TAKHLE TO ZAČÍNÁ ...

Markéta Holá

Oběd. Pečená kachna, knedlíky a zelí. Ježiš, jak to někdo může jíst. Takže dnes zase obědvat nebudu. Nevadí, ráno jsem přece snídala. Se smetanovým jogurtem přeci přežiju dnešní den. Jakpak by ne, vždyť má 850 kJ, to je asi pětina denního energetickýho příjmu pro redukční dietu. A já ani tolik nepotřebuju, pokud chci opravdu zhubnout, musí mi stačit míň.

A piju přece hodně vody, ta je zdravá a zaplní mi žaludek. Ne, nebudu jíst. Musím zhubnout.

Místo oběda si zalezu do pokoje a čtu si svou oblíbenou knihu o východních filozofiích.

Duchovní potrava zasytí mysl a já pak nebudu mít hlad ani chuť na žádný jídlo. A hlavně se po ní netlousne. Je úplně bez kalorií. A navíc báječně chutná a skvěle vypadá. Jasně, jsem zblblá z televizních reklam, ale tyhle slogany se na tenhle druh potravy přesně hoděj.

"Ty zase nebudeš obědvat? Nezdá se ti, že to trochu přeháníš? Tím, že se pořádně nenajíš si akorát zkazíš žaludek. Koukej se pořádně najíst a už mě nerozčiluj....", matka mi opět začíná dělat přednášku. Obehraná písnička, znám to už nazpaměť. Měla by se na sebe někdy pořádně kouknout do zrcadla. Otázkou je, jestli by se viděla celá. O tom právě silně pochybuju. Celej život se vykrmuje, samý knedlíky, polívky v kterejch stojí lžíce, večer k televizi na vidličku uzený, víkendy maj podobu cikánský svatby. S tím rozdílem, že ona všechno sbagruje za jedinej den. V neděli už si kvůli tomu přivstane, aby stihla uvařit. Je to hrozný! Nechápu, jak se někdo může takhle ládovat.Co na tom jídle ty lidi maj ? Že je to prej požitek ? Kecy, po jídle se akorát přibírá a po takovym jídle, jako preferují moji rodiče, je mi navíc blbě. Vůbec se nedivím, že se stali centrem pro všechny civilizační choroby vzniklý přejídáním a nezdravym životním stylem. Matka by sice chtěla zhubnout, stěžuje si jak je tlustá, ale vzápětí si ukrojí kus dortu. Že by měla cvičit? Ale vždyť ji "bólej klouby jako čert", ale pravdou je, že by jí lenost nedovolila pohnout palcem u nohy. K Vánocům jednou ode mě dostala posilovač dolních končetin. Leží nerozbalenej na skříni pod tříletou vrstvou prachu. No jo, kde chybí vůle..........Já ji naštěstí mám. Ano, dnešní oběd si ráda odpustím:

"Já nechci, vždyť je to samej tuk, podívej se na to, víš přece, že tučný jídla nesnáším...."

"Ale nepovidej, víš co bys za to zaplatila v restauraci? Buď ráda, že to máš zadarmo. Nemysli si, že si budeš furt vymejšlet ňáký ty tvoje pochybný diety. Kam bysme přišli, prosimtě? Pořádně se najez a nediskutuj, tady to máš a zbouchej to."

Obdržela jsem talíř s porcí jak pro dřevorubce. Hrůza, to přeci nemůžu sníst! Beru si příbor

a jdu si sednout do verandy. Je to sice proti bontonu, ale u nás stejně nikdo neví, co to je..

S naší povedenou rodinkou sdílet jeden stůl při obědě? Děkuji, nechci. Dělaj, jako kdyby to bylo jejich poslední jídlo v životě, cpou se k prasknutí.To fakt nikomu nepřeju vidět. Myslím, že při pohledu na ně začne každej držet doživotní hladovku.

Talíř s jídlem přes okraj. Co s tím? Za dveřmi se ozvalo známé škrábání. Jasně, to je nápad.Žeryk mi pomůže. Nenápadně otvírám dveře a podsouvám mu svůj oběd. V mžiku je talíř vyluxovanej, bezva. Dík, Žery, máš to u mě.

Do dřezu vracím prázdnej talíř. Matka po mě tak nějak divně kouká.

"Tak co, snědlas to sama, nebos to dala psovi ?" To je hrůza, vždycky mě prokoukne.

"Sama, bylo to docela dobrý,"víc lhát už jsem snad ani nemohla.

"A chceš eště ?" No, to tak.

"Ne, dík, už mám dost."

"Tak umej nádobí. "

Dobrý, to vypadá na konec přednášky. Tak se teda pouštím do tý hory špinavejch hrnců, talířů a pekáčů po dnešním obědě. Matka si uvařila kafíčko a jde se inspirovat sledováním Receptáře. Doufám, že tam zas nebude nějaký vaření. To už bych asi psychicky nevydržela.

Opět zalízám do svýho pokoje, mého doupěte, kde mě snad nikdo nebude rušit. Je to jediný místo v celym baráku, který je odolný proti blbejm kecům a připomínkám. Je to moje soukromý království, kde si můžu dělat co chci. Je to skvělý, cejtim se tady vopravdu doma. Není tady nikdo, kdo by mě kritizoval pro každou maličkost, kdo by mi nadával protože chce, ne že k tomu má nějakej reálnej důvod.

"Zdrrravíčko,"vítá mě papoušek Andy, můj nejlepší kamarád na tomhle sakra divnym světě. Za těch 14 let, co ho obývám, jsem si o něm lepší mínění udělat nemohla. Svět je fakt divnej, takovej celej naruby, jinak ho nevidím. Ale ten MUJ svět je fajn.Miluju, když se můžu uzavřít do svýho privátního světa, kde je jen ten, koho tam chci. Ty postavy jsou ale většinou vysněný, takový lidi bych stejně nikde nenašla. Jsou jen v mym srdci. Možná třeba někde choděj lidi, který maj stejný názory a pocity jako já, ale silně pochybuju, že je někdy potkám.

Otec o mně říká, že jsem blbec. Hm, asi jo. Každej, kdo má trochu jinej pohled na věc než on, je podle něj zfanatizovanej blbec. Jasně, jsem blbec, protože nesouhlasím s vivisekcí, jsem proti komerčnímu způsobu života (odsouvám peníze až na hodně nízkej stupeň v žebříčku hodnot), nesouhlasím s ničením životního prostředí, s rasovou diskriminací a s předsudkama. Jsem blbec, protože posuzuju lidi podle toho co říkaj a dělaj a né podle toho, jak vypadaj, co maj na sobě a z jaký jsou rodiny. Nesouhlasím potažmo s celým tímhle světem, fakt se mi zdá divnej. Nikdo mi nerozumí. Spolužáci jsou jiný než já, nemůžou mi rozumět a já nerozumím jim. Myslej si, že jsem zazobaná snobka, ale já za to nemůžu, že jsme bohatý. Jenže si neuvědomujou, že prachy nejsou všechno.Co jsou vlastně peníze ? Co znamenaj v lidskym životě? V tom mym nic. Nevím, jestli bych takhle mluvila, kdybych je neměla. Asi ne. A snila bych o tom, jaký by to bylo, kdybych je měla.Teď si představuju, jaký by to bylo, kdyby peníze vůbec neexistovaly. Nemyslím, že by si lidi přestali závidět, to by si určitě nějakej důvod našli. Ale stejně by to bylo jiný.

"Mám tě rrrád." No, aspoň někdo.Já tě mám taky ráda, Andíku. Jseš hodnej, že mi to říkáš, i když vlastně ani nevíš, co mluvíš. Jseš jedinej, kdo mi to kdy řek. Možná to i myslíš vážně, to by mě potěšilo tuplovaně. Po tvářích mi tečou slzy. Jsem tak sama, co mám dělat? Chtěla bych někoho, komu bych mohla povědět o svejch pocitech, ale copak mě bude někdo poslouchat ? A i kdyby, tak si jenom zaklepe na čelo a pak mě za rohem pomluví. Jo, takový jsou lidi, nikdo mi nerozumí. Jsem sama, uřvaná a tlustá. Musím zhubnout. Třeba mě pak někdo bude brát vážně. A když né, tak aspoň nebudu vypadat tak děsně. Hlavně nebudu vypadat jako moje matka. Babičkám radost zřejmě neudělám, od mala mě furt cpou čokoládou a dokonce se předháněj, která víc. Hm, další projev lásky, o kterej nestojím. Babči jsou sice hodný, myslej to dobře, ale výslednej efekt asi není podle jejich představ.

"Adélo, pojď na večeři!" Cože, to už je tolik hodin? Pohled na budík mě ujistil.

"Já nebudu večeřet, není mi dobře..." Čekám další záplavu připomínek, ale ono nic. Ještě chvíli počkám, jestli se někdo přiřítí ........nic.To je neobvyklý, ale ani v nejmenším mi to nevadí.

Koukám z okna. Pomaloučku se stmívá. Den odchází. Co mi přinesl dobrého ? Asi jako každej jinej den předtím, takže nic. Jsem neschopná něco dělat, jsem úplně nemožná. Pořád jenom mentoruju nad tímhle světem, uzavírám se do svýho světa, ale reálně nedělám nic. Vlastně ani nemůžu, vždyť mě nikdo nechápe............pláču. Přímo řvu. Jsem tak slabá, nemám sílu ani odvahu něco dělat. Mám celej život zkaženej. Ve čtrnácti už nedohoním to, o co jsem přišla v celym dětství. Ať mi nikdo netvrdí, že můžu začít znova. Ne, už je pozdě. A nebo bych musela změnit planetu.

Odcházím od okna a plácnu sebou na postel. Budu se chvíli snažit relaxovat, abych přišla na jiný myšlenky. Dole slyším hlasy. Že by zase otec vedl dialog s televizí ? Ne, to by mluvil víc nahlas.Slyším i nějaký cizí hlasy. Zvědavost mi nedá a jdu se podívat, koho to sem zas čerti ......aha, rodinka Svobodovic k nám zavítala na návštěvu. Kdy tady byli naposled ? Před rokem? Bacha, Svobodka už mě zmerčila.

"Ale ne, Adélko, jseš to ty ? Ty už jseš hotová dáma na vdávání. Jestlipak už máš nějakýho šamstra? Že se ptám, viď?"

"Ale prosimtě, Blážo, vždyť má času dost, teď se hlavně musí učit. Dala si přihlášku na gymnázium, tak se tam musí dostat. Představ si tu ostudu, kdyby ji nevzali. To bych musela do práce chodit kanálama. Hrůza pomyslet!"matka odpověděla za mě.

"Je už z ní ale pěkná ženská, pěkně se spravila od tý doby, co jsem ji viděl naposled," chlípník Svoboda se projevil.Takovej kompliment si moh nechat. Radši zmizím, v týhle společnosti se necejtim nejlíp. Poslouchat vojetý fráze, trapně se usmívat a držet hubu, protože kdybych něco řekla, tak by se za mě rodičové museli stydět, to není pro mě. S falešným úsměvem se rozloučím a předstírám únavu.

Vracím se do pokoje. Říkám si, proč jsem vůbec vylejzala. Ta zvědavost je hrozná vlastnost. Ani nevím proč, ale zahla jsem do kuchyně. Náhle jsem se ocitla před lednicí. Co to dělám ? Myšlenkama se bráním, ale vypadá to, jako kdyby mě ovládal někdo jinej. Soukám do sebe plátky šunky, kyselý okurky, sýr, obložený chlebíčky, nějaký zákusky, zmrzlinu, aspik a všechno to vydatně zapíjím mlíkem.Vím, že dělám blbost, ale nemůžu si pomoct. Prostě to do mě padá samo. Ještě kousek koláče, ne, nechci, ale jo, co mi to udělá, malej kousek čokolády, dobře, ještě kousek....Slyším kroky blížící se směrem ke kuchyni. Bleskurychle se přesouvám do svého pokoje.

Přistanu opět na posteli. Okamžitě ke mě začnou doléhat výčitky svědomí. Co jsem to udělala ? Jak jsem jen mohla ? To přeci není možný.....a jak jim vysvětlím ty chybějící chlebíčky a to všechno ? Určitě se za chvíli rozletí dveře a v nich bude stát matka s rozzlobeným pohledem. Ne, teď snad ne, máme přece návštěvu........ale stejně, jak jsem to mohla udělat ? Tolik jídla, to mě dočista zničí. Z takovýho množství přiberu aspoň čtyři kila!!!

Jsem vyřízená. Totálně. Psychicky jsem na dně. Pode dnem. Bože, co budu dělat? Mý tělo se celý chvěje. Pláču, brečím, řvu. Žaludek začíná protestovat. Nelíbí se mu to. Nedivím se. Z mýho břicha se ozývají hrozný zvuky. Co s tím teď? Musím se toho jídla zbavit. Cejtim takový divný pohyby v podbřišku. Asi to chce ven. Je mi blbě. Nejspíš brzo hodím šavli. Nenápadně jdu na záchod. Před obývákem se skrčím a lezu po čtyřech. Slyším hlasitý smích, už asi došlo i na šampaňský.

Zamykám se na toaletě. Doufám, že teď nikdo nebude mít neodbytnou potřebu. Poklekávám k porcelánu. Už, už to musí jít každou chvíli ven. Zhluboka dýchám. Nic.

Pro změnu nedýchám vůbec. Zase nic. Pane Bože, je mi tak blbě....zoufale objímám mísu.

Prosím, ať to jde. Ještě chvíli čekám. Zase nic. Nedá se nic dělat, trochu tomu pomůžu.

Do otevřené pusy strkám ukazovák.Teď - hurá je to venku. S úlevou odcházím...

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek