Rozcestník:

Šumava 2003

Pár dní pod širákem

    Na začátku nebylo nic. Jen Tma. Pak se ale objevila touha. Touha po několika dnech v divočině s nemnohými prostředky po ruce a v ruksaku. Touha po několika dnech prožitých v přírodě, při cestování krajinou. Touha po několika nocech prožitých pod hvězdnatou oblohou.

    Jet v létě na Šumavu jen s celtou a pár věcma v batohu mě lákalo už hezky dlouho. Bohužel jsem po dlouhou dobu byl jediným bláznem, kterému by se chtělo něco tak "divného" podniknout. Pak se mi ale podařilo zlanařit Zdendu. Hned na začátku ale musím říct, že Zdenda, jakkoliv je jedinou další osobou vystupující v tomto příběhu, nestál přímo u jeho zrodu. Tentokráte, pokud to mohu tvrdit, se jedná pouze o můj nápad. Cestu jsme plánovali dlouho. Nejen, že bylo nutné vecpat termín výletu mezi termíny zkoušek, ale také jet dříve než začnou Prázdniny v Telči, a také se včas vrátit. Dlouho dopředu probíhal nákup základního vybavení. Musel jsem si koupit celtu (zásadní nedostatek), Zdeněk si pořídil nový batoh (taktický) s objemem pouhopouhých pár litrů, oba jsme si koupili nové bojové nože UTON a já jsem pak pro oba koupil v MAKRU celé plato Heinzových fazolí v tomatové omáčce.

    Po všech těch přípravách jsme se konečně 10. července rozhoupali a vydali se na cestu. V 7 hodin ráno odjezd z Poděbrad směrem na Beroun, kde jsme měli uskutečnit malou odbočku na Stradonické hradiště, které Zdenda už jednou navštívil na podzim roku 2002. V Berouně jsme byli relativně brzy po ránu. Děláme ještě jednu malou odbočku a jdeme se podívat ke Koněpruským jeskyním. Zděněk chtěl vidět Čertovy schody. Je to jen pár kilometrů a je z toho docela příjemná vycházka. U jeskyní akorát chvíli okouníme a zase jdeme zpátky. V Berouně jsme velice rychle (cesta je povětšinou z kopce), takže využíváme dostatku času a dokupujeme základní potraviny jako vodu a chleba. V drogerii se pak obohacujeme o repelent proti komárům a ve sportu o patro výš zakupuji bombu s plynem pro můj mini vařič. V klidu si užíváme dne. Na schodech u kostela v klidu svačino - obědváme. Pak jdeme na vláček do Nižboru. Ve vlaku si uvědomuji, že nemám svou vycházkově - kouzelnickou hůl a okamžitě se rozpomínám, kdeže jsem ji to zanechal. V Berouně v samoobsluze. Naštěstí se Zdeněk obětavě nabízí, že pro ni ještě dojede. V Nižboru akorát přestoupí do zpátečního vlaku a já na něj čekám. Docela dlouho. Ale vyplácí se to. Asi po dvou a půl hodinách se Zdeněk vysype z vlaku od Berouna a v ruce třímá mou hůl. Óó, díky. Jdeme tedy do Stradonic. Je to jen kousek a jsme tam dlouho před setměním. Hledáme si místo na přespání. Zdeněk mi ukazuje louku, kde toho podzimu spal. Je to krásné místo, takže se tam utáboříme i tentokrát. Vaříme si čaj a něco menšího k jídlu. Při západu Slunce zkouším trošku zaklínání a obětuji kus chleba v prosbě za dobré počasí. Balíme se do spacáků a celt a jdeme spát. Noc byla nádherně klidná a ráno nás budí sluníčko. Balíme se. Děláme snídani a připravujeme se k nejdelšímu přesunu celého našeho putování.

    Vyrážíme směrem na Zdice a Hořovice. Z některého z těchto měst chceme druhého dne odjet do Plzně a dále do Sušice. Bohužel nemáme turistickou mapu okolí Stradonic. Značenou cestu nenalézáme a Zdenda se na svoji podzimní cestu pamatuje jen velmi mlhavě. Výsledkem je, že prakticky celé dopoledne bloudíme a putujeme ve velkém půlkruhu. Teprve po nějaké době konečně nalézáme správnou značku a uvědomujeme si, že jsme si pěkně zašli. Začíná být pěkně vedro. Jdeme do půl těla. Procházíme několik vesniček a míříme k Točníku a Žebráku. Pár kilometrů před tímto dílčím cílem zjišťuji, že bolest v mých ramenou není způsobena pouze batohem, který táhnu (naštěstí jsme řekli, že pojedeme "na lehko", k čemuž si během dne několikrát gratulujeme), ale také tím, že mám ramena úplně brutálně spálená. V jedné vesnici se samoobsluhou tedy zastavujeme. Kupujeme si pití a nějaké konzervy a já si pořizuji jediné mazadlo v celém obchodě - sprej po opalování. Aspoň něco. V obchodě zapomínám svou hůl. Odcházíme kousek stranou do stínu. Tam si uvědomuji nedostatek ve své výbavě a vracím se pro můj artefakt. Obchod už je sice zavřený, ale vylézá majitel a dává mi mou hůl. Óó, díky. Po krátkém odpočinku opět bereme batohy a vyrážíme tentokráte vyšším tempem, protože večer je nedaleko a my ještě ani zdaleka nejsme u cíle putování. Naštěstí do Žebráku už to není moc daleko. Dorážíme zhruba kolem 20 hodiny. Rozhodujeme se, že přejdeme ještě pár kilometrů do Praskoles, kde budeme nocovat. Je to nejúmornější část cesty. Máme za sebou už něco kolem 30. kilometrů s báglem na zádech a pražícím sluncem nad hlavou. Konečně v Praskolesích. Jdeme do kopce nad ves a hned za zahradou posledního stavení padáme na zem. Rychlá večeře a pak honem spát.

    Bohužel ráno kolem 6. hodiny nás budí déšť. Moje celta naštěstí vodu jakžtakž zadržela, ale Zdeněk řve, že má ve spacáku povodeň. V 7 přestává pršet. Balíme. Celty necháváme volně hozené přes batohy, a vyrážíme do Hořovic na vlak. V 8 tam jsme. V 9 odjíždí rychlík do Plzně. V Plzni jdeme do Hudáče pro impregnaci. Už nehodláme riskovat. S rozčarováním nechávám prodavači 300 a dostávám za ně půl litru čehosi. S ruční pumpičkou. Pak v TESCOu u nádraží nakupujeme další potraviny. Na nádraží si kupuji lístek do Sušice. Čekáme 2 hodiny na vlak. Rychlíkem se pak přesuneme na Horažďovice předměstí, odtamtud pak nádherným historickým courákem až do Sušice. Jdeme z nádraží na náměstí. Je to asi 3. kilometrová štreka. A pak hned dále asi po 5 kilometrech si hledáme místo na spaní. Zdeněk potřebuje dosušit spacák a stále toho máme dost z minulého dne. Nalézáme pastvinu bez dobytka. Je to krásná prosluněná stráň. Sušíme se a impregnujeme celty. Pak hledáme vhodné zázemí pro vybudování nočního přístřešku. Nakonec nalézáme příhodné místo pod keřem, jehož jednu větev ohýbáme k zemi a přes ni natahujeme celty. Hotový bunkr. Obpočíváme až do tmy. Pak jdeme spát. Ráno balíme. Přijíždí traktor a v něm hlídač pastvin. S úžasem pozoruje náš noční příbytek. Ptá se nás, jestli mu nejdeme ničit ohradníky. Říkáme že ne, a že už balíme na další cestu. Po snídani vyrážíme.

    Jdeme v klidu. Pozvolna. Vychutnáváme si krajinu. Cestou míjíme několik pěkných vesniček. V jednom mlýně se zastavujeme na pozdní oběd. Nespěcháme, takže si dáváme pivko navíc. Mají to tu dost laciné, takže útrata veškerá žádná. Pokračujeme v cestě dále podle Otavy. Krásná krajina a vůbec. Později večer scházíme z turistické značky, aby jsme našli nocleh. Kousek od stezky má být totiž stanoviště. Nalézáme skautský tábor Pavlova louka. Je to tu naprosto nepředstavitelné. Obrovská plocha s pár stromy. Jednu část zabírá skautský tábor, druhá je pro volné stanování. Kromě nás je na druhé části jen jediný stan. A přitom je tu tak nádherně. Za přespání tu chtějí jen 20 Kčs na osobu. Mají tu super správce. Večer se čochtáme v Otavě. S trochou obtíží se mi daří ten neuvěřitelně studený tok přebrodit. Zdenda už takové štěstí nemá. Zhruba ve 3/4 cesty se zapotácí a mizí ve vodě zhruba po pás. Moc radost z toho nemá a vrací se. Chci si spláchnout hlavu, tak se nějaký čas odhodlávám a pak ji strkám pod hladinu. Blbej nápad. Vytáhnu ji po několika vteřinkách, zapotácím se a už jsem v tom až po pás. Nadšenej z toho taky nejsem a jdu se usušit. V noci je trochu chladno, protože spíme blízko vody.

    Ráno po snídani ještě prohodíme pár slov se správcem kempu a vyrážíme na Čeňkovu pilu a dále do Antýglu, kde chceme nocovat. Je to kraťounká procházka. U Čeňkovy pily je hrozný nával výletníků. Rámus a přelidníno. Cesta podél Vydry je také přelidněná. Řeknu Vám není nic horšího než sváteční výletník/ce. Cestou jich potkáváme spousty. Nikdy bych nepovažoval za nutné se před výletem do přírody vonět voňavkou. Cestou ale potkáváme několik párů, jejichž dražší polovička s prominutím smrdí na 50 metrů. Zvedá se mi žaludek. Netušil jsem, že procházka po naučné stezce Povydřím je společenská událost vyžadující líčení a voňavku... Brrrrrrr... Tfuj... V Antýglu jsme už ve 4 hodiny dopoledne. Je to pěkně uřvanej kemp. Chci nás zapsat na recepci, ale je tam půl hodiny fronta. Pak na nás dědek ještě vybafne, že chce 40 korun za osobu a noc + dejchavičný. Chce se mi křičet. Nakonec se utáboříme v relativně nejklidnější části kempu. Vaříme si jídlo a vyhříváme se na sluníčku. Pozorujeme lumka, jak navrtává nedaleké klády svým dlouhým kladélkem. Později naši pozornost upoutá vícepočetná rodinka, která se pokouší postavit stan - hangár. Chvíli se dohadujem, jestli se třeba nejedná o cestovní garáž pro jejich 2 auta, ale ne... má to vážně být pro lidi. Stavba jim moc nejde a my se opravdu bavíme. Lepší než televize. Nakonec se ale dílo daří a my ještě sledujeme nafukování obrovské hromady matrací na spaní. Je pravdou, že já a Zdenda jsme v kempu figurovali jako přesný protiklad této rodiny, a pár lidí na náš bivak také koukalo se zaujetím. V noci klid. Ráno vstáváme až v 9.

    Ráno je opět nádherně. Chceme jít na Modravu a dál se uvidí. Cestou už potkáváme mnohem míň turistů. Ploužíme se mezi krásnými loukami a cesta klidně ubíhá. Na Modravě už je koncentrace turistů opět trošku větší, ale není to tak zlé. Chvíli odpočíváme, a pak vyrážíme na Filipovu Huť. Odtamtud pak po žluté na jih. Cestou je pár pořádných stoupáků. Nejdřív Lovčí skála. Úmorná. Nahoře odpočíváme a sbíráme síly. Pak sestup a pár dalších kilometrů. V údolíčku odpočíváme a pozorujeme skupinku botaniků v terénu. Pak po červené. Výstup na Černou horu. To nejhorší co se dá zažít. Sluníčko pere a cesta pořád stoupá a stoupá. Dostávám se do tranzu a nahoru jdu jako robot. Na vrcholku čekám na Zdendu, který to nějak nemohl udejchat. Na mě to jde až teď. Půl hodiny odpočíváme a pozorujeme maniaka se skvělým přibližovadlem dřeva. Minipásáček - hybrid. Super mašina. Pak následuje dlouhý sestup. Chceme jít k prameni Vltavy a pak na Kvildu a tam někde spát. U pramene je pár výletníků. Potkáváme tu skupinku asi 5 kluků, stejně vybavených jako my. Jediní lidé s krosnama, které jsme potkali. Na Kvildu je to klidná procházka, ale začínají mě trápit puchejře na nohou. Na Kvildě tudíž dlouho odpočíváme. A pak ještě čekáme u Informačního centra, abych si mohl koupit turistickou známku. Čekání se vyplácí. Známek tu mají rovnou 5. Neuvěřitelný úlovek. Jdeme ještě kousek za Kvildu. Díky puchejřům už jen kulhám. Na rozcestí U Tremlů bolest jště zesílila, a pak pohasla. Jdeme ještě kousek a na pastvině u lesa se skládáme. Zjišťuji, že obrovskej puchejř, kterej mě trápil mi odtrhl kus kůže mezi prsty a prorazil si cestu až k nártu. Prima. Večeříme a odpočíváme. V noci mě Zdenda budí, že slyšel něco z lesa. A taky že jo. Šílený štěkot a vytí. Asi půl hodiny z toho nemůžeme spát. Pak lomoz utichá.

    Po snídani vyrážíme na Churáňov, kde jsme prakticky za chvilku. Je to jen kousíček čistě odpočinkové cesty. Je ještě před polednem. Hledám krámek, kde mají turistické známky. Je zavřeno a tak v přidružené hospůdce obědváme. Řízek a pivko a Smažák a pivko. Je to tu naprosto úchvatné. Po obědě si kupuji v krámku známku a jdeme do Stach. Dorážíme velmi brzy odpoledne. Odpočíváme tu docela dlouho. V plánu totiž je Javorník, kde je mamka na dovolené. Ale tam jsme chtěli být až další den. No, co se dá dělat. Vyrážíme do Javorníka. Cestou kousek za Stachama potkáváme mamku s kamarádkou. Vyrazily do Stach kouknout se na autobusové spojení. Domlouváme se, že se Zdendou na ně počkáme před jejich hotelem. Do Javorníka je to docela krpál, ale my jdeme radši delší pohodlnější cestou. Není totiž kam spěchat a nechceme se zbytečně dřít. V Javorníku si opět kupuji turist. známku, a pak čekáme na mamku. Přijíždí autobusem asi za půl hodinky. Jdeme s ní na hotel, kde vzbudíme trošku pozdvižení díky naší menší ošuntělosti. V hotelu je totiž zájezd klubu Diana. Samé ženské. U mamky v pokoji se sprchujeme. Konečně. Pak jdeme do restauračky na večeři. Zájezd je tu na dietě, ale my si dopřáváme opravdu hojně. Velké porce a spousta piva. V sále zatím probíhá přednáška na téma líčení. Dost si ji se Zdendou užíváme. Chceme jít zpátky za mámou na pokoj, ale bohužel nevím, které číslo to je. Problém. Nakonec vlezeme do blbých dveří. Trapas. Jdu zpátky do restaurace a ptám se máminy kamarádky, kde bydlej. Problém vyřešen. Čistím si ještě zuby (aspoň pro ten pocit) a vyrážíme zpět do Stach. Dolů to bereme kratší cestou. Je to pěknej krpál. Děkujeme si, že jsme sem tudy nelezli. Spíme kousek nad Stachama na krásné louce. Zdenda už nechce spát moc blízko lesa a po pravdě mně se také nechce. V noci je krásně teplo. Skoro pařák.

    Po snídani a sbalení znovu procházíme Stachy. Jdeme na Vimperk. Cesta je klidná počasí nádherné (posuďte sami: Okluzní fronta: 325,5 150,9 368,8 ...). Ve Vimperku si v infocentru kupuji další známku a znovu (naposled) zapomínám svoji hůl. V jedné krásné restauraci obědváme. Opravdu se přejídáme. Venku prší. Po dešti dojdeme kousek za Vimperk. Chceme na Prachatice, ale já zjišťuji, že nemám svou hůl, a taky to vypadá na déšť. U zahrádkářské kolonie za Vimperkem to balíme. Hledáme nějaké místo na spaní, ale nic příhodného tu není. Tak čekáme co bude. Nakonec se opravdu rozprší. Sice jen jemně, ale přece. Vracíme se do Vimperka a schováváme se pod přístřešek u samoobsluhy. Je hned u hlavní silnice. Trávíme tu nakonec celou noc. Asi v 11 přijede hlídka Policie ČR a kontroluje nám doklady. Ptají se, co tam pohledáváme a tak. Kolem jedné si 
jdu lehnout kousek za silnici na betonové kvádry. Zdenda je stále vzhůru. 

    Ráno mi říká, že poliši tam byli ještě jednou. V sámošce si pak kupujeme ihned po otevření čerstvé rohlíky. Jdeme zpátky do města a já si vyzvedávám svoji hůl. Óó, díky. Pak se rozhodujeme co dál. Nakonec se dohodneme, že pojedeme vlakem do Strakonic a pak domů. Zdenda už toho má plný zuby a má mokrej spacák. Nemáme jídlo. Takže rychlá zastávka ve Strakonicích abych si koupil známku a pak do Prahy. Tam se rozdělujeme. Zdenda míří domů. A já se vydávám na Benešov a Vlašim a dále k Sázavě na jednu velmi příjemnou návštěvu. To sem ale nepatří. Domů tedy dorážím až druhý den po Zdeňkovi.

A na konci nezbylo zase téměř nic. Jen pár nádherných vzpomínek a Touha. Touha ještě silnější. Touha tohle všechno si někdy zopakovat.

SiB