousne. Smát jsem se začala v chvíli, kdy jsem zjistila, že je to kus provazu. Už mi straší ve věži! Ale ten provaz se mi hodil. Ve zdi byla totiž natlučená velká železná skoba. Jako taková mi na nic nebyla. Ale když se na ni šikovně pověsí provaz?
Po několika nezdařených pokusech se mi podařilo vyškrabat se nahoru.
Venku jsem zjistila, že už dávno neprší, zatímco já jsem dočista promočená. Napadlo mě kolik je hodin. Široko daleko nebylo nic co by ukazovalo čas a slunce ani nevysvitlo z mraků. Jediné, co mě teď napadlo bylo vrátit se na naše hlavní stanoviště, Zlaté návrší.
Mohutné kýchnutí mi připomnělo, abych se vydala na cestu co nejrychleji. Ta po níž jsem se dala mě zavedla k silnici. Doufala jsem, že se nade mnou někdo slituje a sveze mě. Stála jsem u patníku a čekala, jestli neuslyším zvuk motoru. První auto, co jelo kolem, si mě ani nevšimlo. Druhé jelo opačným směrem. Až teprve to třetí zastavilo.
Přesněji řečeno, zastavila mi starší paní v červené aerovce. Jediný problém byl v tom, že mi dokonale nerozuměla. Rukama, nohama jsem se jí snažila vysvětlit, kam se potřebuji dostat. Honem jsem vzpomínala v kolika jazycích znám slovo zlato. Snad alespoň některému z nich bude rozumět.
Pochopila!! Autíčko si to šinulo vpřed ďábelskou rychlostí. Bereme li v úvahu jeho stáří - bylo očividně v kondici. To se ovšem nedařilo říct o mě. Už mi jektaly zuby a cítila jsem, že budu mít teplotu.
To ten výlet pěkně začíná! V pensionu jsem se sesunula na pohovku u recepce. Hrozně jsem byla ospalá.

V ponorce vládla vzrušená atmosféra. Utrpěli jsme neopravitelné škody a co nevidět všude pronikne voda. Kapitán vydal příkaz, vyplavat nad hladinu. Ale jak to zvládnu bez dýchacích přístrojů? Nenávidím plavání pod vodou! URČITĚ mi dojde vzduch a já zpanikařím.
Kapitán dává rozkaz k vynoření. Dochází nám vzduch a tak otevíráme poklop, abychom se pokusili vyplavat sami. Nad námi je však modrá obloha. Plujeme po řece. Nový rozkaz od kapitána zní:"Všichni na stromy!" Toto vyplním velice ráda. Ještě se podívám na cestu vedoucí k řece. Stojí tam automobil. Sedí v něm nějací lidé, mávají na mě a volají:
"Biny, vzbuď se no tak."
Otevřela jsem oči a uviděla Gordiga. Tvářil se ustaraně. Hrozně jsem se rozkašlala.
"Biny byl u tebe doktor a říkal, že máš něco s průdaškama. Pár dní si poležíš a…"
"Gordigu, asi budu zase spát, jestli ti to nevadí."
"Ne, jen musíš spolknout tenhle prášek. Dobrou noc Bin."
Byla tma a potom jsem šla se smetím na dvůr. Ta cestička byla nějaká divná. Tak bílá a křupavá. I popelnice toho byly plné. Pak mi to došlo, byly to kosti, spousty lidských kostí. To ne! S hrůzou jsem si uvědomila, že nejenom cestička, ale i dům a všechno vybavení v něm je z kostí. I sklo, voda a…! Musím to všem říct. Uvědomila jsem si, že mám žízeň. Ale z vodovodu se nemůžu napít! V komoře na okénku jsem objevila vázu s květinami. Vyndala jsem je a vodu vypila. Pak jsem běžela rovnou do koncertní síně, abych je varovala. Bylo to marné.
Šla jsem dlouhou chodbou a potkávala spolužačky. Nesly si sbalené věci. Vzpomněla jsem si, že náš pobyt zde končí. Vydala jsem se tedy do svého pokoje pro věci. Teprve teď jsem si všimla jakou překrásnou koupelnu jsme měli. Dalo se z ní projít do kulatého modrého pokoje. Uprostřed byla díra, jíž bylo vidět o patro níž.
V tom jsem se vzbudila. Ležela jsem ve svém pokoji v pensionu a vedle mě seděla Carmina.
"Ahoj," řekla jsem a čekala, jaká bude odezva.
"Bin, je ti už líp? Pěkně ses nachladila, ještě, že jsi nedostala zápal plic."
"Kdy budu moct vstát?"
"No, ještě dva tři dny si poležíš a bude to v pořádku. Slyšíš? Už jdou kluci, šli něco nakoupit k jídlu. Půjdu jim říct, že ses už probudila.
Carmina odešla. Potom se všichni sešli u mé postele. Sergo s Gordigem mi vyprávěli jak vystoupili z lodi a začali se po nás shánět. Marveho našli sedět u pomníku padlých hrdinů. Asi hodinu bloumali po městě a vyptávali se, jestli mě někdo náhodou neviděl. Pat to vzdali, protože je správně napadlo, že jsem se možná vrátila na Zlaté návrší. Když mi to konečně dopověděli, Gordig prohlásil:
"Biny, nedá se nic dělat, ale budeš se muset naučit, jak bych tak řekl, vyššímu stupni komunikace. Aby si se dovedla domluvit. Opravdu vidíme, že to tak bude lepší.
A tak mi začaly perné dny učení. Zavřeli mě do komory. Řekl mi:
"Seď, stůj lež, jak chceš a poslouchej! Snaž se uvolnit. Nechtěj mermomocí něco uslyšet. Jen buď připravená a nemluv, pokud možno ani v duchu. Čekej a uvidíš. Možná se to nepovede, možná ano. Ale to není důležité. Důležité je být, buď! Staň se absolutním přijímačem. Buď každým okamžikem!" Gordig domluvil a zavřel za mnou dveře.
Za čas jsem měla dojem, že jsem ze samých vodičů a drátků. Ale trvalo to jen chvíli. Ani jsem nepočítala dny. Čas se mi slil do jednoho dlouhého dne, přerušovaného spánkem. Do kterého jsem upadala jen tak, bez přípravy. Po čase jsem si zvykla nevnímat zvuky domu.
Nakonec jsem měla dojem, že jsem jen já a ten dům. A pak jsem byla, už jenom já.
Najednou se ozval ten hlas. Slova co ke mně promlouvala mi byla cizí, neznámá, ale já rozuměla. Poslouchala jsem "srdcem". Tak nějak bych to nazvala.
Jen jsem naslouchala. A po chvíli jsem se odvážila zeptat:
"Kdo jsi ?"
"Vy lidé nám říkáte andělé strážní."
"Jak to že tě slyším?"
"Posloucháš mě."
"Proč já? Co ostatní lidé? Oni vás nemohou slyšet? Proč?"
"Ale Biny, vy nás slyšíte Jenomže nás většinou nevnímáte."
"Znáte všechny odpovědi? Ať se zeptám na cokoli, odpovíš mi?"
"Vždy ti odpovím. Snažím se ti odpovídat celý tvůj život."
"Ale je spousta otázek…"
"Slova. Poslouchej mě teď dobře, Biny, málo se jimi dá vyjádřit. Některé odpovědi se musejí prožít, jinak jsou nesdělitelné. Pak záleží jen na tobě, budeš li je chtít slyšet."
"Myslím, že ti rozumím."
Netrvalo to dlouho a všechno bylo pryč. Věděla jsem, že sedím na podlaze a srdce mi buší jako na poplach. Snažila jsem se uklidnit.
Pak jsem uslyšela zase něco. Ale tentokrát to byl Gordigův hlas:
"Bin, slyšíš mě? Jestliže ano, tak mi dej vědět."
"Ano, co mám dělat?"
"Biny, pokus se najít, pomocí mysli, třeba Marveho a něco mu říct, ano?"
"Dobře, Gordigu."
Domluvil a já jsem cítila, že spojení je pryč. Jak teď postupovat mi neřekl. Tak jsem zavřela oči, důležité bylo se uvolnit. Opět jsem se naladila na příjem a zase se ozval ten hlas jako prve. Pověděl mi, abychom na sebe mlčeli. Nebude mluvit ani on ani já. Nebudeme naslouchat, budeme každý pro sebe a zároveň spolu. Nad ničím jsem se nepodivovala, bylo to jasné. Žádné otázky, žádné odpovědi.
Jak dlouho to trvalo, nevím. Nejspíš jsem usnula, či co se mnou stalo. Hlavu jsem měla jasnou a srdce lehké. A potom jsem přes srdce, jako telefonem zavolala Marveho.
"Ale kdopak mě to budí? To jsi ty Biny? Tak, copak chceš, snídani?"
"Já nevím Marve. Co bude teď?"
"No asi tě vysvobodím z toho tvého vězení. Chvíli počkej už letím nahoru."
Co jsem tam nahoře dělala, jak jsem si počínala, na nic z toho se mě nikdo neptal. Dokázala jsem to a hotovo. Jenom mě potom trápili tím, že jsem s nimi už definitivně musela mluvit "přes srdce". No trápili, on si člověk zvykne.

Bylo na čase jít zase dál. Další zastávkou na naší cestě byla Bleděrůžová jezera. Marve se opět zahleděl do příručky: "Název jezer vznikl v dávné minulosti. Město Broh bývalo významnou osadou, vzhledem k tomu, že široko daleko žádná jiná nebyla. Dokonce i Florton byl založen později. Tedy, traduje se, že vrchní náčelník Brohu měl dceru Růženku. A ta se jednou koupala v jezeře Umihe. Pokoušela se doplavat z ostrůvku Mrhle na břeh, ale síly ji opustily a milá Růženka se začala topit. Kdosi prý tenkrát zavolal - bledě s Růženkou jest a v průběhu času se tato věta zkrátila na pouhé - Bleděrůžová. Od čehož se pojmenovala i jezera zbývající, Ún a Ách. Jiné prameny tvrdí, že název vznikl pouze chybným překladem ze starobrhštiny. V písemných záznamech té doby je zachyceno jako Bladdalrosell. Toto se slovu Bleděrůžové vzdáleně podobá, jeho skutečný význam je však kamenobřehé."
Sergo se v zápětí zeptal, čím jiným se ona jezera, kromě výše zmíněných břehů ještě vyznačují. Načež dostal odpověď, že se v nich dá plavat. Carmina ovšem vzala Marvemu příručku a pak řekla:
"V tomhle období je voda pěkně studená. Budeme se muset spokojit s pouhým pohledem na ně."
Nyní se zase příručky zmocnil Gordig:
"Nedaleko jezer je skansen a zítra se tam konají lidové slavnosti."
Bylo to jasné o kulturu bylo postaráno.
Z vlaku jsme vystoupili pozdě odpoledne, ve Flotronu. Pak se pokračovalo autobusem ke břehu Umihe. Tam bylo nutné počkat na pravidelný přívoz k ostrůvku Mrhle.
Hodlali jsme se ubytovat v místním vyhlášeném a zároveň jediném hotýlku, hrdě nesoucím jméno jezera Umihe.
Marve celou cestu po vodě usilovně pozoroval hladinu. Ne, že by mu bylo nevolno, měl k tomu jiný důvod. Ten nám vyjevil chvíli po tom, co jsme přistáli u břehu:
"Já se nemohu zbavit dojmu, že ta voda přece jen bleděrůžová bude."
Po pečlivém pohledu na barvu jezera, jsme svorně prohlásili - je narůžovělá. Tento fakt byl způsoben okolností, že slunce pomalu zapadalo do červánků a odraz nebe na hladině umí dělat divy. Přes to všechno pro nás Umihe zůstalo bleděrůžové, ať si příručka říká co chce a ráno je jeho barva zase namodralá.
Tedy, ubytovali jsme se. Pokojíčky to byly malé. Carmina byla na pokoji se mnou a pánové zůstali pohromadě.
Totiž původně. Pak se, ale zjistilo, že přijel ještě jeden zájezd a kapacita hotýlku málem nestačila. Na řadu přišla přátelská domluva. Nakonec jsme skončily na pokoji se dvěmi asi osmnáctiletými dívkami. Byly to neteře postaršího pána, kterého ubytovali u Sergeho, Marveho a Gordiga. Ty dvě netře byly silně znechuceny faktem, že nemají každá svůj vlastní pokoj a navíc se nachází na pokoji se dvěma osobami starožitného věku a ženského pohlaví. To sice neřekly, ale na jejich obličejích bylo jasně vidět, že mladé muže by uvítaly raději. Jediné co jsme se rozhodly s Carminou udělat, bylo vůbec si jich nevšímat, pokud to půjde.
Tedy já se nikdy necítila jako vykopávka a Carmina tak taky nevypadala, no co. Nu smířily jsme se s faktem, že budeme nuceny se dívat na dva kyselé obličeje.
Kluci měli větší štěstí. Strýček byl obyčejný, normální pán, nadevše milující turistiku. Kdyby mohl chodil by i ve spaní. Při snídani, obědu i večeři dával k dobru příhody z cest.
Jedno nám však nebylo jasné, proč ta dvě děvčata vzal vlastně sebou.
Vysvětlilo se to jednou při večeři. Jeho sestra a švagrová se s ním, při jedněch narozeninách, pustily do hádky. Šlo o to jestli jsou na výchovu lepší muži nebo ženy. Nakonec to dopadlo tak, že dostaly na prázdniny na starost všechny čtyři kluky a na něho zbyly dvě holky. Vítězství se dobere ten, kdo se postará o svěřené ratolesti tak, aby se nenudily a zároveň, aby neprováděly lumpárny a něčemu novému se přiučily.
Bláznivá sázka. Škoda, že jsme se nikdy nedozvěděli, kdo vyhrál. Nemůžeme tvrdit, že by se sestřenky se strýčkem nějak zvlášť bavily, ale kdo ví jak na tom byli ti druzí příbuzní.
Jak bylo řečeno, rozhodli jsme se navštívit skansen. Hodlali jsme vyrazit už brzo ráno, přidat se rozhodli i pan Vyleocký s neteřemi. To poněkud zdrželo náš časový harmonogram do deváté hodiny ranní. Januše s Inuší okupovaly koupelnu dobré dvě hodiny.
Kolem deváté jsme se konečně dostali přívozem na břeh. Tam byl už přistaven autobus pro případné zájemce zájezdu z Grufinu. Podle turistické mapy jsme si zjistili, že tam dojdeme, za necelou hodinku.
Naše osmičlenná skupinka vyrazila. Hlavní šestice v poněkud neuspořádaném nepochodovém útvaru, následovaná znuděnou dvojicí brblajících děvčat. Zhruba někde v polovině mezi Brohem a jezerem Ún byl náš cíl. Malá osada, momentálně, k prasknutí přeplněná návštěvníky. Předem jsme se vzdělali a tak jsme již nemuseli dodatečně pátrat, proč dnes - slavnost k výročí založení osady Brohu. Tato osadu se jmenuje Brohinem, v překladu to znamená něco jako obdoba Brohu. Postavená byla v minulém století především ke kulturním akcím a navíc je od Brohu, co by kamenem dohodil.
Na stáncích bylo vidět, že lidé znalí starých řemesel nezaháleli. Koberečky, košíčky, hrníčky, dřevěné měchačky…Lidoví umělci předváděli své umění přímo před zraky všudypřítomných diváků. Kejklíři, kouzelníci, akrobaté. Prostě to tam vypadalo jako na pořádné pouti.
Tak jsme chodili a chodili, až jsme se docela rozptýlili. Vůbec jsme o sobě nevěděli. Skončila jsem u loutkového divadla. Dávali pohádku o nějaké zakleté princezně. Jakmile skončila, přemýšlela jsem co dál. Nakonec jsem se posadila na kámen u výběhu s koňmi. Sedím, koukám, dumám co udělat a v tom slyším:
"Haló, Biny, čekám tě u kolotoče."
Co to bylo? Otočila jsem se a za mnou stál kůń a přežvykoval seno. V první chvíli jsem byla schopná uvřit, že mluvil ten kůň. Ale to by byla chyba. Gordig mi poslal vzkaz.
Dorazila jsem k němu jako druhá. Předběhl mě Sergo, pak dorazila Carmina a nakonec Marve. Konečně jsme byli zase spolu.
"V tomhle mumraji nehodlám dál existovat, navrhuju Ún," řekl Marve.
Návrh byl jednomyslně přijat a tak jsme vyrazili. Jenom jsme tak šli po lesní pěšince a vůbec nic jsme neříkali. Ani nebylo třeba. Poledne bylo někde nad námi, chládek lesa kolem nás a Ún před námi.
Jezírko je to malinké. Na délku má s bídou kilometr. Ale oč je menší než Ách nebo Umihe, o to je roztomilejší.
Usadili jsme se na jeho kamenitém břehu a pustili se do svačiny. Gordig navrhl, že vyrazíme k Ách a potom do Flotronu. Broh a Busul jsme si nechali na druhý den.
Po další půlhodince cesty lesem bylo před námi jezero Ách. Pozoruhodnou zvláštností tohoto jezera bylo, že břehy byly lemovány lidmi, upřeně sledujícími jakési dění, odehrávající se na jezeře. Za chvíli nám to bylo jasné. Právě probíhalo sportovní zápolení o zlatou veslici. V okamžiku, kdy jsme se přiblížili k cílové čáře, závod vrcholil. Lidé kolem byli tak napjatí, že na několik sekund zavládlo hluboké ticho, přerušované pouze zvukem šplouchající vody. Jakmile první veslice projela cílem, ozvalo se bouřlivé jásání. Lidé se div nevrhali do vody. Vítěz, nějaký Lokus Presovka, patrně místní favorit, byl rozjásaným davem nesen na stupeň nejvyšší. My se však nezdržovali a namířili jsme si to rovnou do Flotronu.
Na první pohled nás zaujal opravdová dominanta města - budova mrakodrapického typu. Měla rovných dvacet poschodí. První - potraviny všeho druhu, druhé - domácí potřeby, třetí drogerie a kosmetika, čtvrté - nábytek, páté - koberce a jiné podlahové krytiny, šesté - dámské oděvy, deváté - obuv, desáté hračky, jedenácté - zlatnictví, hodinářství, dvanácté - železářství a potřeby pro zahradu, třinácté - sportovní potřeby, čtrnácté - elektronika a osvětlovací tělesa, patnácté - papírnictví, šestnácté patřilo zprávě budov, řediteli, prostě kanceláře, sedmnácté a osmnácté bylo pro vedlejší sklady, devatenácté - kuchyně. Ve dvacátém se nacházela přepychová prosklená restaurace. A to byl náš cíl. Dopravit nás tam měl vyhlídkový výtah. Nadšení z té vzrušující cesty nahoru, jsme se vměstnali do kabiny. Tedy VZHÚRU!!
Tempo stoupání bylo opravdu pomalé. Za to jsme si mohli krásně vychutnat výhled z patčí perspektivy. Ano, vychutnat asi do úrovně čtvrtého patra. Tam se totiž náš výtah rozhodl, že si dá přestávku.
Původně jsme měli za to, že je to v plánu, aby náš požitek z rozhledu byl důkladnější. Chyba lávky. Asi po čtvrthodině nám bylo jasné, že jetli si nikdo nevšimne, že tady stojíme, strávíme ve výtahu noc. To jsem, pravda, trochu přehnala, ale ne, že by nás to nenapadlo. Ono nám totiž na mysl přicházelo kde co.
"Ten výtah jede pomaleji a pomaleji, až mám dojem, že za chvíli začneme couvat," poznamenal Marve.
"Patrně taktický manévr, " řekl Gordig.
"Jak je to dlouho, co nabírá dech?" zeptala se Carmina.
"Asi něco přes patnáct minut, když vydržíme ještě půl hodiny budeme se moct opalovat," odpověděl Sergo.
A mě bleskla hlavou vzpomínka na ten film Skleněné peklo. Měli tam rovněž vyhlídkový výtah. Jel však dolů a měl zachránit lidi před požárem. Neustálé detonace ovšem způsobily jeho utržení. Před definitivním zřícením byl připevněn byl připevněn k vrtulníku. Brr, protivná představa..
Dělat jsme nic nemohli a tak jsme si sedli na podlahu a koukali se dolů na lidi v blízkém parku.
Začala jsem svou oblíbenou hru:
"Olympijské hry jsou v plném proudu. Titul nejrychlejší chodec chce patrně získat mladý muž s jezevčíkem. Musíme se však zeptat odborné komise, zda kvůli psu nebude diskvalifikován.," a předala jsem slovo Marwemu:
"Ještě pře čtyřmi roky, by měl vážné problémy a muselo by se přihlédnout k váze psa. Letos se však pravidla poněkud uvolnila."
Gordig navázal:
"A nyní vážení diváci sledujete krasojízdu maminky s dítětem v kočárku. Všimněte si ladnosti pohybu naší závodnice, jak bravurně manipuluje s kočárkem. Pro majitele černobílých televizorů - kočárek je růžový s barevnými aplikacemi, dostáváme informaci, že jsou to zvířátka. Maminka zvolila rafinovanou kombinaci lehkých bleděmodrých šatů s bílým kloboučkem."
"Ano, ano, vážení přátelé. Právě jsme se přesunuli na nové stanoviště. Před malou chvílí zde byl odstartován rychlostní závod tříkolek a koloběžek," přerušil Gordiga Sergo a Carmina se přidala:
"Borci jsou dnes ve výborné formě. Zvláště náš favorit v červeném tričku na koloběžce." "Ovšem, co se to dnes děje? Jeden ze závodníků vybočil z tratě a dostává se na trávník mezi diváky, patrně nějaký technický problém. Ano jak jsme předpokládali, došla mu zásoba tekutin," doplnil Sergo. "Nyní se stáváváme svědky velice napínavého řeckořímského zápasu. Síly se zdají být vyrovnané. Ale, ne! Jezevčík náhle zakolísal a jeho soupeř, neznámé, patrně pouliční rasy, získal výraznou převahu. Co se to opět děje? Do ringu vstupuje jezevčíkův trenér a odnáší si svého svěřence pryč. Pokud se nám podaří získat bližší informace o této události, v zápětí vám je sdělíme."
Marve se natolik vžil do role komentátora, že jsme tam nahoře téměř umírali smíchy. A když k tomu ještě Gordig dodal:
"Nyní sledujeme soutěž vytrvalostní. Závodník vyrazil před hodinou a nyní se blíží k velice obávané překážce. Ano přátelé jsou to tři schody. Podaří se mu bez nehody zvládnout toto nebezpečné klesání? Jeho dvoukolák je vrchovatě naložen. Neznámý obsah je kryt šedou celtovinou. Zajisté se pohybuje v povoleném váhovém limitu. Napětí vrcholí. První, druhý, třetí. Výborně! Pokud ho poslední překážka příliš nevyčerpala, zajisté se pokusí nasadit ostré tempo a získat tak konečné vítězství."
To prostě nešlo vydržet. Po tvářích mi tekly slzy, od smíchu mě bolelo celé tělo a pokud nás někdo zezdola pozoroval, musel dospět k názoru, že velice trpíme.
Byla to asi pravda, chvíli po Gordigově poslední větě to s námi cuklo a výtah se znovu rozjel. Před námi bylo zbývajících šestnáct pater. Myslím, že se nikdy v životě ve výtahu tak nezasměju.
Veselá nálada nás neopustila ani v restauraci. Když jsem poznamenala, že pokud vyhlídková, znamená to, že se budeme dívat jen na modrou oblohu, tak nemám co dodat, Marve si vzpoměl, jak mu v jednom příšerném hotelu dali pokoj s výhledem na les: "Otevřel jsem dveře od toho kutlošku, rozevřel okenice a zíral - na štít domu. Ovšem a to pozor! Na tom štítu byla namalovaná reklama. Lesy, voda, slunce a krém na opalování."
Aby to nevypadalo, že si chceme jen povídat objednali jsme si večeři.
"Škoda, že tu nemají didjogunju," povzdechl si Gordig.
"Co to je?" musela jsem se zeptat.
"No, Bin, to je velice záhadné jídlo, jedl ho jenom Gordig, Vůbec neví jak se připravuje, ani z čeho a vychvaluje ho až do nebe," vysvětlila mě Carmina.
"Ale moment. Didjogunju je lahůdka. Vzhledem připomíná chlebové placky s medem. Ale ta chuť, Bin na to se nedá zapomenout."
¨Nejspíš to musela být pochoutka. Gordig se totiž při tom tvářil tak unešeně, jako by ji jedl před chvílí.
Naše večeře tak dokonalá nebyla.
Sergovi to připomnělo, jak jednou jedl jakousi ještěrku, pečenou na rožni:
"Byla chuti mdlé, právě jako tento salát."
Byl, pravda poněkud nevýrazný, zato kuře se jen rozplývalo. Marve však poněkud nelogicky pronesl slovo: "Buchty."
"Tvarohové a makové," přidala se Carmina.
"To bylo tenkrát o žních," snil dál Marve.
"Že by nějaké sourozenecké didjogunju?" vyzvídal Gordig.
"Pochopitelně. A co ty, Bin, máš nějakou oblíbenou lahůdku?"
Tímhle mě Carmina dostala do úzkých. Existuje tolik úžasných jídel, ale jakému dát přednost?"
"Je jjich víc, ale snad domácí pletýnky s máslem. Těm nelze odolat," řekla jsem nakonec. Chvíli jsme ještě vedli hovory o nejrůznějších specialitách a mě při tom napadlo něco, co s jídlem mělo pramálo společného. Nejenže mě to napadlo, já jsem svou myšlenku vyslovila nahlas:
"Co měl pod tou plachtou?"
"Kdo?" zeptal se první Marve.
"No ten pán s dvoukolákem."
V té chvíli bylo jídlo zapomenuto. Asi čtvrt hodiny jsme se pokoušeli vydedukovat podle způsobu jízdy a tvaru plachty, co tam vlastně měl. Bohužel bezvýsledně. Zato se nám podařilo spořádat večeři a dospět k názoru, že bychom se mohli vrátit na Mrhle. Cestou dolů jsme raději volili po schodech. Byl tu sice i obyčejný výtah, ale nám se dnes nechtělo riskovat další technickou poruchu.
Venku nastával soumrak. Město se nenápadně připravovalo na noční život. A nám to bylo jedno. Brzy ráno budeme zase na cestě. Opustíme roztomilý ostrůvek Mrhle, kde koušou komáři.
Zítra se ještě podíváme do Brohu a pak sbohem kraji bleděrůžových jezer.
Jedeme na sever.

"Už jsme v Lupnulu. To je skoro čas na oběd," zauvažoval nahlas Marve.
Marve je úžasně praktický. Tedy v něčem. Mám dojem, že to dělá schválně, aby oklamal okolí. Je velice vnímavý, někdy se uvědomuje budoucnost, má vznešené ideály a snad právě proto se tváří, že žádné nemá.
"Teplý oběd by mi vyhovoval líp," posteskla si Carmina.
No, jo Marveho sestřička. Když jsou pohromadě jeden by řekl, že starší je ona. Má obrovskou vnitřní jistotu a sílu. Jak dlouho už chodí se Sergem? Dvěstě let? Předtím se stále prováděli nějaké schválnosti a soupeřili spolu. Jenže nikdy se nemohlo rozhodnout, kdo je vlastně lepší. Nakonec pochopili, že nejlepší budou pouze spolu. Láska dělá divy. Sergo je plný protikladů. Někdy začne dělat dvě věci najednou a ani jednu nedodělá. Zato když něco doopravdy chce, dokáže cokoli. Nic ho nemůže zastavit. Všiml jsem si, že se na mě Bina upřeně dívá. A tak jsem se jí v duchu zeptal: "Copak Biny."
Poskočila jako, když ji píchne a nahlas řekla: "Nic."
My se tak snažíme, aby se to naučila a ona si stejně reaguje po svém. Asi to chce víc času. Jenomže, k čemu jí to vlastně bude, doma.
To o čem si povídali, jsem vnímal sotva napůl. Díval jsem se z okna. Krajina se změnila. Vysoké kopce a hluboká údolí a lesy.
Na Mauztonském nádraží Carmina zajásala: "Konečně jsme tady!"
"Jenom se těš, sestřičko na noc." Marve věděl co říká.
Večer byl pomalu na spadnutí a my ještě nevěděli, kde budeme spát. Toužil jsem po měkounké posteli. Štěstí stálo tentokráte proti nám. Každičký hotel, motel, botel, či nejobyčejnější pension měl plně obsazeno. Z jedné strany se nebylo, proč divit. Byla právě sezóna. A tak nám po usilovném pátrání nezbývalo nic jiného, než se smířit s faktem, že budeme spát venku, pod širým nebem.
Sedli jsme u jedné školy na zábradlí a studovali v mapě, kde by se našlo nějaké klidné místečko a hlavně nenápadné. Marveho návrh, přespat na hřbitově neprošel. Ve chvíli, kdy jsme studovali nákres městského parku oslovil nás neznámý muž:
"Mládeži, nechtěli byste mi pomoct? Pochopitelně by to nebylo zadarmo."
"A o co jde, jestli se můžeme zeptat?" otázal se ho za nás Sergo.
"To máte tak. Před chvílí mi volal mistr, že zítra ráno nám přijedou vyměnit ve třídách linolea.
Čekali jsme je až příští týden, víte, a tak nám nemá kdo vynosit lavice a skříňky. Kdyby se vám chtělo pomoct. Sám na to nestačím."
Nemusel nás dvakrát pobízet. Než se docela se šeřilo, třídy byly prázdné. Pan školník, jak by řekla Bina, byl přešťasten. A honem začal vyzvídat, co že za to budeme chtít.
"Pouze střechu nad hlavou na tuto noc." oznámil mu náš požadavek Marve.
Vidina čistě povlečené postele nenávratně mizela v dáli. Ovšem pokud jsme si mohli vybrat mezi hrbolatým trávníkem nebo rovnou podlahou, zvlášť když už ráno bývá chladnější, jasně zvítězila rovina. Pan školník, byl neobyčejně potěšen naší skromností. Kdyby však znal naše skutečná přání, musela by ho dost vyděsit představa. jak spí na nějakém starém kanapi, zatímco pětice neznámých turistů okupuje jeho ložnici. Protože jsme se chtěli zdržet jen jednu noc, uložil nás do jedné z vyklizených tříd. Výhled z okna byl rovnou na školní pozemek.
"To mi připomíná, jak ve škole zjišťovali, kdo bude přes prázdniny doma, aby zašel na pozemky zalívat ovoce a zeleninu. Vždycky mě to nějak minulo." zavzpomínala si Bina.
Sotva jsme se chtěli uložit ke spánku, zjistili jsme, že odněkud zvenku přichází podivný neidentifikovatelný zvuk. Vypadalo to trochu, jako by pan školník pořádal párty. Rozhodli jsme se tomu přijít na kloub. Chodbami za noci jdeme nechtěli bloudit a proto jsme zvolili cestu oknem. Ale nebylo to od školníka. Ten podivný ruch a šum přicházel zprava od živého potu. Přesto, že byla už řádná tma, viděli jsme ho díky pouličnímu osvětlení. Plížili jsme se opatrně mezi záhonky až k němu. Za plotem stála ještě cihlová zeď. Přelézt ji se nám zdálo jako velice lehký úkol. Zvlášť, když pamatuje několik generací, poněkud zubatá a odrolená. Zpoza zdi k nám doléhaly mocné tóny, nám neznámé skladby, v podání dobře sehraného orchestru. Chudák Marve, právě se pokoušející zdolat tuto zeď, se tak lekl nečekaného zvuku, až se pustil a zapadl do živého plotu.
"Mějte úctu k mému jemnému sluchu," křikl na neznámé hudebníky, aniž doufal, že ho vůbec uslyší. Než se nám podařilo Marveho vyprostit ze změti listů a větviček a úspěšně se vyšplhat nahoru na zeď, hudba skončila. Jediné co teď bylo slyšet, byl bouřlivý potlesk. Viděli jsme báječně. Před námi bylo divadelní jeviště a jakýsi pán v obleku právě oznamoval, že za několik okamžiků proslulý divadelní soubor z Dolní Šeré předvede svoje představení - Mám život rád.
Carmina si přitom povzdychla:
"Myslím, že tímto je záhada všech obsazených pokojů vysvětlena."
"Máte pravdu, Holmesi, jenom nám chybí dalekohled. Vidíme sice krásně, ale velikost herců mi připadá značně nedostačující. Jdu pro něj." sdělil nám Marve svůj plán. Sergo mu ho však překazil.
"Já vím, a zase tě budeme vymotávat z houští. Dojdu pro něj sám."
"Nejsem žádný nešika," zlobil se naoko Marve.
Mám dojem, že mu to vůbec nevadilo, že tam nešel.
Sergo přinesl nejenom dalekohled, ale i pekáč buchet.
"Ty posílá paní školníková," dodal na vysvětlenou.
Buchty byly snědeny, představení se přehouplo do druhé poloviny a Bina lezla dolů.
"Copak? Biny, nelíbí se ti to?" hned jsem se ptal.
"Ale kdepak. Potřeby tělesné nutno respektovat. Oči se mi klíží, tak hrozně, že bych se co nevidět ocitla na zemi." Popřála nám hezké dívání a my jí na oplátku dobrou noc.
Celé představení skončilo chvilku před půlnocí. Marveho napadlo, jestli za sebou Bina zabouchla okno, bude obtížné se dostat dovnitř. Jeho obavy byly zbytečné. Tiše jsme vklouzli pod deku a za chvíli jsme spali. Asi se mi něco zlého zdálo, ale vzpomenout jsem si nemohl. Horší pak bylo, že jsem nemohl znovu usnout. Napadalo mě kdeco.
Zítra ráno překročíme hranici. Bina bude určitě překvapená, až to uvidí. Ne, nemůžu spát.
Potichu jsem vstal, otevřel dveře a vyšel na chodbu. Vchod na dvorek byl otevřený. Noční chlad mi snad udělá dobře. Proč nemůžu spát? Sedl jsem si na schody a díval se do noci.
Bina, Bina, tahle osůbka mi pořád leží v hlavě. Jak je možné, že se objevila v Tamwôlu?
Tohle mě snad zajímá ze všeho nejvíc. K nám se přece jen tak někdo nedostane. Jsme chráněni víc než nějaký trezor.
Musím přiznat, že jsem z toho byl dost popletený, když se objevila v Síni. Naštěstí jsem se ovládl. Nic nepoznala. Zajímavé je , že ani neodporovala, jakmile se dozvěděla, že pojede s námi. Jako by o Tamwôlu věděla, ale odkud? Nikdo z nás přece nesmí nic říct. Povídala tehdy něco o snech.
Kdo ví. To, že je s námi, to by mohl být důvod. Měli jsme ji naučit něco z našich schopností.
V okamžiku, kdy jsem ji uviděl mi něco řeklo, že pojede s námi. Cesta skončí a popozítří bude
doma. Měl bych ji upozornit, ať o tom nikomu z lidí naříká. Ale ne. Moc dobře ví, že by jí to stejně nikdo nevěřil.
Ona něco, ví. Spíš bych měl říct, tuší. Konfrontuje realitu s informacemi. Pochybuji o ní? Nevěřím jí? Ne, je to Bina.
Kupodivu nám za těch pár dní, co ji známe docela přirostla k srdci. Párkrát jsme o ní mluvili, když zrovna spala. Stále je tu ta otázka - jak je vůbec možné, že se dostala do Tamwôlu? Je to záhada.
Ovšem, jak pozoruji, nejenom pro nás, ona to taky neví. Jak je to dlouho, co u nás byl nějaký člověk? Ne, nevzpomenu si, je to pradávno.
A co bude potom, až se vrátíme domů. Sám nevím, proč mám divné tušení. Něco se stane. Něco co souvisí s ní. Vnímám ji ve stavu přítomnosti, ale co byla zač než k nám přišla? Není to dívka a ani zralá žena. Užila si svoje. Mnoho let má ještě před sebou. Těch lidských. Bojí se toho neznáma. A já mám najednou o ni strach. Až se vrátí domů, co si počne? Jak se vyrovná s vědomím, že se do Tamwôlu už nikdy nepodívá? Mohl bych si říct, že jí to bude jedno. Viděla ho jen chvíli a v naší společnosti byla jen pár dnů. Co je to proti rokům stráveným na zemi. Ne, mám tušení, že bude nešťastná, až se vrátí. A nenamlouvám to jen sám sobě? Že by měl Marve pravdu v tom, jak říkal, že neodolám žádné lidské dceři? Nesmysl. Pokaždé, když nemůžu spát napadají mě hlouposti. Je to pravda. Všechno je v pořádku. Kdyby nebylo, máme všichni pohotovost.
Moje myšlenky byly najednou klidné a já mohl jít spát. Konečně!
Ráno nás probudil školník voláním:
"Už jsou tady, už jsou tady!!!!"
Měli jsme akorát čas se sbalit a než jsme se nadáli, stáli jsme opět před školou u zábradlí.
"Mám dojem, že se mi to jenom zdálo," hlesl Marve, při pohledu na jeho červené a bílé pruhy.
Celé dopoledne jsme měli na prohlídku Mauztonu. Posledních pár hodin v Grazku. Bloumali jsme kolem nábřeží, Plotna si bezstarostně plynula svým korytem. V jedné kavárně jsme se zastavili na čaj. Naproti nás stál stařičký hotýlek U modrého zajíce. Všiml jsem si, žo většina oken je stále zavřená a zakrytá závěsy. Jestli tam jsou někteří z těch lidí, co byli včera na tom představení, není divu, že ještě spí. Nikdo je brzy nebudil. Konečně se mi podařilo dofotit film. Doufám, že se všechny fotky povedou. Mauzton je krásné město. A to architektura, samá věžička a podloubíčko. Chtěli jsme se podívat do muzea, jenomže měli zavírací den. A tak jsme si alespoň koupili průvodce.
"První zmínka o Mauztonu je už šestset let stará," přeložil si Marve svérázný jazyk knížečky do srozumitelné podoby.
Hlavně nás zajímalo, jestli je tam něco o názvu řeky.
"Délka, pramení, ne, to ne, aha, tady to je. Je možné usuzovat, že název Plotna vznikl zkomolením mnohem staršího názvu řeky, Blautná, řeka se spoustou bláta. Taky si mohli vymyslet něco originálnějšího." povzdechl se Marve.
Pomalu nadešel čas, abychom se poohlédli po příhodném místě, odkud by se dalo nepozorovaně přejít do Glenviku.
Vzali jsme to směrem na jih. Pár metrů za městem bylo opuštěné místečko-smetiště.
"Jé, zgarby." zahlaholila Bina. " Co tady budeme dělat? Hele, starý gramofon. Támhle je pohovka." Běhala mezi hromádkami odpadků a přitom mě poočku pozorovala. Přímo hořela nedočkavostí, až jí konečně povím, jak se do Glenviku dostaneme. Najednou se zastavila a zaraženě se rozhlížela kolem:
"Kde jsou?"
"Kde, myslíš? Jestli se máme dostat za nimi, musíš se mě držet."
Pokrčila rameny, jako by si říklala, co jiného mi zbývá.
"Doufám, že se to povede."
"No tak, Bin, nezdržuj a podej mi ruku."
Zvedla ji váhavě, a velice pomalu ji položila do mé dlaně.
"Au, ještě mi ji pošramotíš," zlobila se naoko.
V zápětí si však ohromeně sedla na palouk mezi kopretiny.
"Vů, vůbec jsem si nevšimla cos udělal. Kde je smetiště? Oj, to je na mě moc rychlé." A nesměj se. No, tak!"
Byla tak popletená, až mě to rozesmálo.
"A trefili jsme vůbec správně? Vždyť tu kromě nás nikdo není." začala si z ničeho nic dělat starosti.
A já se musel pořád smát. Věděl jsem, že jsou nedaleko. A ona nic. Stačila by jí na to jen myšlenka. Ne, ona bude stále myslet jako člověk. Seděla naproti mě a zkroušeně se na mě dívala. To snad dělá schválně. Baví ji, že se směju a tak "blbne".
V té chvíli odkudsi, přesněji řečeno z bezového houští, vyšel Marve.

"Kdepak jste. Jestli si nepospíšíte, Carmina se Sergem vám snědí všechny maliny:"
Honem jsem se zeptal:
"A co draci?"
Marve okamžitě pochopil, že chci Binu trochu postrašit.
"Ne, žádného jsme neviděli."
Oba jsme poočku pozorovali, co na to Bina řekne. Pozorně nás poslouchala a pak aniž by vstala prohlásila:
"Za humny, je drak."
A zatvářila se, jako by říkala, buďto se zbláznili nebo mají pravdu.
"Bin, jaká humna?" nebylo Marvemu jasné, co tím chtěla říct.
"To je jedna pohádka. A jsou tady draci zlí nebo hodní?" zeptala se tak samozřejmě, jako bychom mluvili třeba o slonech.
"Více méně asi už mrtví. Ale vídal jsem je jako malý kluk." objasnil jsem Bině stav věcí.
"A to taky dštili síru a plivali oheň?" konečně se plně projevila její zvědavost.
Marve se k ní připojil:
"Gordigu a taky jedli princezny? Mluvili lidskou řečí a hlídali poklady?"
"Ne, byli to normální ještěři. A křídla taky neměli. Tedy ti velcí. Měřili kolem dvaceti metrů. Žrali kde co. Ryby zajíce nějakou krávu, ale taky jedli ovoce a trávu, asi měli rádi pestrou stravu. Lidi většinou nechávali na pokoji. Neříkám, že do jednoho vymřeli. Možná by se dali někde hluboko v lesích potkat. Ale je to spíš nepravděpodobné. Jediné, co vám z nich můžu ukázat, jsou jejich kostry. Nedaleko odtud je místo, kde se nejspíš dva poprali a navzájem se zabili."
Když viděli, že s vyprávěním je konec, rozhodli se pro maliny.
Po chvíli však Bina začala prosit:
"Můžeme se podívat na ty kostry ještě dneska?"
Odtušil jsem, že ještě dnes, znamená teď hned. Původně jsem myslel, že je chce vidět jenom Bina, ale ostatní se k nám přidali. Předem jsem je varoval, že je to už nějakých dvěstě let, co jsem je viděl naposledy. Tady, že je docela dobře možné, až tam přijdeme, nenajdeme nic. Hájek jsme nechali za sebou a přec námi se tyčili vápencové skály. Cesta byla do t zarostlá. Už ji moc neužívají. Dřív býval nedaleko lom. Vůbec to tady vypadalo opuštěně. Široko daleko ani živáčka.
"Vidíte tu pokroucenou borovici, úplně vpravo? Tak tam jsou." oznámil jsem. Byly tam pořád v trávě mezi kameny. Ne sice v původním stavu, přesto však dávaly jakousi představu o velikosti toho zvířete.
"Páni, tohle bych nechtěla potkat živé." přiznala Bina nad spodní čelistí.
Chvíli jsme ještě běhali mezi kosterními pozůstatky, když tu si Carmina vzpomněla, jak jsem jí vyprávěl o nějakém hradu a městě.
"Neříkal si, že by to mělo být někde v těchto místech?"
"Ano, máš pravdu. Jenže je to dlouho. Pokusím se to najít."
Taky mi to připadá poněkud zvláštní. Malá města se většinou rozrůstají a ne zanikají. Chvilku se zdálo, že jsem málem zabloudil. Nakonec jsme našli pěšinku, připadala nám, že ji přece jen někdo používá. Zavedla nás na to místo. Změnilo se to tam k nepoznání. Široká dlážděná cesta se úplně ztrácela v trávě. Brána i hradby byly zbořeny a to nemluvím o tom co zůstalo z královského hradu. Nahoře na skále, kde se dřív tyčíval se vypínali k nebi mladé stromky. Vzpomínky mi vracely obraz bohatého města. Tohle nebylo samo sebou.
"Tady, to vypadá jako po válce," zhodnotil to Sergo.
"Vskutku si dali záležet, aby nezůstal kámen na kameni." povzdychla si Carmina.
"Určitě se nebudu mýlit, když řeknu, že to takto zbořené nebude ani sto let. Byla to čistá práce. Jestli to byla válka, pečlivě odstranili všechno co tu po ní zůstalo.
Spíš mi něco říká, že to bude něčím jiným. Jako když se pálí minulost. Staré fotografie a dopisy se hážou do plamenů. Smysl je jen v budoucnu," zadumal se Marve.
Bina jen mlčky stála, snad si pokoušela představit, jak to tady vypadalo dřív.
Ano, pokusím se jim to popsat, alespoň přibližně.
"Na této cestě bývalo přes den pěkně rušno. A ta brána byla velice bytelná. Tady ještě vidíte zbytky hradeb. Jak tohle jenom zbořili? Nejspíš vojáci. Obyčejní lidé bydleli až za druhou bránou. A tady stála studna. I tu zasypali. Tamhle jsou třetí hradby. Za tu bránu jsem se nikdy nedostal. Až teď. Mělo by tam být schodiště vytesané do skály."
To jediné jaksi přečkalo veškerou zkázu. Nahoře, kde stával hrad, chlouba tohoto kraje, byla jen hromada kamení a hlíny. Království lidí vystřídalo království stromů. Rozptýlili jsme se mezi ně. Bina s Carminou došly až ke strmému srázu a dívali se do kraje.
"Vidíš, Bin, tamhle k západu je nějaká stavba, že by taky nějaký zámek nebo hrad?"
"Nezdá se to příliš daleko.Mohli bychom se tam zítra podívat," navrhla Bina.
Já měl také návrh. Podívat se v okolí po nějakých houbách k večeři, dřív než se slunce skloní k západu, to se pak hledají špatně.Taková výprava za houbami je skoro jako nějaké dobrodružství. Málokdy nějakou najdu. A tak jsem doufal, že někdo z nás pěti bude mít větší štěstí. Nemýlil jsem se. Bina tvrdila, že místní houby jsou velice solidární a neustále se jí pletou pod nohy. To se jí prý doma stává velice zřídka.
O veřeři bylo postaráno. Co nám však dělalo trochu starost, byl nocleh. Poslední dobou nemáme zrovna pohodlné lože. Náhodou jsem si vzpomněl, že ve skále pod hradem mívali sklepy a vězení. Že mě ta prostinká věc nenapadla dřív. A sklepy tam byly. Vlastně by se dalo říct, že to bylo hotové bludiště.
"Doufám, že tu do sklepa nachodili s mapou a s kompasem," řekl zadumaně Sergo.
"Mám hlad," oznámil stručně Marve a začal prohrabávat poslední zbytky zásob.
"Houby na noc nejsou sice moc zdravé, ale co se dá dělat," povzdychla si Carmina.
Seděli jsme před jednou z chodeb a krájeli houby na smaženici, zatímco Marve chystal ohniště. Carmina se pak ptala Biny, co bude dělat, až se vrátí domů.
"Asi jako vždycky, pojedu na chalupu a tak," odpověděla vyhýbavě. Po chvilce dodala:
"Bude se mi stýskat." a sklonila hlavu nad krájené houby.
"Snad by šlo zařídit, abys k nám přišla na naši svatbu." navrhla Carmina.
Bina se rozzářila jako sluníčko. Určitě to nebude velký problém. Než byla večeře hotová, naučili jsme Binu jednu naši písničku. Velice se styděla a předem se omlouvala, že nemá zrovna hudební sluch.
"Mezi přáteli se na to nehledí." řekl jí rezolutně Sergo. Bavili jsme se výborně až do tmy.
"Hele, měsíček." všimla se Bina malého srpečku.
"Taky tady mají jenom jeden, jako na zemi," oznámil Marve. Patrně se mu vybavila nějaká pasáž z knihy.
"A v Tamwôlu?" zeptala se Bina.
"Taky jeden a můžeš mi věřit, že je to ten samý na jaký se díváš doma," odpověděl Marve.
"Jak to? To je dokonalé." zajásala Bina. Ani nečekala, že se jí to někdo z nás pokusí "vědecky" vysvětlit. Nepotřebovala to mít podložené složitými vzorci. I když nejspíš celý Tamwôl odporoval všemu, co ji učili ve škole, v zásadě jí to bylo jedno. Byl a to jí stačilo. A my jsme byli pro ni tak skuteční, že si nás nepotřebovala nějak dokazovat.
Ještě před tím, než jsme se v chodbičce uložili ke spánku, Bina mi pošeptala:
"Smysl života je život. A zázraky se dějí pořád.
Kdo ví přišla-li na to v této chvíli nebo dřív. Nebylo to důležité. Prožila něco mimořádného.
Schová si to uvnitř jako poklad pro horší dny. Nespal jsem zrovna klidně. Pořád se mi zdálo, že z té spleti chodeb za námi se něco vynoří. Naštěstí se nestalo vůbec nic. Jen se mi v hlavě vybavila jedna věta co řekla Bina: " Jsem ten největší strašpytel na světě, protože se bojím napřed, že se někde něco objeví."
Byl jsem moc rád, když se konečně rozednilo. Horký čaj nás postavil na nohy. Po skromňoučké snídani jsme si složili věci a vypravili se na cestu. Směr byl jasný. Dojít k tomu hradu, co včera objevili naše dámy. Doufali jsme totiž, že tam se konečně doptáme, kam dál.
Pěšinka nás dovedla až na křižovatku.
Chvíli jsme dumali, nad dvěma cestami, vedoucími přibližně stejným směrem. Nakonec se nám společnými silami podařilo určit, snad, tu pravou.
Sotva jsme však vkročili na tu cestu, stalo se cosi podivného. Asi osm metrů před námi se zjevil jezdec na koni. Přeměřil si nás pohrdavým pohledem. Dříve, než jsme se ho stačili na cokoli zeptat, zvedl ruku.
Vyšlehlo oslnivě bílé světlo. V té chvíli nebylo vidět nic jiného. Raději jsem zavřel oči. Trvalo to jen mžik. A po tom zvláštním světelném efektu byla cesta před námi zase prázdná.
Byl pryč. Co to mělo znamenat? Cesta byla volná a my mohli pokračovat dál. Ano, mohli, kdyby Bina. Kdyby neležela na trávníku. Sklonili jsme se nad ní v domnění, že nedýchá. Naše pohledy se střetly. Co to má znamenat? Nerozuměli jsme, co se vlastně stalo. Je možné, že by byla mrtvá? Doopravdy mrtvá?
Podle stavu jejího těla se to nedalo spolehlivě určit.
Naše myšlenky se spojily v jediný dotaz. Stává se přece, že lidé upadají do stavu zdánlivé smrti. A my chtěli mít jistotu. Ticho! Žádná odpověď. Co se stalo, že její anděl strážný mlčí? A co bylo ještě podivnější, Smrt rovněž! Proč! Stačilo by jediné slovo, zemřela - žije! Připadal jsem si v té chvíli stejně bezmocný jako lidé. Biny, co to má znamenat?
Až teď jsem si uvědomil, jak mě děsila představa, že nás opustíš a vrátíš se k vám. Toto je sice cosi jiného, ale výsledek je stejný.
Byli jsme bezradní. Co s ní uděláme? Máme ji pohřbít nebo čekat, až se probere. Přát její duši šťastnou cestu nebo prosit ať se v těle projeví? Rozhodnutí bylo jen na nás čtyřech.
Měli jsme udělat osudový krok a byli jsme na to sami.
Proč my, proč teď, proč takto?
"Počkáme pár dní, snad se za to dobu něco stane," navrhla Carmina.
Sergo ji jemně uchopil za ruku a řekl: "To nemyslím."
"Bojím se, že se nerozhodneme správně," přiznal jsem.
Pak promluvil Marve:
"Myslím, že ať v této chvíli uděláme cokoli, bude naše rozhodnutí správné. To, že teď tady Bina leží nejspíš znamená, že se naše cesty dělí. Nevíme přesně proč k nám přišla a my jí dovedli sem. Asi to byl náš úkol. A ten právě skončil. Je-li mrtvá, pak jejími průvodci být nemůžeme. A pokud se stane a procitne, my ji provázet nemáme.
Neptejte se mě, kde beru tu jistotu, protože ji nemám. Mám jenom pocit."
Když domluvil, nebyl mezi námi nikdo, kdo by se nehodlal vrátit domů. Cesta dál ztratila smysl. Byla to ta nejpodivnější událost. Věci jdou mimo nás a je důležité abychom nic nevěděli.
Už zase. Už ji nikdy neuvidím. Mám dojem, že byla jenom snem. Iluzí pro nás. Zkouškou naší shovívavosti, trpělivosti a tolerance. Ale je to jen dojem. Jenomže já bych ho uvítal jako skutečnost, protože by to tak nebolelo. Její tělo jsme uložili daleko do chodby, kde jsme strávili předešlou noc a s těžkým srdcem jsme se vrátili do Tenhalu.
Fiat voluntas tua!