Den svatojánský.

Rusínská črta národopisná od Františka Řehoře časopis Zlatá Praha r.1886

Mizí vždy více a v zapomenutí upadá slavný kdysi den Svatojanský, den Kupalný, či jak jej přezvalo národní přísloví, Ivana-Kupala, Lopuchatyj-Ivan a Lopušnyk. Zejména ohně Svatojanské neboli Kupalné, také Sobotky zvané, při nichž zpívají se stejnojmenné písně, řídnou, hlavně zákazem kněží a samosprávných orgánů z obavy oprávněného nebezpečí požáru, an rozdělávají se na humnech v poblíží vesnických budov. Dnes tyto ohně udržely se už jen v nemnohých vsech haličské Rusi, hlavně na Dněstru. Za to na Ukrajině tolik dochovalo se nynějšímu pokolení obřadů a písní Kupalových, že den Svatojanský právem může se tam pokládati za největší svátek letní, jejž tamější církev pravoslavná světí podobně jako halická unie.
Ukrajinský den Svatojanský leží mimo můj program; ostatně jej důkladně popsal Jaromír Hrubý ve svém sborníku ze světa slovanského, z něhož doslovně vyjímám: "Kupalo je zbytkem staroslovanského pohanského svátku, zasvěceného úctě slunce. Na den sv. Jana Křtitele, 24. června, slunce dostupuje na obloze největší výše. Až dosud dne přibývalo; odtud počíná délka dne klesati a slunce sestupuje na obloze níž a níže, až o vánocích dostoupí stupně nejnižšího.

Den slunovratu letního, na který po zavedení křesťanství položen u nás svátek Jana Křtitele, pokládán proto za den nejvyšší síly slunce, původce světla a dárce života, a uznán tedy za nejvhodnější k úctě a vzývání slunce. Zpívány písně obřadní, zapalovány posvátné ohně a prováděny tance na oslavu boha světla. Aby se vyznačilo dokonané vítězství slunce na Moranou - zimou, topen její symbol - vycpaná loutka. Jinde spouštěli ohnivé kolo s návrší do řeky na znamení, že slunce ode dneška sestupuje s výšin nebeských, že ubývá dne; a vrhajíce konečně mladý černoklen - symbol slunce - do řeky, znázorňovali snoubení slunce s vodou, z kteréhož sňatku má vzejíti budoucí úroda zemská, nezbytný to prostředek života našich předků. Proto se sbližují dodnes o Kupale příbuzná srdce, proto lid podnes ještě věří věštbám z věnců po vodě splývajících."

Již z toho pohledu, že potkáváme se v ruských kronikách s jménem pohanského božstva Kupala, nesouhlasil bych s míněním, dle něhož jméno Kupalo není původní, nebo že je znetvořeno. Mnozí odvozují je od slov kupil, kupa, nebo též ze sanskrtu, v němž značí tolik co bílý, jarní, světlý, kypící. Též srovnává se s indickým Kopalom, který byl slavností a dnem očisty.
Podobně jako Slované světili červnový den Indové a Iránci; zejména u starých Peršanů slavnost tato měla dvojí význam ohenního a vodního křtu, která dodnes na evropském západě se praktikuje bez nejmenšího vědomí o starožitném původu.
O podobném obřadu zmiňuje se Theodorot žijící v V.stol. po Kristu. Bible také cituje tyto ohně jako ohně počisťující. Ovidius píše, že sám takové ohně přeskakoval a byl při tom kropen vodou.
Ze starých letopisů ruských Hustínský z XVI, stol. píše o kupalové slavnosti:"Tomu Kupalu běsu ještě i do nynějška v některých stranách nezaslouženou upomínku zachovávají, počínajíce dne 23. června v předvečer Jana Křtitele (dle pravoslavného kalend.) a prodlužujíce slavnost až do žní, V předvečer čeleď obého pohlaví se sbírá, plete věnce a přepásavši se černobýlím, rozdělává oheň, kolemž něho ruku v ruce se otáčí a zpívá písně, v nichž slyšeti dává se jméno Kupalo. Potom oheň přeskakujíce, onomu běsu v oběť se dávají."

Ze zborníka církevních zákonů z r.1551 dovídáme se, že v čase Jana Křtitele po celou noc a po celý den muži, ženy a děti chodí nad břehy vod a kupí se v tlumy; žertují a baví se v hry, ďábelské písně při tom pějíce. V noci myjí se v krovích vodou a oheň zapálivše, přeskakují jej dle starodávného, nikomu známého obyčeje.

Hlavní idey víry a obřadu stanovily starým Slovanům představy o smrti jako zimě a o životu jako letu, teplem probuzeného. Takový dualismus božstev, zlého a dobrého, jich potyčky a vzájemná vítězství, největší platnosti musil musil si zjednati v čas největšího rozvoje světla a tepla, nezbytných to sil k plodění přírody; tento čas padá v dobu, kdy slunce dostupuje zenitu na nebi; zdánlivě opisuje největší kruh, nejdále a nejtepleji svítí a hřeje. Odtud počíná jeho úpadek. Případnou oslavou triumfujícího slunce byl oheň, symbolicky znázorňující naději, postupného chladnutí slunečního žáru. Ohnivým kolem, jaké náš Ig. Hanus viděl v Zaleščikách v Haliči snášeti se do Dněstru, měl znázorniti se návrat slunce k zemi a metafora kruhová zplodila hned celý obraz slunečního vozu.

V okolí Jaselském a Sánockém ohně Svatojanské slují sobitkami a den sám u jiných Slovanů Sobotka, snad od hory Soboty ve Slezsku. V písních halicko-ruských, zvláště pohorských, dávají se slyšeti slova Hora-Sobotka, Rim-Sobota, Hromova-Sobota. Podle všeho toto jméno, ač spoře užívá se ho, přinešeno bylo na halickou Rus z Polsky, kde jest všeobecně platné pro ohně Svatojanské. Mužská mládež na Pokuti nepálí tyto ohně na místě jednom, na zemi, nýbrž běhá se zapálenými víchy slámy po kopcích, mávajíc jimi podobně, jak u nás u večer před prvním májem činí hoši se zapálenými pometly, s tak zvanými čarodějnicemi. Rusínští hoši počínají běhati se slaměnými pochodněmi u večer před sv. Janem a kěhekajut tak ještě asi pět dní za sebou v oktávu Svatojanském vždy od setmění do půlnoci. Jelikož v několika dnech po Janu následuje rovněž zasvěcený svátek Petra, říká se "od Ivana do Petra" kěhekaty.

Při této ohenní zábavě počínají si následovně: jeden zapálí slaměný věchet nabodnutý na dlouhé holi a běží s ním, aby mu nezhasl, do pole v stranu pravou. Druhý dohoní jej a zapále si od jeho pochodně svůj věchet, běží v stranu opačnou. Tak zapalují se ostatní víchy, s nimiž hoši rozutikají se všemi směry, by ohně staly se divákům zřetelnější.
V některých vsech u Stanislavova hoši zapalují štěpiny a běhají s nimi po lukách do výšky je vyhazujíce, však pouze u večer před sv. Janem a ještě na krátko. Při tom zpívají písně, na př.:

A v borku na klynku¹⁾
čyj²⁾ že to len ne polotyj³⁾ ?
Kupala na Ivana!

To Marysyu len ne polotyj;
čomuž⁴⁾ vona ne vypolola?
Kupala na Ivana!

To za sym⁵⁾, to za tym⁶⁾,
to za snom⁷⁾ tovstym⁸⁾.
Kupala na Ivana!

A v borku na klynku
Čyjaž to sinožať⁹⁾ ne košenaja?
Kupala na Ivana!

To Vasyla sinožať ne košenaja;
čomuž vin¹⁰⁾ její ne kosyv¹¹⁾?
Kupala na Ivana!

To za sym, to za tym,
to za snom tovstym.
Kupala na Ivana!

Dolišňane¹²⁾, horišňane!¹³⁾
schoďte ša do nas na Sobitku!
spečemo vam slipu¹⁴⁾ kitku¹⁵⁾.
Komu ša nedostalo,
tomu damo, naj jisť sjino¹⁶⁾.
Smerte¹⁷⁾, smerte, jdy na ljisy¹⁸⁾,
jdy na bezvjist¹⁹⁾, jdy za more!
I ty, moroze²⁰⁾ velykyj a lysyj,
ne prichoď do nas iz svojej komory!
Smerť s morozom tanejuvala²¹⁾,
tancjuvala i spivala,
i za more deš pohnala.

---

¹⁾pole podoby klínu; ²⁾či; ³⁾nepletý; ⁴⁾proč; ⁵⁾pro to; ⁶⁾pro ono; ⁷⁾pro sen; ⁸⁾tvrdý;⁹⁾louka; ¹⁰⁾on; ¹¹⁾nekosil;¹²⁾obyvatelé údolí a rovin;¹³⁾horalé; ¹⁴⁾slepou;¹⁵⁾kočku;¹⁶⁾seno; ¹⁷⁾smrť; ¹⁸⁾lesy;¹⁹⁾v bezvěsti;²⁰⁾mráz;²¹⁾zmizela.

V předu bylo povědíno, že Kupalových obřadů a písní na haličské Rusi málo zachovalo se. Prve jsme už poznali a ještě poznáme na tolik, na kolik zaznamenány jsou v pramenech. K vůli úplnosti nutno zmíniti se ještě o písních obřadních, jež těsně souvisejí s dnem Kupalovým. Počátek naší balady "Toman a lesní panna" velice podobá se výstražné písni Kupalové:
Ivane, Ivašeňku! ne prechoď doroženku, a jak půjdeš, litovati budeš.
Právě prvý verš každé sloky počíná oslovením Ivane, Ivašeňku neznámou, neviditelnou bytostí, jež mu chce nejprve učiniti třemi bylinami, snad učarovati, aby, neuposlechne-li, nic se mu nestalo. Potom táž bytosť vypráví, jak dívky musely přeplovati velikou řeku, již všecky přepluly a jen sirotek v ní utonul. V dalším postupu píseň nelituje utonulé, ale věcí, jež s ní ve vodě zmizely, tedy korálů, prádla, vyšívání a zástěry.

Jiná píseň opisuje nám, jak v úžlabině na potoce dva holubi vodu pili, a napivše se odletěli v doubravu na zelenou ořešinu, kde dali se spolu do hovoru o Anriju a Marisejce, jimž by rádi poručili, by se milovali, ale vloží to na Boha a lid, kteří se přičiní, aby Andruch miloval Marinu.
Za doklad, že při Kupalových obřadech se tančívalo a posud tančí, slouží píseň, v níž milá se vybízí jinochem k tanci, trvajícímu až do rána. Matky se báti nemusí, od ní bita nebude, neboť sedí za pecí a spí.
Poslední píseň uvedena budiž v doslovném překladu:

Prach, prach po cestě!
co to za šum v doubravě?
Kupala na Ivana.^*)
Oj! bratr sestru chce zabiti,
sestra bratra jme prositi:
Můj bratříčku, holoubečku!
nezabíjej mne v lesíku;
zab mne v širém poli.
Jak zabiješ, pochovej mne,
zasaď na hrob tři byliny:
Prvá bylina: hvozdyčky¹⁾,
druhá: vasylek²⁾
třetí: striločky³⁾.
Děvčata budou hvozdyčky trhati,
na mne při tom vzpomínati;
mládenci budou striločky trhati,
na mne při tom vzpomínati.

---

^*)tento verš po každé dvouřádkové sloce se opakuje ¹⁾Diantus - hvozdík; ²⁾Ocymum basylicum; ³⁾Sagittaria - z žabníkovitých.

Při Kupalných obřadech pletou se kupalné věnce z trávy a kvítí, potom se uřezuje dřevo, mající představovati Moranu, a ze slámy sformuje se jakýsi bůžek Kupalo. Na místě pro slavnosť určeném Moranu věnci ověšenou zatyčují do země a Kupala v dívčí šat oblečeného a ozdobeného stužkami a mosaznými klenoty ženskými, jako křížky, prsteny a pod. stavějí blíže Morany. Na konec zapálivše oboje ohněm, dobytým třením dvou dřev, skáčí a tančí okolo zpívajíce:

Chodyly divočky, kolo Marenočki,
kolo moho Vudola Kupala
Hraty - me sonečko na Ivana.
Nakupavša Ivan, ta v vodu upav -
Kupala pid Ivana.

Když všecky přeskáči, házejí do vody obě nedohořelé figury i s věnci, jež se sebe strhávají.

Doplním předcházející obřad popisem téhož z nad Zbruče. Mládež schází se na břehu této řeky před svitem v sám den sv. Jana a slaměnou loutku zdobí černobýlím a jiným kvítím. Hodivši ji do řeky, dala tím jaksi počátek ke koupání, jež díti se má teprve na Ivana-Kupala, když ve vodě slunce se skoupalo, tedy před slunce východem. Před sv. Janem jest nebezpečno se koupati, poněvadž potopelnyk lidi do hlubin zatahuje a utápí. Při jiné zmínce o takovém potápění Kupala praví se, že za Kupala přestrojoval se chasník, kterého s ženskou loutkou (Morany?) soudruzi zatáhli k vodě a do ní hodili. V Čortovci na Pokuti podobná ceremonie děje se v den Jordánu po posvěcení vody knězem, tedy v měsíci lednu. Tehdy mládež jednoho účastníka společné zábavy, který chodil u vilijí novoroční přestrojen za děda, také stáhne do vody, by se jak náleží skoupal. Když ze studené lázně vyskočí, běží rychle domů, aby se přestrojil a zahřál.

Utápění Morany jest totožné s rozpovšechněným pohanským obyčejem smrť utápěti. Tak se dálo a posud děje v krajích slovanských, najmě v Polsce a v Čechách, dále v Itálii, Španělích, ano i v asijské Indii. Ve výše podané písni veršem "hraty - me sonečko na Ivana" opisovati se může pověra, že slunce skáče, jež opět zdá se býti pohanským zbytkem pověry, že had skáče na slunce. Tehdy byla pověra tato významná, vždyť ode dne Kupalového noc počínala se dloužiti a byvši personifikována hadem, krátivši se den přemáhala.
Pozoruhodné jest dobývání ohně pomocí dvou dřev. To známo bylo zejména v Polště; na Rusi takto dobytý oheň zvou car-ohnem.

Přeskakování Svatojanského plamene pokládalo se za prostředek počisťující ode všech nemocí, za prostředek uzdravující, sílící. Tato vlastnost ohně jest vůbec známa. Významu podobného jest voda, proto koupel pod širým nebem svatojanským nemalou hraje úlohu, ano i rosa honosí se vlastnostmi léčebnými, jak níže ještě poznáme. Rusíni myjí se rosou, aby zahnali rozmanité nemoci, a zázračná tato vlastnost přenáší se na orosené byliny, jež lid trhá v den před sv. Janem za rosy a dává je knězi před církví posvětit. Věnečků z takových rostlin užívá se jako léků v různých nemocech, jiné zase sloužík zažehnání kouzel a zlého ducha; s nimi slučuje se pojem o rodící síle zemské, zbuzené letním sluncem a dešťmi. Svatojanská zila s úctou chovají se po chatách, okuřují se s nimi nemoci a v čas bouře házejí se do ohně, by neuhodilo do chaty. Děvče nebude po celý rok hlava bolet, nosí-li na ní věnec z černobýli v den Jana Křtitele. Vůbec dívky rusínské černobýlím obvazují se jako pasem, by nikdy nestonaly, hlavně aby je kříž nebolel.

Také několik rostlin jistě ne bezvýznamných v prostonárodní lékárně vzalo jméno ode dne Svatojanského, jako na př. rostlina Hypericum perforatum sluje Svjatoho Ivana krov (krev), nebo Svjatojanské zile, také Ivanok. Cichorium Intibus nazývá se batižky (bičíky) sv. Ivana. Lid věří, že před východem slunce v den sv. Jana čarodějnice chodí na pastviny vydojovati krávy.
Před sv. Janem dívky sbírají po zahradách a po mezích lopuch a černobýlí, aby jimi chatu "obmajily", zatýkajíce je nejen do okapů střech, ale také pod její hambalky, do světnice za obrazy a na druhé budovy hospodářské. Odvar z bylin těchto léčivým jest v nemocech přírodních, kdežto kravám dává se po oteplení.

Přijdou-li dívky na kapradí, trhají je na kousky, postýlajíce jim zemi ve světnici. V den sv. Jana v podhoří Stryjském a Kolomyjském sypou na malé kaménky mezi okurky, aby vyrostly hodně veliké, a před východem slunce hospodyně k vůli svatému pokoji doma má se po třikráte zavinouti do peremitky, stojíc při tom na záhoně, na němž je zasázeno zelí. Podobně se činívá na záhoně česnekovém. Její děvečka zase nahá oběhne po třikráte hrách a proso.
Když na Jana Křtitele prší, lískové ořechy zkazí se, shnijí. Je-li v ten den krásně a příjemně, na Černé Hoře urodí se kukuřice, kdežto počasí nepříznivé podobné věští léto. Na Stryjsku říká se, že před svatým Janem o déšť prositi se má, ale po sv. Janu už bez prošení padá. Nemalých starostí rusínská rodina zakouší od jara do žní, zápas o živobytí v tento čas dotýká se jí nejcitlivěji, zvláště působí-li nedostatek poměry nezaviněné. Jen do sv. Jana udržíli se, má vyhráno, po něm (padá na počátek července dle pravosl. kalen.)jsou brzy žitné žně. K tomu táhne se přísloví "hoduj mene do Ivana, a já s tebe zroblju pana" jehož možno užiti plným právem. Jen do Ivana rusínského chlopa živ a po něm on tolik ještě už bude míti, aby ti to oplatil několikonásobně.

Jiná dvě Svatojanská přísloví týkají se mouchy, toho ničemného tvora, jehož ani rusínská chata prosta není. Říká se "do svjatoho Joanna, robit mucha na pana" poněvadž do Jana nebývá much mnoho, ještě jsou vzácné, ale "po svjatim Joannji mucha ne hadaje o panji" tehdy bývá jich až husto, lezou všude, zkrátka, už tak po pansku se nerozjíždějí po stole, po okně, čehož dobře všimli si domácí a uklizením vší potravy ztěžují mouchám výživu. Zmalátnělé málem plazí se jen a tu nějakém držení těla panském řeči býti nemůže ovšem.

Všecky vnady slavnosti Svatojanské soustřeďují se ve Svatojanské noci, v noci Kupalové, jež nadána tajemným charakterem letním, slavnou a imponující zdá se pozorovateli. Za krátké, teplé a jasné noci té prvotní Slovan neusínal, ač jej úpal denní v stínu stromův uspával; bdělý duch jeho musil na ni pozorovati něco neobyčejného, nadřirozeného, vždyť podnes v noci této dějí se zázraky a divy, vidiny scházejí se na Lysé Hoře, nad bažinami kmitají se bludičky a ve trávě lesknou se známé mušky Svatojánské. Zvláštní ruch panuje ve vzduchu a ve vodě, na zemi a pod zemí. Stromy sestupují se svých míst a hovoří spolu, podzemní poklady samy otvírají se, řeky a potoky stříbrem a zlatem plynou a o samé půlnoci hromový oheň vtěluje se kapradině, na níž jen na okamžik v přesně označeném čase kmitne se báječně zlatým květem. Vůně šíří se z luk, posvátné ticho a jiné přírodní výjevy ještě nynějšího Rusína klamou a uvádějí v říši báječných domněnek, jež všecky soustředily se v onom "paporotu", o kterém kolující podání zdají se býti obrazem jeho fantazie.

Kdo zmocní se papročího květu, na toho přechází tolik zázračných vlastností, že smrtelníka jímá touha k němu si pomoci, ač takový odvážlivec musí míti velikou srdnatost, troufá-li si pro květ této kapradiny jíti. Staví se mu na odpor nejprve ďábel, který bouří a hromobitím hledí člověka od podovného úmyslu odvrátiti. Rozmanitá jsou podání o nástrahách Černoboha s celým houfem běsův střežících a čekajících okamžik, kdy kapradí rozkvete. Člověk musí býti připraven na zápas s nečistou silou, proto má s sebou vzíti na odvážlivou výpravu tu hromničnou svíčku bílý ubrousek nebo klůcek, jímž duchovní otřel zaprášený prestol v církvi. Rozžatou svící opíše kol sebe kruh, kdežto ubrousek prostře pod kapradí a oči s něho nespouští, aby příhodný okamžik nepropásl. Aby výpravčí, jak vstoupí do lesa, nezbloudil, dává si (v okolí Rohatynu)na hlavu pánev na mák. Někde věří, že pro kapradí květ má se jíti naho. Kdo odvážně kráčí v před, tomu sám ďábel staví se do cesty v podobě nemluvněte nebo osoby v krátkém černém oděvu a v černé čepici. Jestli u Boha v lásce a nezastraší se, přijde o půlnoci v místo, kde kvete kapradí jak člověk vysoké. Květu má rychle natrhati a stačí ho jen částečka, aby jasně viděl na cestu zpáteční a nezbloudil.

Drahocenný květ kapradí hlídají nečistí duchové v podobě hadů, draků a jiných potvor, namáhající se nevítaného hostě uspati nebo zastrašiti. Běda mu, vykročíli z opsaného kola, na kousky jej roztrhají. Přesně o půlnoci kapradí poupě rozvije se v krvavě plamenný květ a současně zarachotí hrom, země se otřese a tací divní tvorové se zjevují, že je nelze popsati. V témž okamžiku, kdy květ osvítil okolí, že jest jako ve dne, zaniká, běsové zanášejí jej v předpeklí. když jim člověk květ urve, vzteklost těchto pekelných tvorů nezná mezí, což dávají najevo duněním země, hromobitím,křížením blesku, svištěním větru, křikem a satanským smíchem. Na všech stranáchy vzbuchuje pekulný oheň a šíří se zápach hořící síry.Člověk všech těchto zjevů dbáti nemá, ale neohlížeje se rovně mířiti má k domovu. Radí se též yůstati v kruhu až do svítání, kdy zároveň s tmou duchové zanikají. Jinak vydává se v nebezpečí, že mu bude na cestě květ vyrván.

Vzácnými honosí se vlastnostmi zázračný květ kapradí a ty všecky přecházejí na jeho držitele. Tak stává se všemohoucím, všecko vidí, ke všemu má usnadněn přístup, poněvadž květ ten přiložen k zámkům a okovům odmyká; jím otevírají se mu všecky poklady země a zemský povrch stává se mu průhledným jako sklo.
Vypravuje se jak jistý Bojko pásl v noc Kupalovou voly. Když jej bouře s hromobitím přepadla, utekl se pod strom, kde právě kvetlo kapradí a z jehož květu Bojkovi náhodou upadla částečka do dřeváku. Hned všecko viděl, ale jda domů ztratil částku tu, načež stal se zase obyčejným smrtelníkem, ano zapoměl, kde té noci pásl.
Má-li kdo tento květ u sebe, stává se neviditelný, on chrání jej proti všem chorobám, ano před samou smrtí. Léčí zázračně nemoci a dává nalézti ztracené věci. Má-li jej mladík, získá srdce dívky sebe chladnější, a má-li jej bába, dovede předvídati budoucí věci. Na konec budiž připomenuto, že v kapradí sedí zakleté dívčiny a chlapci.