Kam zavřete tyhle písmena?!

Zrak upíral stále na děj onoho filmu. Seděl na stole, už oblečený, všechny zipy a knoflíky zimní bundy zapnuté, škvíry utěsněné hřejivou šálou. Ještě konec! Ještě aspoň minutku! Ta se před tím protáhla na půl hodiny. Začalo mu být teplo. Konečně se odtrhl od příběhu a vyrazil ze dveří.

Noční sídliště vypadalo pustě a neutěšeně. Ale v Lip.ově mysli svištěla závratnou rychlostí sto a jedna myšlenka. Rocková hudba se mísila s vodopády světel a explozemi citů. Pociťoval stále větší energii. Jeho myšlenky byly najednou zcela čisté a logické, city silné, záhadné, burcující.

Jeho zrak cosi upoutalo. Okamžitě se zastavil a otočil hlavu vpravo nahoru. V temnotě betonové masy panelového domu blikalo světélko. Modré světélko. Celé jedno okno pulsovalo s podivnou frenetickou pravidelností, ozařovalo své služebníky přívalem emocí jako odměnou za poslušné plnění úkolů Světla.

Otočil hlavu ještě kousek vpravo. Další stejný temný dům, další stejné jasné světlo pulsující v témže chaotickém a unavujícímm rytmu. Poodstoupil po obrovském udusaném trávníku několik metrů, aby viděl obě světla zároveň. Blikala ve stejných okamžicích, jejich pozorovatelé viděli to samé, to samé poslouchali, prožívali. Otočil se kolem dokola a zahlédl desítky podobných světel, slabých či silnějších, ale vlastně v jediném odstínu modré. Udělal ještě několik kroků dozadu, znova se otočil a rozesmál se.

Kolem prošla skupinka mladých lidí v černém a snažila se ho ignorovat.

Stále v něm probíhal ten proud pocitů, myšlenek, nápadů, radosti a síly, chuťi, mládí, stáří, smrti i početí. Rychlost se stále zvyšovala. Prokličkoval kolem lampy s tagy rádobysprejerů.

Na osvětleném schodišti dalšího neznámého paneláku zahlédl důvěrně známou scénu -- starší pán podpíral starou silnější ženu o jedné francouzské holi, když společně po flekatém linoleu vystupovali do schodů. U dveří bytu v přízemí vpravo stály dvě děti a jejich rodiče a prohlašovali nejspíš přivítací fráze.

Ale to jsou přece MOJI prarodiče! jakoby v duchu vykřikl. Jenže to nebyli jeho prarodiče. Byli jen tuze podobní, i ta rodina s dětmi vypadala jen tuze podobně té, v níž býval dítě a i byt, ve kterém nejspíš bydlela ta rodina byl jen tuze podobný tomu, ve kterém bydlel před několika minutami on se svými rodiči.

Otočil se zase dopředu a zrychlil podél řady mrtvých aut zaparkovaných u kraje betonového chodníku. V jednom z nich se líbali teplouši, nejspíš teplouši, nic proti nim neměl, ani ho to nepřekvapilo, jenom měl radost, že mají radost.

Procházel se sídlištěm a později historickým centrem města, ne po čarách, které narýsovali architekti jako chodníky, ale po křivkách mnohem přirozenějších, vlnitých, radostných. Cítil se šťastný. Začínalo se mu zdát, že se zbláznil. To bude asi tou únavou, snažil se vložit další chladnou a šedivou myšlenku do toho proudu svěžesti.

Nešel po úrovni země. Občas vyskočil, vylétl do výše střech paneláků, nechal se pohladit holými větvemi stromů, vnímal pečlivě každou domácnost za slabou zdí a ještě slabším sklem. Všechny ty lidi. A nejen lidi, ale i stroje, počítače, telefony. Spatřil nápojový automat na prázdné ulici, vinoucí se k telefonní budce. Cítil náhle elektrickou rozvodní síť i telefonní síť. Cítil, jak telefonní síť cítí, když se do ní nabourává hacker. Jak ústředna jako nedobytná pevnost odolává stovkám a tisícům silných úderů na jednom místě, až je kód freneticky rozluštěn a ocelová dvířka se otvírají a spouští se další mohutný proud informací.

Všechno bylo jiné, všechno, jakoby viděl poprvé a přeci důvěrně znal, podivoval se nad všemi detaily, které najednou vystupovaly z šedivého pozadí stereotypu. Čouhající telefonní kabely. Výklenky domů. Dopravní značky připevněné nikoliv na tyčích, nýbrž na zdech domů. Obrovská konstrukce velké navigační cedule nad chodníkem, kterou znal od dětství a míjel každý den, ale nikdy si neuvědomil, že v obrovském kovovém rámu je upevněna již jen absurdní malinká modrá cedulka.

Cítil se všemi budovami, díval se do jasných očí dvojice světel na dvou stranách elegantního mostku přes bývalé hradní příkopy, v duchu přeskakoval všechny zdi a cítil ohromnou lehkost. Přestal vnímat své tělo a jenom ho posouval tam, kam chtěla jeho duše. Byl šťastný.

Já jsem se zbláznil, říkal si obezřetně. Tohle je přece schíza!

Nechtěl na to myslet a zase se nechal unést tím proudem.

Chtěl si vyvolat nějakou mučivou scénu. Ozvala se rána a jeho mysl zaplavilo pískání a obrazy znetvořených těl a zuabitých dětí. Tak pozor! Tyhle zvukové efekty jsou z televize! Přesně takhle mi tvrdí televize, že se vynořují mučivé vize! Ale to není pravda, přichází postupně, zlověstně se rýsují, jsou stále odsouvány, až se nakonec odvážíme je spatřit. Nebo nemáme jinou možnost. Změnila snad Bedna moje myšlení?

Kudy dál? Chtěl se projít temnou uličkou, ale bál se o své peníze. Uvědomil si, že žádné u sebe nemá, a do jedné zamířil. Kdepak, tady nikoho přepadnout nemůžou, říkal si, když si povídal s bezpečnostním zařízením administrativní budovy, tahle nejtemnější ulička je přece jen dobře osvětlená. Zamával do kamery u zadního traktu banky, v chůzi se usmál z monitoru na člověka, který musel dřepět v temné kanceláři s desítkou Beden (a ne s bednou desítek, jak by si asi přál, rýpl si).

Blížil se k nádraží, procházel cikánskou čtvrtí, která nebyla právě bezpečná, ale nikdo mu neubližoval. Jsem blázen, opakoval si. Je to krásné, odpovídalo mu jeho ohromené já. Blázna si nikdo netroufne přepadnout, přikývl opatrně obvykle kritický hlas.

Můžu udělat cokoliv budu chtít, řekl si. Jakkoliv můžu změnit tehle svět!

Třeba lusknout prsty a udlat oheň? zeptala se racionální část jeho osobnosti.

Klidně! odpověděl nadšeně a sebevědomě.

(Teď budu hodně zklamanej, říkal si.)

Lusknul.

Plamen sice nevzplál, ale na okamžik se mu mezi prsty zablesklo.

Jiskra!

Znova a znova luskal, pozoroval jiskry, nechal je odkapávat na zem, stékat po sobě, dobíjel se jimi.

Pak ho začaly bolet prsty.

Blázníš. To bude tou únavou, řekl si. Jsem šťastný, tomu říkáš únava?!?!??? řvalo cosi uvnitř něj. Měl by sis odpočinout, říkala mu televize.

Zklidnil se a dál se ploužil ulicí. Byl skoro doma. Zase unavený, tělo plné jednů jako je nuda, cítil, jak ho svazují a nutí poslouchat a učit se a pracovat a množit se.

Rozhlédl se kolem.

Stál uprostřed dlouhých a vysokých bloků panelových bytů. Ze všech blikalo to stejné modré světlo. Před každým seděli lidé. Nejspíš všichni. Povedlo se jim to dokonale.

Stovky oken jen v těchto domech, tisíce oken na tomto sídlišti, desítky miliónů oken v celé Republičce tikaly tím stejným neúprosným rytmem televizních hodin. Stejná informace, kterou lidi příjmají intimně a mají dojem jedinečnosti.

Nejspíš vystřízlivěl. Přišel domů a dlouze přemýšlel nad svým bratrancem s občasnými schizofrenníi náladami a bývalou spolužačkou, která chtěla změnit svět a teď leží na bílém lůžku psychiatrické léčebny. Říkala, že všechno pochopila a že poznala Boha. Když zcela pravdivě popsala dětství sestry z psychiatrie, kterou viděla poprvé v životě, poslušně spolykala prášky na uklidnění a potlačení bludů a šla spát.

Vystřízlivěl. Ale ne úplně. Poprvé po dlouhém čase se usmíval na lidi a začal si jich všímat. Zase chvíli nebyl tak vysušený, prázdný.

A už nikdy v životě -- slibuju ti, Lído -- nepustil televizi.

Honza Šípek

15. 1.1999, 22:42:13

Zpátky na Povídky!

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek