|
|
 |
| |
Otevřela okno a - co to?
Na zahradě stál velký bílý sněhulák a třpytivě se chvěl, až oči přecházely.
„To je nádherný sněhulák!" Mijoko si protřela oči, aby se ubezpečila,
že se jí to jenom nezdá, a znovu vyhlédla z okna.
Byl tam !
„Jaké má krásné stříbrné knoflíky! Je to nejlepší sněhulák, jakého jsem
kdy viděla." Jen to dořekla, sněhulák se zachvěl a vzlétl do výše; rozplynul
se.
Ty stříbrné knoflíky totiž vůbec nebyly knoflíky, byly to stříbřité oči.
A ten sněhulák nebyl sněhulák, nýbrž bílé sovy, které postavu sněhuláka
vytvořily ze svých těl a křídel. Sněhulák vylétl do výše a dolů se snášel
pouze jeden bílý dílek jeho postavy. Byla to malá sova, která se u ní
včera chtěla ohřát.
Smála se a povídala dívce: „Chtěla jsem ti udělat radost a odvděčit se
ti za včerejší večer. Proto jsme ti postavily sněhuláka, ale sovy, které
stály vespod, už nemohly unést tíhu ostatních, a tak... Sama jsi viděla,
jak to dopadlo. Nesmíš se zlobit, že jsme to vydržely tak krátce."
Mijoko objala bílou sovu a řekla: „Děkuji ti, můj malý sněhuláčku! Ostatním
dětem jejich sněhuláci roztají, ale ten můj bude pořád lítat po lese
. . ." |
|
|
|
O
knize
