ZAČAROVANÝ KRUH

Markéta Holá

Tak jsem se zase jednou ulila ze školy.Vlastně ne tak docela. Je sice pravda, že k doktorce chodím většinou vyloženě jen "pro razítko", ale dnes pro to mám důvod. Mám skutečný probém. Jsem často nervózní. Pociťuji nervozitu a dost mě to obtěžuje.Proto jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Nejprve jsem se snažila vypomoct si sama, protože tzv. školské medicíně moc nevěřím.Vždy ji volím až jako poslední variantu, když mi nepomůže alternativní medicína, ke které mám mnohem vřelejší vztah. Ovšem v tomto případě jsem se rozhodla pro návštěvu dětského střediska v našem městečku.

Paní doktorka mě přivítala radostně. Když jsem jí však sdělila, co mě trápí, nasadila starostlivý výraz.Jako jednu z možných příčin označila špatnou funkci štítné žlázy. A proto nezbývalo než odebrat mi vzorek krve na rozbor. Abyste rozuměli, já odběry nesnáším. Jakmile spatřím injekční jehlu, začnou se mi dělat mžitky před očima a vibrovat kolena.

Zatímco mi sestra sála tu životadárnou tekutinu, paní doktorka mě láskyplně držela za ruku a udržovala se mnou konverzaci.Je hodná, mám ji moc ráda.

Hurá, to nejhorší mám za sebou, oddechla jsem si poté, co mi sestřička zalepila loketní jamku náplastí.To jsem však ještě netušila, co mě čeká!

Za pár dní jsem se přišla zeptat na výsledky. Lékařka mě opět uvítala s úsměvem, ale po otevření mojí karty se její výraz se zase změnil. Pak mi vyprávěla pohádku o endokrinních žlázách, z čehož jsem měla pochopit, že štítná žláza mi funguje dobře, ale stimuluje ji hypofýza, která požaduje vyšší produkci. Proto může být podrážděná.

Dostala jsem recept na Jodid. Prý, abychom "oblafli hypofýzu, když si myslí, že štítná žláza zahálí".

No jo, dětská lékařka se nezapře.

Ten Jodid byl však jen provizorní opatření. Byla jsem objednaná na dětskou endokrinologii.Tak jsem se jednoho dne vydala s rodiči do Prahy. Nedali se odbýt argumentem, že už bych to ve svém věku všechno zvládla sama. Zkrátka museli jet se mnou, resp. já s nimi.

Přivítalo mě nevlídné prostředí. Dlouhá chodba osvětlená pouze jednou zářivkou, nástěnky ještě z doby hluboké totality, ustrašené výrazy dětí tulících se ke svým rodičům, kyselé obličeje zaměstnanců zdravotnictví.Pak se otevřely dveře s komickým štítkem DVEŘE č. 8, vyšla sestra a zavolala mé jméno. Matka se energicky zvedla a podala jí můj zdravotní průkaz.

Vešly jsme do ordinace.Tam jsem se měla svléknout do spodního prádla. Nerada, ale co jiného mi zbývalo. Odstrojila jsem se a čekala, co bude dál. Lékařka seděla za stolem a četla si zprávu ze střediska. Občas se na něco zeptala, avšak matka jí na vše odpověděla sama.Tak jsem stála vprostřed ordinace skoro nahá a bylo mi trapně. Když doktorka dočetla, přitáhla si psací stroj a jala se psát chorobopis.Se všemi otázkami se obracela na matku.Nechápala jsem, proč tam vůbec jsem a tím spíš jenom v prádle. Na mou otázku, jestli se můžu obléct, se mi odpověď odnikud nedostala.

Matka ochotně odpovídala na všechny lékařčiny otázky ohledně mé osoby.Chtěla asi vzbudit dojem, že své dítě zná dokonale.Zaváhala teprve, když se jí doktorka zeptala na podrobnosti o mém menstruačním cyklu.S tázavým pohledem se na mě podívala.Tak jsem měla poprvé šanci promluvit. Matka mou odopvěď přesně zopakovala.Teprve pak ji MuDr. naťukala dvěma prsty do chorobopisu. Vrtá mi hlavou, proč se lékaři nenaučí pořádně psát na stroji, ušetřli by spoustu času.

Po více než půl hodině došlo také na mě. Měla jsem se zvážit, změřit, obléknout se a dojít si s obdrženou žádankou na odběry. Odběry?!

Na konci chodby jsem našla odběrovou místnost s označením DVEŘE č. 16. S knedlíkem v krku a rozklepanými koleny jsem nesměle zaťukala. Dveře se prudce rozlétly a v nich stála sestra - odebíračka. Vtáhla mě dovnitř, vytrhla mi z ruky papíry, nataženou ruku zaškrtila, vrazila do ní jehlu, odebrala mi asi tři litry krve a zase mě vyhodila. Šlo to rychle, takže jsem ani nestihla mít své obvyklé pocity, jaké mívám při včeličce.

Vrátila jsem se zpátky do ordinace, kde stále probíhala diskuse lékařky s mou matkou na téma MOJE ZDRAVÍ A NEMOC. Teď se na mě doktorka poprvé podívala. Drasticky mi prohmatala krk a konstatovala, že si musím zajít na ultrazvuk. To bylo vše. Tak jsme se tedy rozloučily a šly se na kartotéku objednat. Vyšlo to přesně na za týden. Tak, polikliniko, zatím nashledanou.

Za týden, hodinu před objednaným časem jsem už seděla v čekárně sonografie. Byla snad ještě nepříjemnější než ta endokrinologická. Za necelou hodinu se ozvalo mé jméno a já vešla dovnitř.Bylo mi řečeno, že si mám v kabince odložit. Tak jsem tam vlezla a zděsila jsem se. Stála jsem na jednom metru čtverečném, jedny dveře, které byly z mé strany na kouli (nemělo by to být obráceně ?) a nahoře pletivo.Normální pletivo jako v kleci. Kdybych trpěla klaustrofobií, tak bych jim ho nejspíš trošku porušila. A nebo bych vyrazila dveře.Těmito myšlenkami jsem si zkracovala asi patnáctiminutové čekání. Sono

bylo hotové za dvě minuty. Pan doktor mě překvapil svou sdílností, jako by vůbec nepatřil do tohoto ústavu.

A s výsledky v ruce opět za endokrinoložkou. Moc se mi tam nechtělo. Ale překonala jsem se a vstoupila do ordinace. Pochopitelně až po matce. Doktorka si dlouze četla, co před týdnem tak pracně napsala, přidala k tomu tu zprávu z ultrazvuku a sdělila mi potěšující zprávu - půjdu znova na odběry, protože výsledky z těch minulých se jim ASI někde ztratily.No, jistě si dovedete představit, jakou jsem měla radost.

Takže opět přesun na konec chodby.DVEŔE č. 16 a tu osobu uvnitř už jsem důvěrně znala a věděla jsem tedy, co mě čeká. Byla jsem připravená na nejhorší. S obavou jsem zaťukala. V mžiku přede mnou stála žena podobná uragánu. Řekla jsem, že už jsem tam sice byla před týdnem, ale že výsledky se prý někde ztratily, takže jdu znova.Sestra koukla do nějakých záznamů a suše zkonstatovala, že pokud je to vyšetření na štítnou žlázu, tak výsledky prý nemohou být ještě ani hotové, zpracování prý trvá dlouho.Pak uvedla ještě několik pojmenování, většinou z říše zvířat, na adresu doktorky. Ale jestliže to

ta (píp) chce, tak mě nabere znova. Zaúpěla jsem, natáhla ruku, automaticky odvrátila pohled a zatnula zuby.

"No jo, holka, ale sem tě píchnout nemůžu......ukaž druhou ruku......ženská, vždyť ty nemáš žádný žíly.......pujč mi eště tuhle ruku.......no jo, to fakt nejde, tady máš ještě ten vpich z minulýho tejdne.J á to teda zkusím píchnout sem, ale nevim-nevim...."

Pak jsem opět zažila ten slastný pocit, když se jehla noří do tepny. Myslela jsem, že to nevydržím.Kap (dlouho nic) kap (dlouho nic) kap (dlouho nic) kap........

"No nedá se nic dělat, budeš tam mít modřinu."

Po nekonečně dlouhé době mi sestra jehlu vytáhla a já se zkusila normálně nadechnout.

Vpořádku, žiju.

Doplahočila jsem se do ordinace. Na překvapivou otázku doktorky, jestli je mi dobře, jsem jenom mávla rukou a sesula se na nejbližší židli.Její ruce na mém krku mě však do-onale probraly. Pochopila jsem, že šlo o prohmatání štítné žlázy. Pomyslela jsem si, že pro tuhle paní doktorku by byl určitě výnosnější job dělat profesionální škrtičku. Opět si přitáhla psací stroj, několik úhozů do chorobopisu, vypsání receptu a nashledanou. Možná i sbohem.Za tři měsíce se mám ukázat na kontrole.To si hodně rozmyslím, jestli sem ještě někdy pojedu.

V nejbližší lékárně jsem si vyzvedla předepsaný medikament. Okamžitě jsem studovala

příbalový leták. INDIKAČNÍ SKUPINA: Léky štítné žlázy (štítnou žlázu mám vpořádku, blbne

mi hypofýza!) NEŹÁDOUCÍ ÚĆINKY: nervozita.......

P.S. Už jste někdy viděli rudočernou modřinu o průměru 7 cm ?

Příběh je autentický, jména osob nebyla pro jistotu uvedena.

Zpátky na povídky...

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek