Třeskot křemíku

Probudila se kolem poledne do jemného šumění ventilátoru. Pomalu si začala uvědomovat jednotlivé části těla, bootovat, restartovat procesy, až se zdálo, že je již plně při vědomí. Zalogovala se. Login:roota čili Roota of Culdae, password:ziVoT. lastlogin - kdysi před devíti hodinami z toho samého místa.

Jemně se dotkla klávesnice Boardu Culdae. Skrín se rozsvítil jasně zelenou barvou, poslední slova předešlé noci tam stále ještě seděla na svých křemíkových stoličkách. Přečetla si poslední řádek a najednou se jí opět vybavila všechna konverzace toho dne. Jakoby mezera spánku vůbec neexistovala, jakoby jenom někdo na chviličku stiskl tlačítko PAUSE a nyní jej opět s tichým cvaknutím uvolnil.

Byla trošku dehydrovaná a vůbec se fyzicky cítila mizerně. Prošla po podlaze plné zmačkaného prádla a ostře šustících obalů od instantních a pseudoinstantních potravin a vešla do koupelny.

Po sprše se cítila mnohem líp. Ale něco jí chybělo. Přešla k počítači, naučeným pohybem stiskla téměř najednou několik kláves a vyvolala seznam připojených uživatelů. "No active user," hlásil software. S pocitem samoty a prázdna si připravila osvěžující energetický nápoj, chvíli se přehrabovala v obrovské papírové krabici se zásobami, nakonec si zvolila rodinnné balení chipsů a pustila se do snídaně.

Čekala. Konečně se objevil první bráška z virtuální komunity.

"Jaká byla noc?" zeptal se a mrkl jedním očkem podivného pseudoemotivního shluku znaků.

Den byl skvělej. Přišlo několik lidí ze Sítě. Celkem zuřivě se opřeli do ekologů a jim podobých, kteří nechápou, jakým směrem se svět ubírá. Vypadalo to, jako že brácha Kerr je taky jeden z nich, protože se naštval, cosi zabrumlal o dětech a vnucích a odešel. Luka se potom snažil připojit ke Kerrově soukromýmu boardu, ale modem stále házel vyzváněcí tón. Snad jako by dal shutdown... Každej si potřebuje někdy vorazit. Občas se stane, že se to na tebe navalí a nevíš, co na těch strojích vlastně vidíš. Pak pár hodin ležíš, spíš, ležíš, žereš a chlastáš a nakonec zjistíš, že nejde o stroje, ale o lidi. Pak pustíš mašinu a vymluvíš se na výpadek elektriky. Všichni vědí, co to znamená a nechaj tě na pokoji. Bráchové z Culdae by mě kvůli tomu nikdy nedeptali, protože mě maj rádi a já mám ráda je.

Během dne snědla ještě několik rodinných balení chipsů - dneska má takovej chipsovej den - párkrát si propláchla oči roztokem, dala si několik energy drinků.

Kolem pátý odpoledne si pečlivě odměřila pár miligrmů hormonálních preparátů, přidala několik mikrogramů halucinogenů a uzavřela barevnou směs do průhledné kapsle. Chvíli se rozhodovala, jestli při TOM bude přilogovaná, ale nakonec si lehla na svou obří vodní postel (stojí sice děsný prachy, ale daj se objednávat po Internetu, víte?) a nechala si kapsli vklouznout do úst.

Uvolnila se. Svět kolem ní se za pět minut promění v jiný, zažije neopakovatelné, maximální vzrušení i vrchol zároveň. Je možné být závislý na předávkování sexuálními stimulanty?

V tupém obličeji se jí na několik okamžiků obejvil úšklebek. Blbost.

A pak přišla pecka, přímej zásah mozku nekonečným výbuchem barev zvuků, emocí, lásky a krásy. Najednou se cítila plná barevných světel, pulzovala jí silná a divoká energie, která, jako by neměla kam uniknout, se přelévala celým jejím tělem. Síla se stále hromadila, jako napěněná Pepsi-Coca v láhvi tlakované šíleným třepáním chudáka, co nemá rád bublinky. Vypadá to, že zátka nevydrží, že všechno vyletí ven v jedné velké explozi pepsikokové extáze. Oslepena zářivým světlem a sílou a zvuky a báječnou hudbou, kterou až do té chvíle neslyšela, na několik krátkých okamžiků pocítila své tělo, všechny ty údery srdce, pohyby plic a ustrnulých vnitřností, těsně před tím, než se její vědomí na několik chvil ztratilo v hloubce nejprimitivnějších pudů.

Vychutnávala si rychle odeznívající euforii. Otevřela oči. Pohlédla na strop pokrytý pavučinami, podlahu plnou odpadků, zdi polepené oblíbenými pasážemi z kyberpunkových knížek a těch logů ze sezeních na boardu, které se jí v okamžiku, kdy je tiskla, zdály úchvatné a nepřekonatelné. Syntetické emoce pominuly. Tady to vypadá, pomyslela si. Tady se nedá žít! vykřikla v duchu. Pak zvedla hlavu a podívala se na své pohublé tělo plné vyrážek a pigmentových skvrn. Hlavu nechala zase volně spadnout do vln vodní postele. Zaraženě koukala nad sebe a nikam zároveň. Z pravého oka jí stékala slza a zanechávala po sobě slanou stopu.

Ne! Prudce se posadila a rozpumpovala si po těle poslední stopy hormonů a drogy. Na chvilku si připomenula ten pocit, báječný a děsivý zároveň. Pomalu přešla k počítači, mrkla na seznam přihlášených uživatelů a se vším se svěřila svým bráškům v poradním kruhu.

Za několik minut již byla ráda, že žije a že má pro koho. Všichni měli hřejivý pocit z té báječně fungující digitální komunity. Dostane-li se jeden z nás do problémů, může hledat pomoc u nás všech! Je to naše povinnost, přestože nám to nikdo nepřikázal.

Do její duše se vedralo štěstí.

Pískání speakeru ji probudilo ze spánku. Poplach! Co se děje?! akustické signály přece nikdy nepoužívám!

"Zvláštní." Jediné slovo, které svítilo na monitoru. Kurzor pod ním vyzvývavě blikal.

"Zvláštní - co?" Vyťukala v očekávání následujícího dění?

"Máš t....aky bal....kón?" vypisovalo se na skrínu.

Hej, hej! Stop! Jak mi někdo může něco tlačit na soukromou konzoli a budit mě pískáním!

"CO CHCEŠ?" napsala naschvál velkými písmeny, přestože obvykle je v rychlosti nepsala ani na začátcích vět.

Skrín bliknul a počítač se resetoval.

Dělá si se mnou co chce, bliklo jí hlavou. S mým strojem, blikla jí hlavou oprava odkudsi. To je, jako by si dělal, co chtěl, se mnou, přeřvala sama sebe a stiskla vypínač. Monitor okamžitě pohasl, větrák i disky se pomalu zastavily. Bylo ticho.

Chvíli zírala na černou obrazovku se strašlivým pocitem, nechtěla rušit ticho kolem sebe i ve své mysli. "Je ticho," přerušil ticho vzápětí její vnitřní hlas. Rozhodla se myslet pozitivně. Lépe řečeno lehkomyslně.

Hacknul mi board. No a co! Dokážu to taky, ale mnohem líp. Nechám ho chvíli uležet, přestane ho to bavit. Pár hodin.

Seděla naproti černé obrazovce. No, ale co dělat mezitím? C-O- -D-Ě-L-A-T-?, vytukala rychle do mrtvé klávesnice.

Pak si vzpomněla na podivnou otázku.

Máš taky balkón?

Taková ta nemožná věc, co se o ní zajímají jenom prakticky založené stupidní krávy, co ani nevěděj, co to je počítač.

Za okny byla tma. Jistěže má balkón.

Když objednávám byt po síti a nic mě to nestojí, proč bych nezaškrtla checkbox "S balkónem".

Otevřela dveře na balkón a vstoupila na jeho prázdnou betonovou podlahu. Ocitla se v příjemně vlahé letní noci. Naproti ní svítil bílý měsíc a kolem snad i nějaké hvězdy. Ach, hvězdy, na svých webových stránkách mám přece na pozadí taky. Nikdy ale přeci nejsou tak malé a nezřetelné! Obloha přece není modrá, ale černá, takže na tu bitmapu s hvězdama stačí jen stupně šedi!

Sklonila hlavu od hvězd a pomalu přejížděla po okolních objektech. To jsou přece stromy! Mladší smrky a břízy na dlouho nesekaném trávníku. Když se nastěhovala, ocenila záměr architekta o estetické zlepšení, ale to ty stromy nebyly ještě takhle vysoké! Za potokem byla kolonie rodinných domků. V světle jediné pouliční lampy zahlédla stín černé kočky. Nadechla se a zjistila, že jí obklopuje jakési zvláštní vůně. Spojila si ji s těmi stromy, trávou, vlhkým vzduchem a měsícem, ale přesto pro ni byla něčím nepoznaným. Ani bajt digitálního světa. Až na...

!

...až na záři světla z notebooku, který držel v rukou. Dopadala na jeho podivnou, ale přesto jaksi přátelskou a důvěrně známou tvář, poznala rozložení barev, jaké mívá vstupní obrazovka Boardu Culdae. Jejího Boardu Culdae! Ale ten je přeci vypnutý! Dojmy z té scény potlačily touhu udělat několik kropků domů, pár dalších do Culdae Roomu a zkontrolovat jeho běh, spíše neběh...

Bože, to je... člověk!

Poprvé za celých těch několik let! Jeho černá postava vypadala tajemně, ale zároveň přitažlivě. Již tak dlouho nemluvila s člověkem přímo! A tehle ji strhával už jen svým pohledem a výrazem tváře. Přitahoval její pohled a rozmazával všechno ostatní. Necítila se nesvobodně. Nevěděla, co z hloubi její duše chce to, co ona chtěla již celým vědomím, přestože nevěděla, co to je. Ale následovala to. Její tělo se rozehrálo podivnými pocity.

Zaklapl notebook a světlo pohaslo. Zvedl jej nad hlavu, snad jako při jakémsi technologickém obřadu vyzývačů ducha Linuse Torvaldse, a silně jím mrštil o betonový chodník, na němž stál. Malé kousky umělé hmoty se odštíply a skáklay po betonu, až zapadly do trávy.

Děsila se jeho i sebe samotné. Poprvé v životě jí vůbec nebylo líto ztraceného digitálního světa.

Kangaroo of Ossiriand, 6. 8.1998, 23:32:41

*** OSSIRIAND BBS ***

0325-531-532, 22.00-5.00, 8.00-14.00, weekend 22.00-5.00 only

linux, hacking, psychology, paranormal, journalism, creativity

Zpátky na Povídky!

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek