Kámen na Blatech.

Karel Klostermann; Malý Čtenář, Ročník XXIV/1905

Severně od Budějovic nad Vltavou vypíná se velkolepý knížecí zámek Hluboká. Dnes patří knížeti Schwarzenbergovi, na konci XVI. Věku vládl tu pan Adam z Jindřichova Hradce, jemuž byli poddáni sedláci na mnoho mil v okolí. K západu od Hluboké rozkládá se krajina rovná, posetá velkými rybníky, z části močálovitá, bez lesního porostu, tak zvaná Blata. Tato Blata daroval dřívější pán na Hluboké, Vilém z Rožmberka, sedlákům devíti vesnic, aby jich svobodně užívali, seno na nich kosili a stáda svá na nich pásli. Sváděn svými úředníky a zřízenci, pan Adam z Hradce usiloval odniti sedlákům tato práva a přivlastniti si Blata. Sedláci ovšem se ohražovali a činili seč mohli, aby Blata jejich zůstala. V jich čele stál Jakub Kubata, rychtář ze Zbudova, jedné ze zmíněných devíti obcí. Povstaly velké třenice, sedláci práv svých statečně hájili, ale že pán na Hluboké měl v rukou moc, byl sťat posléze rychtář Jakub Kubata, nechtěje se vzdáti práv svých přes všeliké sliby a hrozby i přes to, že ho na Hluboké věznili; poprava se vykonala na samých Blatech nedaleko Zbudova na břehu potoka Soudného. Do poslední chvíle stál neoblomeně na svém právě, dokládaje se Bohem, že umírá nevinně.
Císař a král Rudolf, u něhož sedláci si stěžovali, dal jim za právo, a Blata zůstala do dnešního dne v jich držení, ježto práv svých se dobrovolně nevzdali. I zachoval lid vděčnou památku svému rychtáři, jenž zemřel za jeho právo. V jeho ústech zůstalo s pokolení do pokolení přes všecky bouře a utrpení, jež přeletěly krajem, živoucí pořekadlo: " Rychtář Jakub Kubata dal svou hlavu za Blata."
Nynější pokolení, majíc v úctě památku statečného a neohroženého mučedníka za svá práva, postavilo mu pomník na Blatech na pravém břehu potoka Soudného, nedaleko místa, kde byl popraven rukou katovou a na němž ční na památku dva velké omšelé kameny. Letos v srpnu byl pomník ten odhalen; představuje Kubatu, an v poslední své chvíli přísahá, že právo sedláků je svaté a že jeho nevinné prolitá krev právo toto potvrdí. Je to velký krásný pomník, jenž slouží ke cti jak jeho tvůrci, mistru Suchomelovi, tak i všem kdož o jeho postavení se zasadili. Spatříš ho milý hochu, jeda od Vodňan k Budějovicům, z oken železničního vlaku v pravo, jedva sto metrů pod tratí.
Oba pak kameny na místě popravy do té chvíle jsou tam taky.

O menším z těchto kamenů kterýsi starý člověk vypravoval mi, že se k němu pojí událost, již sám prý byl svědkem, byť i nepřímým. Ve Zbudově na kterémsi velkém selském statku postavili si nové stáje. Vše bylo již dostavěno, i dobytek už byl v nich uvázán, ale pořádný kamenný práh ještě chyběl. Ježto na Blatech je nouze o dobré kameny, radili se mnoho o tom, odkud by takový kámen vzíti měli. Řeči sem, řeči tam, každý něco navrhoval , jen hříbek mlčel. Hříbek, to je mladý čeledín, jenž míval na starosti koně, pasoucí se druhdy volně po celé léto na Blatech. Hříbek tedy mlčel a ničeho neříkal, ale umínil si, že si hospodáře zaváže k díkům, opatře mu kámen, jakého bylo třeba. Přišlo mu totiž na mysl vzíti jeden z kamenů tam u potoka Soudného, kde on své koně pásal; slýchal, pravda, že jsou tam položeny na památku rychtářovi, který se obětoval za práva svých spoluobčanův, ale myslil si snad, že jeden tam postačí, nebo vůbec toho nedbal, a ježto menší svým objemem a svým tvarem se mu zdál býti způsobilým, jal se ho dobývati kopáčem, poněvadž vězel v zemi a drnem zarostl.

Vykopal jej, ale ani pomyšlení nebylo odnésti jej domů, jak byl těžký; ani by se byl nenadál od vidění. Ani ručním vozíkem nebylo možno jej dovésti. Zapřáhl tedy koně a dojel pro něj, ztráviv celé odpoledne v těchto pracech a pokusech. A jak jej nakládal na vůz, šedé mlhy rázem vyvstaly, přivalily se, všecko nebe zahalily, zástupy černých havranů zakroužily mu nad hlavou, děsně povykujíce, jako by bránily jeho konání. Zarazil se; než přemohl hrůzu naň dorážející a dovezl kámen do statku, provázen neustále těmi divě a zlostně krákorajícími černými zobáky. Podivná věc! Když snášel kámen s vozu, zdál se mu býti o polovici lehčím, a když jej položil mezi veřeje, hodil se, jako by jej dříve s největší přesností odměřil. Práh byl položen. Vykonav tuto práci, vrátil se hříbek do Blat ke svým koním. Večer se chýlil, slunce zapadlo. Rudě vzplanula obloha na dálném západě. Pusto všude, mlhy se kupily v příšerné chuchvalce tvarů hrozivých oblud. A bez ustání kroužili černí havrani, divě povykujíce. Zdálo se mu slyšet s oblak, z mlhy, ze samé země vycházející volání: Kubata dal hlavu za Blata ... Koně se sbíhali, frkali, ržali, uháněli tryskem s místa na místo, dusot jejich kopyt otřásal zemí, zněl mu na uši jako rachot dalekého hromu ... Tu hrůza naň lehla nevýslovná. Vlasy se mu zježily, dech se mu tajil. Doběhl domů více mrtev nežli živ. Na Blatech je hrůza! Na Blatech straší! Sotva domluvil, vyběhl čeledín ze stájů, kde právě byl ulehl, do světnice přiběhl bezduch. "Sedlák!" zvolal, "spěte si v stájích sám! Něco tam chodí! Dobytek se plaší!" A ze stájů dozníval hukot a třeskot, krávy šíleně bučely, přerážené řetězy řinčely, vším prostorem dobytek pobíhal s neslýchaným lomozem. Do bílého rána trval tento příšerný zmatek, celá ves se pobouřila. Tu Hříbek se přiznal, odkud vzal kámen na práh. I odnesli jej zase na místo, odkud jej vzal, a byl pokoj. Od těch časův oba kameny netknutě leží.