|
|
 |
 |
Tove Janssonová
Pozdě
v listopadu |
PRVNÍ KAPITOLA
Jednoho časného rána se Šňupálek ve svém stanu v muminím údolí probudil
a citem poznal, že je ve vzduchu podzim a s ním čas k odchodu.
Odchod, jak známo, se podobá ráně z nebe. Najednou je všechno jiné a
tomu, kdo se chystá na cestu, běží o každou minutu. Rychle vytahá stanové
kolíky a uhasí řeřavé uhlí na ohništi, než ho bude někdo zdržovat a kdovíco
se vyptávat, batoh si dá na záda už v běhu a konečně je na cestě, najednou
bezstarostný jako putující strom, na němž se ani jeden lístek nepohne.
Na místě, kde stál stan, zůstane prázdný obdélník vybělené trávy. A až
se pak ráno probudí přátelé, řeknou: "Odešel, bude podzim." Šňupálek
šel klidným a tichým krokem. Les se za ním zavřel a rozpršelo se. Déšť
mu padal na zelený klobouk a nepromokavý plášť stejné barvy, všude to
šumělo, krápalo a les ho skryl v náruči své vlídné a jedinečné samoty.
Na pobřeží bylo mnoho údolí. Dlouhé, slavnostní křivky hor přecházely
podél moře v skalnaté výběžky, všude končily v zátokách hluboko zaříznutých
do pusté krajiny. V jednom takovém údolí bydlela v úplné samotě jakási
fififjonka. Šňupálek se už setkal s velkým množstvím těchto stvoření
a věděl, že jednají svým svérázným způsobem, jak jim velí jejich pochybené
názory. Vždycky se proto snažil být co nejméně nápadný, když míjel dům
nějaké fififjonky.
Plot kolem domu měl rovné a špičaté sloupky a branka byla zamknutá. Pozemek
zel prázdnotou. Šňůry na prádlo byly sklizeny, po hranicích dříví ani
stopy. Žádná houpací síť, žádný zahradní nábytek. Nevyskytovalo se tam
nic z onoho roztomilého zmatku, jakým bývá letní dům obvykle obklopen,
žádné hrábě nebo kbelík, žádný zapomenutý klobouk nebo miska na mléko
pro kočku, žádné ty všelijaké věci, co čekají na příští ráno a dávají
domu vstřícný a obydlený vzhled.
Fififjonka věděla, že nastal podzim, a proto se doma zavřela. Její dům
působil dojmem naprosté nepřístupnosti a prázdnoty. Byla ale uvnitř.
Zalezlá, kam až mohla, za vysokými, nesdílnými zdmi a za stěnou smrků,
které jí zacláněly okna.
Poklidný přechod z podzimu do zimy není nepříjemná doba. Je to čas shromažďování,
zajišťování a zakládání co největších zásob. Je krásné nakupit své vlastnictví
co nejblíž kolem sebe, ponořit se do svého tepla a svých myšlenek a co
nejhlouběji se zakutat do bezpečí doupěte, do hlubiny jistoty, kde můžeme
bránit, co je nám drahé, co považujeme za důležité - prostě to, co je
naše. Zima, vichřice a tma pak mohou přijít, kdy je jim libo. Mohou se
sápat po zdech a slídit po vchodu dovnitř - stejně ho nenajdou, všechno
je zavřeno. A kdo byl prozíravý, ten si sedí v teple a samotě a směje
se.
Jedni zůstanou a druzí odejdou, tak je to vždycky. Každý si může sám
vybrat, co mu vyhovuje, ale musí se rozhodnout včas a nikdy nesmí váhat.
Fififjonka vylezla ze svého úkrytu a začala za domem klepat koberce.
Pustila se do toho rytmicky zběsilým boucháním, takže každému bylo jasné,
že klepe koberce s láskou.
Šňupálek pokračoval v cestě. Zapálil si dýmku a myslel si: V muminím
údolí se už probudili. Tatínek natahuje hodiny a poklepává na barometr.
Maminka rozdělává oheň v kamnech. Muminek vychází na verandu a vidí,
že na místě mého stanu je prázdno. Podívá se do schránky na dopisy u
mostu a tam taky nic není. Zapomněl jsem napsat dopis na rozloučenou,
nestačil jsem to. Však všechny mé dopisy jsou stejné. Vrátím se v dubnu,
měj se dobře. Odcházím, přijdu, až bude ve vzduchu jaro, dávej na sebe
pozor! Vždyť on to ví.
A Šňupálek na muminka s klidem zapomněl. |
|
