|
|
 |
| |
Sněhulák
 Mijoko
měla pláč na krajíčku, ale nerozplakala se, jenom pevně sevřela rty.
Nebue přece brečet před kluky... Zakřičela na ně: „Jste všichni protivní!"
Potom se rychle vracela zasněženou cestou k lesu a k domovu.
Chtěla si hrát s kluky, chtěla s nimi stavět sněhuláka, ale kluci ji
mezi sebe nechtěli. Oči měla plné slz, když spěchala domů. Pořád si představovala
vysokého sněhuláka, který se bude majestátně tyčit nad plání. Neměla
by se vrátit s prosíkem? Třeba by kluci dovolili, aby jim pomáhala? Jak
uvažovala, co má dělat, někdo jí poklepal na rameno. Otočila hlavu. Nebyl
to člověk, na rameno jí usedla bílá sova. Poulila na ni velké stříbřité
oči a seděla schouleně, jako by chtěla říci: „Viď, že se u tebe mohu
ohřát?"
 Mijoko
zapomněla na pláč. Vzala sůvičku do náručí a utíkala s ní domů.
Když se druhého dne probudila, sova nikde.
„Teď se teprve dám do pořádného pláče," řekla si Mijoko. „Ale napřed
se podívám, jestli se tu sova někde neschovává." |
|
|
|
O
knize
