Český Masopust.

Kulturní studie. Napsal Čeněk Zíbrt. (časopis Zlatá Praha r.1886)

"Tento čas masopustní rozličné jmievají lidé veselé a svého bláznostvie větší obyčej (tamže). Slavie hod tento masopustní v křivém zabylstvě". Na masopust připravují sobě nové, nádherné šaty, více než jim jmění stačí. »Často mezi mužem a mezi ženú strhne se nechuť, ana chce nákladu snad většiemu k vým tancóm a k svej chlípě, nežli stačiti mohú jich úroci«. Taková žena bohatě se fintí, »hledajíc jen lidské pochvaly, pnúc se nad jiné v hrdosti...«
»Aj, múdrost-lij´«- ptá se mravokárce Štítný -»Netolik k Bohu, ale k světu toliký náklad pro masopust učiniti, a v židech snad vezmúc aneb zajdúc v těžké dluhy tak, ež snad déle budú hyzditi bláznostvie jeho?
Bláznové veselé v tento čas zlým obyčejem posedne lid masopustní a vzteklého rozpuščenie. V svej hrdosti bujejí a pesky mluviec a šeredně, jako plijí v tvář Bohu řeči protivnými. Libují si nejen v šeredných řečech, než zvláště v šeredných piesniech. Rozličně se přetvořijí, až i děti neumějí-li viece, vztlukú u měděnice, aneb baby zovláčejíce se na ruby v blány. Při tom jedí oblíbené koblihy a pijí až se přepijí. Ktoj´ten. by asa koblížkem nesnědl viece než jindy! A coj obecného lidu slepdy, kto by vše početl? Jeden-li prohltí prohltí o masopustě z řemeslníkóv viece, nežli s pravdú móž dobyti; nejeden viece sehltí, než požiti móž břicho jeho!... Když se dosyta najedli, napili, pozpívali, také si zatancují. Tancuje kde kdo, ba také vztancijí k tanci nepodobní.«
Bujné veselí masopustní láká každého, a ne-li veselí samo, přivábí jistě masopustníci i člověka pobožného:»Nechaj svého náboženstvie; nebuď nevlíden! Buď s námi vesel, masopust chce své právo míti! Tak tento umlkne, ustydí se Bohem, raději bude masopustním člověkem slúti,nežli božím.« Rozpustilých radovánek nenasytí se rozjařený lid ani v úterý masopustní. »V středu ještě dopoledne páší boží nevoli ... Kdyby tyto dni nebyli ukráceni, i jeden dobrý člověk živ by neostal.« Rozjímají pozdě o marnostech světských bujností, pozdě každý honí bycha... »Bude některý těžké trpěti upomínání od rukojmí neb od hospodáře, žej´ ztravy jemu nezaplatil.« Mnohý pochodil ještě hůře, nadobro se připraviv o zdraví. »O což jich sešlo bujných mládcóv i mladic, ješto bujiechú také na světě, i masoposty svým veselím ozdobováchú a nemniece, by to jim tak skoro spadlo!«
Nemnoho pověděl Štítný, ale celkem postačí věru vzácné zprávy jeho, abychom si dovedli představiti, jak slavil se za jeho doby masopust.

O tom, že rozproudilo se o masopustě bujné veselí, svědčí kromě Štítného že sám král Václav IV., vyhovuje asi tehdejšímu zvyku, strojí stkvělé hody masopustní a zve k nim panstvo i vznešené měšťany. Zaznamenal zprávu o tom vedle jiných Hájek ve své kronice(l.360.). »Léta 1398 král Václav na konec masopustu rozkázal učiniti slavné hodování a zval k sobě purgmistra a konšely Starého a Nového měst Pražských, a některé z pánův, též i z rytířstva. Mnozí z nich obávali se za své životy, ale král snad na to nemyslil, ale po vykonání toho obědu smířil se s nimi přátelsky...« Když sám král kvasy masopustní strojil, domyslíme si, jak svěcení masopustu i mezi lidem rozšířeno bylo. Všeobecnému, vábivému proudu rozkoší masopustních nedovedli odolat ani duchovní, třeba na kazatelně láteřili proti šeredné nekázni masopustní. Toho drastický příklad uvádí Hus...13) Zahnízdil se totiž i v Čechách mezi kněžstvem známý středověký zlořád,14) o masopustě voliti si posměšnými obřady biskupa nebo papeže masopustního a s ním v kostele šašky tropiti.
»Co pak činí zjevné nekázni v kostele, strojíce škrabošky, kdo by vypsal na Praze? Učiníce žáka potvorného biskupem, posadí na oslici tváří k ocasu, a vedou ho do kostela na mši; a před ním mísa polévky a konev neb čbán piva, i drží před ním, an jí v kostele. A viděl jsem, an kadí oltáře a zdvih nohu nahoru, i vece hlasem velikým: Bú! - A žáci nesli před ním veliké pochodně místo svěc a chodili oltář od oltáře, tak kadíce. Potom jsem uzřel, ano žáci vše opak kukly kožišné obrátili a tancovali v kostele; a lidé se dívali a smáli, mnějíce, by to bylo vše svatě a právě, že to měli v své rubice, to jest ve svém ustanovení.«

Porušili bychom tím věrnosť historickou, chtíce vplétati výtvory obraznosti své, vzniklé při četbě pramenů, do líčení svého... Zdá se však, že nemineme se s pravdou, soudíme-li o tehdejším masopustu, že rozpustilosť ani uzdy neměla a zle řádila, strhujíc všecky u vír svůj.
Král Albrecht při masopustních veselostech s omladinou Vratislavskou tak se rozveselil, až nohu si zlámal. Nechme raději vyprávěti spolehlivého svědka:15)
»Téhož léta (1493) král Albrecht pobyv ve Vratislavi přes masopust, i strojil tu veselí s pannami a s paniemi mladými (ježto o tom veselí Vratislavěné umějí dobře praviti« - podotýká potutelný písař -). Palacký16) dodává, že »při tom se schodů spadnul a zlomiv si nohu, musil k hojení svému pozdržeti se o několik neděl déle; takéť prý pádem tím okulhavěl navždy.«-
Podstatou hlučných radovánek masopustních, k nimž druh druha navzájem zvali, byla muzika pištcům a »hudcům, trubačův a zpěváků, roztržené veselí«, a zvláště tanec. Důkladnou zprávu o tom o všem zachoval nám neznámý kněz kostela Týnského (1472) v kázání na neděli masopustní.17) Barví věc trochu na černo, ale jistě nelze pochybovati, že v káravých slovech jeho řádná špetka historické pravdy.
»V těchto dnech masopustních netoliko mnozí duchovní lidé, tělestnými žádostmi jsúc přemoženi, služby božie ukracují, ale nadto i řemeslníci svěcští opustiec diela svá a řemesla v žádostech svých tělu a ďáblu slúžie.« Tento svými rozkošemi uvodí křesťany v mnohá osidla. »Onoho uvodí k mluvení mrzkých a nepočestných slov ak zpievání rozličných piesní, k zapálení žádostí tělesných, onoho osidlává za stolem skrze obžerstvo v jedení a v pití,... onoho osidlává skrze slyšení, aby s srdeční radostí poslúchal pištcuov a hudcuov, trubačuov, zpěvákuov a zpěvákyň, onoho osidlává skrze tance a neřády, hry a všeliké kratochvíle ... Kto by všecka osidla ďábelská mohl vypravovati, jimiž chytrý ďábel tisíci řemesly lidi tohoto času ve dne i v noci osidlává ... Co vražd, sváruov, rozbrojuov, opilstva se lidé dopustie. Aj, toť v městech i ve vsech, na rynciech i na uliciech nic jiného nebývá slyšáno než svárové a nepočestná veselé!« Volá prý ďábel:»Na mé sluhy hleďte, na pištce, na hudce... Neroďte tyto dny choditi ke mšem do kosteluov a na kázanie, ale jděte k tancuom, k frejuom a k roztrženému veselí, jakož otcové vaši v těchto dne slúžili sú mi, též i vy služte...řkúce: že pro tě, pane ďáble, unavíme se celý den a celú noc piesněmi neřádnými křičením, trápíce se pro veliké opilstvo, kteerú odplatu dáš nám za to, pane nášďáble!« Satan se jim posmívá, že »hroznými mukami pekelnými je bude mordovati a trápiti. I odpoviedají nebožátka hubení otce svého ďábla vuoli činíc: I kto nás od tebe, pane ďáble, tyto dny rozdělí, zdali hlad, jenž nám jest lehek pro tě trpěti, zdali zima neb nahota, zdali pot v tancích vylitý, čili bolesť noh v úzkých a utáhlých třěvích (střevících), čili sípání a chrápání z přílišného výskání a neřádných piesní zpievání, čili ukrutné rány v kolbách učiněné, čili zlá pověst u milování cizích žen, čili potvornost u proměnění našich osob a tváří!? Ba nižádnáť věc nás nerozdělí od tvé služby...«

Poznali jsme kromě známých masopustních radovánek o jednu více, totiž kolby, jež hlučně o masopustě se slavívaly, jak o tom důkladněji v 16. stol. zvíme.
Na masopust příbuzní a známí přijížděli k přátelům svým, aby se navzájem vyčastovali, pobavili... Soudíme tak z listu Anežky z Rožmberka.18) Zaběhla si tato se sestrou Perchtou ke kastelánce na smetanu a psala při tom svému bratru Jindřichovi (asi r.1449): »...Velmi děkujeme T. Mlti z toho pozdravení, že se k nám vrátíš tento masopust ... Pakliť nepřijedeš, žeť nám to pozdravení v krabičce nic platno nebude... A prosíme tebe pro Bůh všecky, aby se k nám tento masopust vrátil. Dán pod vzchodem, jedúc smetanu. Anežka a Perchta z Rožmberka.«
Jako král Václav, tak »16. února 1477 v neděli masopustní král Vladislav český pozval19) k sobě do dvora svého v Starém městě Pražském předních měšťanuov Pražských i s manželkami a dcerami, kvasil s nimi vesele masopust ten druhý i třetí den v hodech, tancích a rozličných kratochvílech.«
Poněkud šíře o tom masopustu, jaké rozbroje ten masopustní kvas způsobil, prostým jadrným slovem líčí letopisec:20) »Toho času (1477) král udělal hody; a tu tanec byl veliký, že i sám král tancoval s Chlupatú kramářkú a před ním Martin Nedorůště z Nového města postavník držal. A proto byli se kněží zbouřili, že králi Machometa přezděli a to sú na kázání provolávali, mužům jich ženy zhaněli, nazývajíce je neřádnými a lehkomyslnými...«
Pro nevinný tanec kněží tak hartusili! Měli raději výmluvností svou kárati nezvedené mladíky, kteří teprve bláznovsky o masopustě si vedou a předivé žertíčky a hry kují... V směšných larvách, oblekše se v ženská roucha, prohánějí se kolem potvorných vozíků u veselém jásotu a křepčivém reji, chodíce s takovýmto průvodem po ulicích... Podobný sbor rozjařených masopustníků vítal hofmistra Roupovského. »Léta 1493 v pondělí a v úterý masopustní měšťané nekteří z mladých nastrojili hru potvorní. Zdělavše larvy sobě a oblekše se v rúcha ženská, i chodili jako panny, i s karami potvornými jezdili, hofmistra Rúpovského vítajíce; neb byl přijel od krále (Vladislava z Uher). A tu hofmistr řekl:,Sytý chléb - co neudělá!21)«
Chtíc matka s Agatou jít,
a Ježíšek oběti mít,
Valentin řka velkou tíži:
"Již se k nám masopust blíží"
Cisiojanus.

Nyní chceme podati obrázek ze stol.XVI. na základě zpráv četnějších a určitějších.
Světíval se hlučný masopust, hlučnější než dříve, a rozpustilejší než za doby naší.»V těchto dnech masopustních jsou lidé nad jiné časy rozpustileji živi. Pozorněji by snad poslouchali, kdyby se nětco o veselí, o tancích, o dobrém víně a o jiných kratochvílech světa tohoto rozprávělo,« touží na masopustní veselosti Tom. Bavorský.22)
Odzpívali, napsali »Tři krále«, kadidlem síni vykouřili23) - a nastává po třech králích masopust.
Dlouho se asi naň těšili... Vždyť »masopust míti jednomu každému jest libé a rozkošné«.24) Utichno vánoční zpěvy a modlitby - všude veselo, neboť »času masopustního jen Bachus všudy pánem a obžerství všudy hospodářství a zprávu vede«.25)

Přátelé jezdí dosud na dobrou vůli k známým, aby se pobavili pitkami, zpěvem a tancem. Ku konci ledna vyjeli na př. na masopust ke své paní mateři Zuzaně Černínové »páni synové obadva i s paníma«.26) Jindy zajel si na masopust její syn Heřman k švagrovi, panu Kapounovi,27) Podobně zve Jindřich ze Švamberka Petra z Rožmberka k sobě na večeři do Bechyně:28) »Abyste u mne na Bechyni býti ráčili tu sobotu po sv. Třech králích najprve příštích, poněvadž se i jiní páni a přátelé moji na týž den ke mně sjeti mají; a protož nyní za též prosím, že tak učiniti ráčíte a ke mně na týž den k večeři přijedete. Byste pak nevelmi zpuosobní k tanci byli, snad ta píseň, kterouž v svém psaní dokládati ráčíte, mohla by vás obveseliti podle oné pěkné paní přísloví: Bych měla klíče od bílého dne, schovala bych je do Dunaje...«
Není zde ovšem slovo masopust uvedeno, ale z narážky na tanec, zpěv,schůzi jiných pánů a zvláště po době (sobota po Třech králích) poznáváme, že to kvas na začátku masopustu.
Však páni urození nebavili se jen zpěvem, tancem - čistá byla by to zábava rytířská bez turnaje! Strojíce masopustní radovánky zařadili mezi nejzábavnější kratochvíle do svého programu - kolby. Tak léta 1508 »o masopustě Staroměstští dělají šranky na rynku proti domu Svátkovu ke cti panu kancléři; neb byl sobě najal dům u něho a u doktora Víta druhý. A prolamují dvéře hned z jednoho do druhého a pak v masopustní dni bývají tu kolby.«29)
Masopustních turnajů účastní se sám král. Snad bychom tomu ani víry nedali, kdyby několi zpráv souhlasných o to nevyprávělo! Při počátku léta 1523 pozvali si páni Pražané na masopust vzácné hosti. »Na radnici v Starém městě Pražském v radní světnici dne 18. ledna obědvá Ludvík, král český, s královnou Marií, s knížetem Karle Münsterberským a s předními dvořany. Po obědě pak zalíbilo se králi na náměstí v šrancích kolbu a honbu, turnaje a kratochvíle strojiti s svými dvořany od dvamecítmé hodiny až do první hodiny na noc. Králová s panama dívá se z domu od Zlaté trouby (var. Trubských) té kratochvíli...«30) Uplynuly čtyři roky. Ludvík zahynul u Moháče(1526) a Čechové zvolili si za krále Ferdinanda I. Přiblížil se masopust r.1527... Dne 26.února kvasili vznešení páni ve Vladislavském sále... Král strojil skvostné masopustní veselí. V sále rozestaveny v polokruhu koberci obložené lavice, na nich usedla královna Anna se svými dvorními dámami a jiné bofatě vyšňořené paní. Před lavicemi bylo uzavřeno kolbiště zábradlími, za ním stály pánové. Odbýváno slavné sedání. Nejprve lámáno kopí, a sice rozjelo se 13 tytířů, zvláště král Ferdinand se vyznamenal. Po turnaji odstraněny veškeré lavice, načež odbýván veliký ples s oblíbeným tancem s pochodněmi.31)
Pěknými kratochvílemi a nákladnými kolbami slavili tenkráte masopust, ale to všecko zastíněno nádherou masopustních slavností roku 1570. Nejen vznešení páni účastnili se radovánek, pospíšil si, kdo mohl, aby se díval nevídaným dosud v Praze zábavám.33)
»Dne 26. února 1570 císař Maximilian divné hry a kolby a jiné rytířské kratochvíle několik dní pořád velmi nákladně na rynku Starého města Pražského v příotmnosti Ferdinanda, arciknížete rakouského, bratra svého, Augusta, kurfiřta saského, Jana Jiřího, kurfičta brandeburského, Albrechta, knížete bavorského, i v přítomnosti jiných knížat a pánův vzácných dal strojiti. Při těch hrách hořela hora Etna, z níž jiskry a dým vycházel, krkavci a jiné ptactvo vyletělo, trubice ohnivé vystřelovaly, drak veliký a hrozný ze sebe oheň vydával, Perseus s hlavou Gorgony na křídlatém koni seděl, lev živý v kleci dřevěné, na níž stála Pověsť v způsobu panny, dvě trouby držící, seděl. Mimo ta a jiná divadla mnohá vyveden byl na plac velký slon živý, a na něm Porus, král Indiánský, v oděvu královském, drže v ruce berlu královskou. Ten slon před císařem a před císařovnou, když z domu páně Trčkova vycházeli, poklekl, ale jiným přítomným knížatům té poctivosti neučinil. Také vojna dívek českých, jichž vůdce byla Vlasta, na tom rynku se spatřovala.«
Neslavil se již masopust po staročeském obyčeji, šlechta bujně a hýřivě si po vzoru jiných národů vedla. Rozumíme Rvačovskému, když vypráví o Masopustovi (l.c.), že počal pyšným a vysokomyslným býti a nad jinými se potřásati. Koupil sobě erb pro svou i rodu svého poctivosť a psal se pan Karnaval z Koblihovic; neb se již za prvnější příjmnění i obyčeje, v nichž zrostl, hanbil. Neslavili již tehdy masopust, nýbrž cizokrajný, nevázaný karnaval. Svědčí o tom starostlivá paní Kateřina z Pernštejna, snažně prosíc svého »nejmilejšího pána«, Hendrycha ze Švamberka a na Zvíkově, aby masopust doma a ne v kruhu hýřivých přátel trávil. Píše roku 1549:»Můj nejmilejší pane! - nad čím jsem byla potěšena, že račte již doma býti, ale Mikuláš, ten domů přijeda, dal mi zprávu, že s těžkem ten masopust račte doma býti, čemu jsem z toho srdce nerada. Ale poněvadž nemůže jináč býti, musím to pánu Bohu poručiti ... Jiného, můj nejmilejší pane, V. Mti nevím co psáti, než že bych věrně ráda, abyste ráčili doma zůstati.«
Páni hleděli si rozmařilých kratochvílí o masopustě a zatím měli na jejich rozkaz poddaní s ouředníky, písaři a šafáři panskými se vyrovnávati. Příruční kniha Hospodář 34) radí tak pánům na str.155.,156.:»Při času masopustním, poněvadž tehdy lidé jyko nejméň na práci mívají, rozkaž, ať se sejdou ke dni určitému, k které rychtě celé právo náleží, pustě o dvě aneb tři neděle před tím hlas, že soud držán bude... A když na ten den uložený všickni k tomu náležející pohromadě, přijeda úředník mezi ně, rozkaž všechněm dvanácti konšelům do lavic sednouti a písaři poruč, ať soud zahájí a všichni ať poslouchají, zanechávajíce rozprávek.«
Že skutečně byl takový soud poddaných o masopustě, dosvědčuje35) známý rektor university Pražské, M. Bacháček Nauměřický, píše 2. února 1599 Jiř. Vodičkovi, primatorovi Hradce Králové, kromě jiného »...A za jiné nemám, než že těchto dnův masopustních soudy při poddaných V. Mti vykonávati ráčíte!«
Takové soudy nedály se ovšem stále. Měl po chvíli o masopustě i prostý lid, jsa bez polní roboty, a dopřával si tedy jakés takés zábavy. Prokurátor pana Karnavala z Koblihovic na soudě v Římě před papežem vyčítá mezi chvalitebnými vlastnostmi svého klienta zejména tu, že jeho přičiněním o masopustě dějí se pokolení lidskému potřebné svadby.36) Výrok tento zakládá se na zvyku tehdejším - a posud udržovaném - o masopustě strojiti svatby. Při nižších třídách lidu bylo to takořka pravidlem, ač i páni řídili se týmž obyčejem. Lidu, jenž v zimě v létě, od svítání do noci perně se lopotil, zbylo o masopustě nejvíce času za celý rok, aby svou domácnosť, svůj rodinný krb si pořizovati mohl.
Václav Zelotýn z Krásné Hory37) poznamenává o masopustní neděli, pondělí a úterý, že jsou to šťastné dny, a že je s prospěchem vstupovati v ty dny do stavu manželského. Zuzana Černínová píše svému synu Humprechtovi na začátku února:»Měli jsme nahoře dvoje selské oddavky. Jeden pár: Forejt od plesnivých klisen vzal si Žákovu dceru z Krtova; druhý pár šafář Zárybnický vzal si vdovu jednu ze Křeče. Milotova se jmenuje. Tak trochu potancovali nahoře, ale mě to nic netěšilo.«38)
Ještě více zpráv o tom, jak chodili na zálety o masopustu a svatby strojili, poznamenal Dačický. Kde píše děje současné doby, jichž sám byl svědkem, nevynechal téměř ani roku, aby nezaznamenal, že »o masopustě« ten či onen »pojal k manželství« nějakou »šlechetnou pannu nebo poctivou vdovu«.39) Místo jiných budiž vzpomenuto jeho vlastní svatby:»Autor huinus libri, Mikuláš Dačický z Heslova, pojal k manželství pannu Alžbětu, dceru p. Jiřího Mládka, v ten outerej po něděli řeč.Devětník 20. dne měsíce ounora, o masopustě. «40)
Nejhlučněji slavili svatby poslední dny masopustní. Než o tom více povíme, budiž dovoleno kratičký příběh masopustní tu pověděti. Jindřich, syn Mikuláše z Práchňan, sedmnáctiletý mladíček, rád by se byl oženil... O masopustě roku 1542 vlákal dceru Jakuba Kramáře, Annu, děvče dvanáctileté, do domu otce svého, opojil ji a dal s ní oddati od kněze Víta, faráře u sv. Bartoloměje. Kateřina, matka její, vznesla » takvoýto oučinek nepořádný proti Bohu a právu i proti dobrému pořádku i ku příkladu i na pohoršení jiným lidem i dítek nerozumných mladých« na pány šepmistry a ti věc »podali před kněží«. Vznikl z toho celý spor a dlouhý soud.41)
Ostatky masopustní pokládaly se za jakési dny sváteční. Mravokárce vybízí, aby křesťané »vesele, avšak poctivě drželi masopust, svátek všech opilcův«.42)
Posud bylo zvykem o masopustě se častovati navzájem. R.1566 v poslední neděli masopustní p. Jan Erazim ze Svamberka činí hody a kolací na dvoře Vlaském na Hor.Kutných, pozdrav k tomu pánuov horníkuov z obojího ouřadu městského i horního i s fraucimorem, a ctil všecky postivě.43)
Kromě koblih,44) známého již nám jídla masopustního, poznali jsme ještě jiné pokrmy, ač tím netvrdíme, že by výhradně o masopustě byly strojeny - připomínají se, kde o masopustě je řeč. Že si pochutnávali staří Čechové na masopustním marcipánů,»svědčí Jan Petřík z Benešova.«45) Podobně jistě ne bez významu - nazván od Rvačovského, přítel Masopustův - »Marcipán z Cukrperku«46) Celého masopustního menu dočtli jsme se ve Staroč.dív.hrách. Jedí tam o masopustě jídla v tom pořádku: »Polívku s krupami, jelito, klobásu s voctem, cibulí, jitrnice, vodářku, hus, kroupy se švestkami, kukrecht47) a sejr«48)- - Není divu, že takováto jídla zapíjeli řádnými doušky. Nepěkné svědectví vydává nesmírnému pijanství masopustnímu to, že mluví-li se o opilství, jakoby přirozeným postupem uvádí se s ním ve styk masopust, ba stotožňují se navzájem. Jan Petřík tepaje příkrými slovy stále se vzmáhající »korbelářství«, vykládá »vinodusům« a »bumbalům«, že v opilství »čert hra masopustní s nimi provozuje a strojí« a podobně slovy ne právě vybíranými dále láteří...
Zvyk přestrojovati se a obláčeti v bláznovské kukly, zvířecí podoby, nevymizel ve století XVI., ač nerozšířil-li se ještě více.»O masopustě l.1587 herolti císařští v svém apparátu a ozdobě, s trubači a bubny jezdili po městech pražských, vyhlašujíce mandát císařský o povalečích a cizizemcích,... pak aby žádný zbrojně a v noci bez světla nechodil, ani v mumraji bez opovědi u purgmistra «49) Rvačovský se také rozdurdil na maskované vrstevníky a tím mimoděk prozradil, jak se naši praotcové o masopustě přestrojovali. »Nadělají si sukniček kožených, chlupatých, vlčích, nedvědích, telecích, beraních, kozích, psích a tak přetvoří (l.c.J3). Někteří larvami ďáblům podobní se činí(J4.). Muži v roucha ženská a zase ženy v roucha mužská... se zobláčejí(J2.). Zčerní se a zmaží sazemi, kolomazí, smolou (J3.). Jiní připravují si "mumraj" ze šatů, smolou omazaných a koudelí vycpávaných.« 50) Pak s »ohyzdnými posunky« vyhrnou se ven.» Běhají hůře než nerozumná zvířata po ryncích, po ulicích, po domích, křičí, blázní, lidi mámí, děti straší, ani psuom v koutě pokoje nedají.«51) Vydávají se pak na «tance, freje, kvasy, obžerství a ožralství«52) Rozveselí se, nachmelí a tropí veselé šprýmy, vyprávějí »kunštovné průpovídky a jiné k obveselení a občerstvení mysli mluvení« Někdy však ze šprýmů došlo na rvačky, pračky ... Seprali se, pohmoždili, sesekali, až i pobili. Dačický satirickými verši nakreslil drobnomalbu o takové masopustní svádě.53)
Ožralec, řečený pan Nedopil, přijme do krčmy. »Zdařbů, bratří, co děláte, jak se po včerejšku máte; takoli mně píti dáte?« Hospodář Dolívka nese mu víno. Nedopil: »Co bych z toho náprstku pil, vína bych v oustech neužil.« Přijde i pan farář: »Co jse máte o tom hádat, však já vám budu pomáhat.« Nedopil nemá ani haléře. Dolívka chce peníze: »Rest za žejdlíků, včera jsi zůstal šedesát!« Z toho vzniká svár a prudká hádka. «A tak o to jměli hádku, po té spolu po pohlavku, host s hospodářem zápasí; v tom šenkýřka světlo zhasí. Vzali i kněze za vlasy, neb tam bylo mnoho chasy. Tak páni vožralci kvasí, takový mezi nimi šust - a bylo právě v masopust!«
Několika podobným výtržníkům památná »Černá věž« na hradě Pražském dopřála útulku nepříliš vlídného za masopustní pranice. Mezi takovými byl pan Jiří Nydlín z Plotišť, jenž s panem Ondřejem Slatinským na tvrzi ve vsi Růžku r.1552 v neděli masopustní se veselí tak důkladně, až jej ve rvačce mečem na hlavě pochroumal a palec pravé ruky mu uťal.54) Jindy do smrti se ubili masopustníci. »V neděli (1588) v noci na pondělí masopustní na Kaňku v domě šenkovním u Jana Horlanského zabit jest nožem Jan Škandera od jakéhos Němce, jenž hned preč utekl.« 55) Podobně zastřelili rozpustilí masopustníci »paní Kateřinu v vápenici a pobrali z ní všecko, což na sobě měla. Den před tím zabili žáka u sv. Jiljí«.56)
Páni žáci byli vůbec nepokojná, hýřivá cháska. V zápisech university Pražské (21.ún.1599) touží se57) na hejskovitosť jejich, že prý nedbají svých školních povinností. »Nedělních dnův a zvláště o masopustě ať bedlivý na to pozor má (správce školní), aby v školách na tabulích bylo napsáno evangelium řesky od primatora atd.... Nebo se porozumívá, že mnozí vyrostli mládenečkové v neděli pěkně se ušperkují a třebas řecky čísti neumějí«
Celý soudní proces vznikl z rozpustilosti žákův o masopustě. V masopustní pondělí r.1599 začali v Kostelci nad Labem »někteří žáci v hospodě nějakou šarvátku, za kteroužto příčinou jeden z téhož žákovstva do vězení se dostal«. M. Bacháček, »maje toho zprávu,« přimlouvá se, » aby byl žák z takového vězení propuštěn.» Přímluva tato málo pomohla... Brzy potom senát universitní na císaře »se vší ponížeností vznáší, kterak purkmistr a konšelé města Kostelce Michala Georgidem, akademie učení Pražského alumna a pod jurisdikcí naší náležejícího, od pondělí masopustního proti privilegium udržují«.58)
Nezbednosti, o masopustě páchané, mezi lidem stále více se vzmáhaly; o tom svědčí hojné zprávy kazatelů, kteří masopustníkům vyhrožují ukrutnými tresty, na paměť jim uvádějíce, co tam či onde za trest o masopustě hrozného se přihodilo. »Pán Buoh prý v hněvu se rozpaluje a zázračnými pokutami při těch masopustních rozpustilostech postižené, mnohé ztrestává, čehož příklady hrozné v historiích poznamenané majíce, některé sobě k vejstraze připomeňme: Čteme, kterak l.P.1376 Lupold Starš, kníže rakouské, v městě Bazilí s mnohými knížaty a pány pozvanými v rozličných turnajích a rozpustilých kratochvílích na placu před kostelem masopust držel. V tom vznikla bouřka hrozná, právě dopuštěním božským, nevěděli skůro odkud a skrze koho. V kteréžto bouřce na tom placu několik pánů, zvlášť jejich služebníků zhynulo a páni někteří velicí od chasy městské zbouřené do vězení vzati byli, Lupold pak sotva z města přes řeku Rejn se dostal.«
»V městě Mediolanu nějaký kazatel na kázání žehral na lidi, kteří se v larvy přetvořují a z sebe mrzuté potvory činí. I slyše to jeden mládenec v 26.letech stáří, takovým slovům se posmíval a porouhal, a to všecko v žert obracel, a hned potom nastávající noci umřel a jitra nedočekal.«58)
»Léta 1570 o masopustě dvé hrabat, Eberhart z Hohenlaw a Jiří z Tubinku, s některými pány připravivše se z kratochvíle v mumraj do šatuov, z koudele a smoly udělaných, skrze nerozšafnost služebníka, kterýž fakuli nesa, šaty na jednom zapálil, bídně a žalostivě uhořeli; neb ani vody míti tu nemohli, a když jeden druhému spomoci a oheň udusiti chtěl, sám také od něho se zapálil.«61) - Na pomluvu, že snad tyto příklady, cizích zemí se týkající, uvádíme, podotýkáme, že by jistě čeští kazatelé jich neuvozovali, kdyby také v Čechách podobné rozpustilosti masopustní nebývali zahnízděny. Tomu ostatně svědčí podobné zjevy, jež v Čechách dopuštěním Božím se udály. R. 1526 »v pondělí masopustní mezi 12. hodinou na mnoha místech jek a zvučení bylo u Hory a na Kaňku zemětřesení takové, že havíři z dolův vzhůru utíkali a ven lézti musili. To se dálo i v jiných městech, jako v Přelouči, v Bydžově, v Janovicích, že kotoučové ze skla vyskakovali. Té hodina na Moravě v městečku Rejhradě - zpráva jde - že hrom udeřil na věž a urazil kus zvonu, z rathouza také vížku se zvoncem dolů stazil.«62) Hrozné věci děli se také prý o masopustě r.1576 »v neděli okolo nešporu. Strhlo se veliké povětří, že na mnoha místech veliké škody zdělalo a u Čestnína pana Slavatova - nějaká Šafránková ze vsi podolí a jiní lidé - když se to pověří strhlo, viděli v něm zlé duchy, jakoby na třech kočích jeli a minuvše zámku, že se dali k samému vovčínu a jej od předku zhůru vyzdvihli a na druhou stranu převrhli, že toliko, kde prve byl, místo zůstalo. Pro ohavné hříchy Bůh pokuty na lidi a jejich věci dopouštěti ráčí.«63) Málo si k srdci připouštěli o masopustě rozveselení praotcové výstražných slov posvátně roznícených kněží, kteří sami nepěkně se řídili mravoukou, na kazatelně o masopustě hlásanou. V úterý masopustní rozproudila se nejbujnější rozpustilosť... I vrchnosť, která jinak těžkými robotami lid sužovala, dopřávala jemu trochu oddechu a zábavy. Pan Jan z Perštýna dovolil r.1536 občanům Landškrounským a privilegiem potvrdil, že v úterý masopustní smějí v lese městském libovolně zvěř loviti.64) Chebští řezníci a soukenníci zase za udatnosť dostali od senátu povolení a zvláštní privilegium, že v úterý masopustní smějí zvláštní tance a veselosti provozovati.65)
Domníváme se, že na konec masopustu slavil se obřad, dosud známý, aneb aspoň jemu podobný - totiž pochování Bacchusa. Jistě toho netvrdíme, ale zdá se, že bylo tomu tak. Podnes (jak na svém místě bude pověděno) před pohřbem Bacchusa děje se jakýs takýs soud nad ním, že byl hříšný, že natropil mnoho nešlechetností a pod. Žena jeho zase naříká, že muže jí pochovají atd. Cosi podobného vyznívá z pověsti od Rvačovského o »Masopustovi«, kde na konec také děje se s ním soud. Obě strany, Masopust i jeho soupeř Quadragesima, přibírají si advokátyžertovných jmen (Marcipán, Svítek, Paštéta, Suchánek z Chudobic, Stuchlík z Hladomře a pod.)- a tito s komickou vážností hájí řečí, z níž vane řízná laškovnosť a dosti neomalený vtip mluvy obecné, svých svěřenců... Konec konců jest, že Masopust umře a mluví se o jeho pohřbu v Averně... K tomu přidán žertovný obrázek, jak nesou máry, na nich kostky, karty, korbel a postavy s usměvavou, žertovnou tváří kolem veliké konvice...
Rvačovský podává66) důkladný popis, jakou má podobu Bacchus, »pán ožralců«. Kromě slov příliš drastických dovídáme se, že byl rohatý, že jsou jeho tavaryši střeštěnci, skopci, lvi,kozel a jiní spotvoření. Poznali jsme však také »kontrfekt královny masopustní, Ebrietas nazvané«67) - a proto soudili jakýchsi ustálených obřadech na konci masopustu. Zdá se, že přestrojená mládež, chtíc obveselovati jiné, naučila se místo ledabylých, nahodilých vtipů souvislé svéně dramatické.
Dačický byl milovníkem všech veselostí, tedy i masopustních, a vylíčil věrnou charakteristikou do podrobna,, jak se slavily za jeho doby dni masopustní. Napsal totiž hru masopustní, »tragédii o masopustu.« Chceme zde pokud možno - podati obsah této hry, ježto jiné, positivní a tak důkladné zprávy o slavení ostatků masopustních nemáme. Název hry:

»Tragedie masopusta, jenž se v světě páše zhusta, tuto se vám vypisuje - marnosť nad marností sluje, mnohé lidi zavozuje!«
Osoby hned poznáme. Děj se koná nejspíše v některé krčmě Kutnohorské, kde pan Dačický tak rád popíjel. Bacchus a družina jeho se těší, že nastává masopust. Tovaryšstvo rádo prý jej uhlídá, s radostí přivítá:

Však na něj juž rok čekáme,
velikou chuť k němu máme

Bacchus honosí se přátelstvím pana Masopusta. »Jestliť on blízký jeho přítel ...«

Námť jest se o to starati,
ve všem se mu povolovati
s ním se obveselovati.

Pan ouřadník dodává, že musí Masopust blázny míti, bez těch že to býti nemůže. Kde se vzala, tu se vzala paní Venuše a poroučí si, co všecko se má zaříditi; ráda by měla zvláště veselou muziku.»Paní Venus«:

Též bez muziky nebude,
kde se neskáče, nehude.

Přijdou prý panny, paní a mládenci, zvala je dnes na masopust. Pan ouředník slibuje, že to všecko opatří:

Papež nám to osvobodil,
k tomu masopusta stvořil;
Jezte, tancujte a píte,
v půst se dosti natrápíte!

Zatím přichází mezi masopustníky »pan opat«, »pan purgmistr«, »pan Povolil«, »pan Svoboda« a jiní občané. Také dlouho očekávaný Masopust vstupuje a ohlašuje se chlubnou řečí:

Já Masopust, všech bláznův pán,
dal jsem se najít volně k vám.
Nebuduť mezi vámi sám,
Bacchusa já také dobře znám.

Bacchus i tovaryšstvo vítají vzácného pána a slibují, že mu vše po vůli se stane. Bacchus jakožto hajtman rozjařených masopustníků, plní povinnosti svého velitelského úřadu:

Kdepak jsou ti bubeníci,
trubači a varhaníci,
též kejdači a pískači,
ať sedláci také skáčí.
Netřebať tu pobožností, dobrých mravův ani ctností.
Přijde-li pak který z nich sem,
vystrčte jej po hlavě ven ...
Nechť pak kněží, jak chtí, lají
však sami čistě bumbají,
sobě nezapovídají
jiné pak vždycky kárají.

Veselí počíná ... nejdříve se hoduje ... Bacchus vyzívá bratra Masopusta, aby se posadil:

Panny, paní vedle něho,
nespoučtějte se juž jeho.
Také vy, pane opate,
odložtež té kápě svaté...

Po řízné, až skoro čpavé odpovědi světáckého opata vyzývá Bacchus pana purgmistra, aby se »bystře také zasadil a nechal práva na straně...« Je zde prý »pan Svoboda« a na práva se tedy nedbá. Pan purgmistr také prý »o ně nestojí a hodovat se strojí«:

Pro mě vy veseli buďte,
třebas i někoho stluče.

Pan Povolil ochotně svoluje, to že teprve ještě všecko přijde, až později:

I to můž´ být - a nejprv vás;
jest k tomu ještě hojný čas.
Masopust jest také pro vás -
jakýž jest beze rvabí kvas!?

Přicházejí »páni dvořani« a s nimi »pěkné madony«. Paní Venuše důvěrně se k nim tulí ... Přišel i Grobian »a jakž se posadil, dvě sklenice rozrazil«. Tropil nezbedné věci a připíjel panu Svobodě, »že na žádného nic nedbá, když pana Troupa s sebou má.« Tento s hurtem přikvačí:

Ho, ho, ho, ho, páni hosté,
kteříž pak koliv zde jste,
žeť já také býti musím,
s vámi masopust okvasím,
pan Grobian mne s sebou vzal ...
Že jsem blázen, k tomu se znám,
však pak jím nejsem v světě sám,
z vás také bláznův nadělám.

Vybízí k tanci, aby »běhali od stěny k stěně, skákali«. Také pan opat by si rád zatancoval; nedovede odolati vábivým slovům volajícího blázna. Vybízí k tanci Havla, Janka, Johanku z Kaňku, Marjánku, Saličku, Alínu, Martu ... Laškovnými, trochu nám ostrými slovy tepe pannu Kačku, Keruši, Lídu, tetku a jiné, proč nedají se do tance... Zatím pan opat »velmi touží« po jedné z madon, rád by s ní tancoval. To pozoruje její »dvořan« a nemálo se na opata durdí... Za všeobecného jásotu jdou do síně »mumraje«.

Před nimi pěkně hudou...
Karty, kostky s sebou nesou,-
zakuklení čerti kdo jsou?
Jistě ňátcí páni mladí! - - -

Náhlý šumot... Co se děje? - Přiběhla »bláznice« a zvěstuje novinu, že pan opat klečí před pannou Benignou a žádá ji za taneček... Vzniká rozbroj.»Pan hospodář« chlácholí sápající se na sebe. Za to chce od opata »zpropitného«. - Nastává krise. Masopust shání se po »tejné své radě«, panu Svádovi...Nedomluvil - blíží se pan Sváda se Šarvátkou. Přitočí se hned ku »panu Hynkovi« a dráždí:

Pohleď tamto, pane Hynku,
derou se na tvou Alinku!

Zdeněk prý jí něco přišeptává, laškuje,

prvně se s ní divně točil
dvakrát tě v tanci přeskočil...

Ještě více rozněcuje vášeň Hynkovu »pan Hněv«. V tom »Hynek dal baňku Zdeňkovi« a již vše tasí »kordy«. »Připlichtil« se ještě pan Mars, pan Nesmířil - již se mackují a tepou. Jedni hájí Hynka, druzí odpírají se Zdeňkem... Také pan purgmistr, jenž stál při Zdeňkovi, utržil si několik slíbených, nehorázných ran.-
V takové vřavě zjeví se Satan a děkuje za tak hojný lov »panu Masopustovi věrnému«, »Bacchusovi věrnému«, panu Svádě, Marsovi a ostatním.

Jakýž by to masopust byl,
kdybych já při tom nebyl,
a někoho nezabili,
darmo by masopust strojili.

Vyzývá pak Masopusta a jeho bujnou čeládku, aby se sním vydali do Itálie »na papežské posvícení«. Hůře děje se s ubohými, kteří při rvačce v krčmě zůstali. Zjeví se jim smrť a moudře jim řeční o následcích nemírného kvasu masopustního... Tak se seprali, stloukli a několik do smrti ubili. Přidán ještě jakýs takýs epilog. kde »pokoj žaluje na Masopusta a jeho dvořany«, jak hrozně masopust okvasili, a končí nábožným rozjímáním o pohanském původu bezbožného masopustu.

Tím pověděli jsme obsah Dačického hry, kterouž nám přibyl vzácný a pěkný příspěvek ku poznání, jak slavili Čechové masopust v XVI. a na začátku XVII. stol. Snad mimoděk namane se otázka, byla-li komedie Dačického na jevišti provozována, či-li nic, aneb zda měli vůbec Čechové podobné hry masopustní, jako jiní národové, zvláště Němci, u nichž o tom napsána celá literatura a celé vědecké hádky o původu a významu her masopustních.
Čechové měli také svoje masopustní hry divadelní. Žáci totiž po známém zvyku chodili koledou o vánocích, a zvláště o masopustě kynula jim hojná žeň. Zajímavým kulturním zjevem jest, že podal roku 1596 David Origines suplikací obecním starším města Jaroměře, aby místo zrušených koled dávaly se žákům peníze - a sice kromě »jarmakáles, dušičkáles, hromničkáles, sobotáles« - také podivně znějící našemu uchu »masopustáles«.69)
Přes to přese všecko žáci stále na koledu o masopustě chodili a aby si hodně dárků vyžebrali, po venkově jaksi kočujíce, zvláštní hry divadelní provozovali, ač i v městě byla oblíbena jejich masopustní divadla. Někdy dalo jim to práce, než povolení si k tomu opatřili. Roku 1535 chtělo několik studentův a bakalářů hráti o masopustě Plautova »Chvastavého vojína« Miles gloriolus. »Mistři nemohli se dohodnouti o povolení ke hře v některé koleji, pročež se ochotníci obrátili k purkmistrovi Nov. města Pražského, Jakubovi Strnadovi, a ten jim propůjčil radní síň Novoměstskou.« Měli však z toho nemilé opletačky, které jim nastrojili Staroměstští, na občany Nov. města nevražíce.70)
Také Jezuité dovedli vyhověti posavadnímu zvyku a strojívali o masopustě nákladnou, bohatou úpravou lákající divadelní hru. O masopustě, dne 15. února 1560 hráli jejich svěřenci hru »O boji těla s duchem« na nádvoří Klementinském.71)
Jedna podobná hra, kterou studenti, dárky žebrajíce, na venkově provozovali, zachovala se nám a otiskl jí J. Jireček ve »Staroč. divadelních hrách«. 72) Skladatel jest neznámý. Hra sama jest plna cenných zpráv, vyniká mluvou prostonárodní, a zvláště vybrali jsme si z ní mnoho kulturního. Jungmann nazývá ji »Komedie masopustní«, J. Jireček pojmenoval ji »Sedlský masopust«. Hojné latinské a české přípisky svědčí 73) o tom, že skutečně hra tato byla na jevišti provozována. Sborník, v němž zachována tato hra, byl jaksi příruční, pomocnou. V prologu omlouvá žák:

Vím, že ráčíte znáti,
co chce masopust konati,
v němž kratochvíl v zdvořilosti
děje se lidem k libosti.
Panstvo turnaje provodí,
muži silní kolby svodí,
morx, peichtšul, i těm podobné,
dějí se v něm věci divné.
V mumraj, v skocích, tancem divných
vedou lidé vášní svých štrych.

Tím zároveň podali jsme opět příspěveček k slavení masopustu v XVI. věku. Kolby tedy dosud nevymizely a cizácké mravy masopustní vtíraly se víc a více, jak z názvů morx, peichtšul soudíme.

Ve hře »Sedlský masopust« líčeny zálety ženílků vesnických a čtveračivost chytrých žen. Celkem podobají se mnohé scény hře Dačického. S osob budiž dovoleno uvésti »Arnošta, mokrého pole probošta«, Havla, Vávru, Valenntu z Křivokrhanic, Brože, dobrodružného Kerharta. S těmito čtveračí selky Kmochna, Kerna, Bětka, Klaruše, Jožička a pod.
Z »Epilogu« poznáváme, že hráli toto divadlo žáci, aby si něco vyžebrali:
Děkujem milostem vašim,
že jste nzhrdali, našim
těm kustuom se podívali.
Ten čas to chce, račte znáti,
aby každý kratochvíle
našel masopustní chvíle,
nižší pak se k boji maje,
mnohý se zdá rekem býti.

Prosí po té za odpuštěnou, jestli»koho pod nos trefili«, a zároveň, až zase za rok o masopustě přijdou, aby jim přízeň svou posluchači věnovali:

K nám, prosím, mějte své zření,
fedrujíce nás v štědrosti,
pro dokázání milosti,
již k umění liternímu
vždycky máte svobodnému.
Již jdůc od vás, žehnáme vás,
bohdá se v rok shledáme zas.
Buoh rač nás všecky žehnati
a v šťastném zdraví zachovati.

Konečně masopust uplynul... Jen ještě na rozloučenou dávají odcházejícím přátelům »masopustní vejslužky«.63)
Jako se vesele slavil masopust v Čechách, tak světil se i na Moravě, jak o tom píše Rvačovský v předml. l.c. E. Podobně na Slovensku horlí roku 1590 církevní synoda proti masopustním bujnostem: 75) »Na rusadlnie sviatky podle starieho obyčeje králóv stavěti, tance vyvázeti, fašandy se skalívati, do starie kožuchy se obtáčeti... hned na krátce pod čtrafáním zakázáno bude.«76)

Přistupujeme ku líčení masopustu ve stol. XVII. Chatrné pozlátko, po němž byla nazývána doba několika posledních desítiletí XVI. a začátek XVII. století před katastrofou Bělohorskou »zlatým věkem«, bledne, čím dále a zevrubněji poznáváme náboženské a společenské poměry tehdejší, tím více. Nebylť věk ten tak povznesený a ideální, jak by se zdálo, vynikal mnohými slabostmi, vadami, jež padají na vrub jednak tehdejšího indiferentismu náboženského, jednak proti tomu pověrčivého pobožnůstkářství některých blouznílků, avšak nejvíce na vrub rozmařilého užívání hojných statků pozemských, jimiž Čechy tehdejší oplývaly. Masopustní bujnosti ovšem nevymizely, ač-li se ještě více nerozmohly... Nedivme se dvořanům císaře Rudolfa II., kteří reptali, že císař nechce z Plzně aspoň na masopust do Prahy se podívati.77)
Touží na masopustníky »s Bacchusem rozpustilé« Jiří Dikastes77) že »mravů pohanských následují ». «Kvasy strojíme«- volá v posvátném rozhorlení Šeb. Scipio Plzeňský79)- »masopust držíme a všelijaké rozpustilosti volnou a dlouhou uzdu pouštíme... Více se toho v našem Masopustě80) nalézá, nežli v písmě čte.«-
Divně, předivně slavili ve »zlatém věku« masopust. Dovolíme si podati charakteristickou drobnomalbu z doby té a abychom pelu pravdivosti nesetřeli vlastními přídavky - chcemeť psáti a líčiti pouze prameny zajištěnou skutečnosť - uvádíme slova očitého svědka, pověstného dobrodruha Bassompierra.81) Popisuje, jak trávil r. 1604 v Praze masopust.

»Žili jsme o masopustě velmi vesele při neustálých slavnostech a hostinách... Proskovský, nejvyšší štolba, bral si bohatou ženu. Ruesswurm a já byli pozváni na svatbu, a chtěli jsme při tom v maškarách a krásných šatech na koních měsrem jeti. Bylo nás v maškaře osm, první byli Ruesswurm a já, za námi jeli nejstarší z Walsštejna a Vchynský, pak Harrach a Černín, oba komoří císařství, a poslední byli mladý Šomberk s hrabětem Wolfem z Mansfelda. Když jsme okolo radnice Staroměstské jeli, přistoupili někteří strážníci a řekli Ruesswurmovi i mně po slovansku, že císař zapověděl v maškarách táhnouti po městě, načež jsme neodpověděli, než že nerozumíme po slovansku.« Strážníci je pustili, ale při návratu zatáhli jim ulici řetězy. Strhla se šarvátka... Po krátkém odporu odvedli všecky do radnice kromě Ruesswurma a Bassompierra. Ruesswurm bráně se strážníkům, poranil jednoho z ich. »Nyní vyhrnulo se více než dvě stě strážníků na nás, my však oba vytáhli své kordy,... oni udečovali nás kopištěm svých partizán silně do boku a na ramena, až soudce městský vystoupil a pozvedl práva svého, kterémuž též říkají Regimentsstock. Na to strážníci pustili své partizány k zemi. Ruesswurm, jenž zákon znal, hodil též kord svůj na zem a velel mi, abych svůj také zahodil, což jsem učinil, sice by mne byli vyhlásili za buřiče proti císaři.« Bassompierre prozradil, kdo jsou. »Tu se rychtář velice vymlouval. Ruesswurm, jenž se mrzel, že jsem jej jmenoval, vida, že si více nepomůže, sňal v zlosti škrabošku a vyhrožoval rychtáři a strážníkům, že si na ně bude stěžovati u císaře a u kancléře... Hleděli jej, jak jen mohli, uchlácholiti, on byl příliš stlučen a já též. Vydali nám naše tovaryše, šťastnější než my, neb jsou z toho vyšli bez úrazu, jen s pouhou bázní. I táhli jsme nazpět. Věčer pak, jako kdyby se nic nebylo stalo, navrátili jsme se k veselce...« Ruesswurm druhého dne žaloval kancléři na strážníky a přese všechnu prosbu žen jejich bylo více než 150 zavřeno. »Dal je bez ohledu na krutou zimu čtrnácte dní v žaláři držeti, kdež dva z nich umřeli. Konečně dosáhl jsem toho s velikou nesnází, že propuštěni byli. Několik dní na to byla krásná zábava s dámami nejvyššího kancléře, kdež jsme tancovali malý balet, který se líbil, poněvadž to bylo v Čechách, kde něco takového ještě netancují... Nyní jest sice v městech Pražských již nový kalendář v obyčeji, ale na venku, mezi husity, se o něj nedbá, takže masopust, když v Praze již ukončen, venku o deset dní déle trvá. Purkrabě Karlštejnský pozval nás, Ruesswurma a mne, se dvěma jinými pány, Slavatou a Kolovratem, na masopust na Karlův Týn, kamž se množství paní a pánů očekávalo; ihned jeli jsme o našem popelci tam, posadivše se všichni čtyři, kteří jsme byli čtyři milovníci čtyř dcer purkraběte, v společný vůz... Nalezli jsme tam více než dvacet dam, mezi nimiž mnohá velmi krásná byla... a mohu říci, že jsem v celém živobytí nepřežil deset dní příjemnějších a lépe žádných neužil, než těchto. Byla to nepřetržená slavnosť, vždy při tabuli, nebo na bále, nebo při jiné, lepší zábavě.- Konečně, když bylo po masopustě, vrátili jsme se do Prahy.«
Nepěkné to svědectví panstvu českému, jež s cizáky vydávalo se o masopustě, i jindy v nezřízenou, nebývalou bujnosť. Co nestropil o masopustě r.1612 pan Ludvík Bezdružický z Kolovrat! - »Poslán jest Matěj Krokvinovský, farář Trojovský, od Viktorina Hradeckého, kollatora svého. Když ty věci (proč přišel) vyřízeny byly, tu Ludvík mu ze zámku Týneckého jíti nedal a jej u večeře zdržel. Při tom mu připíjeli »wilkum« a kněz Matěj pil také, až usnul. Tuť dovolil Ludvík přítomným hostem, že knězi nočního času bradu nůžkami ostříhali, a když na zemi se povaliv, přece spal, oholili mu bradu a tak jej zohyzdiil. Kněz Matěj pohnal proto Ludvíka do soudu zemského,... že jeho úřad apoštolský zlehčil.«82)
Přiblížili jsme se k osudnému r.1620! Trpkou pravdu hlásá nám výrok Dačického, jenž vyčítaje83) téhož roku celou řadu svatebních veselí, jakož i rok 1621, dodává:»TAK SE PŘEDCE ŽENILI, VDÁVALI, VESELÍ JSOUC PILI, HODOVALI, NA ZÁHUBU VLASTI SVÉ NIC NEDBALI, JEDNI DRUHÉ, JAK MOHLI, OBÍRALI, MNOZÍ K NEPŘÁTELŮM PŘESTUPOVALI, CHUDÍ K BOHU ÚPĚLI A VOLALI«
Zdá se, že souvisí s hlučnými radovánkami, jež noví páni ve vlasti zbylých Čechů skvostně strojili, tak mnohá buře selská po roku 1621. Kromě jiných právě při času masopustním roku 1628 pozdvihli se poddaní okolo Opočna, Nového města, jak Beckovský více o tom vypravuje.84)

Šest let potom(r.1634) slaven zlopověstný masopust v Chebě, jenž po veselém kvasu skončil smrtí Waldsteinovou a jeho přátel.85)
Zubožený lid nedbaje hrobové mdloby, jež se plížila s tolika strastmi víc a více, veselil se jen hlučně a oddával se masopustním radovánkám. Zuzana Černínová píše 21. února roku 1651 v masopustní úterý: »Já jsem na konec masopustu jen sama doma, do žádné veselosti mi nic není.«86)- Než přejdeme k stol. XVII., jest nám se ještě zmíniti pro celek o pranostice, kterou uvádí Partlicius ve svém »Kal. hospod. každoročním«, r.1617:87) »Svítí-li prý pěkně slunce o masopustě, bude pěkná pšenice a žito podzimní. A jiní praví:Jaký jest masopustní outerý, taková bude veliká noc. Bude-li v outeý masopustní aneb v středu vítr aneb vicher, tehdy celý půst větrný bude.«
Zpráv o masopustě ze stol XVII. dobrali jsme se poskrovnu, jak ani jinak možno není v tomto věku mdloby, kdy česká kniha, jež ba si všímala mravů a zvyků opovrhovaného lidu, jest řídkou vzácností. Něco málo uchovalo se v kázáních církevních. Zprávy takové však rozplývají se ve chvastavou, duchamornou rozvláčnosť, plnou makaronismu a mluvy na dobro pokažené.
Místo jiných, kratinkých uvedeme slova kazatele Píseckého, Boh. Bílovského.88) Podává »historický« význam masopustu. »Eva držela masopust v ráji, do maškary za masopustníka se přestrojil pekelný rarášek. Vzal na sebe larvu hada, namlouval kalána malíře - zrak« (Atd. na str.151.) - »Chtěla sobě masopust a při masopustu svadbu učiniti Putyfara, komorníka Faraonova manželka.« (Více str.152.)- »Vyšla jednou na procházku a z procházky na masopust Dia, dcera Lye.«89)
Poroba na těle i na duchu mořila lid český, ale stále přece o masopustě snažil se toho všeho zapomenouti v nesmírných veselostech. »Ozdobené, vyšperkované děvečky, v drahé šaty oblečení muži, krásní mládenci z obouch stran pěkní« požívají »koblihy, šišky« a jiná jídla, pijí pivo, víno (149,150). »Bratři z mokré čtvrti...«90) »pijí až do večera, kořalkou hoří, pivem zapáchají« (160). - »Jak v domě, tak i na ulici rozléhají se hanebné písně, ošklivé v hospodách zpěvy, špinavá slova a smradlavé řeči.« (Více 158.)

»Celé dni a noci v hospodách sedí, kdo víc vyžere, se zakládají (160). Muzikanti hrají »«na housle, šmytec, buben, píšťalku... nejkunštovnější baleti, nejlíbeznější minue francouzské, špaňhelské a co já vím« - a mládež chutě dá se do tance. Ba mmnohá, jinak »moudrá a krásná slečenka« spěchá do kola tanečníků (160-164). Že byly o masopustě »maškary« v larvách, svědčí ona narážka, že »do maškary za masopustníka přestrojil se rarášek«.
Z masopustních veselostí, tancův a přestrojování se vyvinuly zvláštní masopustní zábavy - reduty. První v Čechách byla pořádána r.1752 v Pražském pivováře »u Kleplotu«91). Účastníci se jí směli - pouze vznešení páni, šlechta, stav panský a rytířský, královští radové a vyšší důstpjnictvo. Později dovoleno zvláštním reskriptem, že kromě šlechticů mohou do reduty jíti také ti, kteří se těšili »bezúhonným mravům a dobré pověsti, aniž zabývali se prostou živností občanskou«.
Šlechtici a vznešení páni tancovali a bavili se na »výsadní redutě«. Zatím prostí občané slavili masopust v »tančírnách« jiných hostinců. Vydán proto r.1766 rozkaz, aby »všichni hostinčí již o jedenácté hodině tančírny zavírali«, ježto se totiž tím návštěva plesů výsadních zmenšovala. Z toho vznikaly hádky mezi podnikatelem redut Václavem z Friedenberka a jinými hostinskými, až dovoleno i širšímu obecenstvu účastniti se redut.
Dospěli jsme k tomuto století... Při krbu v nizounkých chatách venkovských s českými písněmi a pohádkami přese všechnu pohromu zlých časů zachoavlo národní podání české masopustní zvyky. Nejsou snad všecky a nejsou jistě v původní podobě, ale proto nehleďme na ně okem podezřívavým. Samy jen tak ledabylo z čista jasna z nebe spadnouti nemohly... Původ jejich jest z dob minulých, starých, a poznáme, že celkem shodují se se zprávami starými o českém masopustě.
Rozmanité obřady dějí se obačejně až poslední tři dni masopustní. Ale Krolmus připomíná92) již 14 dní před koncem masopustu slavnosť »Šedivku« čili »Šejdavku« při dopřádání lnu a koudele. Panny prý častují »mládence koláči, pletenci, koblihami, marcipánem, jablky, slivovicí, rosolkou« atd.
Nastávají ostatky masopustní... Hned časně ráno v neděli před východem slunce sedají děvčata na psí boudu a předou, aby po celý rok dobře předla. Děvečka sedá si zase pod stůl, aby dobytek po celý rok tučněl.93)
Jídla a pití jest o masopustě všude dost. Krmili dlouho »krmníka«, aby si na něm o masopustě pochutnali... Setkáváme se také se starými známými - s koblihami, šiškami. Kromě nich uvádí Krolmus,94) že »na Litoměřicku a Boleslavsku v obyčeji mají požívati babky, kulaté a čtyřhranné, z běle a podběle dělané buchtičky, Boží milosti, z mouky bílé, vejci zadělané a na sádle neb másle, spůsobu troj- neb čtyřhranného, pečené, dále uzeniny s vařbuchtami«. Cutě zazpívají si masopustní hodovníci:
Masopust držíme
nic se nevadíme
pospolu:
proč bychom se hádali,
když jsme se tak hledali
poznovu!
V dobré jsme se sešli,
rádi jsme se našli
pospolu:
dřív než se rozejdem,
ještě sobě připijem
poznovu! . . . . . . Erben, 48.
Asi podobně prozpěvují na Slovensku, ač se zdá, že píseň původu umělého:
Všecci ludia sa radujú v fašangové časy,
jedni pijú, druhý jedia za stolom klobásy,
tito rebra a slaninu, tamti krapne pražia,
takové i jiné věci na fašangy jedia.
Víno, pivo a pálenuo sobe popíjajú,
potom sa do veselého krepčenia dajú.
Treba jaka stará baba vyschlá jako trieska,
byť byla jako sopůch čierná, poskočí si dneska:
aby jej konope
nariastly vysoke!. . . . . Kollár, II., 69.
U nás máme podobnou pověru. »Jak vysoko prý holka o masopustě skáče, tak vysoko bude míti len.«95)
Masopustu na mále - a mnohá panna, která se těšila, že přijde »pod čepeček«, zůstala zase pannou. Nezdvořilí hoši čeští vysmívají se jim:
Už je toho masopustu
na mále, na mále,
kam pak my ty stary panny
prodáme, prodáme?
Prodáme je Velvarskýmu
biřici, biřici,
aby jimi vydlažďoval
silnici, silnici . . . . . . Erben, 48.
V různých krajích ujaly se různé masopustní obřady. Na Slovensku chodí mládež s rožněm. V každém domě zapíchnou jej do stropu či povalu, točí se a zpívají:
Fašanky, turice, veliká noc přijde,
kdo nemá kožucha, zima mu bude.
A tam hore na komore
mačky sa vám na slanině.
Choďte si jich zohnať
a nám kus odrezať;
ak sa máte porezať,
puojdeme si sami odrezať.
Hopsa, chlape, do povaly.
abyste vysoké konope mali.
Po těchto slovech vyskočí. Hospodyně dávají jim slaninu a pod. Koll. II.68,69. - V městě Zvoleni řezničtí tovaryši strhují hlavu živé huse, na provaze mezi dvěma stromy uvázané, se zvláštními obřady.96)
Tomuto zvyku podobá se stínání kohouta o masopustě v některých českých krajinách, jak se známou důkladností líčí Krolmus (I.410). V Budějovicku o masopustě o svatbách také stínají červenou červenou čepičkou a pláštíkem vyšňořeného kohouta. Jinde o masopustě na vyzdobené šibenici jej pověsí.97)
V Domažlicku98) obřadů s kohoutem nemají, za to chodí s »voračkou«.
Na některých místech platí na konci masopustu děvušky hochům za roztrhání obuvi při tanci šiškami, uzeninou, hnětynkami.99) Jinde si děvčata sama volí tanečníky a za to jim platí hudbu a pivo. Peníze vybírají tak, že hoch vezme k tanci děvče a prostřed síně před hudebníky se postaví, a když zaplatila, tančí dále.100) V některých zase krajinách děvče v úterý masopustní peče dobré, křehké pečivo a dává je svému milému, který jí pivo po tanci nese na pochoutku.101)
Podstatou masopustních zábav jsou »maškarádi«. S rozpustilým jásotem, hudbou prohánějí se po ulicích, po návsi. Jiní kupí se v průvod, v němž obyčejně medvěd s obráceným kožichem nebo ovinutý hrachovinami, starý žid s rancem, děti strašící, cikán, kominík a podobné karikatury mívají historické právo. Po cestě škádlí kde koho. Před stavením muzikanti se zozestoupnou v kolo a spustí skočnou:
Koupil sedlák selce boty
tolar za ně dal,
selka mu je sešmatlala
on se do ní dal.
Dal se do ní z čista jasna,
hrozil sekyrkou:
dostanete maškarádi,
koblih s metynkou.
Hospodář je pobídne, aby vešli do světnice. Vejdou a zatancují s hospodyní a děvčaty. Za to pak jsou častováni pivem, kořalkou a pod. Hospodyně utrhují medvědovi kousek hrachovin a dávají husám do hnízd, když nasazují, aby prý dobře seděly. Potom jdou do hospody, kdež tancují do půlnoci. Pochovávají pak »masopust« nebo »Bachusa«. Bývá to buď vycpaný hastroš ze slámy nebo živý člověk, pitvorně oblečený. Připravuje se k smrti. Žena jeho (převlečený mužský) hořekuje, pláče žalostně; kněz na rychlo oděný rozedranou košilí (místo rochetky) vyčítá mu, že »jen vodu pil, od té že zvodnatěl. Kdyby pivo pil, že by dlouho žil« - a podobné výplody rozjařené mysli masopustníků ... Konečně mu odzpívají rozpustilé reguiem a s velikým pláčem pochovávají, buď na mrviště nebo do jámy kamsi jej zahodíce.
Masopust, jak jsme jej posud líčili, slaví se nejvíce na venkově. V městech politické úřady omezily masopustní veselosti, aneb daly jim jiný ráz. - Jako Dačický ve své »tragedii masopusta« zachoval nám věrný kulturní obrázek, jak za jeho doby masopust se slavíval, tak zase v nové době napsal J.K.Tyl »Masopust. Kukátko, postavené v hluku a tísni Pražského života« 102)
Mohli bychom se dobrati jiných zpráv o slavení masopustu v městě, ale tak bujarým humorem a říznou satirou nikdo toho nenakreslil jako Tyl. Uvádí nás z ulice do plesu společenského, domácího i do reduty. Pěkně kreslí masopustní radovánky a jejich následky. Zbývá nám ještě, abychom připojili, že masopust se svými plesy rázu českého nemálo přispěl na začátku tohoto století ku probuzení vznešenější, cizotou nasáklé třídy obyvatelstva městského, zvláště nečetných dívek a žen, jež chtíce tancovati a baviti se, šly do zábav, českými vlastenci o masopustě pořádaných, a tak zvykaly české řeči. V srdci zbaveném nechuti proti všemu, co českého, vzklíčilo poupě lásky k vlasti...
První takový »český bál«, dne 5.února 1840 v Konviktě pořádaný, působil výborům Tylovi, Pichlovi, Filípkovi a Rubešovi nemálo nesnází. Z matičky Prahy šířily se české masopustní bály na venkov a v mnohých probudilých městech po vzoru Pražském pořádán také »bál český«.
Z takových a podobných masopustních plesů vyvinula se pak »Národní beseda«, jež mnoho působila v národním životě českém... V letech šedesátých přičiněním několika členů jarého »Sokola« Pražského vznikly dosus oblíbené a pro Čechy jaksi rázovité masopustní plesy maškarní nazvané »Šibřinky«

S masopustem těsně souvisí »škaredá« nebo »popeleční středa«. Dle Krolmusa mládež po udělení popelce vede ženy a panny rovnou do hospody, kde pokračují ve včerejších slavnostech. Což prý ono staré přísloví potvrzuje:
Na škaredou středu
nerada předu,
ráda spím,
a což jest dobrého,
všecko sním.
V Krkonošsku na popeleční středu teprve pochovávají masopust, »basu beze strun, prostěradlem ovinutou« za smutných, žalostných zvuků hudby a líčeného pláče. V Liberecku zase na popeleční středu »hledají se svítilnami masopust«.
13) Sborn.Histor.1886,229. J.Husi sebr.spisy české.Vyd.Erben I.,302.
14) Obšírně o tom Květy,1869, 52.,53. Binterim,Gesch.d.Concilien.Bd.II.137.Alzog,Handbuch d.Kirchengeschichte,I.,845,846. Obřady podobné, církví dovolené, líčí Caeremonialis MS.Eccles.Vivar.,1365,fol.153. Slavnosť ta nazývána Festum hypodiaconorum, la fete des Sousdiacres, posměšně také des saouls diacres, t.j. slavnosť opilých jáhnů.
15) Letop.čeští, str.114.
16) Děje n.č.III.,2.,301.
17) Rukopis univ.knih.zdejší,sign.7H18.,fol.35.,36. Srv.J.Truhlář,Listy fil.1878, kde na str.227-231.zpráva o témž rukopisu.
18) A.Sedláček, Sborník klubu histor.,1883,114.
19) Velesl.Kal.Histor.-Herold,Mal.cesty po Praze,I.,272.
20) Letop.č.212.,213.
21) Rukopis knih.ryt.Neuberka,Contin.Benešií,109. 22) Postilla,1557,fol.63.
23) Srv. o témž zvyku Dvorský. Pam.žen č.,397.
24) Trojan z Oskořína, Živ.poctivý,1596,173.
25) Potv. drak Apokal.,1538.,236
26) Dvorský, Zuz.Černínova,1886,274.
27) Týž,Pam. žen,368.,369.
28) Týž,Česká Včela,1866,č.17.
29) Letop.č.,285.
30) Bartoš. kron.,vyd.Erben,17.Letop.č.,454.Velesl.Kal.Hist.,32.,33.Pal.,V.,2.
31) Herold, Mal.cesty,II.,244.,445.
32) Dra.A.Rezka vyd.Beckovského,I.,286.,287.Herold,l.c.,I.,53.,54.
33) A. Sedláček, Hrady a zámky,I.,45.
34) Vyd.Veleslavín 1587; tamže 155.-160. o soudě masopustním.
35) Dvorský, Pam. o škol.č.,1886.,5.
36) Obšírně o tom i.c,fol.268b. 41) Srovn. o tom Borový,Akta kons.I.,182. a násl.Pam.Dač.,I.,106.,107. a úvod XXIV.,XXV.Řehák, Z protok.kons.Kutnoh.,Sb.hist.klubu,48.,49.
42) Drak Apok.,236.
43) Pam. Dač.,I,146.
44) Koblihy jísti značí slaviti masopust; Partlicius,Kal.,76.
45) Drak Apok., 236.
46) I.c.256.
47) Kuogerichte: svítek ze sekaného masa.Přítel masopustův nazývá se také Svítek z Putrsfeldu, l.c.,256.
48) Vyd. Jireček Jos. Selský masopust, Pam.lit.č.,III.,114.,154 Téhož pojednání ve Světozoru,1876,214.
49) Vel.Kal.,56.
50) Zámrský. Post.,224.
51) Masopust Rvač.,J3.,g3.
52) Mas. J4.
53) Rukopis Prostopravda, l.30.-34. 54) Zlatá Praha,1887.Svátek,Černá věž,str.35.
55) Dač.Pam.,II.25.
56) Letop. č.,406.
57) V.V.Tomek, Pam., o škol.č.,Č.Č.Mus.1845,394.
58) Dvorský, Pam. o škol.č.,8.,9.
59) Zámrský, Postilla,224. Podobný příklad čteme ve známé knize Guarinoniově Grewel der Verwüstung,1610, str.136.Srv.tamže 784.,785.
60) Lomnický, Kniha o sedmi ďáb. řetězích, 1606,M6
61) Velesl.Kal.,39.Zámrský, Post.,224. Pod.Drak Ap.,166.,167.
62) Štelcar Želetavský, Kniha duchovní,A8.
63) Štelcar, l.c.,F3.
64) Sommer, Böhmen,V.,151.
65) Pröckl, Eger u.Egerland,1845.II.,47.
66) Fol.90.,91.
67) Potv.drak,150.,151.
68) Srv. článek Dra.A.Rezka v Lumíru, 1883,106.-108. Citujeme dle rukopisu Prostopravda. fol.35.-42.
69) Dvorský, Pam. o škol.č.,1886,64.-66.
70) J.Jireček, Strč.div.hry, přeml.VII.
71) I.c.,VIII.
72) Str.109.-159. Obšírně o ní pojednal týž autor ve Světozotu, 1876, 214.,215.,231.,232. Jgm.Hist.lit.IV.,230.
73) Takové pokyny pro herce zněly:Exit solus, Sedeat in altera parte, Procedant rustici, Saltent et recitent, Rapiat cantharum et bibat atd. Rukopis chován ve zdejším muzeu.
74) Drak Ap.,237.
75) Dle Memor. Csetnek, 1799.,222.,Kollár, ZpěvII.,71.
76) Poznali jsme v XVI. století zvláštní židovský masopust. Obšírně jej líčí M.Carchesius,»Bič židovský«, 1603,174.,175. Spisovatel, pokřtěný žid, prozrazuje všecky ceremoniální tajnosti židovské a kromě jiného rozpovídal se o masopustu. »Žádný prý národ o masopustě tak hluchých trunků nedělá, jako židé.« Velesl. Kal. Hist.,146. také vypráví o žid. masopustě.-Čechové znali vedle toho zvyky masopustní i jiných národů, na př. Harant ve svém cestopise (I.,36.) popisuje masopustní obřady v Benátkách.
77) Strnad, Pam. Š.Plachého,219.
78) Postilla, 1612, 197.,199.,202.
79) Postilla, 1617,186.
80) Narážka na Rvač. Masopust.
81) Mémoires de Bassompierre, 1666, str.115-120. Citujeme dle překladu F.Mikovec, Herm.Ruesswurm,1861,17-19. Srv.Dra.A Rezka, Russworm a Belgiojoso, Květy, 1880,371. 82) A. Sedláček, Hrady, I.,215.
83) Pam.,II.,198,199.
84) Dr. A.Rezek, vad. Beckovského, III.,61.
85) Beckovský, IV.,212. Srv.obšírně Rich.Walper,Wallensteins letzte Tage, 1884,65.,66.
86) I.c.250.
87) Str.70.
88) Doctrina Christ.,1721.
89) Drasticky líčeno 152.
90) Bíl. Pia quadragesima,39.
91) Líčíme dle Herolda, Mal. cesty, I.,276.-280. 95) Erben, 48.
96) Obšírně líčí Kolllár, II, 68.,69.
97) Vernaleken, Mythen u. Bräuche d. Volkes in Österreich, 1859, 303.,304. Krolmus udává l.c. zevrubně, v které krajině jaké varianty téhož obřadu se dějí.
98) Srv.Erben, 49.;Krolmus,II.,350.
99) Krolmus II.,21.;Festkal., 54.
100) Festkal., 53.
101) J. Rank, Aus dem Böhmerwalde, 1843,112.-118. Panorama d. Universums, 1843, X.,193., Festkal.,53.,54.
102) V Praze, 1844. Zvláštní otisk z Květů, 1839.