Čarodějnice ve staročeské pověře.

Kulturní obrázek od Zdeňka Zíbrta. (časopis Zlatá Praha r.1886)

V krajích, kde jará omladina smí si beze všech zákazů provésti o sv. Janě Křtiteli svou, udržuje se posud plno rozmanitých starodávných obřadův, jež se shodují s podobnými zvyky bratrských národů slovanských. V tajemném šeru svatvečera před svatým Janem vzplanou na výšinách ohně Svatojanské. Čtveračiví hoši, ozdobeni kytkami z černobýlu, jemuž dnes přičítají čarovnou moc, přihrnou se s děvuškami, jež mají na hlavách věnce černobýlové k ohni - a posvátným tichem kouzelné moci Svatojanské rozléhá se jásot, zpěv ... Tancují kolem,nasmolená, žhavá pometla do výše metají, šlehající plameny přeskakují, aby se jim vydařilo, čeho si srdce přeje. Dívají se skrze věnce černobýlové v oheň, aby nebolela jich po celý Boží rok hlava, oči. - - Když ohně pohasnou a výskot utichne, spatřil bys mnohé děvče, jak tajně strojí pro milého čáry, viděl bys po bohatství dychtícího, jak v stříbrném svitu měsíčním kmitne se o půlnoci v lesním zátiší a tam kdesi v mlází chce setřásti s kvetoucí kapradi na bílý šátek zlato - ryzí zlato.
Tak Rusové slaví K u p a l o, takové a podobné obřady Poláci mají při Svatojanských Sobótkách - a tak Čechové dosud znají svatvečer před sv. Janem.
Vzájemná tato shoda potvrzuje, že obřady svatojanské jsou prastaré, že jsou zbytky pohanského kultu slovanského.
Čtenář rozumí, proč, chtíce jednati o staročeských čarodějnicích, zastavili jsme se u Svatojanských ohňů. Dle rozšířené pověry lidové lítají dnes čarodějnice komínem na pometlech, scházejí se dnes na "zelené louce" a tam s čerty ďábly tropí divoké reje, až nadobro protancují dvanáct párů střevíců.
Opavský kazatel Zámrský horlí r.1592 proti pověrčivých křesťanům, kteří pohanskými obřady světí svátek sv. Jana Křtitele. "Ne pověrečně, způsobem modlářským a právě pohanským v pálení ohňův, zeli, trav po zemi stlaní, věncův černobýlových nošení ten svátek od nás křesťanů pamatován býti má"
Podíváš se jen o několik řádek výše na mláděž nynější, jak sv. Jana světí, poslechneš Zámrského ještě jednou - a pravdou objeví se tvrzení, že v XVI. století pálili Čechové ohně Svatojanské, nosili věnce černobýlové, jako podnes venkovská chasa. Škoda, že Zámrský šetřil slov a poněkud obšírněji se nerozepsal aspoň tak jako r.1721 popisovatel slavností na zámku hraběte Černína z Chudenic, Kieshüblu, pořádaných na počest císařovny Alžběty v den sv. Jana Křtitele. Po večeři vznešená paní šla do svého pokoje a byla tu překvapena pěkným kunstovným ohněm proti oknům zapáleným ... Tohoto kunstovného ohně nedbáme, zajdeme raději na zámecký plac. Rozléhá se daleko zpěv, muzika! Jsou tu dva velké Svatojanské ohně zapálené, okolo kterých při houslech a dudech sprostější chasa tancuje.

Ohně pohasly a jako dnes dle víry lidové čarodějnice v noci Svatojanské lítají, tak lítaly také baby čarodějnice staročeské. Pěkně o tom rozumuje a mimoděk pověru staročeskou prozrazuje farář u sv. Jiljí v Praze, Havel Žalanský. Ptá se, jestli to pravda, že ženy čarodějné v noci v jistá místa se scházejí, do krajin nejdalších v čase krátkém se dostávají, hody, tance provodí a těla svá v jiná proměňují a povětří bouří?...
To že se jim jen zdá, že ty všecky věci nejsou než stín a marné podobizny, šalby a sny.
Čarodějnice chlubí se, že oknem skrze kolečko ven vyražené vyletují. . . Žalanský se posmívá tomu, tak že se hrubosť lidského těla nemůže proměniti. Jiní soudí, že lítají baby ve snu na pometlech pomocí čarodějných masti ňákých, které všecko tělo pronikají, tvrdý nejhlubší spánek uvodí.
V tom snu satan divné věci jim na oči staví, že se jim zdá, že komínem ven vyletují a v povětří široce a dalece se proletují, že hody skvostné, hry, tance provodí, muziky hlučné slyší, že na lukách krásných neb v zahradách bydlí, krásné mládence, krále, knížata vidí ... Když se probudí ze sladkého snu, věří tomu, že to všecko viděly, slyšely. A jsou mnozí příkladové, že ženy takové, když pro čáry své na žebřík přicházejí, k tomu se znají, znají se bídné k věcem, které se nikdy nestaly, které nikdy nečinily.
Že pověra taková byla rozšířena mezi lidem svědčí několik souhlasných dokladů. Věřili, že v noci baby lítají, dřevěnou trlici, kterou se len nebo konopě tře, dojí a jiné věci, jak hned uvedená slova spolehlivých svědků jadrně líčí. V div. hře (rukopis Gindel. z konce XIV.stol.) skladatel promlouvá nelichotivými poklonami ku přeneščastným starým babám, svodným čarodějnicím, napomíná, aby čárů zbyly. O jedné se rozpovídal, že
na stůpě-tě létala,
a potom na herce sě honila,
pak tě trlici dojila
a všecken-tě měsiec szobala
V jiné div. hře (rukop. univ. knih. 17E I ) přítomni jsme soudu v pekle. Luciper zatratil již několik duší. Na řadu přichází čarodějnice. Kníže pekelné ptá se čerta Vrbaty, "to-li je ta baba", která nepěkné skutky páchala. Baba Rebeka nedá čertu domluviti a chutě spustí: Sem veliká čarodějnice, proto sem ďáblová svodnice, trlici jsem místo krávy dojila a s hvězdami na rozhraní lítala, lidi sem čarovati učila a je s pravé cesty vodila.
O trošku více dovíme se u hovořivého Tkadlečka (I.27.). často prý babám čarodějným čáry málo prospěly. "Často jim hřeblo, ani pometlo, ani trlice nepomohla, ani kozel bradatý, na němž okročmo baba jezdila ..."
Vozily se čarodějnice na hřeble netoliko samy, než svezly někdy také zamilovaná děvčata, jak o tom více hovoří kupec ve hře (Žebr. hád. 102.), že "na ožehu děvky vozí". Vykládá tam o nich ledaco a noční výlety důkladně popisuje. Vyjdou prý si čarodějnice nahé na krchov, vedou s sebou psa, nebo černou slepici. Na tom potom jezdí, lítá, časem nočním, dřív než svítá aneb dřív, než kohout zazpívá!

Z četných dokladů o nočních rejích a tancích bab čarodějných povíme aspoň o Kedrutě, manželce nějakého Pavla ve svi Lisojedích u Roudnice. Želetavský (Kn. Duch. P.P 5,6) vypráví o ní, že byla od ďábla "vynaučena" v kouzlech a čarách. Jednou sobotního dne před večerem (prý r.1550) seděla s manželem svým ve světnici. Přihrnou se ďáblové "s bubnem v nemalém počtu". Zkřikne, dává svému manželu pás s klíči, aby něco z komory přinesl - a než se vrátil, ďáblové ji vzali, ven oknem vyletěli a za velikého povětří letěli s ní až pod vrch Zřít. Bubnovali, tancovali, ďábelské reje tropili, že z toho zčernala ... Viděl to všecko poustevník od sv. Jiří - ale nemožno tuto, ani ci Štelcar zapsal, opakovati, jakož i jiné podobné historky.
Ať si tam baba Kedruta tancuje, jak tancuje, pospíšíme raději s Jiříkem Tesákem podívat se na tanec baby Kanthary s čertem (Div. hra z r.1604 Ruth, 51, násl.) Stýská si, že mepořídila se svými čarami u šlechetné Ruth, která za dobrou radu nehrubě pěkně vyctila ji, "babku nemilou, čertovou". Kde se vzal, tu se vzal čert Kornifl: Co sobě stýskáš, babičko, má roztomilá hubičko? Chceš-li ty mne sobě vzíti, jať chci s tebou dobře býti ...
A chceš-li, teď třebas poďme spolu k tanci a poskočme! Podívejme se! Jaká česť se děje babě! Všecka blažena zašveholí Korniflovi: Dobře, můj milý kmocháčku, má hubičko, můj macháčku, poďmež ale k tanci spolu ...
Poskočíme sobě rovně, obejmiž mne i já tebe!
Kornifl se hotoví k tanci. Zavolá dvý čerťat, Kvasničku i Špetle: Pískejtež nám pěkně medle, ať se nám žádný nesměje, když uhlédá, co se děje, v našem přemilostném tanci.
Pochvaluje si, že má s babkou čarodějnicí svůj kvas. Čerťata pískají o překot a pomáhají starému, když klesne, zase na nohy...
Z popisu tohoto s žertovným přídechem dobereme se opět svědectví, že čarodějnice mají spolky s ďáblem, s ním tance a zábavy provádějí.
V noci tedy tancují, povětřím se vznášejí a ve dne lidem čarují. Jak a co čarují, abychom se nyní na to podívali! -Zpráv a klevet rozmanitých o babských čarách máme před sebou celou řadu z doby nejstarší až po novou. Touží už starý Štítný v rukop. mus., že baby jedna mimo druhú mistruje kúzla, čáry, vědma a chtiec každá múdrá slúti. Ledajakým způsobem čarují. Vyčítá jim dále týž rozšafný muž v rukop. univ. knih. a skoro doslovně v jiné skladbě mus. rkp, že pod šibenicí kakés kořenie ryjí, viselcům (oběšencům) maso uřezují, na rozhranie (rozcestí) chodí, žáby, strýčky*) neb kořenie křtiei, že prý rece baba, pochukujíc a praviec, by buoh chodil po zlatém mostu a utkal sě s svatým Petrem nebo svatú Maří neb s kakús dobrú bratří a pod. Jiné škohrtají (škrtají, píší) napsánie na jablce, na oplátce neb na listě, na stěně a takové bobonky jako lékařství nemocným dávají.
Prorokují a hádají chytrými věštbami a jak, o tom pozeptali jsme se u Konečného (Div.boží,152,153). Dovídají se tajemných osudů lidských skrze vodu, oheň, kamení a jiné věci živelní, jako točení řičicí (řešeta), kolem mlejnským, sekerou, užívání kamene světlého, zvláště křišťálu, kostí mrtvých lidí, vlasů, bylin, kadění, světla, vosku, obrazů, zrcadla, prstenů a to vše s říkáním nějakých slov jistých, buď z písma nevážně vzatých, neb od ďábla smýšlených.

K obrázku staročeské čarodějnice přibývá stále nových rysů. Ve výčitkách rozlobeného kupce babám čarodějným nabrali jsme jich také notnou špetku (Žebr. hád.101,102). Opak boty obouvají, když čeho dovésti mají.
Čarodějnice Štítného kopaly pod šibenicí strýčky, baby kupcovy provazy z šibenice odřezují. Kdo se rmoutí, tomu snášejí vodu ze tří kostelů. Tomu vodu - a samy zaskočí si do šenkovního domu na korbel piva, nesouce prožluklé koření, kterým šenkýřka pravý ječný mok, říznou chmelovinu, kazí, falšuje ... Snad bychom tomu ani víry nedali, že již tenkráte krčmáři byli povedení šibalové - a přece - tak psáno: Také koření kopají, to šenkýřkám prodávají, za dosti velikou cenu ďáblík, toliku, verbénu.
Zatím co muž pijan pochutnává si na pivečku, kořením takovým znešvařeném, pošle si jeho žena pro čarodějnici ... Což bychom tu na vysvětlenou přidávali svoje výklady, majíce na snadě jadrné výpovědi staročeské. V rukop. dvorské knih. Víd. dle zprávy F. Menčíka mají ženy přírok, že s čáry a s kúzly sě obierají. O kak sě rozličně chytrým babám dadie blázniti!, povzdychl si skladatel. Pozvala si tedy žena babu na radu, chtiec muže k sobě přitáhnúti a k milování sebe připraviti, jak zase náš Štítný varuje ženy ... (Rkp.univ.knih.). Hospodyně šlechetná přivábí si a nakloní svého muže dobrotou, svou šlechetností, kdežto žena nehodná, šeredná hledá a jen hledá mužovy lásky mocí ďábelskou.

*) Rostlina strýček, mužík, pokřín (mandragora) posud dle Sob. Rostl. 330, v pověrách lidu slovanského. Na sv. Jana nastrkají tolik mužíčků do skuliny ve stěně, kolik je v domě osob, a dají každému jméno některé osoby. Čí bylina nejdřív uschne, ten umře nejdříve; uschne-li ještě ten den, umře do roka. O středověké pověře, u Štítného zachované, jedná Sobotka tamže na str.331.