7.4. 1998 v Poděbradech

Čao Živote !

Nevím, jak začít. Hodněkrát už jsem Tě oslovila, ale to bejvalo v době, kdy bych Tě nejradši neviděla. Proklínala jsem tě, byla jsem na Tebe silně nasraná a ty nadávky, co Ti byly adresovaný, byly dost těžkej kalibr. Jasně, někdy to bylo oprávněný.Cejtila jsem nespravedlnost a ty ses mi eště vysmíval a sral mi pod nohy. A když se člověk nakrkne na život a život zase na něj, pak už neni co řešit. Jednoznačně rozchod, resp. rozvod. Byly situace, kdy jsem se o to snažila, ale díky Bohu se mi to nepovedlo, takže jsme furt spolu a je to v pohodě. Jo, byly to doby, kdy můžu říct, že jsem si Tě vůbec nevážila. Jenže to jsem si nevážila nikoho, ani sebe. Nevěděla jsem, co to znamená někoho si vážit. A proto jsem si ani neuvědomila, co to je něco ztratit. Byla jsem v zajetí slepejch autorit, prostě jenom poslouchat, dělat, co se líbí druhejm, prej vejš postavenejm. To je ten největší shit, co může bejt, když si člověk neuvědomuje sebe samýho, svý schopnosti, hodnoty a tak. A když si neuvědomí, že má k dispozici někoho, kdo ho může dostat ze srabu, i když ho do něj předtím dostal – Tebe, Živote!

A pak jsem si to uvědomila, jaký by to bylo nemít Tě, prostě nežít na tomhle světě. Stačil zlomek vteřiny, abych si uvědomila, o co všechno přicházim a síla vůle mě stáhla zpátky. Žádný svinstvo ani nic podobnýho nestojí za to, abych přišla o to nejcenější. Pak jsem si Tě hrozně vážila. Sice jsem na Tebe byla placama ještě hodně nadupaná, ale prostě jsem už věděla, že patříme k sobě, Ty a já.

Tak to zkrátka je, jednou jseš nahoře, jednou se plácáš u dna. Normální plynulej vývoj věci. U toho dna .....jo, nedávno jsem se tam plácala docela fest. Kdy to bylo? Před půl rokem? Co na tom, čas je abstraktní pojem, nemá cenu se jím zabejvat. Nechci, aby to vypadalo, že nemá cenu se zabejvat vším abstraktním, nejspíš to tak vyznělo, ale s tím časem je to fakt. Jestli je něco hned, nebo až za chvíli...prostě když má něco přijít, tak to přijde, čas tolik nerozhoduje. Kdysi jsem pokládala rčení "Co můžu udělat dnes, můžu udělat i zítra" za blbost, prostě mi to furt nešlo do bedny, ale teď tomu musim dát za pravdu. Když se odpoutáš od času, nejseš jeho zajatcem, tak jseš v těžký pohodě a ne ve stresu.

Hm, v pohodě jsem tenkrát fakt nebyla. Neurózy, blbý nálady, pocit beznaděje...chtěla jsem to zabalit. Vopravdu chtěla ? Tak to snad ani ne, ale bála jsem se, že to udělám. Že třeba přijde ještě jeden zasranej kiks a pohár toho hroznýho shitu přeteče přes okraj. Bála jsem se, že ztratím i ten nejposlednější štyk sebeovládání, prostě že to jednou nevydržim a prostě to udělám, toho jsem se bála.

Pak jsem se z toho vyhrabala, ale bylo to hrozný. Připadala jsem si jako odpadek, kterej má na sobě značku, jako že se dá recyklovat, jako že z něj zas může něco bejt a třeba i něco lepšího než předtím. To bylo malinkatý zrníčko naděje. Měla jsem jen Tebe, můj milej drahej Živote, a pak tu naději, jinak mi nikdo nerozuměl. A co bych měla, kdybych přišla ještě o Tebe? No pak už jen tu mikroskopickou naději, ale ta už by mi taky třeba byla jen na dvě věci. Fakt, věděla jsem, že o Tebe nemůžu přijít, i když jsi byl ke mně hodně sprostej. Jo, byl a to říkám bez afektu. Ale i tak jsem se bála, že bych Tě ztratila, i když vlastní zásluhou.

Bylo to těžký, ale jsem z toho venku. Jsem, a teď si dávám bacha, abych nespadla tam, kde už jsem jednou byla. Bylo to tam hrozný, už tam nechci.To, že jsem byla v tom hroznym srabu a neuďála jsem to nejhorší, za to vděčím tý předešlý zkušenosti. Vzpomněla jsem si, jaký to bylo, když o Tebe přicházim a jak jsem slibovala Bohu, že už to nikdy neudělám...... byla jsem tenkrát ještě malá holka a naštěstí jsem si v poslední chvíli uvědomila, že dělám životní blbost. Vono všechno zlý je k něčemu dobrý.

No, Živote, naučils mě. Teď už vím, že tvý ironický poznámky v podobě paradoxních situací a trapasů se musej brát s nadhledem. Nikdy neztrácet naději a vůli, ačkoli je to někdy moc těžký, až skoro neskutečný. Já třeba vim, že se můžu dostat zas dolu, ale taky vim, že se z toho dokážu vykopat. Nesnažim se za každou cenu tomu zabránit, i když si pochopitelně dávám bacha, ale pokud by to mělo přijít, tak to stejně přijde. A já už teď vim, jak to řešit. Tos mě naučil, dík!

Prostě seš takovej, Živote, já Tě beru. Ukázals mi, že dokážeš bejt pěkná svině, ale to já vlastně k Tobě taky. Takže jsme si kvit? Kámoši ? Tak fajn....

S maminkovským pozdravem "mám Tě moc ráda" se s Tebou loučí (ale jen jako dopisový rozloučení, neboj)

Tvoje

Markéta Holá

P.S. Vim, že je tenhle dopis síla, ale i tak buď v pohodě !

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek