Soukromý život
andělů
Možná se vám to už někdy stalo. Něco potřebujete životně
nutně zařídit na posledních chvíli, stále se to nedaří a v
okamžiku, kdy ztratíte veškerou naději, ozve se
časoprostorové "plop" a věc se podaří. Rozzáříte se štěstím a
v tom všem světle, jakobyste zachytili široký, snad trošku
posmutnělý úsměv. Ohlédnete se, ale nikde nikdo. Ale co,
hlavně že se to podařilo.
V okamžicích, kdy se celý svět vzbouřil proti vám,
nahrnuly se ty nejnešťastnější náhody a všechno dopadlo v
rozporu s vašimi nejkrásnějšími sny, objeví se osůbka -- a
proč by musela být zrovna hmotná -- která vám podá ruku, a
vytáhne vás o schůdek výš. Ohlédnete se, abyste poděkovali, a
pokud hned nezmizí, zahlédnete jen trochu rozpačité
pousmání.
Někdy jsme šťastní, protože vše se daří podle našich
nejoptimističtějších představ. Všechno, co hledáte, jakoby
vám někdo podával do ruky, potkáváte každého, koho
potřebujete potkat, jakoby váš manager ve dne v noci roztáčel
telefony a obvolával známé i neznámé. Jakoby všude někdo
chodil před vámi a vedl složitá jednání, abyste si mohli
vychutnat úspěch.
Občas to chce nápad. Pořádnou věc, která by nebyla jako
všechno ostatní. Něco... Něco... BOŽSKÉHO. Zkoušíme to
chvilku... a nic. Zkoušíme to pár dní a... nic. Vyhlížíme
každého, kdo by nám mohl něco poradit, jenže všichni opakují
pořád to samé. A když pak ležíme vyčerpáni na posteli a už už
se zvedáme klesnout a na všechno zapomenout, jenom kdyby byla
síla, polehoučku se připlíží, pohladí ucho (a v ten okamžik
jako by se stali neviditelnými) a hlasem té nejjemnější
myšlenky zašeptají nápad schopný pohnout světem.
Kdybychom jen nebyli hrrr, hned sebou necukali a nechali
je domluvit...
Nadšeně převádíme sen upředený z vánku do té nejjemnější
reality a občas koutkem oka zahlédneme ten spokojený
úsměv.
Je tam -- zahřeje nás u srdce.
Říkáte mu anděl, někdy přidáváte přízviska jako strážný
či ochranitel -- ale pokud ho příliš nezraníme, máme každý
svého.
Někdy není vůbec nemateriální a podobný vánku. Bere na
sebe sterou podobu a potkáme jej vždy, když je jej potřeba. V
největší tíži či radosti, ve snu i v napětí. Seskočí ze
stromu, vyleze zpozarohu, spadne do náručí, vysouká se z
kanálu, či jen tak náhodou jde kolem. Nesnaží se většinou
hrát překvapení a přejde rovnou k věci.
Ví, že máme otázky.
A má samozřejmě naše odpovědi.
Ale daleko větší radost má
Když se může ptát dál a dál
A vyhutnat si naši radost.
Z našich vlastních odpovědí.
Ale uvažovali jste někdy o tom, jak andělé žijí? Co
všechno dělají, čeho se bojí, co mají rádi, co vám nikdy
neřeknou a jak to dělají, že se objeví vždycky tam, kde je
potřeba?
Nepřeceňujme je. Vždycky neví, že máme problémy.
Ale občas nás zkontrolují.
Když jsou potřeba, odloží práci na příští týden, zbalí si
spacák, pár ohranejch kazet Nirvany, foťák, několik map a
talisman proštěstí, nakrmí domácí zvířectvo, pustí záznamník,
rozloučí se s přítelkyní, k večeru sednou na kolo a bez
mrknutí oka k vám jedou osmdesát kilometrů kopcovitou
krajinou.
Cestou se bodře zdraví s cyklisty, občas pořídí snímek a
nevadí jim, že je občas málem zajíždí auta. Jsou to přeci
andělé?
Večer přijedou, neušklíbnou se nad vaší nic moc stravou,
nechají se seřvat vašimi rodiči, manžely či maželkami,
obětavě se s vámi procházejí po nočním městě (občas máte
pocit, že jdete sami a nad vámi bdí bár zadumaných očí),
poslouchají vaše problémy celou noc, občas přikývnou, občas
položí otázku, která mění vše, na co jste se předtím ptali, a
trpělivě se učí brnkat na kytaru svoji oblíbenou
písničku.
Nepotřebují spát, jí i pijou málo, není jim nikdy zima
ani vedro, nevadí jim špína vašeho bytu, ani pach vašeho
záchoda. S andělsky klidnou tváří o vás hovoří s dívkou,
kvůli které nemůžete spát celé měsíce a málem jste vstoupili
do kláštera. Zatímco s ní nesměle hovoříte vy, baví se s
vaším dementním kamarádem o politice a vysvětlují mu principy
volebních systémů.
Nevadí jim, když na ně v noci lijete multivitamínové
nápoje, házíte kameny na okenní římsy za zraku městské
policie, prcháte před rozlobeným světem, chcete je zabít,
táhnete je vaším kopcovitým domovem, letíte na horáku na mši
za dívkou, kvůli které nemůžete spát celé měsíce (a málem
jste kvůli ní vstoupili do kláštera), až vám od zadního kola
odletují kameny do jejich obličejů. A když po hodině usilovné
jízdy zjistíte, že žádná mše není, a že dívka je neznámo kde,
jen zařvou k obloze své decentní "Ty kreténskej zkurvysynu
zasranej!"
Nechají vaše rodiče osnovat sežrání jejich domácího
zvířectva, nevadí jim, že jim vaše sestra pouští odporný
popík a máte pokoj vytapetovaný Gilem a božským Danielem.
Poslouchají se zaujetím vaše náboženské teorie a nechají
kecat i vašeho přítele faráře v ustřiženejch džínách. Nevadí
jim, že děti, které máte na starost, cvakají s jejich
fotoaparáty. Pomáhají vám řešit krizové situace a když je
požádáte, aby se vzdálili, odejdou a objeví se až v okamžik,
kdy si přejete, aby vás nikdo neviděl a přesto byl někdo s
vámi. Nenasere je, když jim pořád nabízíte jablka, přestože
na ně jsou alergičtí.
Kdykoliv vás v noci vzbudí zlý sen, jsou vzhůru, aby si
jej vyslechli. Kdykoliv se cítíte mizerně, jsou v pohodě, aby
vás uklidnili. Kdykoliv máte chuť povídat, ukazují v naprosté
tmě na své uši a kladou své otázky.
A těsně předtím, než JI poprvé chytnete za ruku (to to
ještě nevíte, ale oni se už spokojeně usmívají), vstanou ze
svého tvrdého lůžka na zemi, zabalí si svých pár švestek a v
půl čtvrté ráno se potichoučku vytratí.
Nezarazí je, že je zastaví váš alarm a musí čekat na
ranní dovoz mléka. Že je vyprovázíte až za město a roztrhne
se vám přitom řetěz u kola. Mají u sebe samozřejmě to správné
nářadí. Nevyvede je z míry, že je při loučení mlátíte klackem
a dokopečka se jim věšíte za košík u kola.
Jen se ironicky pousmějou, když už se s nimi už fakticky
naposled loučíte a přejete jim brzkou smrt a oznamujete, že
se s nimi pár let neuvidíte.
Sjíždějí pak z kopečka za vaším městečkem, kličkují
prostředkem silnice, mávají rukama, jo by to byla křídla,
zastavují se a smějí se na psy, kočky a koně, cvakají
fotoaparátem a mají děsnou radost, že jsou konečně
svobodní.
Věřili byste tomu?
Chcete je vyhnat ze svojí hlavy, ale oni tam pořád jsou.
Nakonec najdete sebe sama a konečně natahujete ruku k tak
dlouho zavřeným dveřím do vašeho světa. Štěrbinou už poprvé
zahlídnete krajinu, kterou jste na tak dlouho zabalili do
vánočního balicího paíru, porvé se necítíte sami a poprvé
držíte, ano, držíte a zároveň *držíte* tu malou teplou
ruku.
A co na to oni?
Poslouchají Nirvanu, zvedají prostředníky k nebesům a
doufají, že nikdy nepotkají toho svého anděla.
Klokánek, 21.
8.1998, 22:34:30
Spešl thanx:
Pavlovi za náser a nápad a absurdní scénky
Veronice za moudrost a toleranci k Pavlovi
Olině za to, že mě přesvědčila o tom,
že andělé nejsou tak špatní
Katce minimálně za to že jsi taková jaká jsi
a za nápady k přemýšlení a impulzy a vůbec
všechno a všechno ostatní
Andree za básnické vyjádření tohohle nápadu
ještě předtím, než jsem ho sepsal
Vlastě za trpělivé čtení
Curtu Cobainovi za to že byl a sral na mě
Richardu Bachovi za pomoc při formování myšlenek
sobě za povídku
(když už mi nikdo jinej nepoděkuje...)
Napoleonovi za to že to pro mě kdysi udělal
všem mým Andělům za to že jsou a nejsou na mě (moc)
nasraný
(až nakonec, jinak by to bylo divný)
Vzkazy do záhrobí:
Curtovi "Stálo to za to!"
Bohovi "Ty kreténskej zkurvysynu zasranej!"
Jungovi "Máš recht!"
strýci Františkovi "Zvláštní, co?"
Timu Learymu "Co ty na to? Ozvi se někdy!"
Boženě Němcové "Prej jako duch dost vyvádíš!"
Dalímu "Sebevražda by mě nešokovala tak jako
záběry zesláblýho umírajícího Dalího!"
Gaudímu "Skláním vám nejhlubší poklonu!"
Albertovi "Proč?!?"
Palachovi "Vážím si toho!"
Lajce "Lidi jsou svině, co?"
sobě "Jsem zvědavej, kam tohle došlo!"
Zpátky na Povídky!
Co tomu ríkáte? Proberte to s ostatními!
Copyright
Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo
a
Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky ->
kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek