Nikdo nemiluje pravdu
(c) Jan Šípek 1998

Sedím u svého stolu, na kterém pomalu vznikají geologické vrstvy a knihy vespod začínají tlakem nadloží pomalu krystalizovat a jedním uchem poslouchám křik svojí matky.

Jsem drzej. Jo, nebojím se prosadit svůj názor.

Jsem sobec. Nejspíš jo, protože jím a piju a přesto mám hlad a žízeň.

Nic nedělám. Asi ne, když to nikdo nevidí.

Jsem bezcitnej. Vím, po tom, co se stalo (fráze jak z americkýho filmu), nejsem schopnej nikoho milovat.

Jsem hloupej. Jistě, když zapomínám všechny ty nesmírně důležité věci jako je potvrzení o studiu, aby rodina ten měsíc, co zbývá do konce prázdnin mohla dostávat příspěvky na moji dopravu (jezdím do školy na kole).

Jsem agresivní. Je agresivní, když dávám židli za dveře do našeho pokoje. Všichni do něj vtrhávají jako gestapo.

Za všechny problémy, který maj rodiče mezi sebou můžu já. Nikdy to neřekli, ale chovají se tak. Každá jejich hádka končí tak, že si vymyslí nějaký trest proti mě.

Neuznávám tresty. Pravda. Stejně jako násilí, zabíjení člověka člověkem, povinnost a autoritářský systémy.

Lžu. Kdo nedokáže podložit své obvinění, lže.

Nic na mě nepůsobí. Chyba, působíte na mě až příliš.

Schovávám slzy v dlaních, protože sem každou chvíli někdo vtrhne jako gestapo. Schovávám text na skrínu, i když nevím vlastně proč. Snad proto, že nechci nikoho pustit sem, dovnitř, tam, kde snad zbývá ještě pár semínek lásky.

Koukám se na lesknoucí se obal kazety. Odráží jasně zelená písmenka z monitoru a blikající kursor.

NIKDO NEMILUJE PRAVDU, stojí na štítku modrým inkoustem a téměř nečitelným písmem. Je to pravda. Psychicky se připravuju. Lidé nemohou pravdu ani slyšet. Co udělám, až budu stát na několik centimetrů od ní? Budu snad toužit, aby tehle okamžik nikdy nenastal? Aby všechno bylo jako dřív?

Dřív... Idylka rodinného života. Předstíraná. Pořád ale lepší, než deziluze a bolest z krystalické pravdy, že!

Co všechno vlastně ta kazeta ukrývá. Beru ji do rukou. Není ani moc těžká. Trocha umělé hmoty, pár kovových součástek a vrstva magnetických chemikálií. Snad jen pár minut záznamu. Pravdivého záznamu. Přejíždím prstama po jejím hladkém a trochu chladném povrchu. To je ona. Všechno zlomí, změní život několika lidí. K pravdě, když ne ke štěstí. Zaklepu s ní, mírně chrastí.

Zhluboka se nadechnu a zakládám jí do kazeťáku. Kopii má Petra, snad jediný člověk, který mě nikdy nepodrazil. To proto, kdybych ji nepřežil. Proč proto? Abych trápil několik dalších lidí? Proč tu kazetu budu teď pouštět? Nebyl by život jednodušší, kdyby kazeta ani její kopie nikdy neexistovaly?

Zamyšleně si hraju s obalem. Je za ní smrt. Vybavuje se mi scéna z Obecné školy. "Hus pro pravdu umřel!" křičí dítě...

Cítím, že mám bolestně stažené svaly a trochu se klepu. Snad jako před smrtí. Venku se ozývají rány. Teenager kope do předvolebního plakátu Václava Klause. CO je pravda? Snad to, co je zachyceno objektivně, jako například zvukem. Všechno lze zfalšovat. Hledám sluchátka. Měsíc mi tady ta kazeta ležela, než jsem se rozhodl ji pustit. Jo, ty sluchátka...

Chvíli je hledám a nakonec je mám, je celkem fajn, že otec projevil takovou starost o jejich nalezení. Idylka.

Molitan jemně tlačí do uší. Zabodávám konektor typu Jack do konektoru typu Mary. Mačkám play a jsem ohlušen explodujícím zvukem. Srovnám hlasitost a optimálně nastavuju ekvalizér. Poznávám Cobainovu kytaru. Slyším svůj klidný a sebejistý hlas. Jednou snad takhle budu přibližovat pravdu lidem profesionálně. Jedno přeřeknutí. Kytara končí a slyším ten tisíckrát nenáviděný záznam. Nešokuje mě, stokrát jsem ho slyšel a tisíckrát si ho přehrával v hlavě. Byl tím, co mi bránilo dělat tolik věcí, které bych chtěl. Prostě to nešlo. Trpěl's dost, říká mi cosi uvnitř. Teď ven. Mačkám stopku a převíjím pásek na začátek. Vyjímám kazetu a tužkou ji převíjím na konec zaváděcího pásku. Ne, musím si to poslechnout ještě jednou....

Zase Cobainova kytara a můj sebejistý hlas. Neměl bych se s tím tak párat. Vše jasné a srozumitelné. Zase si uvědomuju smrt. Jde o hovno. "Když nejde o život, jde o hovno." Jde o život. No a co, ztratil pro mě cenu. Cenu ano, ale smysl ne.

Je pozdě v noci. Konečně dopíjím hořký kalich až do dna (pokolikáté už?). Vypojuju kazeťák ze zásuvky a nesu ho do kuchyně. Matka žehlí (chudák, dělá tolik prací, snažím se jí to ulehčit v rámci svých možností, ale žehlit ještě neumím) a kouká přitom na televizi.

"Chtěla by sis poslechnout kazetu, místo televize?"

Neurčité zamručení, snad ano.

Vypínám TV a hledám zásuvku.

"Řekla jsem ne, nechci teď přemýšlet..."

Zapínám bednu.

"Co to je?" Náznak zájmu. Náznak nestačí.

Mlčím. "Snad zítra?"

"Ano, slibuju."

Bylo vlastně štěstí, že se mi podařilo ten pásek nahrát. Štěstí? Byla to má touha po absolutním důkazu. Telefon byl po ruce. "Každá názorná představa, která nás naplňuje, má tendenci se splnit" - jeden ze tří Teperveinových zákonů hypnózy, které mi visí nad stolem. Proč jsem potřeboval důkaz? Proč pro mě je pravda tak důležitá?

Můj otec za těch pár let, co si to uvědomuju, vystřídal už mnoho milenek. Jednou jsem s ním a s bráchou jel dokonce na hory, kde už na něj čekala jedna z nich...

Má matka (používám citově neutrální výrazy, ano, jsem v některých věcech necitlivý) je dětsky naivní a maximálně žárlivá zároveň. Když měla před půl rokem podezření, že otec má milenku, chtěla spáchat sebevraždu. Držela hladovku. Po několika dnech byla mimo fyzicky i psychicky. Nosil jsem jí jídlo a pití, ale nejedla ani nepila. V noci jsem k ní přišel, ležela na posteli a třásla se v zimnici. Otec otevřel okno do mrazivé zimní noci. Nezmohla se na protest. Stal jsem se zabouchávačem oken.

Pak jsem zachytil jeden jeho dopis jakési milence... Nevěděl jsem, jestli jí to mám říct. Bál jsem se, že teď už její sebevraždě nezabráním. Nakonec jsem se rozhodl, napsal vzkaz a nechal jí ho v kabelce. Nevěřila mi. Zůstala dál ponořená v jeho lžích. Vytáhl jsem další dopis, verše, přímo z paměti jeho počítače. Tedy, abyste věděli - soubor můžete sice smazat z pevného disku, ale někdo jako já vám ho při troše štěstí i tak obnoví. Zase mi nevěřila. Černé na bílém. No, na počítači si kdokoliv může napsat cokoliv.

Otec začal být agresivní. Nechybělo málo a zabil mě. Škrtil mě, třískal mi hlavou o radiátor a smál se. Zdálo se, že ho to baví. Vím, že mě chtěl zabít a že to jistě ještě někdy bude chtít udělat.

Doma se teď cítím ohrožený. Každý večer, když usínám, zabarikáduju dveře, udělám kolem sebe magický ochranný kruh obřadní magickou hůlkou (k čemu až dokážu sáhnout), nahmatám nůž pod polštářem, stočím se do klubíčka a stejně neusnu dřív, než slyším z ložnice rodičů hlasité chrápání.

Všechno to popisuju bez emocí a zabarvení. Nemůžete čekat slzy od někoho, kdo prošel peklem. Jenom prázdný, smutný, zadumaný pohled. A zatvrzelost v žití.

Potřeboval jsem teď megadůkaz, pecku, která by byla dostatečně věrohodná a tvrdá zároveň. Záznam telefonního hovoru, kde se můj otec líbe se svou milenkou po drátě, smlouvá si s ní schůzku, říká, jak jí miluje a vzpomíná na postelové scény se mi zdá tvrdý až moc. I pro mě. U telefonu má dlouho šňůru, pochoduje s ním po kuchyni, vaří si kafe v rychlovarný konvici. Každou větu z těch jeho keců si nosím v hlavě. Vařím si ranní čaj a slyším: "Víš co, já to neodhadnu. Ona ta spirála musí být potopená..."

Objímám holku, kterou miluju a v hlavě se mi ozve: "Mě stačíš na přitulení ty..."

Koukám na televizi, pořad NADORAZ, publicistika, kterou bych jednou chtěl dělat: "Miluju tě až na-do-raz" šeptá zpěvně.

Je to příliš silný na to, abych zůstal normální. Třeba se o tý kazetě dozví a zabije mě rovnou. Kopie je u Petry s instrukcema pro případ, že bych zmizel. Když jsem psal "příbalový leták", připadal jsem si, jako kdybych psal dopis na rozloučenou.

Utekla noc, za hradbou šedivých a drsných paneláků začíná vycházet slunce.

****

Matka se ptá, co jsem jí chtěl pustit. Otec je kdesi pryč. Na rybách. Běžná kamufláž. Já jezdím na kytky do herbáře. Nechávám pásek na stole a odcházím na reportáž. Je o ukrajinských dělnících v České republice, práce jde celkem dobře, dělníci ochotně mluví, vysvětlují i která mafie je zaměstnává, jaké mají platy, jaká je situace na Ukrajině...

Vracím se pro foťák. Plížím se do bytu. Nechci odpovídat na zbytečně moc otázek. Opatrně vstupuju. Ticho. Nahlížím tiše do každých dveří, abych se vyhnul matce. Není tu. Začíná mě zachvacovat panika. Na její posteli rozhozené šaty, vždycky se oblíká do svátečního, když chce spáchat sebevraždu. Rutině se učeše, umeje a namaluje si řasy. Ticho. Procházím celý byt včetně záchodu. V malé místnůstce je silná koncentrace cigaretového kouře. DOPRDELE! Je to příliš silnej matroš, než jakej bych kdy měl dát z rukou. Na druhý straně jsem celej život zasvětil pravdě. Patří to i k tý práci novináře. Potkávám sladce nevědomýho bráchu. Ptám se, nedávám na sobě znát nejistotu, nesmím vyvolávat paniku. Jela za otcem na ryby, prý za chvíli přijede. V hlavě mi problikávají všechny možné scénáře, vývoje situací...

Vyjíždím dokončit svou reportáž. Nejde ani tak o článek, jako o kamarádku, kterou doprovázím na ubytovnu ukrajinských dělníků. Navzdory své matce miluje Ivana, který si ji chce vzít, eventuelně unést. Čtvrt hodiny se odporně cucají, šmejdím zatím po okolí, získávám informace, ptám se ostatních dělníků... Ubytovna je vylepená oplzlými obrázky, smrdí tam hrubý pot a rozkládající se maso, připravené pro černou kočku s vykouslým uchem, co sedí u dveří. Na Ukrajině moc moc špatně. Práce nět.

Přicházím domů. Otec sedí tiše před televizí, jako vždy, když se s matkou hádají. Předstírá, že sleduje zprávy a že ho nic nerozhází. Matka sedí v kuchyni, tiše kouká na televizi, ubrečený obličej. "Večeři máš v troubě."

Za půlhodiny už koukají na jednu televizi. Za třičtvrtě hodiny mě oba dva seřvávají, co jsem všechno neudělal, nakládají mi svorně spoustu úkolů. Jistě, příčinou jejich problému jsem samozřejmě já. Za dvě hodiny už vedle sebe spí. Za den až dva se otci podaří přesvědčit mou matku o tom, že jsem lhář a hluboko v noci uslyším přes překližkovou zeď vrzající postel.

V záchodě nacházím roztrhaný potištěný papír. Poznávám, že je z mého počítače. Máchám štětkou v klozetu a obracím jednotlivé útržky. Jasně poznávám jeden z dopisů, které jsem zachytil a vytiskl. Kdo ho roztrhal a co při tom chtěl udělat? Verše. "Láska" je napsáno téměř na každém z nich. Používám toaletu a splachuju záchod. Nic symbolickýho. Možná.

Večeřím. Na rizotu mi chybí strouhaný sýr. Sýr nemáme. Představuju si, jak by bylo krásně směšný, kdybych se pověsil pod svým obrazem s poetickým názvem "Smrt strýce Františka" a pod svýma nohama nechal ceduli: "Došel sejra." Co by udělali? Otec by spálil cedulku, rozemnul ji na prach, a pohnojil s ním pak pelargónie, aby to nevypadalo, že to je jejich vina. Matka by běžela koupit sejra, abych slezl ze stěny, sundal provaz z krku a poděkoval za večeři. Brácha tvrdej sportovec, frajer a vysněnej hokejista by ležel na posteli a brečel. Pak by zavolali policii. Dávám talíř od rizota do dřezu a pouštím na něj vodu. Zbylá zrníčka rýže se vznášejí ve vodě, víří a pomalu odtékají do výlevky. Do výlevky. "To je vody, jako... To už's to lil do výlevky..."

Epilog, hudba z Krysaře. Krysař a Osud. Kytarová předehra. Zase můj hlas. Tentokrát vyzývavý a drzý. "Může důkaz přesvědčit někoho o pravdě? Lidé jsou zvláštní. Tvrdí, že pravdu milují. Nikdo nemiluje pravdu. Je pichlavá a bolí. Já ji odhaluju a proto nenávidíte vy mě." Jako bych dopředu věděl, jak to všechno dopadne. Lež je nejpohodlnější způsob života. Je pohodlné ležet a nic nedělat. Je pohodlné nechat se vést davem. Je pohodlné někomu nadávat. Je pohodlné nechat si pravdu pro sebe.

Nepohodlné věci však bývají ty nejkrásnější.

Honza Šípek

24. 5. 1998, 22:36:22

Tento příběh se skutečně stal. A v době psaní těchto řádků se stále děje. Jména některých osob byla změněna. Autor nenese zodpovědnost za žádné škody způsobené nevhodným použitím tohoto kusu papíru. (C) Jan Šípek 1998, všechna práva vyhrazena.

Zpátky na Povídky!

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek