Už od Černého mostu bylo souvisle zataženo a řidič narvaného linkového autobusu prorážel čelem hustý slejvák. Ten nepřestal ani při pauze na cigáro v Hradci, ani když jsme začali vyjíždět do Orlických hor, ba ani když mě a pár dalších zoufalých optimistů vyplivnul v Králíkách. Vypadalo to dost beznadějně. V oploceném a bedlivě střeženém areálu se už ale potloukalo - vzhledem k počasí dost překvapivě - pár stovek lidí. Bylo kolem půl šesté. Za třicet minut to mělo vypuknout, pořadatelé pobíhali sem-tam, jejich výrazy byly směsí únavy, smutku, nasranosti a rozhodnosti vyřešit situaci, i kdyby... Žádné kdyby nepřicházelo v úvahu.

Začalo se sice se zpožděním, ale přece - Jablkoň byla přesunuta z hlavního pódia pod střechu, do sálu Střelnice, jakéhosi místního "kulturáku", ve kterém byla naplánovaná festivalová "akustická scéna". Vzhledem k hudbě Jablkoně to celkem korespondovalo, ovšem zájem o jejich vystoupení byl značný a co do prostoru jen tak tak uspokojitelný (a nebyli to jen lidi, kteří se přišli schovat do sucha). Mezitím se naštěstí obloha začala trhat, déšť zvolna ustal, plocha krásně zeleného fotbalového hřiště byla zpřístupněna nohám v zatím ještě "jen" mokrých sandálech, teniskách, martenskách a jiných škrpálech a otevřel se pohled na neskutečně bombastickou hlavní scénu se světelným aparátem, za jakou by se nemuselo stydět snad ani Roskilde či Glastonbury. Myslím, že i kdyby to jako první rozbalil někdo horší a méně oblíbený než Psí vojáci, sklidil by obrovský úspěch - a což teprve Topolova parta. Ve třech, bez sága, se nechala popohánět nadšenými reakcemi a spustila i něco písniček, které jsem si nějak nevybavoval (hodně staré? hodně nové?). Po odskoku za Oldřichem Janotou na akustickou scénu (na takovou muziku jsem, přiznávám, na festivalu nesoustředěný, nicméně Sedm havranů, svou druhou nejoblíbenější Janotovu písničku, jsem si vychutnal - je skvělé, že svůj současný meditativní repertoár zase prokládá vykopávkami) jsem upaloval zpátky na hřiště. Fakt mě docela zajímalo, jak se s prostředím vypořádá Marta Kubišová - a prostředí s ní, přirozeně (mimochodem, zařazení ochránkyně psů hned za Psí vojáky přičítám zvláště vytříbenému smyslu dramaturgie pro jemný sarkasmus). Bylo sice znát, že paní Marta je tak trochu "návštěva z Marsu", nicméně legenda, obestírající její osobnost, nepřipustila jiné než vstřícné přijetí. Ostatně, pořád jí to zpívá, takže co by ne (o kvalitě jejího současného repertoáru, zejména písní, doprovázených nikoli "živým" Petrem Maláskem, nýbrž zpívaných na halfplayback, ovšem škoda mluvit).

Hodně se očekávalo od německé kapely The Tarantinos. Jejich nástup byl bombastický, s rachejtlemi, a kapela ve stylových ohozech vypadala apartně, to je ale asi tak všechno. Pouštím se na tenký led spekulace, ale jsem přesvědčen, ze The Tarantinos (jasně písničky z Pulp Fiction & spol.) jeli na playback. A na rozdíl od Kubišové, která požití přednatočené muziky bez problémů přiznala, Němci pobíhali po pódiu s kytarami. Nevím, možná jim křivdím, ale i kdyby, nic to nemění na pocitu značného amatérismu průměrné revivalové partičky. V půlce jejich setu, který se ovšem publiku líbil, to musím přiznat, jsem se tedy vydal poprvé pořádně obhlédnout dějiště. Prolezl jsem stany s výhradně vegetariánskými pochoutkami (pult se zmrzlinou v meteorologickém kontextu působil skoro provokativně, nicméně v dalších dnech i on došel uplatnění), omrkl výčepy s pivem (prý hnusným - já sám tomu nerozumím, sorry), stánek s vínem (tedy ne že bych mu kdovíjak rozuměl, ale pitelné od nepitelného poznám, tohle byl první případ - cena sice příliš neodpovídala okolnostem, nicméně postupem času mi ten Cabernet Sauvignon v kelímku za čtyři pětky připadal takový nějaký? zdravě "imidžistický", nakoukl jsem i do filmového stanu (zrovna dávali Noc na Zemi. slibovali Monty Pythony, mezi celovíkendovou nabídkou filmů "pro náročného diváka" ovšem excelovala zejména nedělní Podivuhodná dobrodružství Ládínka Smolíka, nebo jak se tahle řada "Simpsonových naší generace" jmenuje) a nakonec se usalašil na kávu v baru Střelnice. A protože jsem se zapovídal nejprve s právě přijedším panem velkonakladatelem Maťou a posléze s velmi příjemnými místními, zmeškal jsem jak -123 min. (což by se festivalovému recenzentovi stát nemělo, já vím), tak projekci Pulp Fiction. No nic - po druhém kafi nevalné kvality jsem tedy zvolil nocleh a načerpání sil na zítřek. Na cestu mi, abych snad náhodou nepropadl nepřiměřeně dobré náladě, opět do kapuce kapky deště. Lilo celou noc.

Možná jsme už vyměklej, ale myslím, že to nejlepší, čím můžete zahájit den na rockovém festivalu, je skočit na ranní kávičku mimo areál a aspoň na chvilku se tvářit civilizovaně, pít z hrnku, jíst příborem, ba dokonce si připomenout jak vypadá splachovací toaleta. Město Králíky bylo na asi největší zde pořádanou akci za celý rok připraveno - obchody byly otevřeny, restaurace zásobeny (hlavně masitými pokrmy - hospodští si správně spočítali, že na vegetariánský festival se sjede i "pár" masožroutů, kteří budou muset své potřeby ukojit právě v jejich provozovnách. Myslím, že výsledek počítají ještě teď). Ani místní obyvatelé, ač by minimálně kvůli hluku měli teoreticky tisíc důvodů, nevypadali nepřívětivě a aspoň těch pár, které jsem potkal, s nehraným soucitem pokukovalo po čím dál zabahněnějších exotech se zplihlými frizúrami. Možná jsem měl jenom kliku, ale Králičtí mi opravdu připadali jako výjimečně milý a tolerantní lidé, kteří si význam toho, že se - byť na pouhý jeden víkend - jejich příjemné městečko stalo centrem hudebního dění, plně uvědomují.

Sobotní program běžel už od rána, nabíral vlivem okolností (pořád pršelo, i když jen drobně) lehký skluz, "festivalový národ" - aspoň jeho zdravé či tvrdé jádro - se však zastrašit nedal. Na hřišti, které zvolna měnilo fotbalovou zeleň za bahenní hněď, to začínalo vypadat jak ve Woodstocku blahé paměti. Zvlášť před některými týpky, kteří zjevně zapomněli spát a aniž by potřebovali posilující, ve festivalovém městečku ovšem nesehnatelné panáky, přivodili si za pomoci jiných magických substancí jakousi bahenní euforii, bylo dobré mít se na pozoru. Trik s náhlým skokem do louže zdálky vypadal docela vesele, méně příjemný byl pro okolostojící...

Sobotní den jsem zasvětil spíše pochůzkám z jedné scény na druhou, třetí a zase zpátky - fragmenty setů amerických, nikterak zázračných, ale s publikem vstřícně laškujících Rockadelic Kings, naopak velmi příjemných, byť (mně) zcela neznámých grungerů Illegal Illusion, tradičně meditujících manželů Havlových či neméně tradičně hlučícího Boronu jen zdůraznily můj narůstající dobrý pocit z celé akce. Náladu mi pak trochu zchladila Garage, má oblíbená kapela, na kterou se v poslední době bojím chodit - stání na místě, únava a zpruzelost je už nejen slyšet, ale i vidět. a není to hezký pohled. Něco (ani se mi nechce pomyslet, co vlastně) visí ve vzduchu a mělo by se to stát, aby se už pánové netrápili. Stejně silné rozpaky budí dnešní podoba Laury a jejích tygrů. Jistě, každý se někam vyvíjí. Ale zatímco v začátcích kapela sice nehrála technicky na sto procent, ovšem vyvažovala to obsahem a energií, dnes lze její hudbu označit za profesionálně odvedené - Nic. Velká škoda.

Večer, po setmění, už bylo zase dobře. Nejen proto, že přestalo pršet a byly k vidění první hvězdy na obloze, ale zejména díky hudební nabídce. Výkon Zion Train si netroufám posuzovat, nicméně tančilo se hodně, kapela vypadal velmi přívětivě a kolega Veselý Tanečník, občasný přispěvatel našeho listu, se pohupoval v dubovém rytmu - takže to asi "bylo dobře". Pro staršího člověka mého zrna byla nicméně zásadnější půlnoční "show" Vaška Koubka - v duu se saxofonistou Jardou Jeřábkem se na akustické scéně prošel svým zpěvníčkem a bavil historkami s pečlivě připravenými pointami, které můžete slyšet i po desáté, a stejně vás rozesmějí.

Finále sobotního večera patřilo starým známým Legendary Pink Dots. Nedá se říct, že by čímkoli překvapili, ovšem na rozdíl od jiných koncertů hodně "hrála" už vzpomenutá světelná aparatura na hlavním pódiu (o závěrečných rachejtlích nemluvě), která oproti klubovým koncertům psychedelický rozměr jejich písniček zmnohonásobila.

Jasně svítící Velký vůz před usnutím sliboval, že neděle by se konečně mohla podobat létu. Pohorky po dědečkovi (ještě socialistická kvalita!), obtěžkaná snad třemi kily bláta, však v přílišném rozletu přece jen pro jistotu trochu bránily...

Odpusťte mi to klišé, ale bylo to tak - sluníčko opravdu spáče vzbudilo zašimráním paprskem pod nosem. Měl nadejít vrchol a hlavní důvod, proč asi velká část návštěvníků do Králík přijela. zdaleka ovšem ne všichni, to bylo překvapivé - během víkendu jsem mnohokrát kolem sebe slyšel otázky typu "Hele, a co oni vlastně hrajou?"

Po ranním rituálu s návštěvou městského centrq jsem cestou zpět do areálu začal potkávat řady nově přibyvších návštěvníků - od nás, festivalových starousedlíků, se dali rozeznat velice snadno: jejich boty a svršky zářily čistotou, nemohly se "pochlubit" ani gramem toho našeho rock´n´rollového bahna. Bylo mezi nimi hodně muzikantů i kolegů novinářů a fotografů. Na co jiného už by měli z Prahy vyrazit, lenoši, když ne na Living Colour?

Úplně původně, ještě před zahájením festivalu, bylo vystoupení "Hendrixových potomků" naplánováno na druhou odpolední. Oficiální program, rozdávaný od pátku u vstupních bran, sliboval čtvrtou. V době brzkého poobědí už bylo jasné, že před pátou koncert nezačne. Nakonec bylo slíbeno - v půl deváté začátek, v deset konec a neprosté ticho, noční klid. Část, možná dokonce většina publika, se tudíž otráveně vydala ke svým domovům bez šance hlavní hvězdy byť jen zahlédnout, zbytek nejvěrnějších se rozptýlil po městských hospodách (v areálu začalo rychle docházet všechno kromě onoho diskutabilního piva) konferovat o pravých důvodech zdržení. Nejrozšířenější verzí byla zpráva z kuloárů. že se Living Colour, cestující ze Švýcarska, kde koncertovali v sobotu, zasekli kdesi na hranicích kvůli problémům s doklady (ztracený pas či co, jeden si říkal - nemají manažera, který by se o takové věci staral?).

Jen zčásti zaplněné hřiště se dočkalo ve čtvrt na deset - dlouhé čekání způsobilo, že už se snad na kapelu nikdo v pravém slova smyslu netěšil. Šlo jen o to prostě vydržet, ať to dopadne jakkoli. Time´s Up, první písnička, byla výmluvná. Nejen v tom smyslu, že už opravdu "bylo na čase", ale hlavně provedením. Přes všecky vopruzy (samozřejmě, že i muzikanti museli být otrávení, nemluvě o blbém zvuku atd.) se jako správní profíci snažili Living Colour svým věrným umožnit co nejlepší zážitek - Corey Glover lítal po pódiu jak černá ruka, Vernon Reid vytahoval ze svého hendrixovského arzenálu jednu lahůdku za druhou, baskytaristé v publiku nestačili zírat na Douga Wimbishe, bubeníci na Williama Calhouna. Jenomže zrovna ve chvíli, kdy se diváci díky slavné pecce Cult Of Personality dostávali do správného varu a začínali zapomínat na předchozí komplikace, na králické kostelní věži odbíjela desátá, ohlašující, že tentokrát se opravdového vyvrcholení nedočkáme. Jesus & The Mary Chain kdysi prohlašovali cosi o tom, že maximální délka koncertu by měla být půl hodiny. Hmm, možná v případě kapely, která nemá víc co nabídnout. U Living Colour to bylo tak na rozehřátí.

I přesto, že finále - a vlastně předpokládaný nejsilnější zážitek celého festivalového léta - nakonec příliš nevyšlo, z králického festivalu jsem měl hodně dobrý dojem. Paradoxní to je nejen kvůli počasí, které nakonec možná lidi ještě víc sblížilo, ale i při vzpomínce na program, v němž vlastně pro mě nebyla žádná "bomba" (samozřejmě jsem toho hodně nestihl - být na čtyřech scénách zároveň nejde a aspoň občas si neodpočinout od toho randálu je v mém věku taky vyloučeno). Králíky jsou prostě tím typem festivalu, u kterého je důležitější pocit než konkrétní hudební zážitky. Pokud to tak pánové z pořádající agentury Intermusic zamýšleli, povedlo se.

ROCK & POP
Ze života králíka bahenního - KRÁLÍKY 20. - 27.7.2001 - Autor: ONDŘEJ BEZR
ROCK & POP #8 - srpen 2001 - Strana: 42-43

[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz