Telefon... Bakelit sluchátka se chladně dotkl ucha. Na chvilku ho oddálil, aby to nemusel cítit, spolehlivě, než zazněly vyzváněcí tóny. Pak si celý boltec přitiskl chladnou věcí k hlavě. Tón už žádný, jenom tiché praskání. Po lince se prohnal sled sotva slyšitelných pulzů někoho jiného.
Čekání? Co se stalo, ještě jednou ten tanec po číselníku?
"Halóóó..." vlezl mu slabý proužek hlasu do ucha a zaběhl až někam do hrudníku a pak podél páteře dolů, až se zaklepal.
"Ahoj, tady Tomáš," řekl a nevědomě vydechl, aby se zbavil napětí z úleku. Ticho.
Pak telefonní budka zmizela byla jenom louka.
Zmizel i Tomáš i telefon, jenom hlas, tenký proužek hlasu: "Halóóóó...." Než si stačila uvědomit, že louka je ozářená sluníčkem a lítaj na ní motýli a rostou kytky, mraky udělaly nejdřív zlatavou clonu a pak stín, temno. Víčka se jí zase spustila, nedokázala je udržet, propadala kamsi do spánku. Bylinková kytičková vůně kolem klidně ale neodvratně vstupovala dovnitř a vytvářela klid.
Ještě chvíli, ještě chvilku vydrž!
Kolik může být?
Otevřela víčka a přiletěla vážka, lítala kolem hlavy aniž ji spustila z očí. Cítila se jako oslazená medem, v těle malinká křeč od udržovaného napětí a bdělosti.
Když slunce odkrylo mraky, teda když mraky zrovna stály tak, že bylo vidět na vzdálené Slunce, kousíček ho chyběl.
Tělem projel krátký vzruch. Cítila se tělem, cítila se na louce pod zatmívajícím se Sluncem.
Pak víčka klesla a ten pocit zesílil, až najednou přešel v...
Nohu řetězem přikovanou ke skále a dlouhý zapření ve tmě jeskyně, jestli by to přece jenom nešlo. Noha je přece pružná a ohebná! Nešlo, kovář si dal práci. Nehty poškrábaný a zlámaný možná do krve, ani tohle nešlo. Jak dlouho už...
A zase do teplíčka, do bezpečí před televizi, copak dneska zprávy, to ten den zase utekl, stýská se mi to jo. Večer bude trocha tajemna, protože dávaj ten myslickej sen.
27. Pataňdžaliho aforismus:
Tajné heslo Pána je pranavana, bzučivý zvuk ÓM.
Zase podlaha hotelovýho pokoje, nesnesitelně provoněná santalem, co ho už necítili a opatrný, krátký dotyk na rameni, aby věděla, že tam jsou, že jsou na zemi v pokoji a že stěny se nesesypou a že se nevyvalí vlny z dola jejich srdcí a mozek se neroztříští na kousíčky.
"Víš tý noci," říká Tomáš do sluchátka a nejistota pomalu opadá. Je si jistá tím, že to nebylo.
Ticho a její myšlení uvnitř hlavy se nepřetržitě leje do jeho tím tichem. Tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut...

(klokánek, 31. 1. 2000)

Zpátky na Povídky!


Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek