Druid

Je to zvláštní, říkal jsem si, zatímco jsem bezvládně napůl ležel, napůl seděl nad lehce vlhkou klávesnicí. Pozoroval jsem, jak se kapky rozlitého čaje lesknou na jednotlivých písmenkách ve žlutém světle stolní lampy. Zírala na mě prázdná obrazovka počítače.

Jako bych čekal, že se na ní něco začne dít.

Něco, na čem se nebudu muset ani trochu podílet.

Něco, co bude stačit jen sledovat.

Něco, co mi něco řekne.

Jen tak, bez mého přičinění.

Dneska jsem před televizí strávil celý den. Nejdřív doma, pak u Jolany, následně u programátora Jardy a pak zase doma. Každou minutu jsmem si říkal, že přesně za tři minuty rezolutně vstanu a bednu vypnu. Každé tři minuty jsem si říkal, že není možné propást tak jedinečný okamžik.

Jedinečné okamžiky mezitím prolétávaly nepovšimnutě stranou modré záře.

"Kurva," zmohl jsem se jenom na polohlasné zašeptání.

Myslel jsem si, že smrtelná dávka je pro mně půl hodiny. Tak dneska jsem zvládl celý den.

Zvedl jsem ruku a zase ji nechal spadnout. Ukazovákem jsem rozmazával kapičky čaje po klávesnici.

To je činnost. Netřeba přemýšlet.

Celý den!

Jsem vlastně mrtvý, napadlo mě, ale i tato myšlenka jako by jen spěšně proletěla kolem.

Už skoro měsíc jsem nenapsal ani řádku.

Jedině "sxízy", takové osobní kapesníky nevalné literární kvality, řešiče mindráků.

"Kurva," zamyslel jsem se zase.

Umřít.

Říkají, že smrt je krásná.

Myslel jsem si to.

Nemám sílu se ani zabít.

Půjdu si lehnout, řekl jsem si. Pak jsem se pomalu odšoural na záchod, potom do kuchyně, rutinně otevřel ledničku, chvíli do ní tupě zíral, zavřel ji a pak nadzvedával pokličky hrnců. Nic dobrýho, řekl jsem si a věděl, že tentokrát to nesmím udělat. Několik metrů vlevo ode mne se ozvala střelba. "Vzdejte se, tady je policie!"

Udělal jsem to.

Otočil jsem se do modrého světla Bedny, které vlastně vůbec modré není. Jakto že mi přišlo modré? Ne, budu o tom přemýšlet později. Není modré.

Už jen dlouhý pohled na obrazovku. Dramatická akce.

Rychle si vymýšlím nějakou intelektuálskou záminku a usedám na kuchyňskou židli. Vím, že jsem zase v tom.

Ještě pár minut a jsem mrtvej.

Ještě pár sekund.

Můžu to odvrátit.

Ještě můžu.

Léta příprav. Dny a noci debat o uskutečnitelnosti, dlouhé interakce těl i duší jednotlivých členů Kruhu. Neskutečná koncentrace psychické energie. A ty věčné pochybnosti. Máme právo ovlivňovat minulost? Jistě, vždyť to děláme každým okamžikem! Naše poselství z budoucnosti k nám přicházejí jako intuice, étericé postavy či sny. A nebo taky ne. Je to možné? Musí!

Teď už se nemůžeme zastavit.

Nadchází ten okamžik.

Šest těl se spojilo v jednom koloběhu energie. Vír, který s sebou strhává vzpomínky, pochybnosti, strach i morálku. Zůstává jen vír tvořený... vírem.

Exploze síly, přání a ohodlanlosti. Zrození a smrt. Západ slunce a svítání. Láska a nenávist. Záře a síla.

A pak jen ticho.

Projelo mnou jemné zachvění. Co to bylo? Tak už je to tady.

Konec.

Myšlenka se přiblížila svému cíli.

A zářící televizní obrazovka se odráží v okrouhlém a lesklém povrchu...

...slzy.

Najednou si vzpomínám.

Na všechno.

Jan Šípek, 14.11.1998, 22:52:44

Zpátky na Povídky!

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek