Český Masopust.

Kulturní studie. Napsal Čeněk Zíbrt. (časopis Zlatá Praha r.1886)

O rozmanitých zjevech ze života svých předkův, o mravech, o životě rodinném, poměrech společenských dočítáme se zpráv kusých, porůznu roztroušených a nejvíce jen nepřímých - ve starých rukopisech a v suchopárných skladbách rozvláčně důkladného středověku. Podobných zpráv dovídáme se z podání lidového, kteréž - třeba mělo mnohé nedostatky, tu zapomínajíc, tam měníc, jinde výrosty své obraznosti přidávajíc, přece jen živým slovem, živým duchem uchovalo nám jádro a podstatu mravů a zvykův dávných ...
A nyní o Masopustu. O starodávném zvyku slaviti bujnými, v podstatě vždy a všude stejnými radovánkami čas masopustní, to jest čas od svátku Tří králů do "popeleční" středy, zvláště neděli zvanou Quinquagesima neb Esto mihi a dva dny následující - o zvyku tom svědectví podávají nejen hojné zprávy, historicky zjištěné, nýbrž potvrzuje také pravdivosť svědectví těchto národní podání, dle něhož v týž čas a téměř totožné obyčeje masopustního veselí posud v lidu se udržují.

Nasbírali jsme celou souvislou řadu dokladův o českém masopustu, z doby staré netržitě jdoucí až po doby nejnovější. Těmito zprávami vedeni, chceme se podívati, jak prapradědové naši s jásotem tropili masopustní reje, jak ve zděděných zvycích jich potomci pokračovali a jak základní myšlénka masopustních bujností udržela se a zachovává podnes.
Nebudeme se tu rozepisovati o původu masopustních zvyků.¹⁾ Hádali se o to a hádají dosud. Celkem roztříditi jest různá mínění na dvě skupiny. Buď prý Masopust vznikl na půdě pohanské, nebo na půdě křesťanské. Na půdě pohanské mohl zase vypučeti z náboženských slavností římských a řeckých, Luperkalií, Bacchanalií atd., nebo původem svým hlásí se k národnímu, domácímu náboženství.
Že masopust vyvinul se ze slavností národů klasických, soudili již staří Čechové. Veleslavín (Kal. Hist., 154) připomíná, že 17. března "Římané světívali svůj masopust pohanský, kterýž Liberalia a Bacchanalia jmenovali." Podobně tvrdí Sim. Partlicius v Kal. hospodářském na rok 1617, str. 130,131, že Bacchanalie změnily se v křesťanský masopust. Philadelphus Zámrský (Postilla, vyd.1590,216) horlí v neděli masopustní na kazatelně proti "nešlechetným, ohavným a právě ďábelským rozpustilostem, kteréž pohané těchto dnův ku poctivosti svému bohu, ano raději ďáblu, Dionysiovi, jinak Bacchovi řečenému, (od něhož tito dnové Bacchanalia slovou)... o larvách a spotvořilých šatech páchati obyčej měli, jakž toho všeho celá historická zpráva v knize české, jenž Masopust slove, se nachází."

Zámrský míní zde knihu děkana ve Slaném, Vavřince Rvačovského "M a s o p u s t. Kniha o uvedení v pravou a bohumilou pobožnost skrz kratochvilné o dvanácti synech Masopustových rozjímání..."²⁾
Tamže na l.4 -8 široce a dlouze dle "historií pohanských" se dokazuje, že Římané "vajroční slavnosť při konci února měsíce za tři dny slavili, kterouž nazvali Saturnalia... Od takových kratochvílí pohanských, chtějí tomu historikové, že by rospustilosť dnuov našich masopustních, kteréž my též Saturnalia jmenujeme, ku poctivosti masopustovi je slavíce, původ a počátek svůj vzala..." Líčí dále "ohavné mrzutosti" Bacchanalií, o nichž "pobožný bez srdečného zděšení čísti nemůže" a končí: "Toť, hleďte, utěšený původ pohanských Bacchanalií, kteréž již mezi slavnosti křesťanské přijaté jsou; nebo my také dny naše masopustní tak jmenujeme, kteréž pohané ku poctivosti Bachově slavili."
Pěkně zarýmoval si o původu masopustní veselosti Dačický V "Prostopravdě".³⁾
Masopust "jest prý věc pohanská".

Vloudila se do křesťanstva
skrze Antikrista zlého,
bezbožné nálezky jeho,
jestliť peklo i pro něho."

Hrozná přehrozná prý pokuta bezbožných masopustníkův od satana.

Neb on masopust vymyslil,
papež jej v kalendář vplestil,
tím církev křesťanskou zlehčil.⁴⁾

Jiná domněnka, že masopust vznikl až na půdě křesťanské, opírá své tvrzení důvodem, že pravověřící jaksi na posilněnou před nastávajícím postem o masopustě hodovali, tancovali, žertovali, aby se dosyta před neveselým postem vybouřili.⁵⁾
Napověděli jsme výše jak někteří se snaží vysvětlovati masopust jako slavnosť vzniklou z domácích obřadů pohanských. Tak dle Grimma pokládá Reinsberg-Düringsfeld⁶⁾ masopustní radovánky za zbytek slavnosti ku poctě Holdy a Donara.

Podobný pokus učiněn u nás J.J.Hanuš v "Báj. kol.""78-82., obvyklým svým způsobem dokazuje mythologický význam slovanského masopustu. "Bylo by prý velmi povrchné, bráti masopust za pouhé radovánky, jako středověká snad bacchanalia. Jako bacchanalia původně byla mysteria, světivše Bacha co božiče, Dio-nisa, mladé slunce, jenž přemožen ana čas zimou, přece vítězoslavně z pout jejích se vybírá, tak byly i masopustné hody nádhernými obřady, t.j. byly jarné svátky. Jsou toho až podnes stopy patrny. Tak vodívají na př. v Čechách o masopustných dnech při hudbě a zpěvu mládenci a panny symbol zimy v podobě muže hrachovinou a povřísly otočeného, jemuž medvěd říkají. Byl to původně Perun zimný či černoboh, jemuž hrách byl zasvěcen ... Lid náš k hrášku až podnes jakousi citlivost na jevo dává, vida na něm podobu kalíška atd. K večeru scházívají se v hospodě, kde při tanci co možná nejvýše vyskakují, napodobujíc tím povýšením běhu slunečného na jaře."⁷⁾
Dle Grimmova výkladu o Holdě vyslovuje Hanuš ještě jinou domněnku:⁸⁾ "Holda či Perchta, bílá to paní, hajitelkyně přediva... přichází prý o masopustě dohlížeti, zda vše dopředeno." Byl by tedy masopust svátek naší Bílé paní.

Netroufáme si rozhodovati o mythologickém významu slovanského masopustu. Vydávali bychom se tím jen na kluzkou cestu do říše neznámé, plné kouzelných záhad, nevysvětlitelných zjevů, kdež sice možno dodělati se výsledkův a úsudků důmyslných, ale přece jen málo spolehlivých, strojených. Pouze připomínáme, že Hanušova činnosť v této příčině osnovati mythologii slovanskou na základě vlastních, obrazností vykouzlených domněnek, jest známa.⁹⁾ Takovými výklady se chatrničká mythologie naše nevysvětluje, než smyšlénkami jednotlivců ještě více zamotává a nově tvoří. Nebude snad od místa, povíme-li, chtíce mluviti o českém masopustu, že bychom nepokládali onen výklad o "zimném Perunovi" za důležitý pro českou mythologii.
Hrachoviny totiž masopustního medvěda lze beze všech bajeslovných dohadů vysvětliti způsobem přirozeným. Staří se o masopustě odívali kůžemi zvířecími.¹⁰⁾ Podobně si vedli Čechové. Nadělali sobě "sukniček kožených, chlupatých, vlčích, nedvědích(!), beraních, kozích, psích.", jak více o tom líčí Rvačovský, Masopust, J3. Přestrojujíce se tedy v rozmanitá zvířata, oblékali se v kožešiny. Později však nemajíce pohotově s dostatek koží zvířecích, napodobí kosmatou srsť zvířecí kučeravými, třásnatými hrachovinami, o nichž ve starších zprávách (pokud jsme čtli) ani nejmenší potuchy není, ač jinak dosavadní jiné zvyky masopustní velice starým se podobají. Snažili jsme se dopátrati nějaké analogie u jiných Slovanů, ale marně. Poláci také se přestrojují o masopustu. A tu prý podnes¹¹⁾ "kožuch barani služy równie temu, co wilka, niedžwiedzia lub lisa ma udawač, jak i temu, kto prawdziwą owçe lub kozę." Hle! opět o hrachovinách Perunových ani zmínky!
Nepopíráme možnosti, že masopust souvisí s některým pohanským svátkem domácím, ale najisto něco podobného tvrditi přece zdá se nám hledaným, neodůvodněným.¹²⁾

¹⁾ V cizích literaturách napsány o masopustu celé knihy, na př. B.Gastineau, Le carnaval,1855. Týž, Histore de la folie humaine. Le carnavaů ancien et moderne, 1862. Tiliot, Mém. pour servir à ľhistoire de la féte des faux,1751. Boindin, Discours sur les masques. Nicolaus, Comment. de ritu antiquo et hodierno Bacchanal. Zimmermann, De Bach, nomine, origine... Arrivabene, Instr. Christiani carnavalis. Köhler, Masken,1843. Nejvíce pak materiálu sneseno, pokud jsme poznali, v Comment. de personis vulgo larvis seu mascheris von der Carnavals-Lust od Krištofa de Berger,1723. Exemplář chová se ve zdejší universitní knihovně.
²⁾ Jgm. Hist. Lit., str.166.,č.684
²⁾ Rukopis ve zdejší knih. mus. sign. V.E 38.,fol.42^b.
³⁾ Srovn. článek Dra. A. Rezka, Lumír,1883,107.,108.
⁴⁾ Srv. o témž výkladu masopustu Naučný sl.s.v.-F.V.Vykoukal, Světozor,1885,"Ostatky masopustní", 423. Liška, Květy,1869,53.,60.
⁵⁾ Meyer, Lexikon, VI.,597
⁶⁾ Festkalender, 61., 62. Srv. Menzel, Christl. Symbolik, 1854,129.
⁷⁾ Srv. téhož "O svěc. výr. svátků" Koleda mor. nár. Jednoty,1852,162. Téhož "Lat. böhm. Osterspiele des XIV. Jhrh." ,1863,5.
⁸⁾ Kal. Báj.,67.,82.
⁹⁾ V pozdějších letech odvolává podobné výklady "pouhého snu aprioristického". Více o tom, Předml. k "Rozb. fil. Tom. Štítn.",V.-VIII.
¹⁰⁾ "Alii vestiuntur pellibus pecudum, alii assumunt capita bestiarum, gaudentes et exultantes, si taliter se in ferinas species transformaverint, ut homines non esse videantur. Faustini Ep. Sermo in Kl.Jan. Více dokladů Du Cange, s.v.Festum hypodiaconorum."
¹¹⁾ Wójc. Zar. dom.III.,254.,255.
¹²⁾ Nechtíce setříti rázu vážnosti s článku svého, uvádíme pod čarou jinou ještě domněnku Hanušovu, že prý masopustní pečivo "koblihy jsou symbolem obrozeného slunce, jež v té době znovu zářivěji na nebi třpititi se počíná". Báj.kal.82.Srv.Světozor,1885, kdež mluveno ještě o významu šišek, str.455.

Rozdílné domněnky o vzniku masopustu možno sloučiti v jedno. Podobá se pravdě, že masopust sahá do šerého dávnověku pohanského. Zbytky pohanských obřadů se ujaly a semeno trousily po půdě křesťanské. Církev byla nucena všímati si takových a podobných pozůstatků pohanských, a nemohouc jich na čisto vyhladiti, podkládala jim aspoň představy, názory svoje, křesťanské, takořka štěpovala bujné letorosti jejich vlastními, ušlechtilými rouby. - Dovolila tedy před čtyřicetidenním postem trochu bujného veselí masopustního.
Než ať masopust se vzal, kde se vzal - brzy podmanil si šmahem všecky, mladé, staré, světské i duchovní. Ze základního kmene časem vyrostly bujné větve a z těch zase vypučely přečetné výrostky. Podíváme-li se do historie masopustu, kolik tu rozmanitých podnebí krajin a pocaze lidu přiměřených způsobů masopustu! V zemích severních zkrotila poněkud zima a mráz bujnosť masopustníkův, ale za to pod lazurovým nebem jižním není rozpustilé čtveračivosti jejich ani konce.
Přece všecky různé zákazy a houževnatý odpor církve a vlády světské v středověku vládne jednou za rok masopust podnes - a když krátkou vládu svou nastoupí, rozjaří se, zatančí si, zaskotačí starý mladý dle zvyku, jaký se u národa jeho ode dávna ujal.

Nejstarší zprávy o českém masopustu dočtli jsme se u Štítného v rukopisu "Řeči nedělní a sváteční"(z r.1392)v Pražské knih.veř.,sign.17C15. Tamže zachovány řeči na masopustní neděli, pondělí a úterý - a dle nich jiné zprávy ještě přiberouce, pokusíme se vylíčiti obrázek českého masopustu ve století XIV. a XV.