Jáchym Topol: Sestra

Bratříčku, vstávej, vstaň...

Slyšel jsem její hlas... mluv na mě, říkal jsem... ten hlas byl jak vodopád, než došel ke mě, rozpad se v páru, hlas Černý, zněl mi. Někam mě nesli, vedli.

Pak jsem otevřel oči, ležel jsem ve Vandasově stanu za bednama. Voněly dřevem. Otevřel jsem oči a byl tam obličej, měkkej, chlápek měl brejle.

No konečně, tohle ho postaví na nohy. Kdepak tyfus, slečno. Ten jazyk... to má kdoví z čeho. Ale měl by do nemocnice.

Pak jsem se díval na nohy, viděl jsem zpod plachty nohy, některý měly na sobě kampy, černý boty, prastarý polobotky masaryčky, boty měly žraloky, byly rozšmajdaný, čouhaly z nich floky, šly z nich dratve, lezly z nich noviny, byly okopaný a bylo na nich bahno, zaschlý, do čerstvýho se zas lepil písek jak měkkej pudr na ránu, viděl jsem frajerský mokasíny i bačkory ve tvaru Pifíka, gumy vietnamky, tenisky, mnohý sandály, někdy byly místo řemínků nohy omotaný provázkama, viděl jsem i bílý boty, a to vypadalo, jako by nahý kotníky posunovaly špinavě bílý hroudy, tolik tam bylo prachu, viděl jsem i bosý nohy, to byly děti, a taky jsem viděl holinky i v tom vedru a vojenský boty a pak žlutý sešmajdaný lodičky, všechny ty nohy někam šly, křižovaly svý dráhy a vířily prach, kašlal jsem a nemohl se pohnout... a nemohl jsem krz ně... a pak jsem slyšel někde vedle sebe... drž, ty kurvo, a plať, řekni to... řekni to, nebo tě vyšetřím, že se posereš... drž, kurvičko... a hýbej se, můj čas něco stojí, řekni to... že seš kurva... to bylo podivný, protože i když jsem měl zavřený oči a nemohl je rozlepit, přece jsem měl za víčky ty nohy, boty v prachu a tyhle zvuky soulože... sem asi v autobuse... když jsem zas otevřel oči, venku byla tma, cítil jsem vosk v plátně stanu... a vedlě mě ležela Černá, spala... za bednama z druhý strany jsem slyšel hovor, hráli karty, měli tam petrolejku, bylo mi líp... zkusil jsem vstát, pomali... vymočil jsem se. Asi jsem měl ještě horečku. Ale bylo mi lehko. Líbilo se mi to.

Černá... oddechovala, ani se nehla, pěsti zaťatý, většinou byla hned vzhůru, když jsem se jí takhle dotknul, měla lehký spaní jako já. Hladil jsem jí po vlasech, proklouzávaly mi mezi prstama, všímal jsem si těch šedivejch, ba ne, jsou stříbrný. Všiml jsem si, že mám dlouhý nehty. Černá, řekl jsem dechem a sunul jsem se k jejím nohám, nejdřív jsem jí chtěl hladit, protože moje síla se vracela... ale ne, neni to správný, když tak tvrdě spí... měla jiný boty, svý rokery asi střelila... měla ňáký tupý botky... myslim, že v Praze by jí v životě nenapadlo, že něco takovýho s třásničkama na sebe v životě vezme... sundal jsem jí je, nehla se, měla prsty oblepený naplastma a... ona, která se pořád myla... ale nevěděla, že já jsem ten ze sna! měla špinavý nohy, spala v botech... dal jsem jí pomalou pusu na palec a na nehet, byly na něm oprejskaný stopy barvičky, cukla nohou a vydechla... jako ňáký dítě.

Vandas mě nechal ve stanu za bednama a Černá mi nosila vodu a prášky. Moc jsem nejed. Párkrát mě napadlo... ale o chlastu jsem teď měl špatný představy.

Užasl jsem, když mi řekla, že jsem byl v bezvědomí tři dny. Pak mi prej nějakej doktor dal injekce, někdo přes Vandase.

Nebudem o tom mluvit, řekla Černá, ale kdyby to trvalo ještě chvíli, musel bys do nemocnice. Teď seš slabej, ale víš, že tady bejt nemůžem.

Černá, ještě je možnost. Mám různý známý. Vyrazíš do Prahy sama a seženeš mýho kámoše Micku. Ten ti dá prachy. A znám i jiný, možná bude stačit, dyž odněkud zavoláš.

Poslyš, příteli... ty nechápeš, že jestli odejdu, jestli mě nechaj odejít nebo jestli zdrhnu, že tě tu Vandas nenechá ani hodinu. A možná... že se naštve. Víš co myslim.

Aha. Jo.

Počkáme, až ti bude líp. Nedá se nic dělat. Nemáme jinou možnost.

Hm.

Doktor přišel ještě jednou. Byl to ten měkkej ksicht s brejlema. Bod mi penicilin nebo co. Ale nechtěl žádný prachy. Byl docela milej.

A toho prvního dne, kdy jsem jako rekonvalescent podupával v písku a radoval se ze svejch pomalejch pohybů... a procházel jsem se... pak jsem stál před autobusem s ozdobou překližky a po schodech Masážního salonu šla Černá, šla dovnitř, šla unaveným krokem jiný ženský. Otočila se, když jsem řekl její jméno, a její tvář... já jí takovou nikdy neviděl. Ale to trvalo chvíli, pak se zasmála, vrátila obličeji křehkej půvab... a řekla: Ty neležíš. Co je?

Co tam deš. Uklízíš.

Ale já už to věděl, takhle se ona nikdy nemalovala. Takhle měly šminky některý holky tehdy v Berlunu, byly zmalovaný, aby nebyly tolik vidět. Některejm hostům se to prej i líbilo. Nevíš, kdo je kdo. Jen si to děláš.

Černá, tohle nejde, slez.

Co... mi budeš! Nic nevíš, nekomanduj mě! A sou tu lidi.

Postávalo tam pár týpků. Samý chlapi, držky.

Černá! Dyť tam můžeš, dyť můžeš mít i dítě a já vodejdu!

Ty! Zas meleš... co to žvaníš o dítěti... ty? Dupla do schodu, ale otočila se ke mně.

Poď dolu! Dělej!

Neřvi na mě!

Někdo z těch lidí něco řek. Někdo si upliv a zasmál se. Někdo řekl: Di do řady. Stál jsem před ním. Jen jsem hýbal rukama, něco jsem říkal. Obešel mě. Dveře klaply, byla uvnitř. A chlápek se pohnul, šel po schodech, šel tam.

Ozval se podivnej zvuk, bál jsem se, že je to jen v mým mozku.

Ale ba ne, Pepek seděl za volantem, šklebil se na mě a troubil: tů, tů, viděl jsem, že to dělá taky pusou. Mával na mě a pak ruce spojil v gestu. Někdo mě chytil za rameno a pak se obličeje rozpily. Nahoře bylo slunce. Slilo se to.

Šel jsem po hroudách. Bylo tam pole. A ostnatej drát a za ním ovce. Šel jsem k nim, ale hlasy mě zastavily.

Zabijeme ho?

Chceš? On o sobě ale neví.

Počkáme tedy, až bude blíž.

Byly to Stíny. Ale tentokrát jsem je viděl. Jen velmi matně, chvílemi vypadali jako havrani, chvílemi to byly obrysy těl, šli prostorem, byli dva... dělal jsem jakoby nic... tahal jsem drát z ohrady a kroutil ho, jako bych k tomu byl najatej... oni šli zleva, mlčeli... to já věděl, kdo jsou Stíny... a věděl jsem, že se nesmím dívat, drát jsem držel v ruce, našlapoval jsem opatrně a v hlavě mi zněla nová písnička... tu ještě nikdy nikdo neslyšel... byla i o starejch věcech, který jsem znal.

Tak. Jsme za ním. Promluvíš na něj?

To nemá smysl. Skočíš?

Ano.

V tom jsem se pohnul, hrůza mi dala sílu, byl jsem tělem v poli mezi nima a chytil jsem je, nedíval jsem se, měl jsem pevně zavřené oči, tloukli sebou, ale jejich srdce byla malá, brzy jsem poznal, že se každé vejde do dlaně. Umírali a syčeli jak hadi, to už neznali slova. Zobáky a drápy jsem navlékl na drát. Moc jsem chtěl za to vítězství děkovat, ale bál jsem se, co by přišlo. Velkl jsem to za sebou. Pak jsem si drát s ostatky omotal kolem krku, bolelo to a musel jsem strhat ze stromu kůru. Měl jsem šálu z kůry, byla drsná a voněla. Šel jsem lesem křivých stromů, šel jsem domů. Nevím, jak dlouho. Vyhnul jsem se vesnici a spal ve stohu. Chtěl jsem jít v noci, ale měsíc nesvítil. Padal jsem a zakopával. Pak jsem zůstal ležet a v mý mysli byly vidět obrazy, byl jsem na nich se sestrou. Byli jsme na nich spolu, propletení a nazí a nehýbali jsme se. Tam nebyl ani dech, ani vlas se nepohnul, nic. Byli jsme tam. Někdy jsem měl unavené oči a náš obraz popraskal. Ale pak jsem přišel na to, že když několikrát rychle pohnu víčky, barva obrazu se obnoví a naše kůže je zas celá. Když se objevil měsíc, šel jsem celou noc a znovu jsem slyšel tu píseň... tu, kterou jsem měl v sobě, když jsem strhal věci Stínům a dal je na drát:

        Slyšel jsem hlas
        viděl jsem stroje
        byli tam havrani.
        Dva černý ptáci s peřím olízaným děvkou
        syčeli sliny děvky
        kapaly na tvrdou zem strhl jsem drát
        a zabil je drápy a zobáky a drát
        se staly náhrdelníkem.
        Svítilo slunce
        ale byla zima války. Měl jsem svoje vlastní náboženství.
        Lidé byli potravou smrti. Tu jsem držel v rukou
        a hladil. A bál jsme se.
        V krvi se rodily stvůry.
        V půdě rostly skvrny.
        Voda přemílala hlínu a kosti v ní.
        Dostal jsem se do města a našel ten dům
        byla tam moje láska
        měla bílý šaty
        smála se
        a byla mrtvá.

(Jáchym Topol: Sestra. Atlantis, Brno 1994)

debata | čítanka | klokánkova homepage

Co vy na to? Debata