"Literatura je nejpříjemnější způsob, jak nebrat na vědomí život."

F.Pessoa - Kniha neklidu

Náhodná ukázka od Polly pro tento týden...

A do nového týdne opět poučná historka ze života od Táni:-))

Tak jsme oslavili Liborovy narozeniny.

Vlastně už od prvního apríla jsme měli naplánováno, že pojedeme na Žermanky na chatu, protože prvního apríla nás přišel Roman pozvat na SVOJE narozeniny, myslím, že jsem už psala, že se u nás pěkně zlískali a pokazili nám hajzlík, což byl tedy pádný důvod k tomu, abysme si na JEHO narozeniny naplánovali LIBOROVY narozeniny, abysme na ty JEHO nemuseli. Takže jsme se dohodli s Kaizarama a s babčou Libčou a s Renkem a Silvou, že se bude slavit na chatě.
Taky už jsem psala, že Libor svou správnou sázkou na blbou Kanadu zjískal nárok na nové kolo, které chtěl ovšem s Liborkem vyměnit za to otroctví, které "vyhrál" svou blbou sázkou na sympaťáky Rusáky. No a protože jsem si naivně myslela, že to tak teda bude, rozhodla jsem se koupit mu to kolo k narozeninám, neb jsem tedy myslela, že ho vlastně kupuju Liborkovi. S Liborkem jsem se domluvila, že kolo vyzvedne a přijede s ním v sobotu na chatu, kde ho taťkovi předáme, Liu tedy netušil, že ho hned od taťky dostane výměnou za otroctví, ale byl nadšen.

Jenže taťku napadl daleko lepší plán, jak se zbavit otroctví!
V pátek odchytil Liborka: "Hej, Liu, máš pro mně dárek k narozkám?"
"Hmmm ... no, nemám."
"A já vím, co bych si přál!"
"Taťko, cokoli."
"Přál bych si, abys zrušil otroctví, stejně má mamča pravdu, otroctví je přežitý společenský řád a měl by být zrušen jednou provždy!"
"Aha ... tak jo ... ruším otroctví."
Večer mi taťu s jásotem oznámil, že je z otroctví propuštěn, čímž mě zas jednou dostál.
Nicméně kolo je koupený, dort jsem upekla speciální prsatý, a aby ho Libor neviděl dřív, než by měl, odvezla jsem ho ke Kaizarům ... děda s babčou tvrdili, že prostě pojedem i kdyby trakaře padali, ačkoli René se Silvou už to vzdali, k naší velké radosti, ona je Silva taková, no, zběsilá.

Ovšem v sobotu ráno, ano, pršelo a byla zima, takže Kaizaři volali, že v tý zimě se jim na chatu nechce. Libor se naštval a já ho půl hodiny uklidňovala, že si tam teda zajedeme sami, že to bude i lepší, protože si to užijeme a tak. Libor se zklidnil, dal si pívo a začal se zase těšit, načež volali Kaizaři, že si to rozmysleli a že teda pojedou taky. Takže se Libor nasral podruhý, a do toho ještě Liu trval na tom, že pojede na kole.
"Na jakým kole, vole?"
"No na mojem kole, ono je v perfektním stavu, klídek, taťko."
"To teda není, ale mi je to jasný, ty nám za hodinu zavoláš, že se ti urvala šlapka nebo že jsi píchnul, abys mohl bejt sám doma!"
"Ale ne, taťko, fakt přijedu, klídek."
Nakonec to Liu ukecal, vyjel na svém kole, za rohem počkal, až odjedeme autem, vyměnil starou herku za to nové taťkovo kolo a vyrazil za námi. Taťka sledoval celou cestu, kde ho potkáme, ale protože byl za mámi, nemohli jsme ho potkat, což ovšem taťku utvrdilo v jeho podezření.

Když už jsme byli na chatě, Liu mi volal, že se mu urval řetěz.
"Já to říkal, ten parchant mi ani nepřijede na narozky, já ho mám přečtenýho, teď už doma paří s tou svou bandou!"
"Ale ne, taťko, tak to není."
"A jak to je, podle tebe? Ty ho, mamčo, furt omlouváš, ale já ho mám přečtenýho!"
"Ale ono je to úplně jinak, fakt!"
"No tak to mi teda vysvětli!"
"Koupili jsme ti kolo."
"-"

Oslava se vydařila přímo báječně, Liu nakonec dojel na svým starým kole, taťu dostal prsatej dort a s požitkem si slíznul jahůdky z bradavek, já skočila do ledový přehrady a máme spoustu krásných fotek.

A ještě něco, nazpátek jsme jeli v neděli, ovšem cesta se protáhla, nejdřív jsme dostali šílenou chuť na langoš s česnekem, tož jsme sa stavili v Havířově u Kauflandu, a pak Libor v autě rozebíral, jak je angličtina debilní jazyk, čímž si chtěl omluvit, že se vykašlal na hodiny angličtiny.
"No, třeba ta moja básnička oblíbená, Vojto, pamatuješ na trpajzlíka?"
Vojta odříkal:
Beru si knihu a jdu na hajzlík.
A ejhle! Na hajzlíku trpajzlík!
Co tu děláš, trpajzlíku?
Sedím si tu na hajzlíku.
A víte co ten trpajzlík?
Nepustil mě na hajzlík!
Byl to hajzlík trpajzlík!

A Libor: "No a teď mi to přelož do angličtiny!"
Zasmála jsem se, ale věnovala jsem se řízení, takže Libor začal lovit svoje znalosti:
"I take book a go to ... no jak se řekne hajzlík!?!?"
"Closet."
"I take book a go shitty closet!"
Záchvat smíchu.
"Jak se řekne ejhle?"
"No já nevím, třeba WOW?"
Záchvat smíchu,
Jak se řekne trpajzlík?"
"To si zaboha nevzpomenu, sakra, no, SnowGirl and .. and ..."
"Já vím!" volá Vojta. "Skurut!"
To už se směju taky, oči mě štípou, jak se mi rozpouští řasenka, tak si je protřu rukama - od česneku! Nedá se nic dělat, musím zastavit a dát se dopořádku. Sedíme v autě, uchechtaný, ubrečený, wow skurut je konec naší překladatelské snahy, ovšem krásný začátek toho nejlepšího měsíce v roce, když je Libor jen o rok mladší, než já, protože v červnu mi rok přibude a zas budu pro něj moc stará, :o)

Přeju krásný studený máj, ve stodole ráj!

Táňa

HN.IHNED.CZ 20. 5. 2004 00:00
HISTORIE: Právě před sto lety mladý vynálezce Christian Hülsmeyer úspěšně předvedl princip radaru
Vynález, který mohl zachránit Titanic, všichni chválili, ale nikdo nechtěl

Vynález, který mohl zachránit Titanic, všichni chválili, ale nikdo nechtěl

Snad půl Kolína nad Rýnem se 18. května 1904 přišlo podívat k Hohenzollernskému mostu. Všichni byli zvědaví na "telemobiloskop" - nedávno patentovaný přístroj, který "prostřednictvím elektrických vln na dálku ohlašuje přítomnost kovových předmětů".
Produkce začíná: autor, teprve třiadvacetiletý inženýr Christian Hülsmeyer, zapíná proud a směruje aparaturu na řeku. Pokaždé, když připlouvá loď, rozezní se zvonek. Utichne až tehdy, když se plavidlo dostane ze zorného pole záření. "Vysílač i přijímač jsou zavěšeny v Cardanově závěsu, aby se daly otáčet všemi směry. V téhle polokouli se nachází induktor vysokého napětí. Vlnové impulsy vznikají jiskřením," vysvětluje vynálezce. Je šťastný hned dvojnásobně - studium milované fyziky si musel na svých rolnických rodičích tvrdě vyvzdorovat, říšské vojenské námořnictvo se jeho žádosti o podporu před dvěma lety vysmálo. Prototyp přístroje tedy sestrojil díky finanční pomoci přítele.
Bezprostřední slova uznání jen pršela, přední německé rejdařství shledalo vynález "docela roztomilým". Ale to bylo všechno.
Nakonec Hülsmeyera jedna holandsko-americká lodní společnost pozvala, aby vynález předvedl na kongresu o lodní dopravě v Rotterdamu. Prezentace proběhla na palubě lodi Columbus s navlas stejným scénářem. Rejdaři žasli: "Určitě se ozveme." Christian zářil: "Brzy zvýším dosah na deset kilometrů, což by mělo před srážkou bezpečně ochránit i ta největší plavidla."
Neozval se nikdo. Když pak Hülsmeyerovi jednou na nádraží ukradli kufr s veškerou dokumentací k přístroji, zcela znechucen se jím jednou provždy přestal zabývat. Založil v Düsseldorfu továrnu na výrobu antikorozních filtrů, na kterých uplatnil 150 patentů. Zemřel v roce 1957, dožil se tedy úspěchů jiných.
[*] Autor je spolupracovníkem redakce


Jak radar funguje
Radarový systém zjišťuje v tomto případě letící objekty tak, že vysílá signál (1) a zachytává jeho odrazy (2). Radarová anténa (3) vysílá signály do oblouku (4) a směřuje odražený a zachycený signál (5) do přijímače (6). Anténa se otáčí (7) kolem své osy, aby zabrala okolí v plném kruhu. Počítač zpracovává signál (8) a letadla v dosahu signálu (9) se zobrazují jako body (10) na obrazovce před obsluhou (11).
Pramen: Philip's Science and Technology EncyclopediaI

Milníky ve vývoji radaru
1886: Německý fyzik Heinrich Hertz získal první umělé rádiové vlny a zjistil, že se částečně odrážejí od předmětů.
1904: Christian Hülsmeyer zkonstruoval "telemobiloskop", který registroval rádiové elektromagnetické vlny (o délce jednotek až desítek metrů) odražené od zaměřeného kovového objektu. Z doby mezi vysláním a příjmem impulsu šlo určit vzdálenost, z polohy antény směr k objektu.
1921: Americký fyzik Albert Hull vynalezl magnetron, speciální elektronku schopnou vytvářet intenzívní mikrovlnné záření.
1924: Český fyzik August Žáček našel způsob, jak vlnovou délku záření magnetronu snížit na centimetry, což umožnilo přesnější zaměření.
1927 - 28: Američtí fyzikové Gregory Breit a Merle Tuve použili rádiových vln k výzkumu vrstev ionosféry.
1935: Aparatura britského technika Roberta Watsona-Watta zjistila letadlo na vzdálenost 80 kilometrů. Na stínítku se objevilo jako světlá tečka.
1936: Francouzský dopravní superparník Normandie první využil jednoduchý přístroj k varování před ledovci. Poprvé se objevilo označení radar (Radio Detecting And Ranging - rádiové zjišťování a měření vzdálenosti).
1939: Skupina britských vědců v čele s Johnem Randallem vynalezla dutinový magnetron, který přispěl k značnému zpřesnění radaru.
1939: Na jihovýchodním pobřeží Anglie začíná fungovat řetěz Watson-Wattových pozemních radarů k detekci německých bombardérů.
1947: Podařilo se zachytit radarový odraz od Měsíce.
1961: Podařilo se zachytit radarový odraz od Venuše.
1968: Ukázalo se, že radarem lze sledovat i dešťové srážky a pohyby větru.

 

ZVUKY SKAL


Umění z doby kamenné. Každý si představí jeskynní malby či známé kamenné monolity. Už méně se ví o tom, že naši předkové byli nejen výtvarnými umělci, ale také mistry zvuku.

Nejstarší známé jeskynní malby na světě jsou staré zhruba 35 000 let. Nejnovější nálezy naznačují, že kamenné památky, ať už jde o britský Stonehenge nebo o francouzskou jeskyni Lascaux, mají i zvukovou stránku. Loni v červnu se sešli vědci a výzkumníci v Institutu archeologických výzkumů na britské univerzitě Cambridge. Účastníků bylo něco málo přes deset. Všichni byli experty v oboru, který leží mezi archeologií a vědou o zvuku. Jde o zcela novou disciplínu a část konference proto byla věnována vymýšlení názvu pro tento nový obor. Podařilo se. Archeoakustika byla na světě.

OZVĚNY I ZVUKY ZVONKŮ

Věda o zvuku při zkoumání starých paleolitických památek má dvě tváře. Už dříve se zvuk běžně užíval ke zkoumání starých jeskyň. Zvukové vlny se odrážely od kamenných stěn a vědci zkoumali jejich případné rozdíly. Nejnověji archeologové přišli na to, že třeba jeskyně Lascaux nebo britský Stonehenge mají vlastní zvukové kvality. Některé stalaktity nebo stalagmity v jeskyních s paleolitickými malbami ve Španělsku či ve Francii vydávají při úderu zvuky zvonků. Stejně je tomu v některých mayských rituálních jeskyních. Vědci se domnívají, že lidé doby kamenné určitě ocenili tuto hudební produkci a o ozvěnách, které se v jeskyních ozývaly, asi věřili, že jsou dílem duchů.

PRIMITIVNÍ SOUNDTRACK

Steven Waller, jeden z vědců, který se loňské konference v Cambridge zúčastnil, studoval dlouhá léta paleolitické jeskyně v celém světě. Přišel na to, že ve francouzských jeskyních vyzdobených paleolitickými malbami - v Lascaux, Rouffignac a La Mouthe - se ozvěny nejvíce odrážejí od stěn, na nichž byli znázorněni kopytnatci. Představují tedy něco jako primitivní soundtrack, který doprovází obrazy zvířat. Další vědec, který se konference zúčastnil, Jegor Reznikov tvrdí, že malby byly umístěny na těch stěnách paleolitických jeskyň, které nejlépe odrážely zvuk. Objevil na stěnách i soustavu značek z paleolitu, které prý ukazují, kde vzniká nejsilnější a nejdéle trvající ozvěna. I on potvrdil existenci jakéhosi soundtracku, o němž už byla zmínka. V jeskyni Le Portel ve Francii lidský hlas vyvolává ozvěnu připomínající bučení bizona, který je tam namalován. Není obtížné představit si shromáždění v takové jeskyni v době paleolitu. V mihotavém světle pochodní se zdá, že namalovaná zvířata ožívají a zvukové efekty vyvolávané hlasem šamanů poskytují účastníkům nezapomenutelné zážitky.

ZPÍVAJÍCÍ SKÁLY

Ale jsou tu i jiné zvukové efekty. Některé skály vydávají zvuky připomínající hudební nástroje. Například už řecký spisovatel, zeměpisec a historik Pausanias ve druhém století n. l. psal o skále, která v řecké Megaře vydávala zvuky lyry. Moderní archeologové nacházejí i dnes skály s podobnými hudebními vlastnostmi. Jedna taková skála leží mezi dalšími skalami pokrytými rytinami z doby bronzové na břehu Oněžského jezera v Rusku. Vydává při úderu dřeva zajímavý hluboký tón, který se nese na kilometry daleko. Podobné nálezy jsou hlášeny i z USA. V jižní Kalifornii je to známá Bell Rock (zvonková skála), která vydává sedm různých tónů. Některé kameny byly upraveny, aby vydávaly příslušné zvuky. Jiné mají tuto vlastnost přírodní. Zatím neexistuje dokonalý seznam prehistorických monumentů se specifickými akustickými vlastnostmi. Ve Velké Británii a v Irsku jde asi o dvacet megalitických monumentů a ve Francii o zhruba stejný počet paleolitických jeskyní s malbami. V Severní Americe je to asi 160 skal a skalních útvarů. V Mexiku deset přírodních útvarů, které vykazují zajímavé zvukové efekty. S podobnými jevy se lze setkat i v Jižní Africe či v Austrálii, ale i ve Skandinávii.

NEWGRANGE

Například v Newgrange (viz 100+1 14/03) na severním břehu řeky Boyne v Irsku v takzvané chodbové hrobce, která je starší než Mykény, egyptské pyramidy nebo Stonehenge, archeoakustici zjistili, že všechny prostory (chodba i centrální hrobka) rezonují ve frekvencích od 95 do 120 Hz, ale většinou ve frekvenci 110 až 112 Hz bez ohledu na tvar a rozlohu prostor. Podle odborníků má právě tato frekvence zvláštní účinky na mozkovou aktivitu. Archeoakustici dokonce tvrdí, že tři výklenky v hlavní hrobce byly úmyslně vybudovány tak, aby pomohly vytvořit tuto zvukovou frekvenci na úrovni barytonu. Nejjednodušším vysvětlením bylo, že akustika zesilovala sbor mužských hlasů. Dnes odborníci zdůrazňují fyziologický a psychický dopad těchto zvuků (theta rytmů), které přiváděly účastníky rituálů do transu. Potvrdily to výzkumy přímo na místě i výzkumy s touto zvukovou frekvencí v odborných laboratořích.

ZVUK A MOZEK

Ian Coook z neuropsychiatrické kliniky Kalifornské univerzity v Los Angeles zkoumal zvláštní účinky zvukové frekvence 110 Hz na určité části mozku. Na třicet dobrovolníků působily zvuky o frekvenci 90 Hz, 100 Hz, 110 Hz, 120 Hz a 130 Hz. Elektroencefalogram (EEC) sledoval prokrvení jednotlivých oblastí mozku při působení zvuků různých frekvencí. Ukázalo se, že zvuky o frekvenci 110 Hz mají zcela zvláštní efekt na mozkovou aktivitu. To se projevilo zejména v levém spánkovém laloku a čelní oblasti kůry mozkové. Levý spánkový lalok bývá spojován s procesem mluvené řeči. Frekvence 110 Hz tyto řečové schopnosti tlumí a v tomto stavu se pak uvolňují jiné schopnosti. Změny v prefrontální oblasti kůry mozkové pak odrážejí aktivaci nervových spojů v reakci na specifické chování jiných částí mozku. Archeoakustika jako nový vědní obor má před sebou budoucnost plnou zajímavých záhad. Díky ní staré megality jako třeba Stonehenge možná pomohou odhalit svá dosud přísně střežená tajemství.

***

MAPA ZPÍVAJÍCÍCH SKAL:

HORSESHOE KAŇON, Utah, USA

Archeoakustik Steven Waller dokázal, že pět velkých míst se skalním uměním v Horseshoe kaňonu má také nejsilnější ozvěnu.

STONEHENGE, Wiltshire, Velká Británie

Nejslavnější megalitická památka na světě. Megality byly zevnitř lehce konkávní.
Podle archeoakustiků to mělo význam pro šíření a kontrolu zvuku ve Stonehenge.

NEWGRANGE, Meath, Irsko

Megalitická chodbová hrobka z mladší doby kamenné (polovina 3. tisíciletí př. n. l.). Centrální hrobka se třemi výklenky rezonuje ve frekvenci 110 Hz, která podle odborníků má zvláštní účinky na mozkovou aktivitu.

LASCAUX, Dordogne, Francie

Jeskynní systém s šesti stovkami maleb z doby paleolitu na stěnách.
Z akustického hlediska velmi zajímavý.V jeskyni býků vznikají stereofonní ozvěny při odrazu zvuku od zpodobení dvou bizonů v ústřední jeskyni.

NERJA, Malaga, Španělsko

V jeskynním systému je pět metrů dlouhá a čtyři metry vysoká stěna s nahuštěnými vápencovými útvary. Při úderu dřevem vydávají jasné tóny podobně jako harfa, které rozechvívají celý prostor.

ROCK SHELTER, Wyndham, Západní Austrálie

Podobně jako v řadě dalších jeskyní aboriginů (místních původních obyvatel) skalní výčnělky a zákruty tu vytvářejí zvukové efekty, které se vztahují k rytinám a malbám na stěnách. Oživují je tím, že jim dávají hlas.

Megalitická chodbová hrobka v irském Newgrange z mladší doby kamenné rezonuje ve frekvenci 110 Hz, která podle odborníků má zvláštní účinky na mozkovou aktivitu.

Britský Stonehenge má i svou zvukovou stránku.

Arecheoakustikové v Stonehenge zjistili, že vnitřní stěny megalitů jsou konkávní. To má význam pro šíření a kvalitu zvuku.

Spánkový lalok je centrem řeči a paměti. Zvuková frekvence 110 Hz ho vyřazuje z činnosti.

Kůra mozková čelního laloku reaguje na změny ve spánkovém laloku vyvolané theta rytmy. Je centrem pocitů a empatie.

Ve francouzské jeskyni Lascaux zvukové efekty vytvářejí bučení bizonů.

FOCUS, Londýn

ŠAMAN VZTYČUJE KAMENNÝ KRUH PO 6000 LETECH

Medicinman pomohl postavit, jak se domnívá, první autentický kamenný kruh v severovýchodním Skotsku za posledních 6 tis. let.

Šaman-léčitel a pracovník s mládeží Jason Schroeder ze Sauchenu poblíž Kemnay naplánoval a provedl ceremonii zasvěcení velkých kamenů v Lyne of Skene.
Sestává z osmi vztyčených kamenů kolem naplocho ležícího balvanu, ohraničeného z obou stran stojícími kameny. Čtyřicetiletý Schroeder, který žije ve Skotsku již 7 let, říká: „Ten pohled stojí za to! Když se na kruh díváte, nevěřili byste, že mu není 6 tisíc let."
Použil kámen o váze 30 tun, který byl roztržen na menší kusy. Propočítal pečlivě pozice kamenů na základě energetických linií a hvězd, a provedl prastarý rituál zahrnující také pálení vrby.
Významné bylo rovněž načasování, neb zvolil 2. a 3. května, což je doba starého keltského svátku Beltane. Dílo bylo hotovo den před zatměním měsíce dne 4 května.
Při odhalení svého díla Schroeder řekl, že v uvedenou dobu se značně posiluje elektromagnetické pole Země. „Dovedete si představit, jaký vliv by měl krvavě rudý měsíc na naše předky, být to o 4 tisíce let nazpět?"
Neví se, kdo postavil skotské severovýchodní pravěké kamené stavby, ani jakým způsobem.
Na jejich obdobu z 21. století však bylo použito moderních prostředků. Kameny byly vztyčeny vlastníkem pozemků Allanem Brownie s pomocí traktoru a rypadla. Brownieho zaujalo, když slyšel o menším kruhu, který Schroeder postavil u sebe doma v Sauchanu. Ten v Lyne of Skene je však mnohem větší.
Jak říká Schroeder, pravou zkouškou kamenného kruhu, ať už historického nebo moderního, je jeho vliv na člověka: „Když se tam postavíte a zavřete oči, něco cítíte. To je rozhodně fakt".

Mike Fairgrieve, The Press and Journal, 19/5/2004

Překlad: Agrimonrix