Je mi až trapně, že o tom takhle
píšu, neboť je těžký najít vrstevníka, kterej nemá
marihuanovou zkušenost. Ale když už jsem se tady vykecával o tom, jaký to
je bez drog, a že nejsou potřeba, musím se sebou teď trošku
polemizovat....
"Tohle znám," to bylo to první, co
jsem říkal kamarádům kolem sebe. "To je asi z toho, jak jsem
se předejchal při tom šlukování." Pravda, poprvý to moc
nefunguje, říkali kamarádi.
"Celý tělo se mi vznáší, cejtim
svoje jemnoenergický tělo, jak se odpoutává a trochu
poletuje."
"Tak to nejseš předejchanej!"
chechtal se kamarád a propojil své oči s mými vědoucím
pohledem.
Přesně takový to bylo a ještě
mnohem dál. Většinu těch pocitů (uvolněnost, vnímavost k
energiím, dokonalá senzorická citlivost, empatie, schopnost
plout na vlnách zvuku) jsem si už někdy přivodil ryze duševní
nebo duchovní cestou (meditace, nadšení, láska, spánková
deprivace, psaní, focení, výtvarno). Občas si prozpěvuju a
taky mávám křídly, valím oči a chechtám se skrytým vnitřním
souvislostem -- teď mi konečně dochází, proč mě většina lidí
považovala za dlouhodobýho a intenzivního uživatele
marihuany.
Ohromný potěšení jsem měl z těch
vzpomínek na ty krásný pocity, který jsem si normálníma
cestama přivodil, protože jsem si uvědomoval, že ty jsou
daleko intenzivnější a prožívaný celou osobností. Že
vycházejí ze srdce a prostupují celé tělo, že mě zaplavuje
dokonalá krása. Ale tohle byly jenom pocity.
Napadá mě přirovnání k nástroji, k
prostředku. Třeba muzika. Když mám problém, může mi hudba
(svíčky, voňavý tyčky, čajík a spol) pomoct se cejtit líp,
abych ten problém dokázal řešit. Ale sama o sobě nic neřeší.
Jenom mi dává víc pohody. A čím víc jí používám a sám nic
nedělám, tím míň funguje.
Taky jsem si potvrdil, že ty stavy,
do kterejch jsem se dostal vlastní zásluhou, byly mnohem
lepší a že mi daly daleko víc poznání. Vybojovat si to, je
jako dosáhnout moudrosti. Zkouřit se je jako zkusit si to,
jaký to je bejt moudrej, zkusit si ty pocity. Ale člověk není
moudrej. Není dokonale vědomej. Jenom už ví, jaký to asi je.
Nebo jako něco zažít na vlastní kůži a vidět to ve filmu. Je
to prostě rozdíl. Jako by tady tyhle "drogy" byly proto, aby
nás motivovaly a ukazovaly nám, kam máme jít.
Docela mi to povídalo, litoval
jsem, že nemám diktafon, pamatuju si, jak jsem svému
hostiteli vykládal, proč si myslím, že některý lidi maj s
trávou hnusný zážitky a taky proč to má každej jiný. je to
jako dalekohled, jako když jdu po nějaký cestě a tímhle se
trochu podívám do toho, jaký to bude dál. Kdo programuje,
zažívá splynutí se zdrojovým kódem. Kdo dělá muziku, dokonale
ji vnímá. A kdo jde do pekla, do sebezničení, vidí plameny a
je mu blbě.
Jenže to není trvalý ani tak úplně
vlastní stav. Je to demoverze. Ukázka.
Hodně jsem se předtím vrtal v
psychologii a dost přemejšlel o egoobrannejch mechanizmech.
Jsou to mechanismy, kterejma se ego brání poznání pravdy --
zjednodušeně když si třeba něco nepřipouštíme. Povídal jsem
si s Í., poslouchal jeho/její problémy a měl jsem krze tu
psychologii, poznání a tak dojem, že vim, jak jí/jemu pomoct,
že vidim úplně přesně jeho/její problémy a tuším jak je
řešit. Chrlil jsem stovky vět, ale vždycky tak po jedný, po
dvou, došlo k záseku, jeho/její ego se chytlo šptně
vyslověného slovíčka a začalo se bránit.
Trpělivost je důležitá, došlo mi,
což je asi taky to, o co mě tehle vandr obohatil.
A nějak jsem prožíval smysl
mystického pokrytectví. Že člověku nemůžeš nikdy říct celou
pravdu, protože by ji nepřijal a bránil by se jí tak urputně,
že by si zavřel všechny cesty k jejímu poznání. Že můžeš říct
kousek a až ho ten člověk stráví, prožije, probrečí a
propřemejšlí, třeba můžeš říct další a nebo on bude úplně
jinde a tvoje rady tam už nebudou sahat. (Svět je totiž
multicestovej. Existuje-li jeden jediný cíl (obecně nazývaný
štěstí v nejvyšším slova smyslu), pak je k němu nekonečně
mnoho cest.) Ale že moudrej člověk říká jenom něco a nikdy ne
všechno. Ne proto, že by to chtěl tajit, ale proto, že méně
je více. A hrníček bylinkovýho čaje účinkuje často líp než
tableta chemicky prožranejch účinnejch látek z bylin.
A ještě jeden zážitek, než ukončim
tohle -- pro někoho možná úplně nepřípustný -- žvatlání. Jak
jsem vnímal lidi na alkoholu. Dokázal jsem proplouvat mei
lidma, mít je rád a tak. Ale vědomí jsem měl rozšířený,
opravdu rozšířený, jak se to píše, dokázal jsem bejt s lidma
na jedný vlně. Ale většina opliců mi přišla ponořená do svýho
světa. Do ega. Jakoby ty drogy (a alkohol je drsnější droga
než marijánka, o tom nemám pochyb) byly něco jako bylinky.
Každá má jiný účinky. Alkohol mi dodá chlapskou sílu, odvahu,
kuráž a věci spojený s egem -- třeba fyzickou touhu. Tráva
vnímavost, poznání a empatii. Je mi jasný, co z toho bych
volil. Alkohol je pro mě spojenej s nějakou nižší vývojovou
fází.
Dojem a ponaučení: trávu zase
dlouho ne. Meditaci, rozvíjení pocitů, tvorba, lásku, slunce
a přírodu. To všechno je krásný. Třeba to úžasný sluníčko
zimního dne, dneska. Bylo tak dokonalý. A za to tráva
nemůže.
A poděkování a vzkazy zároveň: díky
R.ovi za to, že jsme ve střízlivém stavu mohli porovnat mý
dojmy z jógy a jeho z hulení a za to, že mě následně pozval.
Díky Z.ům za to že mě pozvali na mýho prvního jointa, i když
ho museli koupit od nějakýho chudáka, kterej se prohulil
jenom k tomu, že si na diskotékách hraje na drsňáka prodává
draze dary přírody. Instantní osvícení, kupujte, je to levné,
silné, dobré. To je humus. Necejtim k tomu člověku nenávist,
je mi líto, že to nechápe. Díky L.emu, za to báječný intro do
způsobu prožívání a za silnej holandskej hašiš. Díky Í. že
tolerovala můj změněný stav vědomí, což mezi náma (jak jsem
později zjistil) otevřelo úplně novou vzathovou úroveň. Kangaroo, 22. 4. 2001
P.S.: Jak dopadlo moje hledání Houbiček napodzim? Hledal
jsem, báječně jsem si pročistil hlavu a uspořádal myšlenky,
našel, sesbíral, šťastný frčel rychlíkem domů a užíval si
cestu s jednou milou Slovenkou, doma vzal pytlík s houbama a
šťastně vyhodil do koše.
Jo a až vám Jirka X bude nabízet
jointa šalvěje... uvařte si radši odvar, je výbornej na
nastydnutí, čistí pleť a krásně hojí rány.
