Zvuk v několika filmech Drahomíry Vihanové

Honza Šípek, FHS UK, 2. ročník
Drahomíra Vihanová - foto www.JedenSvet.cz

Drahomíra Vihanová (*1930) ve svých dokumentech i hraných filmech pracuje se zvukem dost neobvykle a na dnešní dobu i neobvykle precizně a promyšleně. V době, kdy se v dokumentu střídají synchronní výpovědi "bust" s "ilustračními záběry" a hudba se vybírá lehce asociačně až téměř náhodně, používá hudebně vzdělaná autorka (původní sen: být klavírní virtuózkou) hudbu jako vzácné koření, zvuk míchá s podobnou péčí a rozmyslem s jakým vytváří svou komplikovanou střihovou skladbu.

Se zvukem experimentuje už v absolventském hraném filmu na FAMU. Fuga na černých klávesách (1964) je o životě černého studenta hry na klavír v lehce rasistické Praze šedesátých let, který se těsně před svým absolventským koncertem dozví, že celá jeho rodina je mrtva. Obvyklý "vnitřní monolog hlavního hrdiny" se částečně odehrává v angličtině, částečně snad v jakémsi původním africkém jazyce, nám převážně nesrozumitelném. To navozuje i jazykovou izolovanost hlavní postavy - vyprávění v "jazyce" místy překrývá i české promluvy, což v nás navozuje pocity člověka v cizím jazykovém prostředí, vzdáleného od světa, kde by jeho mateřštině někdo rozuměl. Významné výroky postav se opakují a prolínají v místy až impresionistických rejích ve spojení se zkreslením a ruchy připomínajícími dnešní elektronickou hudbu. A významná je samozřejmě hudba klavíru.

Hudební témata se prolínají celou režisérčinou kariérou. Klavírní hra je námětem i mnohem pozdějšího filmu Variace na téma hledání tvaru (1986) o profesoru Františku Rauchovi, u nějž chtěla Vihanová na AMU studovat klavír a kterého si jako hledače vážila i celý pozdější život. Osou filmu je Beethovenův klavírní koncert Es-dur, který stařičký profesor Rauch hrál od svých sedmnácti let a jeho "tvar" tak hledal šedesát let. Tento koncert ve třech podobách (příprava na koncert, seznamování se s klavírem, na nějž bude profesor hrát; samotné slavnostní provedení; zkoušky a rozmluvy u něj doma) dává půdorys celému filmu (přestože koncert trvá padesát minut, film asi dvacet), určuje jeho výstavbu. Pokoušela jsem se s jednotlivými liniemi zacházet jako s hlasy fugy. Snažila jsem se, aby měly nejen svůj vlastní vývoj v horizontální rovině, ale aby se i v rovině vertikální vzájemně střetávaly a ovlivňovaly k vytvoření celkové harmonie, říká Drahomíra Vihanová (z režisérčiny explikace k filmu citováno v knize Jany Hádkové).

Z autentické nahrávky koncertu vybrala kromě synchronních pasáží části, které významově nebo emotivně odpovídají Rauchovým výpovědím. Ve zvukové stopě je pak řadila tak, jak jdou v původní skladbě chronologicky za sebou. Hudba se stává jak předmětnou náplní filmu (kdyby si divák mohl pustit pouze hudební část, získal by v citacích představu o celé skladbě), tak i jeho dramatickou složkou - tam kde má charakter "filmové hudby" při Rauchových výpovědích nebo jízdách kamery v chodbách a místnostech Domu umělců. Někdy se překrývají i tři zvukové linie najednou. Při ostrém střihu a náročném střídání obrazových rovin má akustická polyfonnost významově jednotící funkci. Dojmu nepřetržitosti a celistvosti dosahuje Vihanová čistě technickým způsobem v zacházení se zvukem - předsazuje zvukovou stopu do záběrů nebo naopak přetahuje do záběru následujícího. Navozuje tak intenzivní pocit hledání tvaru i pocit přítomnosti hudby v umělcově existenci.

(Jana Hádková: Drahomíra Vihanová).

Výrazné prolínání mnoha zvukových vrstev nacházíme i v nehudebních dokumentech Vihanové. Také v nich si vybírá témata, která jsou pro ni osobně silná, přípravy na natáčení trvají i několik let, snaží se k osobám, které zachycuje, co nejvíce přiblížit.

Hlavní postavu filmu Denně předstupuji před Tvou tvář (1992, zvuk Libor Sedláček) - sudetského Němce, který byl po válce "odsunut", ale touha po domově (a Vihanová nám přesvědčivě ukazuje, co to domov je) ho táhla zpátky do Orlických hor - opatrně poznávala, oťukávala (a vozila na nákupy do města) několik let, než ho požádala o možnost natočení filmu. Pracovala s černobílým filmovým materiálem, k dispozici měla asi jen dvakrát tolik filmu, než je stopáž výsledného snímku, ovšem pro ni to je výhodou. Dneska se všechno točí na video, natočit se může skoro všechno, pak z toho je několik desítek hodin, z nichž se něco vybere. Problém je v tom, že je to jenom to něco, říká režisérka. Zvuk i obraz jsou zde skutečně čisté, režisérka vybírá jen to nejdůležitější. I zde žije zvuk svým vlastním životem, často předchází děj v obraze, zvuk bohoslužby neváhá Vihanová pustit do prázdného kostela. V jiném záběru pak vidíme výklenek se svatými obrázky, do detailních záběrů svatostánku zazpívá pták a už jsme připraveni na malou kapličku, kterou samotářský zemědělec opečovává. I zde se pracuje se dvěma jazyky, starý pán jednou mluví česky, jindy německy (někdy se dokonce střídají české a německé synchrony ze dvou opačných úhlů kamery jako dvě tváře zobrazovaného). Zažitý odpor několika generací Čechů k němčině jako tvrdému jazyku německých okupantů se tak konfrontuje s kouzelnými lidskými výpověďmi v češtině (ale ten les, ten zdravý vzduch a ten smůl od toho dřeva mě uzdravily. A říkám, že kdybych se ještě jednou narodil, chtěl bych do lesa.)

I starší dokument "Za oknem..." (1989, zvuk Jan Štorek, Jan Kocian) používá zvuku silně emotivně. Už první hláška pronesená lehce ječavým hlasem sociální pracovnice do tmy ještě před rozběhnutím obrazu (Paní Ulmanová, kde máte ten kufr na věci?) nás přiková k židli. Objevuje se obraz, na posteli leží vychrtlá nehybná stařenka. Pod postelí, odpovídá. Sociální pracovnice však pod postel ani nenahlédne, bere kufr ležící kdesi jinde a s dalšími záběry "cesty" nám je jasné, že spolu se starou paní dostáváme do nehostiného starobince. Už samy o sobě výpovědi rezignovaných, smutných, nespokojených či už úplně senilních stařeckých hlasů jsou dost silné. Proti nim se ozývá hlas fotbalového komentátora z televize, moderní konejšitelky osamělých, průběh utkání se rozléhá pokojem v němž nemocní vrásčití lidé se zapadlýma očima sotva dýší. A když se do záběrů chodeb domova důchodců ozývá hlas kněze recitujícího do ozvěny kaple z Knihy Kazatel, je nám jasné, že se umírá. Hudbu neopouští Vihanová aspoň náznakem ani zde. Když jedna ze stařenek zpívá Včera neděle byla..., nevyhneme se přemýšlení nad jejím "včerejškem". Podobně zpěv jako silný osobní (vůbec nevadí že amatérský) projev používá i ve filmu Denně předstupuji před Tvou tvář, kde stařičký zemědělec zpívá pod závěrečnými titulky.

Zpěvu se dotýká i v dokumentu Proměny přítelkyně Evy (1990). Už název prozrazuje, že se opět jedná o výpověď velmi intimní a otevřenou a že i samotná režisérka a proces vzniku filmu je v dokumentu zachycen. Portrét zrcadlí jazzovou zpěvačku Evu Olmerovou v mnoha úhlech a ze stejného množství úhlů se ozývají i její výpovědi. Pestrá mozaika kousků vyloženě přátelských rozhovorů, opileckých postesknutí i agresivních výpadů proti režisérce a štábu, jednotlivé roviny se navzájem prolínají a rychle střídají, velmi často se rozcházejí s obrazem. Podobně pracuje i s hudbou, takže se do trylků písně prolíná rozjařené zavýsknutí "odjinud", recitace básně s hudbou téměř chrámovou se střídá s hořkou životní výpovědí.

Zvuk ve filmech Drahomíry Vihanové prostě hovoří jako samostatný jazyk, minimálně stejně tak důležitý jako obraz.

PDF verze pro tisk (400kB) | další seminárky

Co vy na to? Debata