Slánská hora.

Václav Štech; Slánský obzor - Věstník musejního a literárního spolku "Palacký" XLVIII/1940

Roku 1868 přistěhoval jsem se jako devítiletý školáček do Slaného podruhé. Byt našla maminka v ulici Lázeňské, z jehož okna měli jsme Slánskou horu denně na míse od rána do večera. Tato mocná vyvřelina mi nějak udělala. Byl jsem od dětství živen čarovnými pohádkami, jichž jsem měl plnou hlavu a zazdálo se mi, že se to na město dívá velká hlava lví, jejíž oči jsem si docela dobře na pravá místa umístil. Pravou přední tlapku zdála se mi nějak zvedati ta proslulá šelma. Dnes není ani stopy po této tlapce, poněvadž ji za několik desetiletí rozvezli v podobě štěrku po všech silnicích slánského kraje. Stopa její však zůstala zvěčněna známým českým sochařem Šimkem, jenž lékárníku Klárnerovi na jeho přání v kararském mramoru vypodobnil krásnou dceru, jak se vznáší nad Slaným v oblaku. Zdobí to náhrobek rodiny Klárnerovic skvěle na prvním hřbitově v Slaném. Je tam Slánská hora a ta vyčnělina, kterou jsem si dětsky přetvořil na tlapku, je tam zachycena velmi věrně.
Není již mnoho pamětníků Slánské hory z doby, kdy jsem byl já školáčkem. Považuji za důležité zachytiti pro paměť budoucí, jak toto krásné pozadí města královského jevilo se v létech šedesátých.
Tehdy se ujal Slánské hory muž, který měl značné básnické názory. Byl nějakým úředníkem, jehož jsem si vtiskl dobře do paměti, poněvadž mi též vždy laskavě dovoloval vstupovati zahradou svou do spletitých cest Slánské hory, kterou nějak vášnivě si zamiloval. Zval se Holveg, byl dle všeho zámožným mužem a postavil si pod Slánskou horou hezké jednopatrové bydliště, kterým se tehdy jedině mohlo ku cestičkám, vedoucím na vrchol hory, která se zvedá 326 m nad mořem a asi snad 50 m nad hladinou Červeného potoka. Slánskou horu na svůj náklad pečlivě vyzdobil a upravil Holveg způsobem mimořádným. Pohodlné cesty založil, a snažil se, aby návštěvník tohoto památného místa hojně užil z půvabů, které tvoří v nejmalebnějších tvarech šestiboké hranoly čediče, který tu před miliónem let vyvřel nějak sopečně. Stálo to milého Holvega mnoho přemýšlení a hojně práce a značných nákladů, když činil ze Slánské hory směrem k městu romantické pozadí. Vybudoval tam i umělý jakýsi tunel, před nímž vykouzlil ze dřeva poustevnu, kterou dal pobíti stromovými kůrami. Za okénkem poustevny umístil na stolečku objemnou knihu a skutečnou lidskou lebku. Pověsil do poustevny krucifix a do věžičky vsadil zvonek. To bylo pro mé pohádkové cítění něčím čarovným. Pak pro oddech poutníků, směřujících na vrchol, vybudoval různé prostory a k jednomu skalnímu útesu dal jakési odpočívadlo, které obrnil dobrým zábradlím. Z toho odpočívadla trčel stěžeň, vysoký, na který dával při národních okázalostech Holveg vztyčovati národní prapor. Byla odtud krásná vyhlídka na město, i do dalekého okolí.
O tom všem přesvědčiti se může každý ještě dnes - jen ta poustevna byla již zubem času zničena. Holveg však se zasloužil ještě jiným, zvláštním způsobem o Slánskou horu. On totiž zjistil, že na vrcholu Slánské hory všude v ornici nalézají se podivné nástroje kamenné a kostěné, které ovšem rozpálily jeho zvědavost. Nasbíral jich celý shluk a jel s tím do Národního musea v Praze. Tam byl poučen, že jsou to významné pozůstatky doby kamenné, kterou odhadují dnes odborníci na vzdálenost 3.000 - 4.000 let od našich dnů. Bylo těch památek objevovaných nesmírně mnoho, a když jsem já roku 1873 nastěhoval se do Prahy jako studentík, přesvědčil jsem se o významu Holvegova badání přímo v museu.

Bydlel jsem u svého strýce v Jindřišské ulici, jenž byl v paláci hrabat Harrachů portýrem a poznal jsem tu úředníka F. X. Beneše, o kterém jsem se brzy dověděl, že je proslulým českým archeologem. Ten byl kustodem pravěkých starožitností v Národním museu a já jsem se mu z nějakého pudu velmi často nabídl, že mu to, či ono, odnesu do musea, které bylo tehdy tam, kde na Příkopech je zemská banka, nebo na poštu, nebo kamkoli by si přál. F. X. Beneš byl konzervátorem hlavního města Prahy a kraje čáslavského. Psal velmi zajímavé články o památkách pravěkých a středověkých a byl uznáván za odborníka významného. Mne si zvláštním způsobem oblíbil, vyučil mne ve všelijakých poznatcích starožitností a dokonce ze mne udělal novinářského zpravodaje pro Riegrův list Pokrok, kterému jsem rok dodával z musea různé zprávy, až mi pak za ně nabídli řádkový honorář 2 krejcarů, což mi bylo jako chudému studentu velmi vítáno, neboť to znamenalo asi dnešní půl koruny. Tím jsem se vyzbrojoval za dozoru a vedení roztomilého konservátora pro své další literární a novinářské výboje.

Já jsem začal v Slaném choditi do školy roku 1863 jako čtyřletý klouček, když v koleji; kde byla moje ovdovělá matka čtyři léta kuchařkou, dovolili, aby si mne od své sestry z Kuklen vzala s sebou. Tehdy byl rektorem ušlechtilý Zikmund Koutník a ten po nějakých zkouškách mého dětského rozoumku navrhl, aby mne vzal učitel Erlebach, otec pozdějšího ředitele slánské živnostenské školy, mezi své žáčky I. třídy. Tou dobou byl v koleji učený piarista, profesor na gymnasiu, Komárek. A o tom jsem slyšel jednou, že vyprávěl: Město Slaný bývalo dříve na Slánské hoře. Pak teprve po tisíci letech vzniklo město dole. Já jsem si to tehdy představoval tak, že snad i děkanský chrám Páně byl na Slánské hoře a že pak tu krásnou budovu přenesli dolů. Později, když jsem byl studentíkem v Slaném, několkráte i jinde opět jsem slyšel, že město Slaný bývalo dříve na Slánské hoře. Když jsem se o tom později vyslovil konservátorovi Benešovi, poučil mne tento muž, že něco na tom pravdy je, ale že to město byla pouze skupina dřevěných budov a skalních jeskyň, neboť v té době, kdy tam nahoře mezi lesy, které celou krajinu tehdy naplňovaly, měli několik staletí obyvatelé své sídlo a že se tu nad strmou skálou dobře mohli hájiti proti dravé zvěři a proti lidským nepřátelům.

Když jsem roku 1879 nastoupil v Slaném učitelskou dráhu, dověděl jsem se, že přísný starosta Antoním Prügl zahájil proces s Holvegem o majetkové právo města na Slánskou horu. Pozadím tohoto sporu byla však tehdy stranická vášnivost, když se roku 1871 rozštěpil národ na dvě strany: Staročeskou a Mladočeskou. Toto stranictví rozdělilo české lidičky způsobem neslýchaným a jednotlivci obou stran se potírali všemi způsoby. Slánský venkov byl již mladočesky zabarven, ale město bylo náruživě staročesky usměrněno ve většině. Poněvadž byl Holveg nějakým předákem Mladočechů, a neoblomný purkmistr Prügl byl staročesky obrněn, mohl v městské radě, sestávající úplně ze Staročechů, vyšlehnouti plamen sporu o Slánskou horu z těchto politických ohnišť. Holveg nevyhrál toho procesu, ale přece jenom mu nějaká vyšší instance přiřkla pak dolejší část sadu na Slánské hoře, který vytvořil, a pak nějaké sousední pozemky. Všecko ostatní, co věnoval na výzdobu půvabných steziček, vedoucích na vrchol, to bylo pro něho ztraceno. Holveg oželel tuto ztrátu a pak brzy zemřel. Domnívám se, že roku 1879 již nežil. Tu jsem pak poznal staršího jeho syna, jenž byl v Praze náčelníkem studentů ze Slánska jako jurista a později se jako advokát v Slaném usídlil. Pod Slánskou horou, jeho otcem tolik milovanou, postavil si do hezkého sadu pěknou vilu.
Byl jsem v museu pražském dosti vyzbrojen archeologicky, poněvadž mé zpravodajství trvalo v Pokroku až do roku 1879, kdy zde mé studium skončilo. Konservátor Beneš mne představil ve všech odděleních náčelníkům jednotlivých oborů, a já jsem i od nich pak dostával různé poučky pro své novinaření v listě Riegrově. Staročechem jsem se ovšem nestal, ale mladočešství mé bylo chatrné. Já jsem politicky radikálně nikdy nevystupoval. Nějak se mi to vše příčilo.
Od roku 1879 putovával jsem na Slánskou horu často a tu jsem brzy zjistil, že na polích u temena Slánské hory je nepřeberné množství různých nástrojů z doby kamenné, o nich jsem byl v pražském Národním museu velmi poučen. Byla tu dláta kamenná, rovněž takové mlaty, sekerky, všelijaké nožíky z pazourku a mnoho předmětů z kostí. Bylo toho tak mnoho, že v každé brázdě objevovalo se těch předmětů množství nesmírné. Na straně západní byly jeskyňky a stříškami chráněná zákoutí, v nichž právě tak tloukli velké kousky čediče na drobný štěrk různí lamači, jako to dělali na severovýchodní straně hory dole ve velkém, dělníci, štěrk vyrábějící. O některých jeskyňkách se mi říkalo, že jsou z časů pradávných, a dělníci mi rádi ukazovali všelijaké pravěké nástroje, které všude kolem sebe nalézali.

Když jsem byl ještě pražským studentíkem, zajel k nám do Slaného konzervátor Beneš .. tuším r.1875 .. a šel se mnou na Slánskou horu a upozornil mne i na četná drtidla obilí, jimiž si před několika tisíci léty obyvatelé této vyvýšeniny mleli obilí. Byli to tedy kulturně již vyspělejší lidé, a nebyli kočovníky, když si tu obilí pěstovali. Upozornil mne, že na Slánské hoře bylo hradiště obyvatelů a ukázal mi charakteristická místa, která pravdu jeho slov potvrzovala. Posléze mne upozornil na zvláštní vzácnost na vrcholu Slánské hory, ale nakázal mi, abych se o tom nikomu nezmiňoval, poněvadž je obava, že by surovost nějakého zlomyslného člověka mohla tuto zvláštní památnost zničiti, ač by k tomu bylo třeba nemalé síly. Vrátím se k této vzácné věci v tomto článku.

Mlčel jsem o objevu této vzácnosti dlouhá léta.
Roku 1885 k mému popudu vzniklo v Slaném museum, o do toho jsme ovšem především vybírali z nepřeberného množství pravěkých předmětů charakteristické kusy. Zvláštním nálezem tehdy pro nás bylo kostěné šidlo, jenž mělo ouško. To značilo neobyčejný pokrok při výrobě oděvů z koží, když nějaký důmyslný muž tak velice zdokonalil šídlo na jehlu.
V době, kdy jsme ve Slaném obírali se rovnáním sbírek v museu, celému kraji sloužícímu, objevil se u mne v museu zámožný obchodník Zahrádka, jehož energické choti patřil dům na náměstí vedle Ungeltu, a ten se se mnou sblížil. Jal se mne ptáti na různé známky pravěkých starožitností na Slánské hoře ve velikém množství se objevující a já jsem mu ze svého tehdejšího vědění jakéhosi samouka sloužil, jak jsem dovedl. To se stalo po roce 1890. A tu se mi brzy donesla zpráva, že paní Zahrádková je vlastnicí velkých polí na vrcholu Slánské hory, na nichž badatelé z oboru pravěku měli pro své sbírání pravé žně. Tuto dámu, která v Slaném léta už nebydlela, přesvědčil manžel, že nesmírný počet nálezů na bývalém hradišti může se státi předmětem velkého zájmu četných museí v celém Rakousku a i za hranicemi. Pustil se do práce tak, že jal se četnými dělníky překopávati do hloubky několika metrů polnosti, které tu jeho manželce náležely a shromažďoval jako vydatnou kořist vše, co z pravěku zbylo na Slánské hoře. Počínal si velmi důkladně. Když jsem se roku 1894 odstěhoval do Prahy, nosívali mi slánští přátelé do Prahy zvěsti, že Zahrádka nashromáždil a do všech úhlů světa rozprodal nesmírné množství předmětů na Slánské hoře nalezených. Mluvilo se, že v nějakých kulnách měl celé hromady těchto věcí a odhadoval se počet objevených nástrojů přes 30.000 kusů. To vše prý přišlo do různých museí v Rakousku i za hranice, ba i za moře.

Když jsem roku 1937 zajel si jednou do Slaného, vystoupil jsem s dcerou na vrchol Slánské hory, a tu jsem zjistil, že v zídkách, primitivně narovnaných vedle cest pro ohraničení městských sadů na Slánské hoře, vymizela velmi četná drtidla obilí, která tam byla vpravena jako stavební hmota. Těch drtidel mohlo bíti vedle cestiček na 30, a já je tam za svého pobytu v Slaném nechával, poněvadž jsme v museu slánském měli ukázek tohoto druhu dost. Snad putovaly, tyto zatím slánským museem ověřené kameny, také do nějakých sbírek mimo Slaný.

O naznačeném tajemství na vrcholu Slánské hory jsem se v nejužším kroužku přátel musea rozhovořil, a vím, že je fotografoval výborný muž František Duras, a nějak se mi zdá, že tato fotografie byla v nějakém ročníku Slánského obzoru otištěna. Pak se na to zapomenulo.
Roku 1937 jsem zjistil, k své velké radosti, že je tajemství Slánské hory chráněno samou přírodou, neboť trnité keře a všelijaké výhonky bylinné skryly tuto neobyčejnou památnost .. snad u nás jedinečnou .. před neurvalostí zlých lidí.

Je to pravidelná prohlubeň mísovitá, která nemohla vzniknouti náhodou na ostrém výběžku čedičové skály, na východní straně hory přímo proti Ovčárům. Byla jistě velmi pečlivě pravěkými obyvateli vyhloubena těžkou a dlouhotrvající prací .. asi k účelům nějakých náboženských obřadů. Ověřil takto konservátor F. X. Beneš tuto nevelkou prohlubeň ve skále za mé přítomnosti 1875 a asi roku 1892 potvrdil svým úsudkem názor Benešův archeolog dr. Píč. Dovedl jsem ho tam schválně, abych slyšel jeho soud.
Po otevření sbírek slánského musea, dnes neobyčejně bohatých a nadšenými přáteli umění za vedení ředitele Fr. Fořtíka znamenitě uspořádaných v památné budově koleje na náměstí, přesvědčil jsem se roku 1940, že několik předáků spolku Palacký o té památnosti Slánské hory ví. Navrhl jsem, aby pro museum byl opatřen té mísy sádrový odlitek, který by mohl býti po případě i jakýmsi zabezpečením této vzácnosti vůbec.
Slánská hora, stala se většinou majetkem městským, a musila po oddělení části, přiřčené Holvegovi, dostati zvláštní vstup. Tím se přístupnost krásných sadů, Holvegem založených, poněkud zmenšila. Kdo však neváží příliž cesty, dobře pochodí, když při návštěvě Slaného dopřeje si vystoupiti na vrchol hory ne příliš vysoké. Bude odměněn bohatě pohledy do pestrých zákoutí a půvabných míst sadu, na vrchol vedoucího a pokochá se rozhledem překrásným za jasného dne. Při tom musím upozorniti na tři velké kříže, které od dob pobělohorských velmi zajímavě zdobí vrchol Slánské hory. Tyto kříže jsou dnes i příznakem města. Jsou viděny z dálky a hlásí poutníku na několik mil cesty předem, že pod těmito kříži je město.
V posledních letech však vyrůstá před těmito kříži lesík, o kterém před tím po mnoho let se jenom snilo. Mnoho pokusů o zalesnění Slánské hory ztroskotalo, poněvadž všechny sazenice hynuly nad skálou sopečného původu. S městským zahradníkem Valešem, jenž byl otcem zahradníka dnes působícího, několikráte hovořil jsem na Slánské hoře o nesnázích se zalesňováním. Byla-li dvě léta za sebou suchá, pak obyčejně mladé sazenice stromové lehce hynuly. Valeš mne však upozornil, že za všech okolností tu lesík bude, poněvadž několik řad mladých stromečků dá přece jenom nějaký stín dalším sazeničkám. Bude to mnoho let trvati, ale ten les, jaksi postupně přeci jenom se rozšíří po celém vrcholku. Nyní se ukazuje, že měl Valeš pravdu, ale stromy již vzrostlé halí již do několika směrů tři kříže, vrchol hory zdobící. Domnívám se, že by se měl ten les v samé blízkosti památných křížů poněkud zmenšiti, aby nekryl tak zajímavou zdobu čedičové hory.

Na svahu proti městu je ještě jiná zajímavost, a to živcový balvan, který má podobu podkovovitou. O tomto kameni pronášely se různé úsudky.
Slýchal jsem i názor některých geologů, že se tento objemný kámen octl za doby ledové na tak význačném místě náhodou, když někde zamrzl v ledové kře, která nějakým romantickým blouděním, když bylo české území ještě mořem, se dostal na místo tak vysoké.
Je však v kruzích archeologů mínění, že byl tento těžký jedinec z jiných končin sem přivlečen za dob, kdy ještě kovů neznali, a stal se tu nějakým obětištěm.
O živcové skále v blízkosti nevím nic.

Poslední dobou jsem četl, že se líhnou myšlenky, aby se Slánské hoře na vrchol přidala rozhledna. Mluví se o věži dřevěné, kamenné a i železné.
Také po petřínské rozhledně volali kdysi nadšenci, kteréž rozpálila Eiffelova věž v Paříži. Ale bilance petřínské rozhledny dokazuje, že jest zvědavců pěšky nebo výtahem na věž nad Petřínem putujících, nemnoho.
Kdo je ve Slaném rozpálen pro nějakou rozhlednu na Slánské hoře, ať si na pohlednici, s tímto důstojným pozadím města památného, dá načrtnouti v patřičném poměru takovou nestvůru, a jistě pak přizná, že by tím byla velmi zohyzděna hora, kteráž právě k městu obrací svou nejmalebnější stranu.
Slánská hora musela býti osídlena po několik tisíciletí, uvážímeli, jak nesmírné množství kamenných nástrojů bylo tu nalézáno ještě po několika tisíciletích. Žili tu lidé trvale, nikoli kočovně, když drtili obilí na ručních mlýncích, jichž se tolik našlo v těchto místech. To obilí museli zasévati , pak je teprve mohli zpracovati. Byli tu jistě znamenitě hájeni ostrým srázem na sever a na východ a sídliště jejich bylo asi průběhem historické doby pak velmi lehce zbavováno hradištních valů.
Je to zajímavá vyvýšenina nad městem, které pod touto romanticky vrstvenou horou prožilo tolik proměn a tolik událostí neobyčejných. Je to dnes jakýsi odznak města, velice usilujícího o další rozvoj osvětový, hospodářský a v končině výborných půd i také rolnický. Slaný jest středem kraje historicky zvláště zajímavého .. zemědělsky neobyčejně bohatého .. Slánská hora jest toho všeho středem a osou.