z l o Choulil se do klubíčka, teda aspoň se tak cítil. Uzavíral se před tím proudem zlosti a ostrého napětí, které teklo a stříkalo v bahnitých proudech všude kolem. Jedovatý úsměv, co bodnul až u srdce.
"Che ché!" Úsměv čarodějnice, nebo masovýho vraha, než ti zabodne dýku do hrdla a nechá vytříkat rudou krev.
Představuju si to jako postavu. Jakoukoliv postavu, bůhví jestli muž nebo žena. Stojí někde přede mnou a projde kolem vždycky když si čistí zuby a já se otřesu hluboce jako kdybych chtěl setřást něco, co je uvnitř mojí duše. Teď nevidím, co nebo kdo to je, protože se bojím, choulím se do klubíčka a netuším, v čem spočívá to nebezpečí. Poznal jsem to a žil vedle toho každý den. Když jsem vylezl z té šílené barabizny, cítil jsem, že jsem to stále.

Nechtěl, ale škrábal její jemnou kůži, až se dostal k masu a na kost. Zahryznul se do jejího chřtánu a křičel, co je s ní. Já nechci, zavyl, když zíral na svoje zkrvavený prsty.

Deset let by stačilo. Skoro dvacet let chodil kolem dveří s modrou cedulkou ~15~, co ho vždycky zamrazilo na celým těle, když jenom pomyslel, že kolem prochází, zrychlil krok a zmizel dál ve studené chodbě.

Bože, šíleně dlouho mě obklopuje zlo. Zlo černý jako šedivej den mezi panelákama. Zlo černý jako blejskavý lino v nádražní putice. Černý zlo obtahující obrysy mýho těla a vpíjející se dovnitř, když se snažím zapomenout a usnout.
Klepu se kažej okamžik svýho života, jestli jsem se někdy neklepal byl jsem šťastnej. Klepu se, kdy se otevřou dveře skříně se starými hadry a bodne mi dýku do srdce. Klepu se, kdy mě vydeptá tak, že začnu křičet na svou Lásku. Klepu se šíleně dlouho. Mám pod polštářem nůž. Zatím jsem se dokázal jenom třást. Nevím, jak se tomu postavit. Ne, nechci je všechny probodat nožem. Ten mám proto, abych se ubránil, až mě zástup všech těch lidí (?) přijde zabít.
Jak bojovat se zlem? Těžko křesťanským chlebem na kámen, těžko milovat někoho, koho nesnášíte. Těžko podat květinu, jako hipíci, revolucující v roce 1989. Posední naděje je bát se. Bát se, klepat se a ty slzy, co jsou zaklíněný tady hluboko v slzních kanálkách, nechat prýštit na klávesnici a řvát a třískat do kláves jako pominutej.
Bát se, abych takovej nebyl a abych se nezbláznil. Třást se strachem ze zla. Z démonů z bažnin, co se taky klepu, ze hřbitova v noci, celý pokoj se naplňuje šílenou zimou, ztrácí se obrysy nábytku, povrch mýho těla rozebírají tisíce mramenců na malý dílky a nadzvedávají je pošoupávají a kousají do nich a snaží se mi vyhryznout páteř, drží mě a znásilňují tu dívku v parku uprostřed města. Zase ta básnička jako prokletí.

Mladá dívka
tiše zesnula
dnes kolem oběda
poté,
co brutálně zbitá
a znásilněná
ležela šest hodin
v centru
živého města.

Pak nic. Normální pokoj a šumění větráku počítače. Sklouznu po řádkách a něco zlého číhá v každým koutě.
Bože, co dělat?!
Nedovolit být jako oni.
Protože oni jsou. Jsou zlí za řekou a za zdí hřbitova a za slabounkou slaboulinkou překližkovou stěnou.

Klokánek, 19. 12. 1999


Zpátky na Povídky!


Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek