Jáchym Topol:

Sestra

Pokus o stručnou psychologickou interpretaci

Klokanek

červen 2002

 

„Byli jsme lidi Tajemství. A čekali jsme. Potom se David zbláznil. Možná praskla hlava zrovna jemu, protože byla tou nejlepší hlavou, která vysílala signály a tak poháněla celou partu, celé společenství dopředu. To jsem si říkali, že je to dopředu, někam, ale brzy jsme všichni ztratili pojem o tom, kam se ženem.“

(Sestra, první slova)

Když se někdo zeptá, o čem je Sestra, nejde asi odpovědět jinak než smíchem nebo rozpaky. Už proto, že ani když se sejdou čtenáři tohoto skoro pětsetistránkového svazku, nejsou schopni si vybavit totožné pasáže – každý si pamatuje něco jiného. Kniha je prostě tak hustá, nabitá zážitky, vizemi, představami, slogany, myšlenkami, že nejde (a není asi ani zdravé) pojmout vše. Je někdy až překvapující, co všechno se stalo v rámci téhle jediné knihy. Přitom je  –  jak říká už název  –  o docela jednoduchých věcech, skoro o věcech základích. „Je to lovestory, milostnej příběh. V zásadě,“ řekl o ní Jáchym Topol, ten, kdo jí napsal. Těžko říct spisovatel. Ne proto, že by nebyl, ale protože tvrdí, že knihu napsal v „totálním záchvatu egoismu, úplně pomatenej“ a vůbec na nikoho se neohlížel. Není to rozněžněná zpověď, je to vyčištění se, zbavení se nánosů věcí a událostí, zachycení doby. Psaní je „terapeutická sebeprojekce vlastní identity narativní složkou,“ řekl možná trochu s nadsázkou sám Topol při jednom zahraničním čtení.

Vysvětlení pro Sestru buď nemá nebo neřekne: „Žádnou interpretaci neposkytuju. Ba ne, je to komedie o příchodu Mesiáše. Vlastně ne, hlavní hrdina se bojí mít dítě. Je to milostej příběh, kde se milenci normálně nenáviděj a trochu cestujou.“

Co se táhne celou knihou, je životní příběh, možná taky cesta, odysseovská pouť. Narozdíl od Homérových eposů, kde jsou podle Auerbacha (Erich Auerbach: Mimesis) všechna místa rovnoměrně exponována, vysvětlena tak, že čtenář získává „božský nadhled“, se kniha na čtenáře příliš neohlíží. Příjemce se musí smířit s tím, že všechny narážky hned od začátku chápat nebude a že se mnohé objasní až dál v ději, případně při dalším přečtení knížky.

Některé pasáže vytržené z kontextu mohou vypadat velmi temně (a možná i kniha jako celek). Skutečně jsou místa, při nichž je nevolno i otrlému člověku. A vše se ještě postupně zhoršuje, zintenzivňuje. Přesto z příběhu sálá zvláštní naděje, která snad jde popsat jako vytrvalost. Že hlavní hrdina tolik zažil, z jedné bryndy se dostal do ještě horší a potom ještě níž a níž a stále přežíval, stále šel za svým cílem.

Příběh

Příběh koření v Praze, v totalitním Československu. Hlavní hrdina, Potok, je v té době pubescentní divadelník a tanečník. Vztah s dívkou které říká Malá Bílá Psice působí tak trochu jako vzpomínka na pradávnou jednotu Anima a Animy.

„S Malou Bílou Psicí jsem byl zas nikým, tvarem, který se rodil z páry, z větru, z vlhkosti. Malá Bílá Psice mi hladila nervy, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám, moje tvář dostávala novou podobu, začal jsem cítit tělo. Začal jsem tancovat. U mrzáka je protažení svalů ruky tancem. Ona mě táhla k sobě, tvořila a to dělalo zas její podstatu.“ Ve spojení s ní zažívá až archetypální obrazy, prožije třeba tělo staré ženy, nezrozené zárodky v něm, Psice se na moment mění v děsivou bělovlasou stařenu, oslovuje Potoka hlasem kolektivního nevědomí.

Stejně tak se s Psicí – jak naznačuje i její přezdívka v indiánském stylu – objevuje prvek kmene – kmene lidí, kteří jsou spojeni stejným osudem, údělem, minulostí nebo posláním.

Psice pak prostě jenom tak mizí. Moc se toho o ní neví, možná emigrovala, na jednom místě se objeví i obvinění, že jí Potok zabil. V každém případě mu nechá vzkaz – že za sebe pošle Sestru, která naplní Potokův život. Psice zůstává v Potokovi, nebo spíš někde nad ním a zjevuje se jako dobrý démon, osobní ochránce, jenže značně nepostižitelný a někdy vzdálený. K životu s Psicí se možná i trošičku vrací jako k „zlatému věku“ kdysi dávno. Stejně jako se ve vzpomínkách později vrací k životu se Sestrou poté, co ji našel a zase ztratil.

Kmen

Hlavní část děje se odehrává v roce jedna a dalších letech „po výbuchu času“. Potok je členem party lehce na kraji zákona (omezené však vzájemnou Smlouvou, etickým kodexem), která porůzným obchodováním využívá dobu a nežije si zrovna špatně. Označení party za „byznysovej kmen“ je víc než přirovnání – je to výstižný označení svazku, který mezi funguje. Sice kamarádi, ale každý dravý, sice dravci, ale zavázaní společnými pravidly a společným zájmem. V barvitých a drsných vizích ze života Slovanů a podobných předků i severoamerických indiánů líčí svůj kmen i v jiných dobách – dává tak najevo dějinnou souvislost a přirovnává dnešní (nebo Topolovo) pojetí společnosti k společnosti pradávné. Používá i kmenových pojmů a modelů.

Jestli je tahle knížka očistným procesem, patří do něj i jakési očistné rituály „kmene“:

„(...) Micka vztekle rázoval po místnosti a skřípal těma pár zubama a Bohler listoval ve svým starým ohmataným vydání Ženatého kněze... a pak s knížkou praštil o zem a řekl tvrdě: Sebekritika! Měl pravdu, cejtili jsme to všichni. I Mickovi bylo jasný, že je dobrej čas na příhodnou sebevražednou sebekritiku a že byznysovej den je v háji.

Sebekritiku jsme prováděli jen zcela výjmečně, jen v těch těžkejch případech, kdy jsme někoho vážně podrtili, ne že bychom přestoupili pravidla naší malý smlouvy o podílech, to ne, ale sem tam jsme prostě byli nucený v rámci tržního hospodářství provést nějakou tu sviňárnu. Něšlo nám o nějaký naše oběti, to ani náhodou, když se někdo dostane pod kolo, prostě neumí používat svou sílu, jeho věc. Sebekritiku jsme na sobě konali, abychom byli čistší... vroucnějc připravený pro Mesiahův příchod.

Sebekritika byl prej starej bolševickej třídní vynález a k dokonalosti ho přived vrahoun Mao, učitel. My sebekritiku oprášili a používali jí i ve svobodě, v pohodě.“

Čistí se nejdřív osobní traumata a viny, kněz Bohler našel ve snu naprostou trosku, vypitého alkoholika a zjistil, že to je jeho otec a že se na něj nemůže dívat a že se mu neodvážil dát ani pár korun. Mickovi vyplave napovrch trauma z dětství a dává tak docela detailní vhled do dětské destruktivity:

„Dostal jsem asi strach, že snad nějak zavolá ostatní havrany, nebo mý rodiče, nebo já nevim... prostě jsem pochopil, že co chci stihnout, musim stihnout hned teď, a co to bylo, to sem nepochopil dodnes. Začal jsem hráběma třískat do hnízda a ty malý ptáčci začali padat na zem a pak se hnízdo urvalo. Myslim, že sem řval. Když hnízdo spadlo, ty mláďata se podivně mlely po zemi a pištěly... byly najednou hnusný, jak ňáký červi, a já na to hnízdo skočil a rozdupal je. Rozdupal jsem je na kaši a pak sem srazil hráběma i tu havranici, kerá najednou naříkala... ať mi nikdo neříká, že ptáci nebrečej, já to slyšel, já takovýho člověka, co by tohle řek... já ho varuju... a znova a znova sem jí sekal hráběma, až se jen tak shrble plazila po těch svejch dětech... a pak, bratři moji, pak sem je pochcal...  to vzrušení bylo tak palčivý, že jsem prostě musel nějak pokračovat. Močil jsem na ně a věděl jsem, že je to strašně zlý, to, co dělám, ale bylo to i krásný, divný....“

Ovšem s nejdrsnější sebekritikou přichází Potok. Vypráví svůj sen.  Je to Velký sen, takový, jaké se dřív s vědomím jejich důležitosti sdělovaly celému kmeni. Je to spíš apokalyptická vize – členové party se společně octnou v Osvětimi. Jdou po nekonečných horách kostí (nepříjemné je probořit se chodidlem do hrudního koše, to se člověk může nepěkně poranit), brodí se mazlavým popelem z těl lidí, vědí, že se octli v pekle. Když zničení odpočívají u pecí, zjeví se kostra, která nepochybně zachycuje archetyp Smrtky jako kostlivce:

„A pak začal Bohler ječet a rychle dělal znamení kříže a pak jsme to viděli všichni, před náma stála Smrt. Najednou před náma stál kostlivec. Já v tý chvíli pocejtil, přiznám se, lehkej údiv: Fakt teda vypadá takhle? A myslim, že i ostatní trochu pookřáli, alespoň nám bylo jasný, proč nás časovej koberec zavlek až sem: pro smrt. A Bohler vstal a šel po kostech ke Smrti a spustil: Isós Chréstós Tehú Ios Sóter, a hnátem před sebou dělal znamení kapra, myslel jsem, že se konečně zbláznil. Smrt nic, jen tak stála a dívala se po nás prázdnejma očníma důlkama. To s tou kosou, to byly kecy, šept mi Micka. Stačej jí ty pařáty, dodal a já se otřás. Pak se zachmuřenej Bohler vrátil a spustil se po ňáký silný kosti ke mně. Cos to tam vykládal, zeptal jsem se. Byl jsem poučen, že použil první křesťanskej pozdrav, ještě ze zlejch římskejch katakomb. Zkusil ho, protože ho napadlo jediný: Smrt je stará, tak dyž nic, tohle snad zná. Nemoh sem se tehdá ve svý poslední chvíli smířit s tím, že mi Starej Bog neposílá normálního anděla, ale ňákýho kostrouna, svěřil se Bohler. A pak to na Smrt zkusil latinsky: Ora pro nobis... a my se přidali, až na Žraloka, jak jsem si všim. Ale Smrt nic.  Stála tam. Pak Žralok Štejn vstal a povídá: Nechte si ty svý báchorky křesťanský pro sebe, tohle je moje území, tady zabili muj lid. Tady ňáká vaše zparchantělá řečtina nebo latinština starejch časů nemá význam. A Žralok šel ke Smrti a když došel k ní, tak povídá: Šalom alejchem! a začal vyzpěvovat Šma Jisrael... a komíhal se dopředu a dozadu... a šejkoval celým tělem... kdo by to do něj řek, naklonil jsem se k Bohlerovi. Je to přece starej kibucník, šept mi Bohler... pokřtěnej. Žralok zpíval... spíš kňučel... a Smrt jen tak stála. A nešťastnej zahanbenej Žralok Štejn šel k nám a ještě se otočil a řek Smrti: Mazel tof! a vůbec to nemyslel ironicky.  Ale Smrt nic. Co budeme dělat? šept Micka. Nic, řekl Bohler, opřel se zádama o rošt a dodal: Čekat. Jako vždycky.

Ale pak Smrt udělala krok směrem k nám, jakoby pomalej a váhavej, a pak další... a já měl chuť zařvat: Tak už pohni ty stará postřelená svině!  ale neudělal jsem to a začali jsme se křižovat a David vykřik: Nebojte se, chlapci, žili jsme podle smlouvy! a když ho Smrt slyšela, tak zůstala stát.

A pak jsme uslyšeli jakoby váhavý zakašlání. A pak hlas, šeplavej a tichej: Ráčej prominout, vašnostové, ale bylo mi sděleno, že tu sou ňáký mladý páni z Čech. A tak dyby bylo libo menší prohlídečku... sem k službám, Josef Novák, méno mé, příjemné, he.“

Kostra Josef Novák se ukáže být Čechem jako poleno, odvlečeným do koncentráku. Mluví docela lidově (na svoji dobu), fraškovitě líčí nejen dobu, v níž žil a některé její postavy – ukáže se například že se znal s Franzem Kafkou a vypráví o něm historky, při kterých se každý Kafkův milovník musí chytit za hlavu a s hrůzou Sestru zahodit, vlastně jde tak trochu o alternativní historii zbožštělých postav – ale i život v koncentráku, slova si rozhodně nevybírá („ty kuci židovský“) a Potokova parta při prohlídce pod vedením Kostry Josefa Nováka čím dál víc úpí. Asi tak každých pět minut řekne: „Ale já už jsem dneska nad tim,“ aby vyjádřil, že po smrti jsou už všechny křivdy smazány. Postavička se ve svých příšerných replikách a se svým komickým jazykem a ve šprýmech vedoucích až do záhrobí skutečně kolosálního proměnila rázem v zobrazení jiného archetypu – šprýmaře.

V závěru dlouhé vize (kterou Potok fyzicky prožívá několik dní) se sám setkává s Tváří, která na něj klade kolektivní a dědičnou vinu jeho dědů za to, že přežil a že nic proti nacismu neudělal (což by docela klidně mohla být narážka na Lévinase). Je-li tento sen projev tendence k očištění, pak určitě sahá až do kolektivního nevědomí několika generací, či celého rodu – a právě koncentrační tábor je v něm zapsán jako jedna z hrůz největších.

Sen předznamenává pád kmene.

Studna a co je v ní (babička Macešková)

V okolí domu, který parta obhospodařuje, se už dávno podivně ztratili všichni psi a kočky. Zmizela babička Macešková a laoským nájemníkům se ztratily dvě dcery a několik dalších dětí ze sousedství... Ostatní nájemníci začali pomalu utíkat.

Parta musí čelit drsnému útoku neonacistů („hitlerů“). Vůdce party, David, se pomate. Navíc se zjistí že studna ve sklepě domu je Zóna. Zóna je další ze slovíček Topolova jazyka, která si vytváří pro potřeby Sestry. Zatímco u ostatních – Perla, Matička = Praha, Zrnitá = televize, Ohnivá = voda, tojflové = odporné moderní hračky – se dá smysl docela jasně dekódovat, o Zóně nevíme skoro nic. Jen to, že je to Zlo, které se snaží pohlcovat věci čisté – tahá do sebe děti, zvířata…

Interpretovat se dá minimálně jako průnik světa starých mýtických náboženství do moderní doby. Zatímco všechny odkazy na kmen, na talismany, na Smlouvu, by se daly vyložit i jinak, Studna představuje metafyzické zlo, skutečného přírodního démona.

Stejně jako „primitivní kmeny“ s ním i kmen naloží. Pokusí se o usmiřovací rituál,  provede oběť. Samozřejmě, že ne sami členové kmene, najmou si k tomu zkušeného šamana. Šaman pracuje na Ministerstvu lásky, má sebou dva bodyguardy, skirvolju – mýtického bůžka, který provede rituál – a řekne si o pět milionů. Rituál vypadá asi takhle:

„Voda se pohybovala jakoby sama v sobě a pak jsem v hloubce viděl, jak se tam rozlévá světlo a jde vzhůru, stoupalo k povrchu. Ti dva strhli plachtu z kočárku a já uviděl Hlavu. Byla až nestvůrně velká… cirkus, napadlo mě… velká, holá s odstávajícíma ušima, které vypadaly jako trychtýře. Hlava byla černá a stála zpříma na tenkém krku. Viděl jsem to stvoření jen zezadu. Stačilo mi to. Do některých očí je lepší nepohlídnout. Tak tohle je skirvolja… napadlo mě… ze starýho slovanskýho lesa… eště teda sou…

(…)

Chtěli jsme věřit, že síla Hlavy je na naší straně… Rudolf se povýšeně usmíval, to mě uklidnilo, on je člověk, tak kdyby hrozilo nebezpečí… ale co, řekl jsem si, tohle může být síla tak mocná, že bych neutek nikam, vydržim to…. Dlouhý nahý paže se za vzduchu vrátily zpět do kočárku a potom držely předmět, lily něco do studny, kapalinu… ve studni se ozvalo syčení a světlo v ní bylo přímo pod povrchem, snad se chystalo hladinu, to víko vody, zespodu protrhnout a rozbít, vyrazit ven… a mrštily jí vší silou do studny, viděl jsem sošku na okamžik (…)

Ruce s drápy roztrhaly knihu a potom se zas vztyčila Hlava a tvor začal zpívat… užasle jsme se na sebe podívali… byl to tak silnej a krásnej hlas, že jsem na okamžik zapochyboval, zda vychází z Hlavy, ale bylo tomu tak.

Nemyslim, že to byl mužskej nebo ženskej hlas, řekl bych, že pro mě byly ty slova a věty v mužským rodě prostě proto, že já to tak mám, a abych tomu rozuměl. Hlava zpívala a zpěv šel přímo do studny, bylo vidět nebo cítit, že tam vnikal a mizel… voda se vařila a teď byl vzduch horký, píseň se odrážela od stěn sklepa a od klenby a padala dolů. Voda ve studni se svíjela jako jedno tělo.

Slova písně jsem si zapamatoval:

 

V posvátných nádržkách je pouhá voda.

Já to vím, koupal jsem se v nich.

 

Bozi řezaní ze dřeva a kosti se neozývají.

Já to vím, moc jsem je prosil.

 

V posvátných knihách není nic nežli slova.

Já to vím, nahlížel jsem tam.

 

Kabir mluví jen o tom, co sám prožil.

Cos neprožil, to není pravda.“

Ze studny se za vření vody vzepne démon v podobě strašlivého hada, ale lidi neohrozí. Je to souboj postav z jiné úrovně. Had prohraje a zmizí. A jako postavičky z břicha vlka lezou ze studny děti, babička Macešková a desítky psů a koček.

Bohužel se mi nepodařilo nalézt žádné odkazy v mytologiích, které by s tímto obřadem mohly souviset, pomineme-li klasické obětování na usmíření démonů. Kabir je jméno súfíjského extatického básníka z 15. století – nedá se na to říct skoro nic jiného, než že to odpovídá Topolově postmoderní míchanici.

V každém případě můžeme Studnu brát jako vstup do nevědomí a démona jako stvůru z nevědomí vystupující. Zajímavé je, že Potok Studnu uvidí ještě jednu: když hledá Sestru, dostane se i do jakési sekty, jíž vládne žena/matka. Ta mu velmi sugestivně dává pocit mateřského bezpečí. Potok, který ovšem na krku nosí jako talisman stříbrnou Madonu na poslední chvíli prohlédne iluzívnost tohoto mateřství a uteče.

Sestra

Pádem kmene začíná i Potokova Cesta. Je to cesta hledání Sestry, Animy, cesta individuace. Už delší dobu myslí na Psici, která vzkázala, že mu pošle Sestru. Potokovi se zdá, že vlastně Sestru už potkal – je si tím nakonec docela jistý. Zahlédl ji jenom párkrát – je to barová zpěvačka Černá, známá svou drsností a tím, jak si s muži hraje. Černá však zmizela a Potok ji v dlouhých pasážích s poměrně velkou výdrží hledá.

Najde a začíná další „zlatý věk“ života, harmonické spojení Anima a Animy, ke kterému se Potok později odkazuje (jako předtím s Psicí).

Kvůli kšeftům, kterými je nucen se živit, ho parta bývalých členů StB spolu s vietnamskými partyzány odváží kamsi na východ daleko mimo civilizaci. Musí svést souboj, utéct, stále se ubírá za svým cílem, za Sestrou, snaží se vrátit zpět do Prahy. Když se mu to povede, vyhmátnou si ho právě v bytě Černé a navíc Potok hořce zjistí, že Černá je na jejich straně. Autem jedou opět kamsi na východ.

Hrdina se pokusil přerušit osud, ale proud osudu je silnější a vrací ho, tam, kam měl původně jít. Cesta by asi měla skončit zradou Černé a totálním nervovým zhroucením Potoka. Jenže ten toho není zatím schopen (pod vlivem narkotik) a Černá se mezi tím vyrovnává se svým otcem (přesněji řečeno ho zabije), jež byl jedním z Potokových únosců. Společně se pak skrývají a prchají divokým východem směrem ku Praze. Potok si mezi tím v dlouhé vizi musí ještě odžít dluh k Davidovi, bývalému společníkovi z tlupy. Zatímco éterická Psice hlídá spící Černou, prožívá Potok část života v Davidově rodině. David jako blázen je pro rod naprosto nepoužitelný. Když ho Potok zabije, archetypální postava moudré stařeny (Davidovy matky) se vůbec ničemu nediví a z tohoto zákoutí reality ho vyvede.

Tím, kdo „zradí“ je nakonec Potok. Stopnutým českým autobusem Karosa (mobilní masážní salón) se milenci dostávají na jakési provinční tržiště. Potok je právě tady postaven před svoji osudovou výzvu – dokázat zmobilizovat sebe a s Černou se dostat domů. Odjezd však každým dnem odkládá, zapojuje se do vesnických radostí, opíjí se. Černá naléhá, aby utekli, Potok, jinak neomezený a neohrožený, vidí vždy pár důvodů proč to ještě chvíli vydržet. Úpadek je intenzivnější každým dnem. Když ještě „je úniku“, Potok onemocní (možná mu nevědomí připomíná právě tuto laxnost) a odehraje se jedna z nejdrsnějších scén jeho života:

„Bratříčku, vstávej, vstaň...

Slyšel jsem její hlas... mluv na mě, říkal jsem... ten hlas byl jak vodopád, než došel ke mě, rozpad se v páru, hlas Černý, zněl mi. Někam mě nesli, vedli.

Pak jsem otevřel oči, ležel jsem ve Vandasově stanu za bednama.  Voněly dřevem. Otevřel jsem oči a byl tam obličej, měkkej, chlápek měl brejle.

No konečně, tohle ho postaví na nohy. Kdepak tyfus, slečno. Ten jazyk... to má kdoví z čeho. Ale měl by do nemocnice.

Pak jsem se díval na nohy, viděl jsem zpod plachty nohy, některý měly na sobě kampy, černý boty, prastarý polobotky masaryčky, boty měly žraloky, byly rozšmajdaný, čouhaly z nich floky, šly z nich dratve, lezly z nich noviny, byly okopaný a bylo na nich bahno, zaschlý, do čerstvýho se zas lepil písek jak měkkej pudr na ránu, viděl jsem frajerský mokasíny i bačkory ve tvaru Pifíka, gumy vietnamky, tenisky, mnohý sandály, někdy byly místo řemínků nohy omotaný provázkama, viděl jsem i bílý boty, a to vypadalo, jako by nahý kotníky posunovaly špinavě bílý hroudy, tolik tam bylo prachu, viděl jsem i bosý nohy, to byly děti, a taky jsem viděl holinky i v tom vedru a vojenský boty a pak žlutý sešmajdaný lodičky, všechny ty nohy někam šly, křižovaly svý dráhy a vířily prach, kašlal jsem a nemohl se pohnout... a nemohl jsem krz ně... a pak jsem slyšel někde vedle sebe... drž, ty kurvo, a plať, řekni to... řekni to, nebo tě vyšetřím, že se posereš... drž, kurvičko... a hýbej se, můj čas něco stojí, řekni to... že seš kurva... to bylo podivný, protože i když jsem měl zavřený oči a nemohl je rozlepit, přece jsem měl za víčky ty nohy, boty v prachu a tyhle zvuky soulože... sem asi v autobuse... když jsem zas otevřel oči, venku byla tma, cítil jsem vosk v plátně stanu... a vedlě mě ležela Černá, spala... za bednama z druhý strany jsem slyšel hovor, hráli karty, měli tam petrolejku, bylo mi líp...  zkusil jsem vstát, pomalu... vymočil jsem se. Asi jsem měl ještě horečku.  Ale bylo mi lehko. Líbilo se mi to.

Černá... oddechovala, ani se nehla, pěsti zaťatý, většinou byla hned vzhůru, když jsem se jí takhle dotknul, měla lehký spaní jako já. Hladil jsem jí po vlasech, proklouzávaly mi mezi prstama, všímal jsem si těch šedivejch, ba ne, jsou stříbrný. Všiml jsem si, že mám dlouhý nehty. Černá, řekl jsem dechem a sunul jsem se k jejím nohám, nejdřív jsem jí chtěl hladit, protože moje síla se vracela... ale ne, neni to správný, když tak tvrdě spí... měla jiný boty, sví rokery asi střelila... měla ňáký tupý botky... myslim, že v Praze by jí v životě nenapadlo, že něco takovýho s třásničkama na sebe v životě vezme... sundal jsem jí je, nehla se, měla prsty oblepený naplastma a... ona, která se pořád myla... ale nevěděla, že já jsem ten ze sna! měla špinavý nohy, spala v botech... dal jsem jí pomalou pusu na palec a na nehet, byly na něm oprejskaný stopy barvičky, cukla nohou a vydechla... jako ňáký dítě.

Vandas mě nechal ve stanu za bednama a Černá mi nosila vodu a prášky. Moc jsem nejed. Párkrát mě napadlo... ale o chlastu jsem teď měl špatný představy.

Užasl jsem, když mi řekla, že jsem byl v bezvědomí tři dny. Pak mi prej nějakej doktor dal injekce, někdo přes Vandase.

Nebudem o tom mluvit, řekla Černá, ale kdyby to trvalo ještě chvíli, musel bys do nemocnice. Teď seš slabej, ale víš, že tady bejt nemůžem.

Černá, ještě je možnost. Mám různý známý. Vyrazíš do Prahy sama a seženeš mýho kámoše Micku. Ten ti dá prachy. A znám ijiný, možná bude stačit, dyž odněkud zavoláš.

Poslyš, příteli... ty nechápeš, že jestli odejdu, jestli mě nechaj odejít nebo jestli zdrhnu, že tě tu Vandas nenechá ani hodinu. A možná... že se naštve. Víš co myslim.

Aha. Jo.

Počkáme, až ti bude líp. Nedá se nic dělat. Nemáme jinou možnost.

Hm.

Doktor přišel ještě jednou. Byl to ten měkkej ksicht s brejlema. Bod

mi penicilin nebo co. Ale nechtěl žádný prachy. Byl docela milej.

A toho prvního dne, kdy jsem jako rekonvalescent podupával v písku a radoval se ze svejch pomalejch pohybů... a procházel jsem se... pak jsem stál před autobusem s ozdobou překližky a po schodech Masážního salonu šla Černá, šla dovnitř, šla unaveným krokem jiný ženský. Otočila se, když jsem řekl její jméno, a její tvář... já jí takovou nikdy neviděl. Ale to trvalo chvíli, pak se zasmála, vrátila obličeji křehkej půvab... a řekla: Ty neležíš. Co je?

Co tam deš. Uklízíš.

Ale já už to věděl, takhle se ona nikdy nemalovala. Takhle měly

šminky některý holky tehdy v Berlunu, byly zmalovaný, aby nebyly tolik vidět. Některejm hostům se to prej i líbilo. Nevíš, kdo je kdo. Jen si to děláš.

Černá, tohle nejde, slez.

Co... mi budeš! Nic nevíš, nekomanduj mě! A sou tu lidi.

Postávalo tam pár týpků. Samý chlapi, držky.

Černá! Dyť tam můžeš, dyť můžeš mít i dítě a já vodejdu!

Ty! Zas meleš... co to žvaníš o dítěti... ty? Dupla do schodu, ale

otočila se ke mně.

Poď dolu! Dělej!

Neřvi na mě!

Někdo z těch lidí něco řek. Někdo si upliv a zasmál se. Někdo řekl:

Di do řady. Stál jsem před ním. Jen jsem hýbal rukama, něco jsem říkal.  Obešel mě. Dveře klaply, byla uvnitř. A chlápek se pohnul, šel po schodech, šel tam.

Ozval se podivnej zvuk, bál jsem se, že je to jen v mým mozku.

Ale ba ne, Pepek seděl za volantem, šklebil se na mě a troubil: tů,

tů, viděl jsem, že to dělá taky pusou. Mával na mě a pak ruce spojil v gestu. Někdo mě chytil za rameno a pak se obličeje rozpily. Nahoře bylo slunce. Slilo se to.“

Potok utíká. Před proměnou Černé, před svou lhostejností, před svou vinou. Kdesi za okrajem vesnice svede souboj se Stíny či doslova jungovským Stínem. Přirovnává ho k souboji šamana. Zvítězí. Zmizí zpátky do Prahy. Vina se ale naopak ještě stupňuje tím, že Černou nechal kdesi na východě.

Zážitek, trauma i pocit viny jsou natolik silné, že není schopen pokračovat v „normálním“ životě. Žije mezi spodinou na nádraží, sám ani neví proč tam, možná i kvůli očekávání případného příjezdu Černé. Vypíjí se, vymýšlí si divoké příběhy, ale nikterak se nesnaží vyhrabat se z té špíny. Nakonec odchází na ještě horší místo – na skládku, kde se seznamuje s bizarní postmoderní společností vybudovanou na odpadcích – s lidmi skládkovými. Zde v přístřešku pro toxický odpad konečně dokáže své trauma aspoň trochu zpracovat a napíše pár básní.

Nakonec se vrací mezi do života, pokouší se obnovit své původní kontakty, najít práci. Ale leccos se změnilo a pracovat může leda tak jako párkař.

Měsíce plynou, rány se zcelují, Potok dostane lepší práci, žije s ženou svého zesnulého přítele z Kmene… Příběh končí. Příběh člověka, který sice prošel divoce a nebojácně celým životem, ale nedokázal uspět v nejvýznamnější zkoušce svého života. To je osud.

Nebo ne?

 

 „To už jsem věděl, že přijdeš. Našel jsem na půdě, na tvým stole květinu. Byla to růže, který máš tak ráda. Ležela u mejch vzkazů. Měl jsem jednu starou krabičku s mýdlem, z cest, měl jsem ho připravený na vaně, hned jsem ji napustil... tehdy jsem už nějakou dobu na stánku nedělal, ale... a slyšel jsem rychlý kroky a ty jsi otevřela dveře a vešla do místnosti.  Černá. Byli jsme u sebe. Bylo to najednou. Mělas hlavu u mě a já tě objal.

Už se neopustíme, řekl jsem.

Už ne, řekla jsi ty.

A vtom zazněl zvonek. Trhla jsi sebou, a ani jsem se neptal... na

tvých očích jsem viděl, že nevíš. Zvonění neustávalo. Ten někdo držel na zvonku prst. Trochu... jen trochu jsem tě odstrčil a zdvih ruce... ale tys je vzala, lehce, vzala jsi mý dlaně do svých a položila sis je na ramena.

Neotevřeme, řekla jsi. Už ne.

Ne. Teď ne.“

(Sestra, poslední slova)

 

Další užitečné zdroje k Sestře

Literatura

Tomáš Weiss: Jáchym Topol. Nemůžu se zastavit. Jáchym Topol se v rozhovorech pro časopisy docela opakuje a v tomhle knižním rozhovoru je asi všechno podstatné. O Sestře jenom pár stránek, samozřejmě nejasných.

 

Muzika

Načeva: Možnosti tu sou. CD Moniky Načevy a skupiny Načeva na texty Jáchyma Topola. Některé pocházejí ze sbírky Miluju tě k zbláznění, pozorní čtenáři najdou ale i fragmenty Sestry, například větu: „Jen ten, kdo se nebojí, jen ten zvládá obojí.“ CD je zajímavé i tím, že podle kuloárových klepů byla právě Monika Načeva inspirací pro postavu Černé.

Psí vojáci: Sestra. CD zhudebněných básniček hlavního hrdiny Potoka. Připravil Filip Topol, Jáchymův bratr. Na začátku Jáchym čte asi stránku ze Sestry.

Kangaroo's Homepage | debata | Seminárky