Čertovy skály a kameny.
Český lid - sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, r. IV. 1895
Na moravském Valašsku je nejzajímavější a nejpověstnější Čertova skála u dědiny Lidečka, ležící na silnici ("hradské"), vedoucí ze Vsetína do Valaš. Klobouk. Každému cizinci přišedšímu (od Vsetína) poblíž vesnice té je nápadna kolmá, jako z úmysli postavená stěna z velikánských kamenů. Kyklopská stavba tato sestupuje po svahu "Zámčiska" dolů až k říčce Senici, vedle níž zmíněná silnice vede. Jelikož i po levé straně "hradské" je též vysoká stráň "Ostrá hora", podobá se v těch místech, jakobys se procházel nějakým průsmykem.
V místech, kde dědina se začíná prostírati, vrchy opět ve slušné vzdálenosti od nás ubíhají. Mezi dědinou a oním průsmykem na pravo po stráni zvedá se tedy ona pověstná čertova skála, měřící do délky asi 70 m., do výše asi 15 m., a do šíře 2 m. Pověst vypravuje, že zeď tu čert kdysi do kuropění měl postaviti aby vodu Senicu hore Lidečkem obrátil, za čež se mu mělo dostati dcery sedláka lidečského. Ale čert do toho času díla nedokončil a dcery rovněž nedostal. Mínění druhé vyznívá v ten rozum, že hradba přepodivná vystavěna je za dávných časů lidem valašským, jemuž měla býti ochranou před vpády Uhrů, Turků a Tatarů z Uher do Vsacka se rojících. Mínění toto má poněkud na sobě i ráz pravděpodobnosti, jelikož nedaleká trať sluje "Šenice", majíc podobu podlouhlého, z hlíny nakupeného náspu, vedlejší pak vrch jmenuje se "Stráž". Dosti tedy možná, že místa tato v dávných dobách v obraně kraje valašského proti sveřepým nepřátelům důležitou hrála úlohu *)
Na Zámčisku býval prý zámek, z něhož vedla podzemní chodba na blízké "Račné", nedalekou to polní trať, kdež dle pověsti místní zvony lidečské jsou zakopány, jejichž hlahol posud časem slyšeti prý bývá. Že je na "Zámčisku" také mnoho sklepů plných zlata, je v lidové pověsti samozřejmo. Na úpatí jeho u samé Senice je "zlatá studánka", kterou obletovaly zlaté kačeny, mající v zobáku po zlatém proutku. Dodáváme konečně, že lid vídal u Čertovy skály černokněžníka, který chuďasy zaváděl do sklepů hradních a tam je zlatem poděloval.
V tomže pásmu, v tétéž čáře blíže dědiny Pulčín tak řečené pulčinské skály, ještě mohutnější a velkolepější. Odbočíme k nim od lidečských skal v levo na východ, projdeme hustým, ponejvíce jehličnatým lesem, a za malou hodinu staneme v obloukovitém údolí, jímž protéká horská bystřina. Stojíme před divadlem divoucím! Po stráni vzhůru kupí se ohromné balvany na sebe, daleko mocnější než u Lidečka, ve dvě řady, ve dvě obrovské zdi, mezi nimiž jiné balvany v podobě schodů z dola nahoru jako z úmyslu jsou nakupeny. Lid je také jmenuje "schody". V polovici asi příkré jinak této stráně spojují se obě "zdi", ponechávajíce místo dosti rozsáhlé prostoře, na níž rovněž ohromné balvany se povalují. Prostora s těmito balvany sluje "Hradisko"nebo také "Zámčisko", a pověst vypravuje, že Zámčisko lidečské se Zámčiskem pulčínským spojeno bylo koženým mostem. Na zámku pulčinském sídlil prý jakýsi Očkaj, jejž Pulčané vzpomínají v úsloví výstražném:"Počkaj, příjde na tě Očkaj" Máme však za to, že tento Očkaj je týž, co pustošil r. 1708 v čele povstalcův uherských (Kuruců) Valašsko, zejména Vsacko. Z pověstí dalších uvádíme, že jakož na lidečském zámku, tak rovněž i na pulčinském černokněžníci se ukazovali, kteří chudému lidu z pokladů zámeckých štědře udělovali. Klíče od pokladů nosí na prostředním prstě bílá paní, jež často se tu zjevuje jako stařena shrbená, v bílé plachetce zahalená. Poklady potí se časem "zlatým potem", a stádo ovec tu se pasoucí nestojí za zlato, jež na nohách svých roznesou. Je zde také podzemní jeskyně, z níž v zimě v létě páry vystupují. V jeskyni býval býk, jejž děvčice ke studánce do blízské "Býčí jámy" vodívala. Také tu často vídali bílého koně, a to nejvíce za doby, kdy okolní pole se obdělávala. I znění zvonů zde slýcháno.
Nedaleko Zámčiska, na vrcholu hřebene horského, bujným lesem porostlého, jsou tak řečené "jizby", světnice to čtyřstranné, z balvanů na pět metrů vysokých sestrojené, v nich z jedné do druhé vstupujeme a jako v bludišti nebo v zakletém hradě nějakém se ocitáme. Kromě "jizeb", jež se kdysi dobře hodily za skrýše obyvatelům v nebezpečí od nepřátel postavených, nebo i za pelechy zlodějské, jsou na blízku ještě jiné skály s vyhlodanými otvory, rozsedlinami, které živě upomínají na vyhlodané stěny
Pustého žlebu mezi Macochou a Sloupem, ačkoli zde je hrubozrnný pískovec karpatský, tam pak čistý vápenec devonský.
Skály pulčinské bývají pro vzdálenost svou od "hradské" málo navštěvovány, ač by toho plnou měrou zasluhovaly. Za to skály lidečské, jelikož jsou u "hradské", vzbuzují podiv každého cestovatele kolem se ubírajícího, a proto jsou také známější.
V Jarcové, vesnici to u Valašského Meziříčí, stojí na vrchu, pod nímž vesnice ta se rozkládá, asi 5 metrů vysoký kámen v podobě kůlu, jež lid čertovým kůlem nazývá.
Pověst o něm si vypravuje skoro totéž, co o skále lidečské.
---Dole pod vrchem u řeky Bečvy, která tudy od Vsetína teče, byla chalupa, v níž bydlila selka Janková. Ta měla dvě dcery, Rozáru a Marýnu. Marýně byla selka macechou, kteráž pastorkyni neměla ráda proto, že chalupa i s polnostmi jí jedenkráte měla připadnouti a nikoli její Rozáře, a potom proto, že byla hezká, že měla ženichů plno. Přicházeliť do stavení šohaji na přástky, a tu měli se vždy jen kolem Marýny a škaredé Rozáry si nevšímali. I pojala zlá macecha úmysl zbaviti se nenáviděné pastorkyně. Pojednou Marýny nebylo. Macecha a Rozára jí v Bečvě utopily. Přástky však nepřestaly; docházela tam děvčeta i hoši za nimi. Ale Rozára opět neměla kolem sebe nikoho, ač si velmi ženicha přála. Tu jednou přišel vyšňořený myslivec a měl se ustavičně kolem Rozáry. Konečně o ni požádal u matky slibuje, že má bohatství dosti, zlata a stříbra, že Roza ničeho nepotřebuje. Matka však poznala, že pánovi zpod bot vykukují kopyta. "Dám ti ji," pravila, "až za jedinou noc tam hore uděláš mlýn a převedeš tam vodu Bečvy; ale to musíš udělati, než kohout zazpívá!" - Čert se dal do práce v noci za hromu a blesku, nosil tam balvany a budoval mlýn. Avšak čert nebyl hotov. Kohout zazpíval, a čert nesa poslední kámen upustil ho a rozdrtil, zasypal jím chalupu i se selkou a její dcerou. ---
Na mor. Slovensku největší pověst požívá opět
Čertův kámen u Provodova
Kámen ten vypíná se na příkrém úbočí vrchu Rýsova, a to z hradiska starožitného, náspem obehnaného, maje asi 40 m v obvodu. Podoben je trojhrannému, zkomolenému jehlanci, jehož výška asi 6 metrů činí. Skalisko jes opatřeno rýhami, důlky a trhlinami, jež lid za "čertovy pece" nebo "čertovy vidličky" pokládá, a to proto, že některé části jeho jsou do červena vypáleny.
O kameni bájí okolní lid, že na něm čert jalovice, ovce, husy a kachny a j. jídal. Stával tam prý také dřevěný zámek, v němž se černý kůň zdržoval, jehož řehtání posud někdy slýchati. Zlata je prý v Rýsově tolik, že až se tam kopati bude, nikdy se nevyčerpá. Černokněžník ani tu neschází.
Čertův kámen u Sloupného byl teprve nedávno roztrhán, tak že se zachovala pouze spodní část. Měl prý podobu krychle, na jejíž horní ploše byla vyryta šlapa velikého muže, několik důlkův a rýh. Z jednoho důlu voda prý nikdy nevyschla.
Jiné Čertovy kameny na mor. Slovensku jsou u Vysokého Pole na hradisku v Kláštově, blízko něho na úbočí vrchu Svíradova, pak u Suchého vrchu, u Bánova a jinde, o nichž všech jde pověst, že je čerti tam donesli a na nich různé pokrmy jídali. V rýhách a důlkách spatřuje lid čertovy vidličky a jeho dlaň s prsty. Nikde také se neopomíná černokněžník.
Zdali čertovy kameny v pradávných dobách našim pohanským předkům nějakým obětištěm byly, dlužno obsáhlejším pátráním vyšetřiti a na jisto postaviti.
M. Václavek
