| sklo se nekřičí |
Kráva
Rozvrácenou rodinou mě nedojmeš |
„Smutek se nekřičí, smutek se polyká.“ Nina Bouraoui
V mé peřině je peří, sype se na zem jako sníh, jako zima a podzimní listí naráz. Dnes v noci se mi zdál sen o rukách, byly všelijaké a tak trochu jiné. Dnes v noci jsem se probudila a viděla strop. Byl zvláštní jako čokoládové bombóny, které mi nikdy nechutnaly, ale přesto měly pokaždé tak krásnou barvu jako oči přelévající se v kádi na zorničky, že jsem je musela ochutnat.
Ráno jsem vstala a napustila si vodu s mořskou solí a okousanou makrelou. Voda voní. Trošku po soli a ještě víc po ohni. Moje sestra se koupe v koření, na Vánoce si hází do vody skořici. Její kůže je potom trošku namodralá, zorničky má bílé jako pěna a vlasy mokré jako provázky z myšího kožíšku.
I kdyby začalo hořet, řekla jsem si, tady mně přeci ani oheň neublíží, mně, ani mým okousaným dřevěným korálkům, které ve vlhku pláčí mízou.
Studená vana tak trochu připomíná hrob. Mám ráda věci, které hrob nepřipomínají, ale těch je už málo.
Mozek je trošku jako plástev a pískoviště při pohledu shora. Vypouští signály do vesmíru, který je pak červený a někdy jen tma. To když moje maminka na mě kouká a říká potichu, prosím, měj obličej.
Zvadly vlčí máky, naznačují zažloutlé stránky staré knížky, která se tak na sebe snaží upozornit. Vím to, když se otevře, vypadají z ní červené okvětní plátky. Už ale nesbírám tak divné květiny, maskují svůj smutek, že si líčí úsměv načerveno přes celý obličej. Je mi jich pak ještě víc líto, než kdyby zůstaly jen skromně bílé.
A vždycky přestanu vidět o hvězdu míň, když si někdo ublíží jen proto, že se nemůže se světem jinak vypořádat, než skrz tunel bolesti, který je mu stejně uzavřen.
Chtěl se sklem prořezat k srdci, ale načal jen žíly, a střepy pak vyndaval pinzetou, která byla nakažená angínou. Horečka spálí myšlenku a v nebi je znovu tma. Těší se na uzdravení, protože se konečně může zase jednou něco změnit k lepšímu. V očekávání lepšího zítřku zamotáváme se do noční můry zpěněné tlamy divokého leknínu.
V koupelně jsme dnes udusili další žínku. Byla tak bledá, že se zdála celá
vyloupnutá z bílé omítky. V předsíni celou dobu zvonil telefon. Naše ruce modře
fosforeskovaly, její krev byla asi modrá, od zrcadla. Ve vaně je teď spousta
kousků z jejích šatů a kůže, odpad je ucpaný jejími slaměnými vlasy. Z venku
poblikávala lampa svým jedovatě žlutým světlem, nahlížela nám přes rameno a
občas hrůzou přivírala žárovkovité oko.
Usnuli jsme na neustlané posteli, byla nám trochu mořem, nořili jsme se do ní
pod tíhou noční můry, která nám sedala na rameno. Pokaždé, když jsme se vzájemně
probudili, jsme chodili přivírat skleněné dveře od koupelny. Seděli jsme na
okně, na kuchyňském stole, na dřezu, strkali hlavu do skříní s cukřenkama, pak
se zoufale objímali dlouhýma rukama a křičeli z okna.
Ráno se vykoupeme v kašně na náměstí, zrána, kdy tam chodí lidé do práce nebo
domů z cizích bytů. Oči mají ještě zalepené sny, měkké polštáře vytlačené na
tvářích a na čele čárku od nočního čepce. Nedívají se kolem sebe, drží se
vydrolených drážek v chodníku, tudy, tudy. Jednou jsme ve fontánce našli kluka s
rybičkou, které vyhodili z domova. Od té doby jsme se nesmáli. Nesmíme je
zašlápnout.
Možná, že se jednou vzájemně zastřelíme. Zkouším si to představit, ale je to
těžké. Někdy si pokládáme dlaně na hlavu, je to tak divný pocit.
Dnes jsme udusili žínku, bránila se ze všech sil, měla fialové rty, trošku jako
špinavé od borůvek. Někdy trochu koušou, mají zuby ostré jako žiletky,
prokousnou celou paži. Jiné mají ruce nad sebe vzpřímené, chytají pavoučí mlhu
mezi prsty a dívají se nepřítomně.
Zkoušíme kašlat pod vodou.
A jeho postel byla tak smětanově bílá, až jí bylo všeho líto. Zvony se
rozezněly na znamení smutku a byla by uvěřila, že z kamenných zdí kanou slané
slzy. Ztrouchnivělým stropem zatékala zhnisaná tvář někdejší omítky a na dvoře
se pářili dva kohouti za skřípání ohořelého stromu, který se skláněl nad hlavou
přidušené žíňky.
Ať už přeci spadne, naříkala v duchu a do klína se jí skutálela hlava s
ostříhanými vlasy vystřízlivělých gladiátorů. Nevěsta pojede dnes na svatební
cestu sama, má veliké nahé tělo a studené ruce kterými každé ráno loupe vlhká
vajíčka s mrtvými zárodky kuřátek. Odstřihávala jim měkkou tkáň zobáčků a
dláždila si jimi cestu k zrcadlu. Ranní hádky a noční pohádky o revolucích s
černým praporem, zabodávali si vidličky do hlavy jako slaměné děti, které
opustili rodiče. Umřeli nám, padali si do náruče a strhávali s sebou sušené
cibule ze stropu, skleněné vytrínky s lasturovýma rybičkama a bambusovými
výhonky. Vkládali si do úst červenobílé muchomůrky a křemílky a všechny
omalovánky s jedovatýma vodovkama aby jim bylo barevně a už ne tak smutno, jako
když se k nim sklání zelený vodníci a čepují si rybník z jejich břicha a ono to
přece jenom trochu bolí asi tak jako když jim někdo vysává oči třeba ty a
zapínají televizi a čekají na počasí v naší společné lebce, která nás ovládá
silou vůle. Rozbíjeli si hlavu o rámy dveří, kam si ji občas vystavoval jako
obraz a kde si připínáčky napínali kůži až ke stropu, aby zjistili jestli jim
vystačí na objímání se se světem. Pod plyšovýma očima užaslých voskových panenek
usínali přímo do probuzení a šílený kněz co rotoval po kapli čím dál rychleji a
rychleji rozdroboval hostie slepicím, které potom rozdrobil ovcím, nechtěl je
oddat, rozbrečel se štěstím a posmrkal si talár. Láska je tak osudová, že musím
vložit hlavu pod sekeru, zahřát si kosti v keramické peci a do smrti se nechat
objímat hejnem chobotnic, abych neumřela na samotu.
„Říká se, že kdo má průhledná víčka nemá zlé sny, protože nikdy nespočívá ve tmě.“
30.7.04 02:21
„Kde je naše mapa?“ ptáš se a prohrabáváš mi kapsy, ze kterých vypadávají bledé nehybné tváře upomínkových předmětů.
„Jsme ztraceni!“ křičím do špinavé vody a lomím zlomenýma rukama.
Pokládáš se na záda na příď lodi a díváš se zavřenýma očima někam do prázdna. Mraky se snášejí čím dál níž a neklidná hladina se nadouvá jako nezdravé břicho budoucí rodičky. Proplétáš si prsty s železnými dráty a omotáváš mi nohy.
„Svážeme se a nikdy mě už neopustíš.“
Ležíme tak vedle sebe a slaná voda nám šplíchá do tváře. Kolem se snáší přítmí, ale nevím, jestli se rozednívá nebo stmívá.
Vzduch se rozechvívá velice vzdáleným tichým zpěvem, ale my se nehýbeme. Možná, že jsme už mrtví, nemáme sílu na ohledání těla.
Za chvíli rozeznáme i melodii písně, je to takový ten známý lidový popěvek. Většinou se hraje na pohřbu nebo na křtinách. Zaposlouchávám se. Slyším tlumené zakašlání a na ruce mi přistane tmavě červená krev.
„Máš rybí nemoc,“ otočím se na tebe, ale neposloucháš mě.
Chráníš si oči dlaněmi, domýšlím si spár zvířete, jehož představa se ti překrývá se skutečností.
„K večeři si uděláme angreštový krém,“ snažím se odvést tvé myšlenky od zvířete. „Je tu spoustu kořenů, do rána z nich jistě neco vyroste.“
Alenka nad našimi hlavami se směje, její obličej je samá vráska ale má tvář novorozeněte. Prstýnkově blonďaté vlasy se jí pohupují kolem čelistí a vyplazuje na nás růžový jazyk. Nenávidíme ji, ale je to naše dítě.
„Viděla jsem tě, když jsi jí upustil květináč na ruku,“ vzpomínám a směju se nad představou brečící Kristýnky.
Lulkou s voňavým tabákem jsi jí na Vánoce propíchnul oko. Ale i tak je krásná, dívá se na nás bíle, je vlastně roztomilá, to jí nemůžeme upřít. Říkali to i lidé na ulici. Zastavovali se a otáčeli se za námi. Měla jsem místo sukně šátky, které se nadouvaly ve vzduchu jako křídla. Kristýnka si vzala na procházku svého malého králíčka, kterého jsi jí potom zakázal, protože sis myslel, že se na tebe dívá očima tvé matky.
„Když se společně vyfotíme, budeme mít památku,“ řekla jsem na náměstí s kulatým kanálem, který jsme museli všichni třikrát obejít, aby nám nepřinesl smůlu.
Nechtěl jsi, protože to prý krade duši (po kouskách) a tvé stále dychtivé ruce znásilnily naši dceru přímo za plentou fotografické budky. Dali jsme ty fotografie do alba, ale Kristýnka vždycky brečela, když jsme je ukazovali návštěvám.
Mlčím a poslouchám.
Nic neříkáš, jen vydáváš chraplavé zvuky a z úst ti vytékají drobné potůčky červených slin.
„Máš rybí nemoc,“ opakuji spíš pro sebe a usmívám se nad další vzpomínkou.
Slyším tiché klepání a usínám. Zdá se mi o obrovských dveřích bez kliky, na které někdo z druhé strany tlumeně vybubnovává kotníkem prstu kádrový pochod na rozloučenou. Připomíná mi to dny, kdy jsme se seznámili.
Byl to takový sychravý podzim, letos přišel opravdu brzy, přinesl zimu a déšť, přestože ze stromů až do prosince nespadl jediný lísteček. Byla jsem ještě malá a dědeček mě vzal do cirkusu. Pamatuji si, jak mi říkal: „Tento cirkus je velkolepý.“ A vyjmenovával všechna zvířata, která tu vystupovala. Ve skutečnosti to byl jen starý seschlý slon a kůň. Na barevných plakátech s klaunem slibovali i krotitele lvů, ale nevzpomínám si, že bych ho tam ve skutečnosti spatřila. Kolem maringotek bylo plno koček, které mňoukaly a otíraly se divákům o nohy. Můj dědeček na ně byl alergický a když jsme se vrátili domů, nemohl dýchat a babička volala ambulanci, aby ho odvezli do špitálu. Ale oni ho neodvezli do špitálu, ale do hrobu, protože měl srdeční záchvat a umřel. Babička z toho byla moc smutná, ale nevím jestli také umřela, protože jsem odjela s tebou a s cirkusem do jiného města. Byla jsem ještě malá a neměla jsem rozum, slyšíš!
Loď se nebezpečně naklání, s leknutím se zvednu a spatřím tebe vykloněného nad vodu, jak zvracíš svojí rybí nemoc. Je mi z tebe špatně a snažím se odvrátit na druhou stranu, ale škobrtnu o železný drát, kterým jsi mě omotal a přepadávám přes palubu přímo do výměšků tvé choroby, asi jsem nakažená a ještě k tomu se topím, protože visím hlavou dolů.
Nevěděla jsem, že ticho ve vodě tak šumí, vlastně tu ani žádné ticho není. Snažím se mávat rukama, abych se nějak dostala nad hladinu, ale nejde to, čekám až mě vytáhneš. Ale asi už mě nezachráníš, proplouváš kolem mé hlavy a klesáš ke dnu, ještě jsem zahlédla tvé pevně zavřené oko.
Zítra jsme mohli mít krásný sen...
Jen tak polehoučku se připravit, co tomu ještě schází do dokonalosti? Všechno je uzavřené, knížky jsou vrácené, s nikým jsem se neopomněla rozloučit. Naštěstí se vždycky říká nashledanou. Ukončené shledání. A pokud se již neshledáme? Nevadí, jsme rozloučeni. Tedy jsem se všemi rozloučena. Skládám věci do kufru, ještě sponky a šampon. Držím v ruce knihu a na chvíli se zamyslím. Otevírám první stránku. Nálepka a čárový kód mě rozbrečí, odhodím ji do kouta a slzím s hlavou zabořenou do přeplněného kufru, který voní aviváží. Panebože copak to skutečně nikdy neskončí? Zavírám kufr a odnáším ho na chodbu. Je tmavá a tichá. Jako bych byla v celém městě sama, žádné tramvaje ani sirény hasičů. Venku je dusno a všechno se odehrává právě v tyto okamžiky, nikdo o ničem ještě neví, ještě je příliš brzy, teprve teď se to stane. Telefon zůstává tichý, manželky a rodiče sedí doma a popíjejí večerní kávu bez kofeinu. Blikotání obrazovky, v přímém přenosu vysílají pořad o domácích zvířatech. Lev ukusuje krotiteli hlavu, reklama! Zase to bylo o fous, diváci nic nepostřehli, odcházejí se vyčurat a pohledat ve špízi, jestli nezbyly ze včera buráky. Krotitel je v mžiku odvlečen do zákulisí, kde je shon a zmatek, ale sanitka se nevolá. Ohledání těla, dýchá! Pásmo skončilo, pane režisére už nemůžeme vysílat další reklamy! Přímý přenos pokračuje, záchody jako jeden muž na znamení splachují. Lvovi trčí mezi zuby příčesek pana krotitele. Diváci jsou však přehlceni. Už skoro nic nevnímají, buráky skřípají a televizní obrazovky blikají a halekají na usínající posluchače. Červená krev stéká ve víru do výlevky, teď si můžu konečně říct život je v hajzlu, vana se naplňuje, proud horké vody jednotvárně šplouchá a telefony zůstávají ještě pár vteřin tiché. Jen opatrně, s přesností chirurga odstraňuji přebytečné spoje, je to stejně jednoduché jako štípání telegrafních drátů. Ups! Žiletka plave po dně a někdo buší na dveře. Diváci vstávají, vypínají obrazovky a jdou do postele s burákama mezi zubama. Sanitky houkají vyprázdněným městem a já jdu otevřít. Vybrečet se nad špinavým hrníčkem a nad ránem jít spát, hlavně že to všechno dobře dopadlo, viď, uvidíš, zase bude dobře a nebul už prosimtě stejně za to nestál, chrapoun jeden zamindrákovanej, seš přece pěkná holka za chvíli ti jich bude zas zpívat pod oknem tolik, že je nebudeš stíhat ani odhánět. Zůstanu tu s tebou do rána. Zejtra budem obě pěkně unavený, musíme do práce a vařit a nakupovat a žehlit, stojí to za starou bačkoru, říká před usnutím a v koupelně ještě teče voda.
Na tati, donesla jsem ti tvůj oblíbený hrníček. Otevřu ti okno, je tady příšerně vydejchanej vzduch, říkám a bojuji s kličkou od okenního rámu. Pokoj čpí nemocnicí, všude kam se hnu je cítit desinfekce, dokonce ani na záchodě tomu člověk neuteče. Nakukuji přes rameno na bíle povlečenou postel, všechny jsou tak masivní, železné a neosobní. Pacienti jsou převlečeni do nočního prádla, prozkoumáni a přiděleny pojízdným lehátkům s držátkem na kapačku. Dívá se někam do prázdna, kýve hlavou a na hrníček se ani nepodívá. Zhubla si, řekne nakonec a tím moji dnešní návštěvu uzavře. Sedím na nepohodlné židličce a nervózně kroutím vykvrdlané šrouby. Nepotřebuješ něco? ptám se a pokukuji po příruční taštičce, ze které vykukují červené sparty. Donesla jsem ti další pomeranče, oznamuji a dívám se na noční stolek, kde leží vedle sebe dvě kila kýčovitě žlutých pomerančů. Je mi úplně lhostejné, že nikdy žádné ovoce nejedl. Nevím co teď, na odchod je příliš brzy, ještě pět minut tu posedím a pak pojedu domů. Cizí chlap z druhé strany pokoje pokukuje po šťavnatých plodech a před sebou drží nedoluštěnou křížovku. Otevírám kovový šuplík a ukládám pomeranče dovnitř. A co když se tam zkazí? pomyslím si. No a co, stejně je táta nesní, ať se třeba zkazí. Tak dědku a máš to, usměju se vítězně, ale pak se otočím k tátovi a veselí mě přejde. Nic neříká, to je celej on, jenom tak leží a dělá, že o mně neví. Zívám na celé kolo a zavírám oči. Jde na mě dřímota, že já tady nakonec usnu, napadá mě a skutečně. Někdo drkne do židle a já se rázem probudím. Dědek běhá mezi dveřmi a mnou a něco vykřikuje. V ruce svírá ještě nedoluštěnou křížovku tak pevně, až mu bělají klouby . Ospale sleduji pohyb kolem a nic mi nedochází. Někdo odváží postel přede mnou a mě nenapadá nic jiného, než že ty kolečka hrozně vržou. O půl hodiny později házím do igelitové tašky jedny brýle, trepky, pyžamo, župan a hrníček. Kartáček na zuby nemůžu najít, pomeranče nechávám v šuplíku a odcházím podél žlutě špinavých stěn dlouhé chodby. Je tak dlouhá, že nikdy nemůžu dojít až na její konec. Na molitanovém křesle u skleněných dveří sedí nějaký mladík s kyticí orchidejí. Divně po mně pokukuje. V autobusu zjišťuji, že mám na nohou návleky.
Polly
Slunce se přehouplo přes obzor a rudým okem přehlédlo spící krajinu. Pobřeží se probouzelo do přítmí nastávajícího rána a červený maják na útesu zhasnul reflektor, kterým celou noc rušil bdící kormorány pohupující se na hladině. Paprsky pronikaly do příbytků a svou teplou náručí objímaly všechny předměty, které se ještě nevrátily ze snových výletů a tvářily se nepřítomně.
V okamžiku, kdy světlo dopadlo na tenkou oční blánu tyrkysového páva, zvíře se probudilo a protáhlo dlouhá stříbřitá křídla. Ospale zamrkal stovkou svých duhových očí a tiše si vyčistil hrdlo kloktavým zavrkáním. Zlatá klec, ve které byl uzavřený, se cinkavě zakymácela a probudila dívku na druhé straně pokoje.
Ira otevřela napuchlé oči a vyděšeně zírala do bledého stropu. Měla nateklé tváře a těžký jazyk nehybně spočíval ve vyprahlých ústech. Pomalu vstala a přesunula své zkřehlé tělo k akváriu. Na hladině plavaly bříškem vzhůru růžové skaláry. Ira opatrně jednu z nich uchopila mezi prsty a vsunula ji mezi zuby. Na jazyku se jí rozplynula teplá nasládlá šťáva. Opláchla si obličej v kalné vodě a protáhla se u otevřeného okna, kterým proudilo zářivé slunce.
„Dnes bude krásný den,“ povzdychla si a přistoupila ke zlaté kleci. Vyndala páva a postavila ho do okenního výklenku, aby stínil přívaly světla. Byl krásný letní den, venku poletovali malí kolibříci, proráželi skleněná okna a upíjeli z černobílých obrazů visících na stěnách. Ira se slastně protáhla a těšila se pohledem na krásného páva, který třpytivě odrážel rozzářené jitro. Pyšný opeřenec se vykláněl z okna, aby lidé na ulici mohli bezostyšně obdivovat jeho krásu, ale náhle se jeho tučné bříško převážilo a zřítil se dolů. Ira se polekaně vrhla k oknu a zírala na oblak tyrkysových per, jež se vznášel nad nebohým zvířetem. Betonová náruč chodníku se rozevřela a objala pávovo vyděšené tělo. Ira rozrazila dveře od bytu a seběhla po schodech na ulici, kde se zatím shromáždily páry zvědavých očí. Než se protlačila davem, byla pávova výzdoba rozebrána a on tam ležel nahý s hlavou položenou na obrubníku, jako by to byl měkký polštářek.
Ira se znechuceně otočila a vydala se k pobřeží, kde se chtěla vyplakat do moře. Bosýma nohama procházela v chladném písku a pozorovala nádherné červené kormorány, kteří se pohupovali na hladině v rytmu dýchání mořských vln. Sedla si na oblý kámen na břehu, nechala se ukolébat pravidelností oceánu a na pláč úplně zapomněla.
„Bylo by tak krásné mít doma ve zlaté kleci červeného kormorána,“ pomyslela si Ira a v očích jí náhle zajikřilo. Vyskočila na nohy a běžela do kamenného majáku, který se otáčel na útesu jako samostatná planeta ve vesmíru. Ira vyběhla po kamenité cestičce a udýchaně zabušila na vchod do majáku. Chvíli vyčkávala, ale nikdo nepřicházel. Zatlačila do dveří a otevřela je. Vydala se po schodech, které se s točivou pravidelností ovíjely kolem cihlové zdi. V kabině majáku seděl malý prošedivělý stařík a pomněnkovýma očima pozoroval pobřeží. Měl voskově bledou pleť a jeho tvář vypadala strnulá a vážná. Jen jeho oči byly živé, těkaly ze strany na stranu a vytvářely tak dojem, že se ve vrásčitém obličeji vyskytly pouze nešťastnou náhodou.
Ira se udýchaně opřela o rám dveří a snažila se popadnout dech.
„Co chceš?“ zeptal se starý pán mrzutě a přísně si ji prohlížel.
„Chci červeného kormorána,“ vydechla Ira a její nadšení v hlase naťuklo tuhou skořápku staříkovy neústupnosti.
Na chvíli se zamyslel, nakrčil obočí a pohledem mimoděk zabloudil zpátky na zářivé pobřeží.
„Dám ti červeného kormorána,“ souhlasil nakonec.
Ira vyjekla radostí a začala tančit po nepříliš prostorné kabině majáku. Stařík se sklonil, hrábl rukou pod židli a vyndal zrezivělou klec, ve které se krčil racek s obrovskýma oslíma ušima. Ira na něj překvapeně pohlédla.
„Ó! Ten je krásný,“ vydechla nakonec, popadla rozpadající se klec a pospíchala ven.
„Počkej přece, holka bláznivá!“ křičel za ní strážce majáku, ale Ira už byla pryč.
V náručí svírala svůj poklad a běžela domů. Podivný racek si hanabeně schoval hlavu pod křídlo. Ze změti červených per tak vykukovaly dvě chlupaté uši. Lidé na ulici se za ní překvapeně otáčeli, ale Ira si toho nevšímala. Vyběhla několik pater a už byla ve svém pokoji.
Seděla na posteli a prohlížela si nové zvířátko. Obdivovala se jeho krásné barvě a dlouhým křídlům. Byla přesvědčená, že je mnohem krásnější než pyšný páv.
Ira byla nadšením bez sebe, otevřela klec a snažila se přimět racka, aby vyndal schovanou hlavu. Kormorán se však ani nepohnul. Ira si pomyslela, že se možná stydí za své oslí uši a začala mu domlouvat. Nic nepomáhalo, a tak ji napadlo, že ho navnadí na chutné masíčko. Když se natahovala k akváriu pro rybičku, racek roztáhl křídla a začal se v kleci zmítat. Ira polekaně uskočila, racek se vyprostil z klece a naletěl přímo na stěnu pokoje.
Na bílé zdi svítila modrá skvrna od krve a ubohý kormorán zůstal nehybně ležet na koberci. Ira se rozplakala. Vlezla do akvária mezi rybičky, aby ji utišily, ale ty zůstaly lhostejné. Všechno nadšení, které se v ní za dnešek nashromáždilo, se jí vyplavilo z očí, až zůstaly úplně prázdné.
Polly
V čekárně bylo napjaté ticho, které přerušovalo jen nepravidelné kapání kohoutku na toaletě ve vedlejší místnosti. Ira seděl na nepohodlné židli a nervózně těkal očima po stěnách místnosti. Z rohu se náhle ozvalo slabé zakukání a Ira vyděšeně pohlédl na neznámou ženu v kanárkově žlutých šatech, která stála na sedadle a plazila se po špinavé stěně čekárny.
Otevřely se dveře ordinace a na prahu stál malý holohlavý muž v bílém plášti. Pokynul Irovi a ten spěšně vstal a vstoupil do vedlejší místnosti. Doktor se pohodlně usadil do koženého křesla a začal urovnávat stohy papírů na stole. Ira si nedůvěřivě prohlížel růžové tapety a zelené závěsy, které se mírně nadouvaly v rytmu dýchajícího okna.
„Myslím, že vám někdo v čekárně kuká,“ podoktl.
„Vím, posaďte se,“ vybídl ho doktor a ukázal před sebe na malou umělohmotnou židličku.
Ira zůstal stát u dveří a v upocených dlaních svíral kliku. Doktor otevřel malý bloček a začal si dělat poznámky.
„Co si to tam o mně píšete?“ zeptal se Ira vyděšeně a ostražitě sledoval propisku tančící po modrých řádkách notesu.
„To jsou jen běžné formality,“ uklidnil doktor pacienta a podrbal se v zátylku.
„Jste pojištěný?“ zajímal se dál a přitom si prohlížel vyhublého chlapce se slámově žlutými vlasy. Všiml si, že Ira nemá boty a hned si udělal další poznámku. Ira se zatím přesunul do rohu místnosti a ukryl se za nevelký květináč.
„Máte nějaký problém?“ zeptal se doktor.
„Ne,“ odpověděl Ira a ještě více se přikrčil.
„Nebojte se, mně můžete všechno říct. Proč jste přišel?“
„Já,“ začal Ira a vystrčil hlavu zpoza rozkvetlého cibulovníku, „Mám v hlavě krávu.“
Jen to dořekl, polekaně se stáhnul zpátky za útlý kmen rostliny.
„Věřím vám,“ řekl doktor klidně a s klapnutím zavřel notes.
Natáhl se pro telefon na stole a vytočil číslo.
„Přijeďte okamžitě,“ zašeptal do sluchátka a zase zavěsil.
Ira zvědavě vykukoval a snažil se uhádnout, co doktor podnikne. Ten se však pohodlně opřel, dal si ruce za hlavu a zdálo se, že dřímá.
Po chvíli se Ira přestal bát a přistoupil k němu. Muž v bílém plášti spokojeně oddychoval a usmíval se ze spaní. Ira mu nadzvedl víčko a spatřil nažloutlé psychiatrické bělmo. Doktor se neprobudil, a tak mu z dlouhé chvíle začal Ira kreslit propiskou na hlavě.
„Hou, hou, krávy jdou,“ prozpěvoval si přitom svou oblíbenou písničku.
Když maloval na doktorovo temeno zvonec, náhle se otevřely dveře a do ordinace vběhli tři muži se sítěmi a uspávacími injekcemi. Ira se vyděsil a rychle se skryl pod stůl. Tři zřízenci ústavu pro choromyslné se rozhlédli po místnosti a vrhli se na počmáraného doktora. Ten se okamžitě probudil a začal křičet. Zřízenci ho svázali a do stehna mu zapíchli injekční stříkačku. Psychiatr se přestal zmítat a hned usnul. Ira se krčil pod stolem a sledoval, jak odnášejí pomalovaného doktora, který teď vypadal jako spící miminko.
Když odešli, Ira vylezl zpod stolu a odhrnul mohutné zelené závěsy. Na ulici spatřil stračenu, jak běží za odjíždějící sanitkou, a zamával jí na rozloučenou.
- Je nám to opravdu líto, ale musíme vám říct, že vaše druhé já zemřelo. Smrt
nastala v 10:55 minut. Pokud chcete mluvit s někým z personálu, tak si zaťukejte
na támhlety žlutý dveře.
- Děkuji, to je v pořádku. Velice spěchám. Jen bych rád věděl, jestli mi něco
před smrtí nevzkázalo.
- Jo, pane, tak to já nevím. Já měl noční a nebyl jsem u toho. Zkuste se zeptat
ve vrátnici, tam se to stalo.
- Tak dobře, půjdu kolem, tak se zeptám.
- Tak naschle. Jo a ještě něco. Kdybyste měl nějaký potíže, víte o čem mluvím,
tak si zaklepejte na tamty zelený dveře. Tam sedí ňákej Břéťa s titulem a ten
vám to vymluví.
- Ne, děkuji vám, ale já jsem v pohodě. Myslím, že psychologa potřebovat nebudu.
- Opravdu? A že ste si tak jistý?
- No víte, já ho ani neměl moc rád. Vím, že to zní hrozně, ale já jsem vlastně
rád, že umřelo.
- Tak to před váma, pane, smekám. Takovejch moc není. Víte, zrovna včera večer
sem přišla nějaká panička, složila se hned u dveří a měli sme tu dva exy.
Chápete to. Já teda ne. Ještě, že byla roztrojená. Ta její třetí já, to byla
penečku kočka. Byla ze všech nejkrásnější. Ta se s tim panečku nepárala, to teda
ne! Rozrazila dveře a už se hrne k vrchní sestře a křičí: Tak kde to mam
podepsat? Šup sem s tim a rychle, nemam času na zbyt.
- Neřikejte! A to se na ně ani nešla podívat?
- Namouduši. Hnedka zase zmizela na parkovišti. Jenže, mladej pane, ono to neni
všechno. Dneska ráno nám přivezli mrtvou ženskou, že byste neuhád, kdo to byl.
No jasně, umřely všechny tři.
- No to snad neni možný!
- Namouduši. Víte, většina lidí se s tim špatně vyrovnává. Proto se divim, že vy
jste tak klidný. Přece jenom je to vaše druhé já, mělo k vám nejblíž, znalo vás
líp než kdokoliv jinej. Byli jste na sebe asi zvyklí, nemám pravdu?
- No... abych řekl pravdu, nejsem z toho zrovna nadšený.
- To je horší, než když rodiče přežijou vlastní děti. Přecejenom, narodilo se
stejně s váma, prožili jste dokonce i stejný věci! Kdo s vámi šel poprvé do
školy? Kdo s vámi vyslovoval první slovíčka, četl první pohádky... No jak řikám.
Jste opravdu kádr, pane. Takový kdyby byli všichni, můžem to tady zavřít a
sbohem šáteček!
- No víte, ono mi přece jenom bude asi chybět.
- Někteří se z toho i plynem otrávili, když zjistili, že si už nemají s kým
povídat! To víte, vaše druhé já je stále s vámi, i když vás někdy štve. No a
potom najednou ticho.
- Říkal jste ty zelený dveře?
- Říkal.
- Tak nashledanou
Isis se procházela po písčitém břehu moře a přes nárty chodidel se jí přelévaly
modrobíle průsvitné vlny, které se stáčely jako pramínky kudrnatých vlasů
s obláčky bílé vaty na roztřepených konečcích. Nadouvající se moře hluboce
vydechovalo a svou něžnou mohutností vždy vykutálelo několik oblázků a mušlí na
břeh. Isis se sklonila a pozorovala zvířátka, jak se klubou z ulit a pospíchají
zpátky do slaně mokrého světa. Opuštěné schránky a barevné kamínky si strkala do
kapsy, jako upomínku na dnešní sluncem protkané ráno.
Isis se probudila do přítmí záclon. Pevně zavřela víčka a snažila se o návrat do
vzdáleného snu. Ten se rozplynul do prostoru, zatímco Isis zanechal pod temně
oranžovým stropem. Záclony na oknech se vlnivě posmívaly ztracenému snu, ale
Isis věděla, že jen skrývají svoji zášť. Bylo jí jich trochu líto (těch záclon
bez schopnosti snění). Vstala a opatrně odhrnula skryté okno. Venku bylo šero a
kolem okna poletovalo namísto ptáků suché listí. Isis se oblékla do dlouhých
šatů a zamotala se měkkou pletenou šálou. Zpodpolštáře vyndala náhrdelník
slaných kamenů po mamince a opatrně ochutnala jejich příjemně štiplavou vůni.
Ústa se jí v domnění snídaně zalily slinami a prosebně jí zakručelo v žaludku.
– Koupíme ti sněhové laskominky, chceš? zeptala se Isis své neviditelné
vnitřnosti a nad představou sladké snídaně se pousmála. Rukou zacinkala v kapse
šatů a vyndala několik mušlí a drobných mincí.
V cukrárně bylo stejně prázdno jako na ulici, kde se proháněl jen vítr a
zmítající se úryvky stromů. Isis stála u dveří a byla okouzlena nazdobenými
dortíčky a barevnými bonbóny. Za plentou se vynořila tlustá paní v květované
zástěře. Tvář se jí při úsměvu celá krabatěla a drobné škvírky očí se zatáhly
pod přívalem váčků.
- Isis! To sem ráda že ses přišla na nás taky podívat. A co dělá tatínek? Už
tady taky nebyl ani nepamatuju.
Tlustá paní připomínala záclony v pokoji, její mohutné výrůstky pod kůží se
převalovaly po celém krámě a Isis si představovala, jak zalehává v posteli
drobné praskající pavouky, kteří se v noci přicházejí dotknout masité mouchy
lapené v síti upocených vlasů (a snad i trochu ochutnat).
- Bože to je nadělení! vstoupila do cukrářství další zákaznice a vyplétala si
větévky z monstrózního klobouku.
- Aby ne! Tuhle včera se v centru sypaly pod tim větrem žárovičky. Mě ty vánoční
ozdůbky moc nešmakovaly, řikala sem starýmu, když sme tam šli pro dárek dceři,
ale nemyslete si ono to neni jednoduchý je to kozule skoro dospělá, doma se
neukáže, jako tuhle Isis zrovna povídám to je dost ze ses ukázala. Dyť jí vidim
pomalu častějc jak vlastní dítě! Vidíš, málem bych zapomněla, jak se má tatínek?
Zákaznice pokyvovala hlavou a náhle sebou trhla.
- Ale paní Doroto, vyhrkla, copak vy to nevíte?
Úkosem pohlédla na Isis stojící u dveří, jakoby se chtěla přesvědčit, že tam
opravdu ještě je. Tlustá paní se trochu předklonila a v očekávání vysunula
hlavu.
- Ten její táta se asi před čtrnácti dněma zabil!
Obličej paní Doroty začal blednout a váčky z očí se sesunuly až na tváře.
- Co to řikáte? Je to pravda? nevěřila.
- Na mou duši! Našli ho na zemi pod ňákym barákem u centruma. Spadnul z lešení,
ale to mi řekněte, co tam lez? Neví se, jestli neskočil schválně...
Isis se nenápadně vysoukala z pootevřených dveří a zmizela venku. Dveře se za ní
tiše, s náznakem tajného spojenectví, zaklaply.
Isis skákala ve větru a nechala se tak chvílemi poponášet vzduchem. Dva cípy
šály za ní vlály jako pletená křídla.
Doletěla až k zastávce a nastoupila do tramvaje, kde se pověsila na tyč a
klátila nohama ve vzduchu. V řadě za sebou sedělo několik lidí a dívali se na
tmavý animovaný obraz krajiny. Isis nabírala z kapsy mušle a házela je na
podlahu. Kutálely se lidem u nohou a křupavě skomíraly pod hrubými podrážkami
bot. Zanedlouho Isis vystoupila a zamířila do jedné z úzkých uliček, které se
plíživě kroutily do ztracena. Mezi zdmi se proháněl skučící vítr a házel do očí
nánosy pouličního prachu. Isis se zachumlala do šály a sklonila hlavu. Konečně
dorazila k lešení, kde se posadila na chodník a z kapsy vyndala pomačkanou
obálku.
- Přečtu ti dopis, řekla Isis, napsala nám maminka. Je s krásnou cizokrajnou
známkou. Píše, že na nás oba myslí a doufá, že se máme dobře. Posílá jako
upomínku mušličky z Mrtvého moře.
Isis se zamyslela a chvíli seděla s pohledem upřeným na mlčící spáry dlažebních
kostek. Potom vstala a vyšplhala se nahoru na lešení. Stála vysoko nad ulicí,
skoro jakoby se mohla dotknout šedých mraků, a shlížela dolů. Z kapsy vyndala
zmrzlé perleťové mušle.
- Vím, že v Mrtvém moři žádné nejsou, řekla a upustila je do prostoru.
Polly, 7.12.2003