|
|
 |
 |
Živá slova L. N. Tolstého
napsal: I. Teneromo |
 první
část povídky Pravda a Křivda
...A náhle zazpíval: "Ilja bohatýr náš Muromec, chystal se do sídelního
hradu Kijeva k Vladimíru..."
Zazpíval takto znenadání, a přece tak se to hodilo k zpěvnosti jeho dřívějších
slov, tak příjemně zněl jeho stařecký hlas, z něhož však zněla dosud
bodrá svěžest; upřímný to byl hlas, poněkud se chvěl a proto byl velmi
jímavý. Také nápěv byliny mně byl tak neznámý - nikdy jsem ho neslyšel...
Byl jsem dojat, potěšen a řekl: "Pojďte, doprovodím vás až k němu...
tam..."
Tak rád bych je byl býval pohostil, uvítal, prokázal jim nějakou laskavost...
A tak by mně bylo těšilo, kdybyste i vy všichni byli je poslechli.
"K tomu pohádkáři?"
"Ano, k pohádkáři. On však stojí sám před vámi."
"To jsi ty?" zarazil se. "Podobu máš. Ale tvář tvoje je zemdlena, máš
mnoho smutných vrásek, ale máš i světlé rýhy. Dej, bychom tě políbili,
Lve!"
Tak mluvil muž, který zpíval a objav mou hlavu, dotkl se ústy mého čela.
I druhý stařec pozdravil se se mnou.
"Tvá pohádka 'Dva starci' je
velmi hezká. Nedávno nám ji četli. Hezká je, opravdu... A my dva starci
po celou cestu jdeme a rozmýšlíme, který z nás je Jelisěj a který Jefim.
Povídám k Semenovi: "Ty, Semene, jsi Jefim, protože se moc staráš, každý
hřebík Tě souží." On se směje: "Máš pravdu," povídá, "že ano Semene?"
obrátil se k druhovi.
Semen se usmál.
"Marná řeč! Mám opravdu mnoho starostí. Marnost mě
časem zmáhá... Ale my se musíme od tebe dověděti," pravil vlídně, chopiv
mne za ruku. "Patrně máš prastaré knihy s pohádkami, či někdo Ti je vypravuje?"
"Jsou takové záznamy," povídám. "Já je však jinak sepisuji. Vidíte, i
pohádka 'Dva starci' je takto sepsána."
"Hezká je!" zase pochválil
onen.
Blížili jsme se již k parku a zahýbali do stromořadí.
"Hleď, jak
krásný je tady rybník... A co je to, teplé skleníky? Je to palác, koukej.
Copak to všechno náleží tobě?"
Jela podle drožka, tažená párem. Vezla společnost z koupele.
"A to
jsou tvoji? Samé mladé panstvo...!"
Po celou tu dobu rozléhaly se odměřené údery zvonu, k obědu volajícího.
Stařečkové se zastavili.
"Ne," povídá Semen. "Dále nepůjdeme. Dosti!
Tebe jsme viděli a vrátíme se domů."
"Pročpak?" lekl jsem se.
"Vždyť vidím, že ti je zle. Nežiješ prostě a nemůžeš tedy všechno říci."
"Vidíš, vidíš!" vpadl ten, který prve zpíval. "Tomu je právě tak, jako
o té Pravdě a Křivdě vypravují. Poslechni," obrátil se ke mně mentorsky.
"Za krutého mrazu setkal se ve městě Pravda s Křivdou. Pravda byl
doličkovatý mužík v nuzných onucích a děravém kožíšku, kdežto Křivda
byl tlustý kupec v sobolím kožichu a bačkorách z jaré vlny. Povídá:
"Pojďme do hospody, posedíme, porozmlouváme si."
Vešli. Sklepník s ubrouskem pod paždím, ohýbá se jako líska před Křivdou,
plný stůl jídel a pití nastavil. Napili se čaje, porozprávěli. Křivda
nezaplatil a chystal se k odchodu. Teprve u samotných dveří sklepník
přiskočil a nějak nesměle povídá:
"Účet, pane!"
"Ach, ano, ano!"
obrátil se Křivda.
"Však štěstí, že jsi mně připamatoval. Vždyť jsem
ti dal bankovku dvacetipětirublovou, kde máš nazpět?"
Sklepník byl ohromen.
"Co - že, pane? Nedal jste mi. Ani kopejky
jste mi neráčil dáti."
Křivda ztropil hluk, burácí, mlátí pěstí do skleněných dveří. Hosté byli
jako u vyjevení, přiběhl i majitel hostince a dal se do sklepníka. Ten
se dal do pláče a prošení.
"A kde byl tehdy Pravda?"
Ale Pravda tu zarmouceně stál a povídal:
"Pravdu má, ale já jsem
pil čaj také s ním. Musím mlčeti."
" A tak se daří také
tobě."
A odešli.
Věřte, slova ta mi zajela do srdce, jak břitký šíp. Hned nyní, když to
přesunování židlí se shora slyším a vidím a vidím takové šukání sloužících
a mužíků, kteří jsou v kuchyni zaměstnáni a chystají tučný oběd pro panstvo
- to mi je tak trapné, tak mne to souží...
Vždyť opravdu piji čaj s nimi. A ten stařec má pravdu, má, že nemohu
všeho vysloviti...
Z celého srdce svého se snažím, bych tomu unikl a jsem přesvědčen, že
se to stane."
|
|
