Krok stranou
(C) Jan Šípek 1999

Patnáct let chodil z centra města tou samou cestou.

Vpravo jakési drážní budovy, oddělené plotem, který se po desítkách let rozpadl na malé kousíčky rezavých drátků.

Nalevo šedivé bloky paneláků, udupané trávníky plné psích výkalů a ubohých zbytků rachejtlí z nedávného Silvestra. Drolící se betonové plochy jako chodníky, uprostřed některé z nich vybetonová prohlubeň naplněná špinavým pískem. Zdemolované lavičky, ze kterých koukají zarezlé dráty a na nich posedávají teenageři, plácající se od ničeho k ničemu. Kolem dokola pás parkujících aut. Nudný a zároveň docela depresivní pohled.

Procházel tím asi padesátimetrovým úsekem denodenně, patnáct let, od doby, kdy se přistěhoval na Sídliště.

Patnáct let to pro něj byl nejnudnější kus světa.

Až potom jednou.

Udělal.

Krok stranou.

Jemně mrholilo. Překročil zbytek plotu a šlápl do uschlých snopů trávy na rozmočené půdě. Stála před ním obrovská zděná budova. Stará, už dávno opuštěná, omítka z ní opadávala, okna zatlučená hrubými prkny, či jen tak zatarasená kusy klád. Kapky deště bubnovaly do plechové střechy, stékaly do rezivých, pokroucených zanešených okapů, odlepovaly se od nich, s tichým pleskáním odkapávaly na udupanou cestičku a vytvářely přitom jedinečnou frenetickou zvonkohru. Cestička vedla od místa v bývalém plotu, kterým se sem dostal, k jednomu z oken. Křížem v něm stály kusy klád, avšak bylo vidět, že je někdo často odsouvá.

Říká se, že je tu feťácký squat, vzpomněl si.

Prostrčil hlavu mezi kládami a podíval se dovnitř.

Prázdná místnost se špinavou podlahou, kdysi bílé zdi se zbytky staré elektroinstalace.

Vpravo dveře vedoucí do další místnosti. Stejná jako ta předchozí, v rohu navíc hromada všemožných hadrů, kus od ní pohozená bota.

Vytáhl hlavu zpátky do deště a obcházel budovu ze všech stran. Byla to vlastně pořádná podlouhlá hala, vzadu z jedné strany na ní navazoval nižší dřevěný přístavek. V čelní zdi byla zasazena dvoje vrata z rozpadajícího se dřeva. Mezi prkny se šklebily velké škvíry a za nimi už jen temnota. Pod vraty koukaly konce kolejnic.

Přitiskl oko k jedné ze škvír. Spatřil nejprve několik vozíků, které se užívají v dolech. Na zemi polámané kusy železa, u stropu zavěšené obří ošumělé lampy...

Pohrábl si deštěm slepené vlasy, utřel z nosu visící kapičku vody a podíval se další škvírou.

Uviděl temné obrysy stařičké lokomotivy. Vmáčkl hlavu ještě více do trouhnivějícího dřeva. Za lokomotivou zapřažený vagón a za ním další, končící někde v temnotě.

Na vedlejší koleji další zrezivělá lokomotiva. Zhluboka vydechl a užasle nahlížel do dalších a dalších škvír ve starém dřevě, lehal si na zem, aby viděl mezerou pod vraty.

Vykreslovaly se mu nové detaily toho zvláštního světa. Obešel halu z druhé strany. Odvrácená zeď posprejovaná nesrozumitelnými nápisy grafitti-jazyka, uprostřed jednoho z nich díra po kameni v těžké skleněné luxfeře.

Každým malinkým otvůrkem nahlížel dovnitř, divil se všem maličkostem.

Další okna.

Za nimi malá dřevěná místnost s prázdnými dřevěnými policemi, u stropu visící obrovská lampa, podobná jako viděl v hale. Na zdi pokroucený kalendář Čedoku z roku 1969.

Okno vedoucí do další malé bílé místnůstky. Sklo rozbité, ostnaté větve šípku se tlačí dovnitř, drásaje rozpadající se záclony s květinovým vzorkem.

Došel zpátky k onomu zabarikádovanému oknu. Vytáhl vlhké klády ven, shrbil se a prolezl dovnitř. Místnůstka dýchala vlhkostí a pachem starých budov. Jedny dveře vedoucí do onoho "squatu", místnosti s hadry a botou, další zavřené, bez kliky.

Vsunul ukazovák do otvoru po zámku a zatáhl.

Dveře se tiše otevřely.

Stál v hale.

Světlo zvenčí dopadalo v úzkých snopech dovnitř a na podlaze vytářelo obraz velkého vylučeného okna. Všude kolem ticho, jen vzdálená kulisa deště. V úžasu pohlédl na starou lokomotivu. Bývala černá, přečíst se daly i některé nápisy, po tom všem se však rozprostíraly mapy rezavé hnědi. Přejel prstem po chladivých nýtech.

Chytil se madla a po schůdcích vystoupal do kabiny. Polámaná rezavá táhla, žádným z nich nedokázal pohnout. Otevřený, už dávno vyhaslý kotel. Posvítil si dovnitř zapalovačem. Jen obrovský temný prostor. Podíval se maličkým průzorem dopředu, tam kde v cestě stála velká dřevěná vrata.

Seskočil dolů.

Zvuk jeho dopadu se rozlehl celým rozsáhlým prostorem. Za lokomotivou byl připojen oprýskaný modrý vagón. Přišel ke dveřím a vzal za kliku. Nic. Dveře se ani nehly.

Došel až na konec vozu a vyškrábal se do dveří nad nárazníky. Nadechl se podivné vůně dřeva, rozpadajících se hadrů a staré mosazi. Udělal krok do uličky před sebou a pod nohama mu zapraskalo několik střepů. Z uličky vešel do kupé.

Vypolstrované stěny z lakovaného dřeva, měkká postel, maličký vyřezávaný stůl se skříňkou. Otevřel skříňku, ale našel jen několik pavučin. Dveře do další místnosti. Prošel jimi v němém úžasu. Po zdech bílé kachlíky a vyřezávané dřevěné lišty. Na zemi podlouhlá okrouhlá díra -- tady jistě musela být vana! Vyšel ze dveří a dál tápal temnou uličkou mezi haraburdím na zemi. Zřejmě lůžkový vůz.

Matrace pořezané, skla vytřískaná, na jednom nočním stolku lahev od broskvové vodky, krabička sirek a hromada vajglů. Pod jednou z matrací našel knížku o místní rockové scéně.

Tady byl nejspíš salonek. Nebo taky služební oddíl. Posadil se na měkkém starém křesle. Jakoby tu někdo seděl ještě před hodinu a debatoval třeba o situaci v Sarajevu. Jsou toho plné noviny! Zastřelili tam Františka Ferdinanda!

Procházel tím zašlým luxusem, tou pečlivostí a krásou, dnes rozmlácenou bezohlednými výrostky, zapomenutou laxními dospělými.

Podíval se z otevřeného okna. Byl již v dřevěném přístavku, kolem vonělo dřevo, staré, snad schopné vyprávět.

Část prostoru oddělená železnou konstrukcí, nad ní červená cedule a nápis hrdě hlásající: "SVAŘOVNA".

Za ním prkenná zeď natřená na zeleno a na ní nalepená zašlá písmena z červeného papíru.

TĚLOVÝCHOVNA SÍLA NÁ ODA.

Dole nalepené obrázky sportovců z barevných časopisů. Úplně v rohu pa malá černobílá fotka, vystřižená z novin. Vystoupil z vlaku, aby se mohl podívat blíž. Narovnal rozmočený a rozkládající se papír, připíchlý napínáčky na prknech. Nákladní letadlo, kdesi na letišti, na trupu černý nápis U.S. Air Force.

Vysoko na zdi depresívní plakát nestvůry s textem varujícím před rakovinou plic u kuřáků.

Vrátil se k vagónu a sebral ze země přeložený arch tuhého papíru. Rozbalil jej. Z jedné strany list retrokalendáře z května 1997, z druhé strany hustě popsaný propisovačkou. Velká část papíru upálená, kousíčky jemného popela se válí kolem.

"...nikdo nejde a snad ani nikdo ...vých rukou jako by ten výtah někdo ...eakce rozsekne a ten výtah přivolá ...přirovnání k něčemu -- je to ...kl jsem si, že možná ty, ale nakonec..."

Najednou divný pocit v zádech, že ho někdo sleduje. Když sem vstoupil, věděl, že jde do cizího prostoru. Pronikl sem. Nelegálně.

Otočil se.

Úlek.

Ve dveřích, kterými vešel, stál muž. Černovlasý, zarostlý a špinavý, vypadal na bezdomovce. Ale podivného bezdomovce. Moci si tak popovídat s místním squatterem!

"Dobrý den," zavolal opatrně.

Bezdomovec se otočil.

Nevěděl, co se stane. Bezdomovec hlasitě zabouchl dveře.

Ještě předtím se tvářil, jako by mu ublížil.

Měl vlastně pravdu v tom tichém vyčítavém pohledu.

Pryč, nejsem tu vítán, napadlo ho. Přišel rychle k dalším dveřím a zkusmo do nich strčil. Otevřely se. Stál nyní v místnosti, do níž vedla okna se záclonami, protkanými šípkovými šlahouny. Protáhl se oknem.

Bylo po dešti. Podíval se k sídlišti. Lidé procházeli svou šedí v zaběhlých stereotypech. Nevěnovali mu jediný pohled. Nemohli sem vidět. Tehle kus světa pro ně prostě neexistoval. Byla obyčejná nudná neděle, zítra zase do práce.

Odlepil se od zdi. Podíval se ještě vlevo a spatřil záda odcházejícího squattera. Chuť zavolat na něj. Dohnat ho, pokusit se mu všechno vysvětlit.

Ale věděl, že na to nemá právo.

Udělal několik kroků po uschlé trávě na rozmáčené zemi a překročil zbytky plotu.

Honza Šípek, 28. 3.1999, 15:29:54

Zpátky na Povídky!

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek