Miluj svůj život

(C) Jan Šípek 1999

A pak to všechno rozsekl.

Něco jakoby se změnilo. Zvedl zrak. Obrysy holých větví stromů se ostře rýsovaly proti zlatavé obloze na obzoru. Slunce se právě chystalo zapadnout nad podzimní krajinou a tomu jinak smutnému výjevu dodávalo svůj třpyt. Zlatá barva se na obloze mísila s modrou, potrhanými pásky mraků. Všechno zaplavila oranžová zář. Nad obzorem pomalu prolétávalo letadlo a nechávalo za sebou tenkou stopu kondenzace, která těď zářila tou nejjasnější barvou.

Přiletěl motýl, něolikrát zakroužil Arthurovi před očima a pak mu přistál u špičky nohy. Se zatajeným dechem motýla pozoroval. Roztáhl křídla, na moment zavřel, zase roztáhl... Celé jeho tělo kryly jemné chloupky, úžasné barvy na křídlech by jistě setřel jediným pohybem ruky. Stisknutím dvou prstů by ho mohl zabít. Ne. Otřásl se. Najednou mu motýl přišel neskutečně krásný. I holé pokroucené stromy narýsované na pozadí zásnub Nebe a Slunce. Podíval se na město. Trochu se otřásl. Ne, teď na to nebude myslet. Oheň na obloze pomalu dohoříval a jemnými krůčky se blížila noc. Jemná, modrá, uklidňující. Ty temné silulety zůstaly, ale vůbec nepůsobily strašidelně. Naopak. Vše dostávalo jakýsi nádech fantaskna. I sem teď přišla mlha, jemná, zahalující vše do své vlhké náruči. Podíval se znova na motýla, ale už tam nebyl. Rosa by mu zmáčela oka na křídlech. Být motýlem! Vznášet se nad květinami, kličkovat, létat nahoru a zase dolů, jen tak, pro radost. Pak potkat dalšího motýla a kličovat společně a pozorovat se navzájem složenýma očima a vnímat se jemným a hloupým polovědomím členovců.

A moci ještě víc! Daleko víc! Nejvíc ze všech a navždy, pro radost a štěstí lidí i motýlů! Jsem člověkem, uvědomil si. Můžu dělat, cokoliv budu chtít! Můžu se vydat na cestu dlouhou tisíce kilometrů a nemít nic. Nebo můžu najít desítky přátel a těšit se s nimi a smát se společně! Nebo můžu psát básně! Cokoliv chci! Můžu se zbláznit radostí, smím se stát učencem, je mi dovoleno vést revoluce, milovat ženy. Milovat muže? Klidně, svobodně! Můžu křičet co chci a smát se co chci a brečet co chci. Můžu jít kamkoliv do tohohle báječného s... zase se podíval do krajiny a zase měl pocit krásné nekutečnosti. Pohádkovosti.

Můžu všechno, co nikomu neuškodí, a bude to krásné! Vstal.

Miluju tehle svět!

Svůj život!

Konečně po tolika letech. Vzpomněl si na depresi před chvílí. Usmál se a otočil se k městu. Jsem teď úplně jiný, nechal si sladce prošumět hlavou.

Nechci odtud nikdy!

Shýbl se, aby sebral zakrvácené střepy láhve, kterou před chvílí rozbil, ale jeho prsty prošly skrz. Prošly i skrz hlínu a několik drnů.

Vyděsil se. Už se to nedalo zadržet. Něco se zlomilo a on s vyděšeným výrazem stoupal kamsi vzhůru.

Honza Šípek, 6. 1.1999, 22:50:03

Zpátky na Povídky!

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek