Dospívání

Po ulici posázené vodou ohlazenými kameny přešla elegantním krokem temná postava. Muž, těžko odhadnutelného věku, oblečený do černého obleku, bezchybný černý klobouk na hlavě, v ruce kožený kufřík téže barvy. Kráčel nepříliš rychle, ale ne zas moc pomalu, pravidelným pevným krokem. I když přecházel po plochých kamenech, zapuštěných v dlouho nesečeném trávníku protějšího domu, zdálo se paní Demarkové, že svůj rytmus nijak nezměnil. Nebylo to hopsavé poskakování kluků ze sousedství, laskavý krok starého pana Šedivého či lehké našlapování nenápadné křehoučké Mariky, co bydlí o ulici dál a její maminka má tak ráda višňové kompoty paní Demarkové. Nevyjadřovalo lehkost mileneckých dvojic z Horního parku, těžký život dělníků z kaučukové továrny za městem či údery bicích stále zkouřeného ale strašně milého Matoniho z vedlejšího rozpadajícího se domku. V jeho kroku byla vážnost, staženost, která by spoutala a udusila i slona, žirafu, určitě alespoň nějaké nebohé dítě, které by bylo naneštěstí výhonkem toho vážného černého stvoření.
Muž, nejspíš bez sebemenšího hnutí v obličeji, odemkl dveře toho již dlouho opuštěného domu, vstoupil dovnitř a zavřel za sebou, aniž by se ohlédl.
"Třeba je z té realitní kanceláře," řekla obrázku svého mrtvého mrtvého muže, ale moc jistoty v tom nebylo.
"Nech to být, Peti," slyšela teď docela zřetelně jeho usedlý a trošku chraptivý hlas. "Do ničeho se nepleť, vyřídí si to sami" uklidňoval jí zase.
Urovnala záclonu na okně, ale dům přes ni pozorovala stále. Vypadal stejně tiše a mrtvě jako předtím. Podívala se přes rameno na dobrácký obličej svého manžela, kousla se do rtu, nakrčila prošedivělé obočí, pak si sundala zástěru a vyrazila z domku na ulici.

***
Matoni ztlumil hlasitou a nepříliš kvalitní, nicméně dostatečně divokou nahrávku z poslední zkoušky. Ze své sítě u stropu pozoroval chlapa v černém kvádru, jak leze do baráku starých Malinkých, a zavírá za sebou dveře. Neslyšel nic, ani svůj dech, celá ta scéna byla úžasně tichá, koukal na zavřené dveře Malinkých domku skrz své špinavé okno a dál se nic nedělo. Měl by se na to všechno vykašlat a chvíli cvičit, rozhejbat se, udělat si snídani, cejtí se mizerně.
Nebyl si vůbec jistý, zda tam ten chlap někdy byl. Ne, chlap není to správné slovo, pomyslel si.
Maník v černým? Představil si rozevlátýho Chuda z kapely. Ne.
Člověk? Ne, nevypadal snad ani jako...
Muž? Muž v černém.
Podrbal si mastné vlasy na zátylku. Bože, to je humus.
Nikdy tam nebyl, byla to jen halucinace, proč ne, muž v černém je docela normální věc. Podíval se dolů skrz řídká oka sítě, ale celý pokoj vyhlížel normálně.
Na tom chlapovi, ne, vlastně muži, bylo něco divnýho. Znepokojujícího. Mafián? Policajt? A co třeba bankovní úředník? Zvedl se mu trochu žaludek. Nebo jenom moje vlastní svědomí?
Pak k prázdnému domku přišla drobná postavička paní Demarkové, nejistě se rozhlédla, rukama si obklopila oči a přitiskla se na jedno z oken. Za pár okamžiků popošla k dalšímu, nakonec zavrtěla hlavou a zase odešla.
Tak to nebyl sen, ani halucinace?
Pak se mu zase v hlavě rozehrál koncert tisíců drobných úderů, jednoho velkého big bandu života, radosti a nářezové hudby.
Určitě bankovní úředník. Debilní život. Nemaj z něj vůbec nic, dokážou ostatní jen zpražit, vlastnit je, bez hnutí brvou ovládat jejich životy a ničit jejich osudy, nedávat jim nic dobrého. Jen chodí ve svých bezchybných kloboucích a kvádrech.
Najednou docela malinko zapochyboval.

***
Druhého dne ráno už před domkem po Malinkých nestála velká cedule NA PRODEJ. Prostě zmizela, paní Demarková neviděla, že by jí někdo odnesl. Uvnitř stavení bylo stále mrtvé ticho, všechny místnosti byly zřejmě stejně tak prázdné jako včera odpoledne. Zamračila se. Kvetoucí lípy podél řady domků, dláždění z oblých kamenů, bizarní pokroucená pumpa na vodu, děti, hrající si ve špinavém potoku za domy, občas přiběhnou, protože do Máry někdo spadl a vymáchal se v tom bahně -- nic z toho už nebude takové, jako to bývalo, napadlo ji náhle. Tohle bude za chvíli nenávratně pryč.

***
Muž v černém vycházel každý den v 7:56 z domku, vracíval se v 17:35. Přesně, Matoni to měl vypozorované, tedy když náhodou ráno vstával před osmou.
Nikdy se nezpozdil. Když byl jednou pryč, podíval se do jeho baráku, stejně jako paní Demarková. Viděl jen prázdné místnosti, nejspíš studené a páchnoucí zatuchlinou, nevymalované, v koutech občas nějaké pavučina. Jinak nic. Má ten dům sklep? přemýšlel Matoni. Vytahal celou skříň nesmyslů, až našel leták, který nabízel Malinkých domek k prodeji. O sklepu se tam nepsalo nic.

***
Dalšího dne se něco stalo se starým Lochsem. Když se vrcel z práce, nezastavil se u paní Demarkové, jako to dělával každou středu. Kdysi takhle navštěvoval jejího manžela, po jeho smrti ji, aby ji utěšil a dnes chodí už jen tak, na příjemných pár slov, měl nesmírně příjemný hluboký hlas, ze kterého bylo cítit bručení podzimního lesa plného mravenců a opadaných šišek a barevného listí. Viděla ho jen jít po ulici, nesl nějaké krabice a tašky bez nápisů, zřejmě z obchodu s oblečením. Zaťukala na okno, ale nejspíš jí neslyšet. Jeho krok nebyl houpavý a dobromyslný, takový, jaký se dobře zastavuje, když se ptáte na cestu, nebo žádáte o pár vajíček. Šel strnule, rovný, díval se před sebe.
Paní Demarková se za ním dívala ještě dlouho potom, co zmizel za rohem.

***
Jsem kretén. Malý dítě. Ne, kterén se neříká. Já mám tak mastný vlasy. A dlouhý. Jé, tady je bordel. Ne, říká se nepořádek. Co to mám na sobě za hadry? Dospívám. Jsem velkej. A budu mluvit spisovně. Velký. A zodpovědný. Seriózní, což znamená to samé, co vážný, ale nad tím myslí akorát hračičkové, kteří chtějí všechno obrátit proti vám. Ucítil silný puch svého bytu a zápach marihuany. Fuj. Rychle slezl z... co to proboha je za hnus... a otevřel okna. Pak vyhrabal několik zmačkaných bankovek, pečlivě je urovnal a vyšl do města.

***
I Matoni! Zase otevřela okno a zase marně křičela.
"Matoni!"
Nehl ani brvou.
"Matoni! Nechceš si dát práska, co?" křičela téměř hystericky a divila se, jak něco takového vůbec mohla vyslovit. Šel dál, nesl své krabice a papírové tašky bez nápisů, zašel ke svému domku a zmizel uvnitř. Večer popeláři odvezli jeho nábytek, skříň plnou texů, houpací síť ke stropu, bicí... Stálo to všechno na nesekaném trávníku před jeho domem a nikdo nepřišel a neťuknul s posvátnou bázní do těch bicích, nerozbalil houpací síť a nezeptal se Matoniho, zda by si ji mohl vzít, protože si vždycky přál takovou a rodiče mu ji nikdy nekoupili.
Děti někam zmizely.
Dospělí chodili po uliích v černém, s bezchybnými klobouky na hlavách, s koženými kufříky v rukou, ženy i muži, vypadali úplně stejně. Nevyhýbali si se pohledy, nevyhýbali se pohledy ani paní Demarkové. Prostě se na vás dívali a nic neříkali, byli vážní, chodili rovně a pravidelně, neskákali po ohlazených kamenech, jejich černé nablýskané boty s koženou podrážkou plácaly po té kdysi tak báječné ulici.

***
Paní Demarková ležela v posteli a stěží se hýbala. Nepřemýšlela, neměla proč, nesmála se, nekrčila obočí, nekousala se do rtů. Nebyla nemocná, alespoň ne tělem.
Umírala.
Neměla sílu žít dál.
Až jednou se ozvalo lehké našlapování na dřevěných schodech, dveře se se zavrznutím otevřely a dovnitř nahlédla uplakaná tvář křehounké Mariky. Její modré oči jakoby se pročistily slzami, v obličeji jí seděla bolest. Nic neříkala, jen tichounce přišla k jejímu lůžku a pohladila paní Demarkovou po tváři. Jemná ruka konejšivě přejížděla po vrásčité tváři a pak znovu a znovu a stále rychleji a se stále větší energií, až se paní Demarková usmála a zvedla svou ruku k Marice.
Smály se na sebe, dívaly se navzájem do očí a snad i někam hluboko dovnitř, do myšlenek, do snů, do starých přediv myšlenek, nadějí a zbitých touh.

Navlékly se do pestrých oblečků, které spíchly ze zavíracích špendlíků a desítek hadříků, nasadily si brýle, Marika s růžovými skly, paní Demarková se žlutými a zavěšeny do sebe, vyrazily vesele povykovat a zpívat do černé ulice a brát černým lidem klobouky a dělat na ně dlouhé nosy a pískat na ně a odnášet jim děti někam pryč, tam, kam v nabýskaných botech z černé kůže nikdy nedojdou.
Klokánek
19. 5.1999, 13:03:41

Zpátky na Povídky!

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek