Štědrovečerní příhoda
Jan Neruda
(převyprávěl Jan Šípek)

Byl Štědrý večer a já jsem seděl v hostinci. Nikdy jsem tu slavnost nezažil v rodinném kruhu, avšak nelitoval jsem toho, snad proto, že jsem ji nikdy plně nepoznal. Už jako dítěti mi byla tato krásná a poetická slavnost velmi lhostejná; nikdy jsem neměl žádnou příčinu, abych se na její příchod těšil, nebo abych té minulé litoval. Okolnosti u nás doma v ten den nedovolovaly žádnou změnu. Ryby jsem znal nejvýše z trhu, na kterém jsem stával dlouhé hodiny a díval se na šplouchání těch mořených němých a tajemných zvířat; vánoční stromky jsem znal jen z oken cizích bytů právě tak, jak to až k omrzení často a krásně popisují novelisté. Nemohu ani říci, že bych necítil zvláštní nepokoj, že já sám nepožívám těchto věcí, byl jsem dítě zvláštní povahy, takové povahy, jaká se u dětí nazývá zatvrzelost a u dospělých rezignace. Byla to zatvrzelost, jakou má žebračka, která stojí celý den v zimě a mrazu, vidí skvosty a slyší nádheru šustit kolem sebe -- a nezávidí nic a nikomu.

V tento den mi ale přece bylo krušno. V celém velkém hostinci bylo prázdno a ticho. Seděl jsem sám u stolu, zadumaný a zamyšlený, a vzdálený dlouhý stůl, kolem něhož spolu večeřeli zaměstnanci hostince a živě se bavili, mě z mého dumání nevyrušoval, ano, spíše dotvářel moji zvláštní náladu. Připadal jsem si jakoby opuštěný celým světem, jako bych neměl jediného přítele, který by při rodinné slavnosti nenalezl lepší přátele než mě, jako by v širém světě nebylo jediné srdce, které by ke mně mohlo chovat důvěru, přitulit se ke mně a se mnou se v rozechvění radovat. Sám jsem si připadal jako chladný kus ledu, u kterého se každý musí nepříjemně otřást zimou a jehož urážlivé lhostejnosti se každý musí bát. Moji známí -- nemohl jsem, nesměl jsem a nechtěl říci přátelé -- byli teď jistě blaženi, bavili se se svými a určitě si na mě nikdo, pranikdo z nich nevzpomněl. Při své "zarputilosti" jsem necítil velkou bolest, ale přece jen mi bylo krušno.

Zadíval jsem se do třaskavého plynu, šlehajícího plamenným květem. Konečně mě ze světla přecházel zrak, odvrátil jsem oko a teprve teď jsem si všiml, že nejsem v hostinci sám, že u protějšího stolu sedí ještě někdo, na jehož přítomnost jsem úplně zapomněl. Seděl tam s hlavou položenou na stůl, seděl tak už když jsem přišel. Na moji otázku k hostinskému, kdože to je, jsem dostal odpověd, která příliš nepobízela k dalším otázkám: "Nějaký opilý!" Všiml jsem si teď jeho oblečení, bylo velmi chudé.

A opět jsem se zamyslel a díval se upřeně, ale bezúčelně na spící osobu.

Náhle, jakoby vymrštěn perem, muž se napřímil a otočil obličej ke světlu. Pravou rukou si sáhl rychle k očím -- po jeho tvářích tekly slzy. "Ten určitě není opilý, a jestli je právě dnes, bůhví proč!" myslím si a snažím si vzpomenout, zda jsem ho už někdy neviděl. Jeho obličej nebyl mužně krásný, avšak nesl zjevné rysy mužného utrpení. Hluboké vrásky prorývaly čelo a tváře na důkaz toho, že ten muž, přestože teprve asi čtyřicátník, kráčel už po mnohé hrbolaté cestě. V tom vidím, že i jeho oči, stále uslzené mě udiveně pozorují. Viděl jsem že mu je můj pátravý pohled nemilý, možná ho i uráží.

"Služebník, pane!" začnu.

"Proč?"

"A proč ne?"

Neodpovídá.

"Slavíte Štědrý večer stejně jako já. Zdá se, že nás stejně postihuje. Nemáte nejspíš také žádný kruh přátel, kde byste --"

"Na to se já nikoho neptám."

"Máš pravdu --" myslím si, neříkám ale už nic, pískám si polohlasně nějaký pochod a doprovázím se cinkáním nože o sklenici.

Uplynulo několik minut.

"Hehehe!" ozve se náhle odnaproti. Udiveně a zaraženě se tam zase podívám.

"Zdá se, že jsem pána urazil. Mladá krev nesnese ještě hrubost!"

"Dovolte, pane --"

"Dovolím! Řekněte mi, co chcete! Vím, jak je mladému člověku, když sedí na Štědrý večer v cizím hostinci, kde to vypadá jako v kobce, kde každý mlčí, jakoby zítřejší den měl být dnem sebevražd. To bývá úzko u srdce i starým hlupákům a nedivil bych se mladým, kdyby náhle vytáhli z kapsy dvě nebo tři třínohé svíčičky a rozsvítili je před sebou."

Vstal, vzal svou už skoro prázdnou sklenici a posadil se vedle mě.

"Je pravda -- to nemůžu popřít," pokračoval, "že Štědrý večer má v sobě hodně poezie. Chtěj nechtěj, klidně se vzpírej, ale v ten den tě ovládne slavnostní cit, jako nikdy jindy v roce -- nazval bych ho citem zrátka slunečně jasným. Hemžení lidí, všeobecné přípravy, zářící pohledy poskakujících zvědavých dětí, to vše přivádí na jiné myšlenky i toho, kdo se sám těchto slavností jako dítě neúčastnil. Radost v dětských srdcích se rozhostí u boháčů i nádeníků, ale i dospělému je v ten den, jako by ho oblétávali jako částečky prachu ve slunečním paprsku samí maličcí andílkové s voskovými tvářičkami, bavlněnými vlásky a odchlípnutým, chvějícím se pozlátkem. Zdá se mu, jako by vzduchem hučelo mocné, velebné 'gloria!', dojemné jako zvuky Aeolovy harfy, v mohutné harmonii nejvyšších tónů s tóny netušeně hlubokými, jako nebeský chorál v Beethovenovu snu!"

Udivený jsem zíral na jeho obličej, oči měl napůl přivřené, na tvářích lehký plamen.

"Pak ale -- když si člověk večer samotný sedne do hostince a vyměří si štědrovečerní radosti podle cen jídelního lístku, -- pak ovšem -- -- nepůjdete ještě, pane? Mohl byste mě možná kousek doprovodit. Nebojte se, že se nedostanete ke slovu!"

Šli jsme. Venku chumelilo -- Štědrý den mnoho ztrácí, když není den jasný a večer chumelenice. Chvilku jsme kráčeli mlčky vedle sebe, já jsem šel směrem, kterým neznámý člověk zamířil.

"Vaši tvář znám," začal jsem.

"Znáte? Je to možné! -- Lidé stejných osudů mívají podobné rysy obličeje. Vaše otázka ale byla jiná, chtěl jste vědět, kdo jsem!"

"Možná!"

"Proč bych vám to neřekl! -- Že chudoba není hanbou? Ne? Sice to říkají, ale vidíme i u těch, kteří byli matkami konejšeni na vlhké slámě místo v kolébce, kteří mají svou bídu za nutnou, předurčenou osudem a pro ni samu o ní ani nepřemýšlejí, že nastanou chvíle, kdy přikrývají svou chudobu hadrem nebo nějakou morální záplatou. Odkud by taé bylo to bídné podlézání!" Odmlčel se a já jsem ho nevyrušoval.

"Hlouposti!" začal zase náhle silným hlasem a mluvil rychle. "Řeknu to krátce! Kdo jsem? Žebrák! A kdo jsem byl? Půlmilionář sice ne, ale přece jsem byl velmi bohatý. Měl jste někdy několik set tisíc?"

"Bohužel neměl!"

"A já, bohužel, měl. Byla to nedbalost, nebo velkopanstkost, nebo hloupost, nazývejte to jak chcete, to, co mě zbavilo jmění. Byl jsem velkoobchodníkem."

"A nezbylo vám nejspíš, jako mnohým jiným v neštěstí, než se obrátit na přátele a příbuzné!"

"Totiž příbuzní mi neumřeli zároveň s mým zlatem, ale přátelé! Ostatně jsem se nikoho neprosil! Ještě jednou jsem měl trochu naděje, že zase zbohatnu, ale to tak bývá, že uzdravující se si věří mnohem víc, než mu stačí síly, dojde k recidivě a pak nadobro umře. Pak jsem se stal a už zůstal žebrákem, pyšnějším než zchudlý benátský šlechtic lazar. Škoda, že jsem zároveň nezchudl duševně! Když jsem měl peníze, byl jsem pyšně hloupý, když jsem je ztratil, nastala u mě hloupá pýcha ale zároveň i přemýšlení. -- Ach to přemýšlení! Jednou jsem četl, že je hloupé, velmi hloupé, když jsou bohatí pouze boháči; proč prý nesmý být chudý bohatý! Přemýšlel jsem o tom a buď je to nesmysl, nebo mé smysly už nejsou příliš zdravé. Nepřemýšlel jste o tom nikdy?"

Postavil se přede mne. Už jsme prošli několika lidupráznými úzkými uličkami a právě jsme stáli před dveřmi jakési starobylé budovy. Z dálky se blížily a duněly odměřené, pádné kroky noční hlídky.

"Bydlím tady. Když jste už šel tak daleko, mohl byste se podívat ke mně!" a otvíral zámek.

"Proč ne!" byl jsem velice napnutý a dojatý.

Vedl mě za ruku. Šli jsme přes schody, chodby a zase přes schody.

"Nepotřebuju zámek --" vrzly dveře.

"Stůjte, já rozsvítím!" Rozsvítil svíčku, zastrčenou v hrdle lahve. "Rozhlížet se nemusíte, nic byste neviděl," řekl a postavil svíčku na zem. Byli jsme -- na půdě. Vikýř byl zabedněný, v koutě ležela sláma, na vybavení ani pomyšlení. Bylo mi poněkud úzko.

"Chceme-li sedět, posaďme se na slámu!" Posadili jsme se.

"Nehorázná hloupost, nedovedl jsem zabránit citům, skutečně bych si nikdy nemyslel, že budu takhle tlachat. Ještě něco, když už jsem v tom." Opřel si hlavu o ruku. "Když jsem zchudl, zamiloval jsem se. Chudý a milující, milující bohyni! Nebožtík Kotzebue, kterého snad Sand zavraždil jsen proto, že dělal špatné tragédie, kdesi napsal, že zamilovaný je chudák svatebním hostem bez svátečních šatů, kterého ani do dveří nepustí. No a mě také vyhodili ze dveří!" Začal plakat a vzlykat jako dítě. Vzal jsem ho za ruku, on mi s pláčem klesl na prsa.

"Zítra moje už dávno provdaná láska slaví narozeniny, oni budou hodovat, já trpět hlady --"

Bylo mi ho nevýslovně líto.

"Směl bych vám pro ten okamžik pomoci maličkostí?" Sahám po peněžence.

"Ne, ne, žádné peníze!" a zadržel mi ruku. --

"Já si nevydělávám vyprávěním o své bídě! Prosím, už jděte, jděte, -- přijděte zase, když budete chtít, enbo když se někde náhodou potkáme, ale teď jděte!" -- Skoro násilně mě zvedl, zhasnul svíčku, chytil mě křečovitě za ruku a táhl mě přes schody za sebou tak rychle, až jsem se bál, že upadnu. Otevřel domovní dveře.

"Sbohem!" a už za mnou zase rachotil klíč. Prohlédl jsem si dobře dům a kráčel pak pomalu ulicí zpátky. Chumelenice přestala. Když jsem došel na roh, zaslechl jsem v dálce za sebou opět otvírání dveří. Obrátil jsem se a tam vzadu se v záři lampy kmitla černá mužská postava. Nebylo pochyb, nešťastník si šel ulevit v zimní noci.

Když jsem přišel domů, zjistil jsem, že nemám peněženku a hodinky. Už jsem neusnul -- hluboce jsem psychologicky rozjímal. Všechno pozdější pátrání bylo marné. V tom domě nebydlel nikdo podobný mému neznámému, půdu už nikdo dávno nepoužíval a našli tam pouze rozházenou slámu a oharek v rozbité lahvi.

Zpátky na Povídky!

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek