Smyčka

"Bude to osmašedesá... eh, totiž šestaosmdesát korun," řekl starší zaměstnanec opravny kol a podobných prostředků v modrých montérkách. Rukama zamazanýma od vazelíny, na kterých byly vidět výrazné papilární linie a mozoly pod nánosem černé špíny, podával Maxovi přední kolo jeho oblíbeného bicyklu.

Opravář z nosu sundal brýle se silnými skleněnými obroučkami a na ošumělou desku stolu položil umaštěný papír s vyúčtováním.

Osmdesát šest korun, zhrozil se v duchu Max. Za pitomý vycentrování kola! Mohl by si to stejně tak udělat sám. Ale asi by se z toho zbláznil, znal se. Dal opraváři stokorunovou bankovku. Ten zalovil v šuplíku a vrátil mu čtyřiadvacet korun. Max rychle nalezl kořen lineární rovnice o jedné neznámé a mírně se pousmál. Teprve po chvíli si prodavač zmateně uvědomil, že zákazníkovi vrátil o deset korun více.

Pracující člověk, říkal si Max. Má nárok na trochu hlouposti. K podobným lidem cítil jakýsi druh respektu, protože dokázali rutinně dělat něco, k čemu se on ani neodvážil a tím méně to dovedl.

Jaký by to ale byl život? Celý den manuální práce, prázdné vtipkování s kamarády, večer by ho doma čekala hloupá manželka, možná listonoška či kuchařka, v lepším případě prodavačka. Jediným oživením partnerského života sex každou středu a pátek večer a jednou za rok dovolená na Slapech.

Přesto můžou být svým způsobem štasťní, řekl hlas kdesi uvnitř jeho hlavy. Ano, přiznal si Max. Můžou. Ale co z takového štěstí?!

Vrátil desetikorunu, poděkoval a šel domů.

Jeho oblíbené horské kolo, kterému familiérně přezdíval Traktůrek, na něj čekalo převrácené vzhůru nohama ve staré dílničce po tátovi.

Až překvapivě snadno na ráfek nasadil plášť, duši a pumpičkou do ní uvěznil vzduch. Kolo se krásně točilo, poskakovalo po zemi, stříbřité dráty se leskly jako křídla vážek v odpoledním slunci. Ještě nasadit do vidlice, dotáhnout, a vyjet někam k západu slunce, nechat se chladit vlhkým večerním vzduchem, vyplavovat slzami z očí mrtvé mušky, pozorovat utíkjící stíny, dohánět je, být rychlejší než vítr, uhánět dál a zpátky, dokola a kličkama napříč silnicí a mezi domy a pozorovat lidi uvězněné uvnitř betonových pixliček před svými televizemi, smát se jim, věnovat dlouhé pohledy kočkám filosoficky sedícím na plotech a uprostřed silnice, přetrhnout myšlenky osamělého chodce, pozorovat mušky lapené ve vrstvách pavoučích sítí na lampách v parku (patří jim to, nemají lítat do očí), zrychlit, akcelerovat až k maximální rychlosti, zhoupnout se v zatáčce, přeskočit obrubník a zapocený uložit kolo do sklepa vonícího zavařeninami, suchými ořechy a nánosem prachu z dob, které se už nikdy nevrátí.

Podezřívavě si prohlédl řetěz kola. Vypadal nějak divně. Takhle přeci nevypadá normálně. Opatrně se ho dotkl, silná vrstva vazelíny zanechala tmavou čáru na jeho hýčkaných rukou. Je nějaký divný.

Sundal řetěz z předního talíře Shimano. Jasně, je blbě. Někdo to musel...

On...

NE!

On NE!

Není!

Je mr.... NE! Mlč!

Ne, tohle se určitě stalo nějak samo.

Nepřipustíš si to, co? Blbečku!

NE! Retěz je blbě. Rychle ho opravím. Stačí sundat a zase nasadit.

Správně.

Pustil se do práce a zjistil, že to nebude zcela tak bez problémů. V kolech se nevyznal, ale cítil by se trapně, kdyby on, potome... prostě ON musel jít do opravny kol s takovou prkotinou. Řetěz zvládne. Nejdřív bylo třeba odstranit takovou drobnou osičku. Vpředu řetěz uvolněn. Jak má být správně? Aha. To nejde. Prohlédl si ho ještě jednou. Uprostřed byla smyčka. Chtěl se podrbat na nose, ale uvědomil si, jak špinavé má ruce. Koukal na smyčku. Zakroutil řetězem, smyčka tam byla stále. Otáčka tam a zpět. Nic. Smyčka na něj zírala dál. Smála se mu. A začíná to!

Dopadla na něj panika. Bezmoc.

"Bože!"

Skoro se rozbrečel.

Ne! Já to zvládnu!

Max se pustil do rozmotávání smyčky. Prkotina ne? Kroutil řetězem sem a tam a stále se jí nemohl zbavit. Něco jako hlavolam. Vyřešil jich desítky. A stovky rovnic o x neznámých a y kořenech. Zmítal řetězem, jakoby to byl had, se kterým bojuje na život a na smrt (spíše však na smrt). Zabral se do problému. Nevnímal svět kolem.

Venku už byla hustá tma. Komáři naráželi do stínidla pouliční lampy s oranžovým světlem. Neviděl je. Viděl jen smyčku.

Řešil příklad. Zvládne to! Je to výzva pro jeho inteligenci! Začínal mít žízeň. Vyprahlé rty, svíravý pocit v ledvinách. Na chvilku tma před očima. Zastavil se a chvíli se nehýbal. Tma ustoupila a zůstaly jen mižitky. Pokračoval. Smyčka nejen že byla stále nepokořitelná. Zdvojila se.

Smyčka. To bylo jediné slovo, které mu pulsovalo v mysli.

Jestli to nezvládnu, (já, potome.... ne, prostě JÁ), vystoupím z Klubu IQ.

Cítil se neuvěřitelně zesláblý, ale stále v sobě nacházel sílu pokračovat dál. Dál otáčel řetězem, omotával jej, proplétal a rozmotával. Jako Möbiova páska, napadlo ho.

Zdálo se mu, že mu sjíždějí kalhoty. Kašlal na to. Byl tu jen řetěz a smyčka, občas smyčky dvě.

Nakonec zachoval zdravý rozum a odešel se napít. Ale celou dobu mu skákaly před očima články řetězu, promítala se mu smyčka. Vrátil se do sklepa a pokračoval.

Rozebral celou přehazovačku. Nikdy něco podobného neudělal, ale nyní se mu ta strašně nepochopitelná technologie přesmykače zdála strašně triviální. A zábavná, svým způsobem.

Přestože řetěz téměř uvolnil, smyčka zůstávala a občas se zdvojila. Převracel ho v rukou, čaroval s ním, nevěděl si s ním rady, ale věděl, že na to prostě musí přijít.

A pak se to stalo.

Něco udělal -- nevěděl přesně co -- a smyčka najednou zmizela. Rychle a záhadně, jako mávnutím kouzelného proutku. Na zlomek mžiknutí oka pochopil, co se odehrálo, ale hned potom nedokázal své zjištění formulovat slovy.

Řetěz byl rozmotán.

Nechápal to.

Ani nemusel.

Zbývalo ho nasadit. Zabralo mu to další dvě hodiny práce a pět dalších smyček, které zmizely stajně záhadně, jako se objevily. Pochopil smysl převodů, fungování přehazovačky, nesmírnou důmyslnost a jednoduchost starého vynálezu.

Nakonec byl řetěz nasazen. Max zcela vysílený, ale šťastný, protočil šlapky a pozoroval, jak mlaskavě a s bzučením skáče přes kolečka, jak se převádí síla z pedálů na kola, jak to vše může dát do pohybu celý ten stroj, celé kolo i s jeho tělem a uhánět někam pryč.

Rovnice o pěti neznámých hadr.

Cítil nesmírné štěstí a úlevu. Jako by právě překonal světový rekord v běhu na sto metrů.

K čemu je vlastně matematika? napadlo ho. Nejsou potřeba žádné logaritmy a integrály! Život je o radosti. O drobných jiskřičkách. O štestí mezi lidmi. O drobných lžích a obětí celou noc i ráno a soužití v krásném nekonečném manželství.

Život je o skákajících kolečkách, cvrkajících převodech a vážkách v drátech závodního kola, říkal si, když stoupal po oprýskaných betonových schodech ze sklepa.

K čemu je filosofie? K čemu nám jsou filosofové?! K čemu je inteligence, když je člověk sám a smutný a bojí se svého... ne, ještě ne...

K ničemu.

Už byl ve svém tichém klidném bytě.

Tak bych chtěl sex, napadlo ho. Jedno jak a s kým. Ale nemám už sílu. Chěl bych sex každou středu a pátek večer. S manželkou, která mě bude mít ráda a bude mi věrná, jedno jaká bude.

Myl si ruce. Voňavé a jemné mýdlo nedokázalo odstranit mapy lepkavé černé špíny z jeho dlaní. Měl kolomaz i za nehty. A sakra nešla dolů. Měl by si koupit nějaké tvrdčí chlapské mýdlo. Vzpomněl si na Solvinu, či jak se ten patent jmenoval. Modrý plastový kyblíček s orezlým plechovým víčkem v tátově dílně. Možná tam ještě je. Ne, odvezli ho když.... Odplivl si do umyvadla.

Jak jsem mohl být tak slepý a všechno to nevidět! Úplně jsem se pomátl. Matematika. Filosofie. Inteligence. Je to všechno k ničemu! Chci být normální!

Zvedl oči.

A teprv teď zahlédl svou tvář. Šokovaně na ni zíral.

Pak se z vnitřního koutku levého oka odlepila malinká kapička slané tekutiny. Slza pomalu stékala po jeho tváři a zanechávala za sebou zářivou stopu.

"Bože!" vydechl znovu.

Dokonale si umyl ruce jemným voňavým mýdlem, namazal si je regeneračním krémem, aby je zase měl krásně měkké a vláčné. Osprchoval se, oholil a učesal.

Uvařil si šálek kouřícího indického čaje, zapálil vonnou tyčinku, z hifivěže pustil Vangelise a posadil se do hlubokého křesla se sbírkou Li-pových básní.

Než usnul, skoulela se po jeho zamyšlené a mírně smutné tváři ještě jedna slza.

Ale ze sna se už blaženě usmíval.

Klokánek, 20. 5.1999, 22:36:01

Zpátky na Povídky!

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek