"Utrpení (a láska) je asi ta jediná spolehlivá třaskavina, která našeho ducha probudí ze spánku."
Saul Bellow

Náhodná ukázka od Polly pro tento týden...

Vesmírný letoun SpaceShipOne překonal hranici vesmíru

MOJAVE (Kalifornie) 21. června (ČTK) - Kosmický letoun SpaceShipOne (SS1) dnes jako první soukromý stroj neoficiálně překonal cílovou výšku 100 kilometrů nad povrchem Země, která je považována za hranici vesmíru. Informovaly o tom světové agentury s odvoláním na organizátory letu poté, co stroj bezpečně dosedl na letiště v Mohavské poušti v Kalifornii. Přesnou dosaženou výšku ale podle agentury AP ještě musejí vyhodnotit radary.

Oficiálně zatím nebylo potvrzeno, zda se dvaašedesátiletý Američan Michael Melvill, bývalý zkušební pilot, skutečně stal prvním člověkem, který se za hranice kosmu dostal za soukromé peníze.

Po návratu kosmického letounu ale organizátoři historickou misi označili za úspěšnou. Stroj dosedl po devadesátiminutovém letu na letiště Mojave v 17:15 SELČ za všeobecného potlesku a výkřiků radosti desítek tisíc přihlížejících. Kolem vzletové dráhy byly v pouštním písku zaparkovány autobusy, karavany, skútry, i malá ultralehká letadla.

Projekt za více něž 20 milionů dolarů měl ukázat, že i ze soukromých prostředků lze financovat vesmírné lety a vesmírnou turistiku.

Cena za "výlet do kosmu" by mohla v budoucnu začít zhruba na částce 100.000 dolarů, časem by však s rozšířením počtu strojů měla klesnout zhruba na 10.000, neboť soukromé společnosti dokážou lety do kosmu uskutečnit levněji než vládní agentury. Jak řekl vědeckému serveru NewScientist.com jeden z otců projektu Burt Rutan, ty by za 20 milionů dolarů pořídily leda projektovou studii. "Noví podnikatelé v oblasti soukromých vesmírných letů mají vizi - chceme, aby se naše děti mohly podívat na jiné planety," řekl Rutan.

Po třech minutách od zažehnutí raketového pohonu na 80 sekund setrval SpaceShipOne další 3,5 minuty v nejvyšším bodě svého letu, z něhož pilot z kokpitu zřetelně viděl zaoblení zeměkoule na pozadí temného vesmíru a ocitl se ve stavu beztíže. "Byl to téměř božský zážitek," poznamenal Melvill. "Bylo vidět zakřivení Země," potvrdil.

Letoun odstartoval v 15:46 SELČ z Mohavské pouště. Do výšky kolem 15 kilometrů jej dopravil proudový nosič White Knight (Bílý rytíř) a poté zažehl vlastní pohon. SpaceShipOne třikrát překonal rychlost zvuku, aby se po úplném zastavení snesl zpět do výšky zhruba 60 kilometrů. Poté ještě jednou nabral výšku a začal se snášet k Zemi. Celý let trval zhruba 90 minut.

Raketový letoun navrhla firma Scaled Composites konstruktéra Burta Rutana (61) a na financování projektu se podílel z velké části spoluzakladatel softwarové firmy Microsoft Paul Allen. "Je to etapa, která může zahájit novou epochu vesmírných letů," prohlásil před startem Rutan, jehož "Voyager" pilotovaný jeho bratrem Dickem Rutanem v roce 1986 obletěl celý svět bez jediného přistání nebo dočerpání pohonných hmot.

Šlo už o 15. zkušební let stroje SpaceShipOne, a zatím o nejambicióznější. Je součástí mezinárodní soutěže mezi 24 firmami o cenu Ansari X-Prize v hodnotě deset milionů dolarů. Vítězná skupina bude muset za hranici kosmu (ve výšce asi 100 kilometrů) ve svém stroji dvakrát vynést tři vesmírné turisty během dvou týdnů.

Věřím, že je to první ze stovek soukromých kosmických lodí a první z tisíců soukromých letů," prohlásil prezident nadace X- Prize Peter Diamandis.

Původem Jihoafričan Melvill, který je současně viceprezidentem společnosti Scaled Composites, má za sebou jako pilot 6460 letových hodin. Dvě letadla sám zkonstruoval a jedním z nich v roce 1997 obletěl svět. V květnu jako první civilní pilot překonal výšku 64 kilometrů, rovněž ve SpaceShipOne.

Zdeněk Polák šeb
www.lidovky.cz

GENETICKÉ TESTY: Postupy používané v soudní vědě vyřešily záhadu v příběhu Ludvíka XVII. starém dvě století HN.IHNED.CZ, 17.6.2004
Rozbor DNA potvrdil, že jde skutečně o královo srdce
Po dvou stoletích skončil jeden z nejzáhadnějších příběhů evropské historie. Týkal se osudu francouzské královské rodiny a rozluštit jej pomohla až moderní soudní věda, konkrétně rozbory DNA.


Rozbor DNA potvrdil, že jde skutečně o královo srdce


Minulý týden byla do královské krypty katedrály v Saint-Denis severně od Paříže uložena křišťálová nádoba, obsahující seschnuté lidské srdce. Patřilo chlapci, jehož rodiči byli Marie Antoinetta a Ludvík XVI., královský pár, který skončil na popravišti v době francouzské revoluce. Chlapec vlastně chvíli byl francouzským králem Ludvíkem XVII. Avšak nikdy neseděl na trůně. Historie zaznamenala, že zemřel ve věku deseti let. Spousta romantických teorií však tvrdila něco jiného.


Zdraví podlomené v kobce žaláře

Ludvík se narodil v roce 1785, jako druhý syn francouzského krále Ludvíka XVI. Po smrti svého staršího bratra v roce 1789 se stal nástupcem trůnu. Žádné štěstí mu to nepřineslo. Francouzská revoluce přivedla oba jeho rodiče v roce 1793 pod gilotinu a jeho uvrhla do přísně střeženého vězení.
Žil tam v temné kobce a s jídlem to taky nebylo valné. Tím se podlomilo jeho zdraví. Žalářníci jej pak sice dali na vychování do jakobínské rodiny oddané revoluci, avšak chlapec nakonec stejně zemřel 8. června 1795 na souchotě, čili tuberkulózu. Jeho tělo bylo vhozeno do společného hrobu.
Jedna jeho část se však dochovala. Při pitvě jeden z lékařů vzal v nestřeženém okamžiku chlapcovo srdce zabalené do kapesníku. Z dnešního pohledu to působí dosti morbidně, avšak uchovávání skutečných či domnělých ostatků svatých a panovníků patřilo v té době k dobrému tónu.


Dobrodružné putování

Lékař uložil srdce do sklenice s lihem, který se však vypařil, takže se tkáň usušila. Pak je ke všemu ukradl lékařův asistent. Po jeho smrti však jeho vdova lékaři srdce opět vrátila. Ten jej později předal pařížskému arcibiskupovi. Při nepokojích v roce 1831 byla sklenice se srdcem opět poškozena, avšak srdce se podařilo mezi střepy najít a nakonec předat jedné větvi královské rodiny. Po putování Francií, Rakouskem a Itálií se v roce 1975 dostalo do kaple v katedrále v Saint-Denis.
Za takových podmínek bylo skutečně velmi nejasné, zda dochované srdce je skutečně právě to, které před více než dvěma stoletími bušilo v hrudi dědice trůnu. Zvláště když existovali lidé, kteří tvrdili, že mladičký Ludvík ve skutečnosti nikdy neumřel. Podle nich jej monarchisté osvobodili a podstrčili místo něj jinou dětskou mrtvolku.
Když se po napoleonské etapě vrátila na francouzský trůn dynastie Bourbonů, vyrojily se po světě hned desítky mužů, kteří tvrdili, že právě oni jsou zázračně zachráněným králem Ludvíkem XVII. Ve svých nárocích však neuspěli.


Podvodník usvědčený se zpožděním

Nejznámějším mužem, který se za tohoto krále prohlašoval, byl jistý Charles-Guillaume Naundorff. Kolem roku 1810 se objevil v Berlíně a zdá se, že tam vystupoval velmi přesvědčivě. Nicméně Francouzi jej odmítli, a nakonec zemřel v Nizozemsku. Jeho náhrobní kámen nesl nápis: "Zde leží král Francie".
Až v roce 1998 jej z podvodu usvědčil Jean-Jacques Cassiman ze Střediska pro lidskou genetiku univerzity v belgické Lovani (Leuvenu). Jak tehdy popsal v časopise European Journal of Human Genetics, odebral spolu se svými kolegy vzorky tkáně z pohřbeného Naundorffova těla a získal z nich DNA. Tu pak porovnal s DNA z vlasů Marie Antoinetty a jejích dvou sester. Vlasy si naštěstí v medailóncích uschovávala jejich matka, rakouská císařovna Marie Terezie.
Výsledek? Vzorky DNA královských dcer a Naundorffa byly příliš odlišné, takže se ukázalo jako vysoce nepravděpodobné, že by Naundorff s nimi byl v pokrevním příbuzenském vztahu.


Test v roce 2000

Stejnou metodu - porovnání DNA - použil profesor Cassiman o něco později i přímo pro ověření pravosti Ludvíkova srdce. Nezávisle na něm prováděl stejný genetický rozbor i jiný tým, který řídil profesor Ernst Brinckmann z univerzity v německém Münsteru.
Vědcům se podařilo získat svolení a v půli prosince 1999 v Saint-Denis pietně vyndali křišťálovou schránku, v níž je srdce uloženo. Schránku odvezli do jedné pařížské laboratoře. Tam ze srdce žiletkou odřízli dva tenké plátky, jež použili pro rozbor.
Obávali se, že z usušeného srdce už nepůjde získat použitelnou DNA, ale nakonec se jim to podařilo. Porovnali ji nejen s DNA z vlasů Marie Antoinetty a jejích dvou sester, ale i se vzorky DNA dvou žijících osob - potomků sester Marie Antoinetty.
V dubnu 2000 pak obě laboratoře oznámily své výsledky. Byly shodné. Podle vědců DNA ze srdce sice nebyla zcela zachovalá, ale přesto stačila k tomu, aby se dalo nalézt dostatek shodných znaků. Vědci tedy s jistotou prohlásili, že Marie Antoinetta byla matkou onoho zemřelého dítěte.
Minulý týden se tedy při soukromě organizované ceremonii schránka s Ludvíkovým srdcem v katedrále v Saint-Denis přestěhovala o pár metrů - z kaple do krypty, v níž je pohřbena většina francouzských panovníků, včetně Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. "Konečně bude odpočívat v pokoji vedle svých rodičů," řekl k tomu Louis Alphonse de Bourbon, španělský bankéř, jehož pokrevní svazky vedou k Ludvíku XIV. a který by dnes měl nárok na královskou korunu, kdyby ovšem Francie byla monarchií.


Legendy se drží zuby nehty

"Vyřešili jsme tajemství, jež dalo vznik více než osmi stovkám knih," řekl po vyhodnocení genetických testů pro agenturu Reuters historik Philippe Delorme, který dal k testům podnět.
Nicméně stejně to neznamená, že tvorba legend končí. Milovníci tajuplných teorií se totiž jen tak nevzdávají. Poté, co genetický test potvrdil příbuznost srdce s Bourbony, se objevila teorie, že patřilo nikoli Ludvíkovi, ale staršímu synovi popraveného krále. Skutečnost, že ten zemřel ještě před revolucí a jeho tělo bylo na rozdíl od zkoumaného srdce balzamováno, vzniku dalších dobrodružných teorií nijak nebrání.
[*]
info
DNA jako důkaz
Rozboru DNA pro identifikaci osob používají především kriminalisté a soudní znalci. DNA, neboli deoxyribonukleová kyselina, kóduje dědičné informace a u každého člověka se mírně liší - s výjimkou jednovaječných dvojčat, jejichž DNA je zcela stejná. Podle DNA policisté usvědčují zločince, kteří po sobě zanechali stopy, třeba v podobě kapky krve, spermatu, ale třeba i jen buňky z úst na nedopalku cigarety či buňky pokožky na ohmataných předmětech.
Protože se dědičné vlastnosti předávají dětem, dá se porovnáním DNA různých lidí rozpoznat jejich příbuznost. Nejlépe se prokazuje vztah mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci. Čím jsou porovnávané osoby od sebe příbuzensky vzdálenější, tím obtížněji se jejich pokrevní spojení prokazuje.


Autor/ři: (jet)
www.ihned.cz /tucek
 

Převzato: www.ihned.cz 

Quipu

Říše Inků, kterou v nezapomenutelném dobrodružství zničil v letech 1532 - 1534 Pizarro a jeho 180 dobrodruhů, byla největší světovou říší své doby. Na vrcholu moci sahalo její území od severního Ekvádoru do středního Chile, od And k pobřeží. Velmi se podobala starému Egyptu, Mezopotámii, Číně i Mayům v Mexiku a Střední Americe. Inkové byli tvůrci monumentální architektury, stavěli města, struktura jejich politické moci byla centralizovaná a hierarchizovaná. I jejich božstva se v místní podobě podobala božstvům uctívaným v jiných starověkých říších - Měsíc, Slunce, Země, blesk s hromem a moře.
Inkové však neznali kolo a - písmo. Nebo snad přece jen ano?
Mezi 6. - 10. stoletím n. l. začali lidé žijící v Andách užívat quipu (to je v kečuánštině, jazyce Inků, přepis bývá khipu). Podle jistého badatele quipu vypadá jako opotřebený mop vyrobený nejčastěji z vláken bavlny nebo vlny získané z lam. Z hlavního "provázku" silného 5 - 7 mm, drží-li se vodorovně, plandají dolů další provázky, těch bývá více než 100, ale i 1500, z nich mohou viset další, dceřiné provázky, jimž se říká přiřazené. Na provázcích jsou skupiny uzlů. Podle dobře doloženého názoru Lelanda Lockeho, uveřejněného počátkem dvacátých let minulého století, jde o druh abakusu neboli mechanického počítadla, jímž se zaznamenávaly účetní a statistické údaje. Systém, který quipu užívá, je dekadický, přestože nezná nulu. V jedné z kronik napsaných kolem roku 1613 je obrázek, na němž incký vládce zřejmě zpovídá, dnešním jazykem řečeno, účetního ve skladu. Účetní drží v rukou horizontálně provázek, ze kterého visí další provázky s uzly, tedy quipu.
Problém je, že koncem 16. století narazili španělští poutníci v Peru na starého indiána, snad bývalého úředníka říše Inků, který se dle Diega Avalose y Figueroa, člena výpravy, pokoušel schovat několik svazků quipu. Už první dobyvatelé měli zato, že kromě číselných informací jsou některá quipu záznamem historických vyprávění, náboženských mýtů a dokonce i básní. Zajatý indián údajně sdělil, že jeho quipu zaznamenalo vše, co Španělé v jeho zemi dělali, "jak věci dobré, tak zlé". Quipu byla okamžitě spálena - vždyť šlo o pohanské záznamy - jejich majitel potrestán.
Španělé byli při ničení pohanů a jejich světa stejně důkladní a důslední v Andách jako v Mexiku. Uvádí se, že jejich svatý katolický zápal přežilo asi 600 quipu. Přibližně pětina z nich má zaznamenávat něco "jistě nečíselného". Od roku 1981 se začíná mluvit o tom, že by quipu odlišná od číselných záznamů mohla být formou písma. Nejde totiž jen o uzly, ale o proměnlivý způsob tkaní vláken i o jejich barvy. Vypadá to, že podstatná část informace se do vláken dostala předtím, než byly vytvořeny uzly. Garyho Urtona, antropologa Harvardovy univerzity, napadlo, že by vlákna mohla skrývat druh binárního kódu tvořeného druhem užitého materiálu - bavlnou nebo vlnou - stáčením pramenů vlákna, které se označuje jako "S" a "Z" podle druhu jejich "sestupu" v dlouhé ose vlákna, dále dle způsobu vázání uzlů připevňujících druhotná vlákna k hlavnímu provazci a konečně ze sklonu hlavní osy každého uzlu. Uzel je podle Urtona nositelem sedmibitové binární řady (počítače užívají osmibitovou "slabiku", byte). Quipu kromě toho užívá přinejmenším 24 druhů barev. Každé uspořádání vlákna tedy může skrývat celkem 1536 možných "informačních jednotek". To je o něco víc, než je odhadovaných 1000 - 1500 znaků sumerského klínového písma, a přibližně dvojnásobek počtu 600 - 800 hieroglyfických symbolů užívaných starých Egypťany a Mayi. Má-li Urton pravdu, pak měli pravdu conquistadoři, tato quipu jsou písemným záznamem, zcela nečekané však je, že užívají binární kód. K tomu, abychom zjistili, co se v nich píše, by však byla nutná místní "rosettská deska", písemný záznam překladu quipu do jiného jazyka. Možná, že se v archívech podaří najít španělský převod. Otevřel by vrata zaniklého světa.
Autor je lékařem a popularizátorem vědy


 

Převzato: www.blisty.cz

Svět, který se zřekl šamanů a bláznů
Zdena Bratršovská, František Hrdlička
O tom, co je normální a co ne, se v demokratickém systému příliš nediskutuje. Rozhodováním o těchto záležitostech pověřuje stát především soudce a psychiatry, kteří spolu více či méně úspěšně spolupracují. Podle soudce je normální takové jednání, které nepřestupuje zákon. Psychiatři považují za normální to, co nemohou diagnostikovat jako duševní poruchu. Shledá-li znalec z oboru psychiatrie, že pachatel jednal pod vlivem duševní poruchy, soudce obžalovaného osvobodí, tj. nepošle ho do vězení, nýbrž do psychiatrického ústavu. Odtud může pachatel samozřejmě snáze uprchnout a spáchat další zločin, takže se celá procedura s posuzováním normality může opakovat tak dlouho, dokud znalec nezmění svůj původní posudek. To se ovšem stává zřídka, neboť by tím dával všanc svou odbornou prestiž.

V takovém případě nezbývá soudci nic jiného, než aby se obrátil na jiného psychiatra - na takového, který je k duševním úchylkám méně shovívavý než jeho předchůdce. Rozhoduje přitom i tlak veřejného mínění: Znásilňuje-li například pachatel brutálním způsobem děvčátka, soudce barvitě zdůrazní všechny přitěžující okolnosti. Hranice normality je tedy v podobných případech závislá na osobním krédu vybraného psychiatra a na ohlasu, jaký vzbuzuje zločinné jednání mezi občany. Za nejtěžší zločin ostatně stát nepokládá loupeže a vraždění, nýbrž domnělé i skutečné nedodržení politické loajality, jak o tom svědčí nejen procesy s disidenty v totalitních režimech, ale například i obvinění fyzika J.R. Oppenheimera v demokratických Spojených státech. Ve vězeňských celách po celém světě se tedy družně setkávají intelektuálové, kteří se znelíbili vládnoucí moci, spolu se sadistickými vrahy a s více či méně škodlivými šílenci.

To, že se moderní medicína vyhýbá pojmu šílenství, neznamená, že umí oblast duševních anomálií jednoznačně rozpoznat a vymezit: Označení šílenec zní prostě většině lidí pejorativně. Vyskytne-li se mezi našimi příbuznými někdo, kdo se zbůhdarma potuluje světem, kdo neumí přijatelně zvládat své afekty, nebo kdo nám zaujatě vykládá, že uviděl při noční procházce místo pařezu skrčenou babu Jagu, pro jistotu se k němu nehlásíme, neboť víme, jaký význam přikládá současná věda dědičným faktorům. Sklon k bájné lhavosti tolerujeme jen u dětí a u básníků, a to jen dík důkladné osvětě, která je bere v ochranu. Tatáž osvěta nás učí, že člověk, který chce být vnímán jako normální, by měl pohlížet na sebe i na svět realisticky. Co to podle současných konvencí znamená? Měl by především spoléhat na sebe, tj. neočekávat, že ho někdo vytáhne z bryndy, do níž shodou nepříznivých okolností zabředl. Neměl by věřit politickým či sociálním utopiím, neboť mu výuka historie vštípila, že prozatím pokaždé selhaly. Měl by slušně vycházet jak s nadřízenými, tak s podřízenými, tj. trpělivě vyslechnout jejich požadavky, připomínky či stížnosti, aspoň naoko je akceptovat a nadále si myslet své. "To, co si myslíš, ti nikdo nevezme." To je sice pravda, ale nač jsou myšlenky, které s nikým nekonfrontujeme a které si s sebou odnášíme do hrobu?

Sledujme dále současnou představu o normálním chování: Usiluje-li člověk o nějakou změnu v oblasti společenského života, neměl by se svými názory vystupovat jako rozhodný a nezávislý jedinec, nýbrž je vpašovat do programu nějaké organizace, která by je zaštítila, kdyby se jevily jako příliš převratné. Objeví-li se nová myšlenka předčasně, je zesměšněna a zavržena, jak o tom svědčí osudy četných vynálezců i umělců: Za výrok, že Země není středem vesmíru, se už neupaluje, a za požadavek aseptických podmínek při porodu by už dnes I.P. Semmelweise nikdo nebojkotoval. Přesto je pravděpodobné, že dosud s despektem odmítáme nějaké netradiční vysvětlení psychotronických úkazů nebo nějaký účinný návod k novému uspořádání společnosti. Současná politická norma chová rovněž silné podezření vůči všem morálním apelům. Souhlasí naproti tomu s tím, když si občan osvojí přehlednou roli, která by ho reprezentovala při společenském kontaktu. Psycholog E. Goffman vytvořil dokonce tzv. teorii autoprezentace: Sociální život je podle něj velké divadlo, v němž se uplatňují jisté inscenační principy. Role, kterou jedinec přijal, aby vyvolal určitý dojem, se časem fixuje v životní styl. Na počátku této autostylizace sice většinou stojí vědomý kalkul nebo aspoň respekt k uznávaným tradicím, ale "společnost je organizována takovým způsobem, že jedinec, který si osvojil jisté společenské znaky, má morální právo očekávat, že ho druzí budou pojímat a hodnotit odpovídajícím způsobem. Maska je naším nejpravdivějším já - tím já, kterým toužíme být."

Je takové pojetí role a normality pro každého člověka závazné? Především je relativní - stejně jako pojetí psychologických odchylek. Ve své knize Dějiny šílenství, přeložené nedávno do češtiny, ukazuje filozof M. Foucault, jak se v Evropě měnil od středověku postoj k projevům šílenství. Počáteční sympatie vystřídal pozdější policejní dohled, který se v tomto století změnil v organizovanou lékařskou kontrolu. Někdejší šamani léčili, věštili a zažehnávali zlé duchy, neboť tradiční společnost, v níž žili, uznávala jejich nadpřirozené schopnosti jako přirozenou a prospěšnou normu. Ve společnosti západního typu by naproti tomu neobstáli: Jejich divokým tancům, jejich obluzení, vyvolanému rostlinnými drogami, a jejich neověřeným léčebným praktikám sice neupíráme exotické kouzlo, ale výchova k racionalismu a k pragmatismu nám nedovoluje, abychom jim uvěřili.

Naše nesnášenlivost k odchylkám od vzorců normálního chování jde tak daleko, že deviace, svědčící o kvantitě, považujeme za žádoucí, zatímco deviace, svědčící o nepřizpůsobivosti a o izolovanosti, odmítáme jako nevhodné, ne-li ostudné: Zbohatlík je hoden obdivu a závisti, zatímco zchudlý občan je podle běžného názoru přinejmenším nešika, i když je možné, že ten, kdo se topí v přepychu, zbohatl na jeho úkor. Podobně ctíme učence, i když víme, že jim jejich specializace občas zabraňuje v tom, aby si uvědomili nebezpečný dosah svého bádání. Samotáře vnímáme v nejlepším případě jako podivíny. Svůj názor na duševní chorobu korigujeme zpravidla jen u případů zjevné geniality, což ovšem neznamená, že se umíme vcítit do jejich utrpení: Z Goghova ucha se stává v následujících biografiích málem pitoreskní rekvizita a Nietzschův nadčlověk se nám jeví ve světle filozofovy psychózy jako neškodná obludka, zakletá v říši germánských mýtů.

Často se hovoří o nepochopení, jaké provázelo vynikající tvůrce, ale pokročila současná medicína, psychologie a justice natolik, aby byla schopna ulehčit úděl novým Brunům a Melvillům? Průměrný psychoterapeut se pokouší svého pacienta především resocializovat: "Svou ženu nepředěláte, pane Nováku. Není vina i trochu na vaší straně? Zamyslete se nad tím, jak se lidem ve svém okolí jevíte." Pan Novák jde tedy do sebe a přisoudí si záporné rysy, které vůbec nemá, čímž své ženě umožní, aby ho sekýrovala ještě úspěšněji, než to dělala před jeho návštěvou u odborníka. Psychoterapeut může ostatně sáhnout i po jiných doporučeních: "Nesmíte si myslet, že jste nepostradatelný, pane Nováku. Pouštějte se jen do takové práce, na jakou určitě stačíte. Naučte se relaxovat." Průměrný psychoterapeut zkrátka nepočítá s tím, že by jeho pacient mohl pociťovat zvláštní poslání, že by chtěl sám sebe přesáhnout, nebo že by oplýval mimořádným talentem. Neodpovídalo by to statistickým normám, z nichž lékař zpravidla vychází. Lidé s vynikajícími schopnostmi, kteří se octli v úzkých, si naštěstí nedělají o odborné pomoci iluze: Vědí, že se musí se svou krizí vypořádat sami. Horší osud by postihl jedince z opačné strany statistické křivky - například žáky, kteří by vědomě spoléhali spíš na intuici než na gramotnost. Takovým postojem by si pravděpodobně vysloužili pověst společenských vyvrhelů. Průměrný pedagog nemůže strpět ve svém kursu studenty, kteří nechtějí nebo neumějí memorovat přednesenou látku a kteří se po svém a do hloubky zamýšlejí nad tím, co čtou, místo aby si osvojili dovednost, která se v dnešním životě cení nejvíc - vytěžit z textu pohotově užitečné informace. O významu tzv. nonverbální komunikace, která by dopomohla některým žákům k lepším výsledkům, se začíná spekulovat teprv od let šedesátých.

I když jsme svou úvahu pojali víceméně obecně, snad neuškodí, když ji proložíme několika osobními zkušenostmi s normalitou. Jsou samozřejmě groteskní, ale jednak korespondují se zážitky jiných lidí, orientovaných spíš na uměleckou práci než na praktický život, a jednak mohou posloužit jako jisté osvěžení. Naše deviace spočívá především v tom, že neumíme respektovat společenské konvence. Tušíme, že bychom se ve Španělském sále nebo v Intercontinentalu znemožnili jak svým oblečením, tak svým vystupováním, ale naštěstí nás tam dosud nikdo nepozval. Neumíme dávat najevo číšníkům, oč je převyšujeme tím, že jsme hosté v jejich restauraci a že můžeme určovat výši spropitného.

Lidé, které neznáme, v nás nevzbuzují víc ostražitosti či nevole než naši dobří známí. Rozhodně si nemyslíme, že je člověk vládcem přírody; soudíme totiž, že se už jako článek přírodního dění dokonale zdiskreditoval. Nejsme sice tak důslední, že bychom se zříkali živočišné potravy, ale dbáme na to, abychom kočku, o níž se staráme, připravili včas na změnu, která ji očekává. "Teď na dva dny odjedeme, číčo. Místo nás tu přespí pan Chrudina, kterého sis už párkrát očichala. Nemusíš hned zdrhat do lesa, až uslyšíš, jak chrastí u branky klíčem." Přesvědčili jsme se o tom, že naše kočka takové sdělení skutečně registruje - přinejmenším intonaci a mimiku, podle nichž rozpozná závažnost situace i její časové vymezení. Známý etolog K. Lorenz vedl ostatně podobné rozhovory s husami a kachnami.

Statistická křivka, která znázorňuje odchylky od vzorců chování, zahrnuje rovněž tzv. občanskou angažovanost. Obecně se soudí, že totalitní režim nutí občany k přetvářce a k četným ústupkům, tj. že potlačuje jejich osobní svobodu a jejich existenciální identitu. Připouštíme, že to platí pro lidi, kteří usilují o společenský vzestup a kteří se chtějí mít dobře za každého režimu, ale co se týče nás, nemáme pocit, že by se nějaký politický systém výrazně podepsal na našich postojích - ani ten, v němž jsme vyrůstali, ani ten, v němž toho času žijeme. Míra nepřátelských reakcí, které vzbuzujeme svými kritickými příspěvky, je v obou systémech přibližně stejná - rozdíl je jen v tom, že totalita může vůči kritice uplatnit trestní postih, zatímco demokracie ji může jen ututlat. Jak se zdá, doplácíme i na jiný nešvar, který souvisí spíš s formou než s obsahem: Jádro věci, o níž chceme hovořit, sdělujeme hned na začátku hovoru, místo abychom prohodili několik nezávazných frází o zdraví a o počasí. K tomu, abychom byli po občanské stránce iniciativnější, bychom zřejmě potřebovali jisté předpoklady: Museli bychom politika, který nám nabízí svůj program, poznat osobně a získat k němu důvěru. K elegantním výrokům, k sofistikovaným rolím a ke stupidním reklamám jsme zpravidla neteční. Neumíme podléhat davovému nadšení ani davové rezignaci. Důmyslné psychologické testy, ověřující naši způsobilost, nás většinou uvádějí do rozpaků: Neumíme jednoznačně a pohotově odpovědět ani na otázku, která barva nás uklidňuje: Červená nebo modrá? Máme chuť napsat, že záleží na okolnostech, za jakých tu či onu barvu vnímáme. Vyžaduje-li od nás někdo, abychom zaujali stanovisko k vyslovenému problému, musíme si věc zpravidla v klidu, s odkladem promyslet. Samozřejmě chápeme, že je to při současném životním tempu trestuhodné. Od občana se běžně neočekává, že by dodatečně zkoumal, zda jeho soud neovlivnilo nepříznivé rozpoložení. Očekává se od něj aktivní přístup, nikoli přehnané vědomí odpovědnosti, které nás dva někdy ochromuje natolik, že radši neuděláme nic, než abychom museli později své výroky či své jednání korigovat. Na druhé straně zaměňujeme latentní vlohy a možnosti, které v lidech tušíme, s těmi, které lidé fakticky projevují. Podobně neužitečnou optiku přenášíme i na politické systémy.

Když Marcel Proust dokončoval své Hledání ztraceného času, onemocněl zápalem plic. Bylo mu teprve 51 let, takže přivolaný lékař přirozeně očekával, že se spisovatel ochotně podrobí jeho léčbě. Traduje se, že to Proust striktně odmítl: "Proč mne zdržujete? Což nechápete, že mi nejde o to, abych se uzdravil, nýbrž o to, abych dopsal svůj román?"

Vychází-li tedy stát z předpokladu, že všichni občané touží po dlouhověkosti, po zábavě, po pohodlí nebo po bohatství, může se v řadě případů kardinálně mýlit. Podle známého výroku je demokracie tak dobrá a funkční, jak dobře umí obhájit práva svých menšin. Psycholožka M. Jahodová stanovila před 40 lety kritéria duševního zdraví. Patří k nim podle ní "realistické pojetí sebe sama, vnitřní inteligence, založená na pevném a jednolitém pojetí světa, a relativní nezávislost na vnějším prostředí, tj. zvládání tohoto prostředí v lásce, ve hře a v práci." Takové pojetí je nám vcelku blízké, ale nedomníváme se, že člověka nutně zavazuje k tomu, aby žil v harmonických vztazích se svým okolím.

Záleží na tom, nakolik je naše okolí, tj. rodina, pracovní prostředí či stát, vstřícné a opravdové. Je-li člověk náročný k sobě, proč by nemohl být stejně náročný i k lidem, kteří ho obklopují? Neznamená to, že je musí hned odsuzovat. Může prostě vsadit na jiné, kvalitnější partnery či komunity. Někteří umělci a filozofové dokonce pokládají za užitečné, aby se se svými myšlenkami uchýlili do ústraní, případně aby kočovali po světě na způsob nomádů. Stát současného typu ovšem nemůže přiznat takovému postoji statut normality. Kdo má za tyto vnitřní emigranty platit daně? Kdo má vychovávat jejich případné potomky? Čím se liší od bezdomovců, od sociálních živlů a od dezertérů?

Navzdory tomu, že demokratický systém se pojmům norma a normalita většinou vyhýbá, aby nevzbuzoval dojem direktivního přístupu, je zřejmé, že se s nimi musí neustále vyrovnávat. Základní nebezpečí demokracie vystihl už před 150 lety francouzský politik a historik Tocqueville: Je to tyranie průměrné většiny. Skutečnou svobodu může podle Tocquevilla zaručit především svoboda tisku. To zní ovšem jako protimluv. Proč by měl stát podporovat názory, které nerespektují průměrné mínění? Chce.li si zajistit přízeň řadových občanů a obhájit vlastní cíle, musí občas postupovat v rozporu s obecnými mravními principy. O tom, jak je demokratický stát nejistý při řešení společenských jevů, dotýkajících se etiky, svědčí například opětovné diskuse o eutanázii, o trestu smrti či o násilí, předváděné v televizi. Umírajícího pacienta lze koneckonců odklidit do hospice a přirozenou smrt lze odbýt běžným pohřebním rituálem - to vše je normální. Násilí, šířené mediálně, by ovšem mohlo zvýšit kriminalitu, což by zatížilo jak policii a justici, tak státní pokladnu. Znamená to, že se demokratický systém přežil? Možná, že ano. Vyžaduje od občanů jistou konformitu., ale nebere v úvahu, že lidská bytost, která se realizuje jen dokonalou adaptabilitou, strádá na druhé straně nudou a zůstává průměrná, tj. zbavená své individuální hodnoty, což se dřív či později odrazí na duchovním stavu celé společnosti. Proto současní filozofové předpoklad konformity a normality zásadně přehodnocují: Má-li politický systém regenerovat zevnitř, musejí do něj naopak vstupovat lidé s nekonformními názory. "Normalizovaný člověk v sobě nosí mrtvolu svého vlastního, zavražděného blázna," prohlašuje anglický lékař D. Cooper, který zpochybňuje jak metody klasické psychiatrie, tak organizaci současné společnosti. "Každé šílenství je vlastně politické prohlášení," dodává. Jeho teze je sice provokativně vyhrocená, ale její základní smysl je zřejmý a podnětný: Je nejvyšší čas, abychom začali chápat abnormalitu jako projev odporu proti zbytnělým konvencím a abychom začali prosazovat nové hodnoty, i když musíme počítat s tím, že budou zase jen dočasné.

(1997)

Vyšlo v knize Politikův umělec a umělcův politik, Votobia, Praha, 2002