Každý splacený dluh potěší.
Historické nahrávky Oldřicha Janoty na oficiálních nosičích patřily donedávna
k těm dluhům těžko vymahatelným, protože samotný interpret nebyl dlouho myšlence
vydání příliš nakloněn. Loni v létě ale prolomil hráz časopis Stereo & Video,
který jako přílohu jednoho čísla vydal na CD několik
převážně sólových nahrávek z roku 1983. Vydavatelství Indies nyní sáhlo ke koncertním
nahrávkám z roku 1984, kdy Janota vystupoval v triu s ostřílenými alternativními
rockery Pavlem Richterem a Lubošem Fiedlerem. Tehdy se také pravděpodobně vzdálil
původní dráze folkového písničkáře úplně nejdál. Ostatně - shodou okolností
jsem tehdy viděl jejich vystoupení na trampsko-countryovém festivalu ve Svojšicích,
kde valná většina publika jejich produkci opravdu nevydýchala. Vydání, které
bylo původně plánováno na počátek prosince, se sice trochu zpozdilo, a album
se nakonec objevilo až nyní v únoru, ale čekání rozhodně stálo za to. Záznam
na dvou discích, který má celkem bezmála dvě hodiny, zachycuje období. kdy se
Janota začal vymaňovat z tradičních písničkových forem a jeho tvorba byla stále
více prostupována minimalistickými vlivy. Opakované motivy jeho akustické kytary
se proplétají s místy až kosmickými plochami Richterovy elektronickými efekty
silně modulované kytary a basovými figurami Fidlerovými, objevují se předtočené
smyčky a repetice často zatlačují do pozadí melodie. Délka skladeb ve většině
případu přesahuje běžnou písničkovou stopáž . Janota také častěji recituje a
občas i deklamuje na úkor zpěvu. Patrné je to hlavně na prvním disku, kde jsou
ještě promíchány tehdy aktuální skladby se starším, písničkovějším repertoárem.
Ale i tyto již starší skladby doznaly značných aranžérských úprav, což je patrné
nejen například na známější a zde více než jedenáctiminutové "Měsíc
nad Radlicemi", ale především na skladbě "Pleteš", kde byla
původní písničková forma zcela potlačena , tempo zpomaleno a do úvodu přidána
podivná smyčka (dnes bychom řekli sampl) . Naopak téměř v původní formě zůstala
písnička "Jinonický dvůr", rytmicky
hybná, zpívaná a jedna z mála rychlejších.
Druhý disk jde ještě dál. Skladby na něm obsažené již ve své většině vznikaly
pro toto nástrojové obsazení. Jsou tak mnohem více uzavřené do sebe, zcela již
rezignují na melodie, které se jen tu a tam objeví v hlase, instrumentální pasáže
ještě více převažují nad těmi doprovozenými hlasem. Ale i ten bývá záměrně monotónní
,a text sděluje často v nevzrušené, jakoby unavené poloze. Maximálně je tento
postoj dotažený ve skladbě "Karkulka", kde ústředním prvkem a základem
všeho je jednovětá hlasová smyčka. Občas je to až kontraproduktivní, když se
muzikanti "zapomenuli" a některé pasáže byly jistě zajímavé v živém
podání, ale ze záznamu v momentě opakování motivu po několik minut beze změny
začínají nudit. To je případ třeba závěru skladby "Žlutý
kopec" z prvního disku nebo "Stáli tam" z druhého. Plně to
pak dokumentuje instrumentální verze "Tanečnice", která je na albu
i ve verzi s textem, se kterým je myslím mnohem působivější. Naopak jakýmsi
pojítkem s prvním diskem a uzavřením pomyslného kruhu je úplně závěrečná skladba,
která se na kompletu také objevuje podruhé, tesknou atmosférou prostoupená "Výkladní
skříně". Ve verzi s výrazným saxofonem Jana Štolby jasně dokumentuje,
co vědí všichni Janotovi skalní příznivci - že totiž málokterá skladba byla
zahrána dvakrát přesně stejně. Z výše řečeného je asi jasné, že podstatně zajímavější
se mi jeví disk číslo jedna, ale to rozhodně neznamená, že by ten druhý nestál
za poslech - jen je prostě méně stravitelnější. Každopádně další dluh byl splacen
a nezbývá než se těšit na hypotetické budoucí vydání nahrávek se skupinou Mozart
K.
Indies
Autor: Antonín Kocábek
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]