,,Na vysoké pláni, při ústí Habrovského potoka do Berounky, kde dnes rolník v kamenité půdě mělkou vede brázdu, kypěl někdy bujný život. Z povrchu zemského zmizelo znamenité město, o jeho někdejším bohatství vydávají svědectví zlaté a stříbrné mince, občas na povrchu půdy nalézané, jakož i drobné předměty ozdobné, při orání tak často se objevující.``
Jedno z nejdůležitějších českých a snad i evropských keltských oppid, Hradiště u Stradonic, stálo na kopci nad Berounkou, nad vesničkami Nižbor a Stradonice nedaleko Berouna. Okolí je dnes spíš známé jako chatařská oblast pro pražany, jedním ze známějších byl František Nepil, na kterého ve Stradonicích místní bardi rádi vzpomínají, památka nad vsí veřejnosti moc známa není.
Kopec zvaný Hradiště modeloval ze západu a z jihozápadu nenápadný Habrovský potok, ze severu Berounka. Nejpřirozenější přístupová cesta vzhůru vede po pozvolném svahu přímo ze Stradonic. Cesta, dodnes zvaná ,,hradištská`` vede souběžně s hlubokým korytem nepatrného potůčku, dnes převážně vyschlého. Pokud do koryta vstoupíme a prodereme se křovinami, po čase zjistíme, že se jedná v podstatě o zarostlou, zapomenutou cestu. Touto cestou se v pravěku vstupovalo do Hradiště.
Napravo se tyčí ostrý sráz s dodnes jasně patrnými zbytky systému valů. I zleva nás obklopuje val a náznak opevněné pozice, kde mohla sídlit hlídka.
Nevyhnutelně se dostaneme na planinu, kamenitou, ale přesto zemědělsky obdělávanou. K cestě se z obou stran sbíhají stíny valů a tušit můžeme klešťovitou bránu. Na kopci nad námi, na severozápadě, nás upoutá dřevěný kříž, stojící v ,,dukátovém poli``, na místě, kde byl roku 1877 nalezen zlatý poklad. Vlevo od nás se táhne planina neobdělávaná, vlastně terasa, ohraničená z jihu příkrým umělým srázem, příznačně nazývaná ,,Vysoká mez``. Pokud bychom odbočili po valu dál, prošli bychom se okolo celého vrcholku kopce. Na několika místech je val přerušen výběžkem, kde mohla být pozice hlídky. Někde je vidět zbytek kamení a je evidentní, že se jedná o součást opevnění Hradiště.
Cestou ke kříži se k nám připojí ještě jedna cesta, jež stoupá vzhůru po severovýchodní straně kopce zhruba v od poloviny silnice mezi Nižborem a Stradonicemi. Když pokračujeme dále po cestě až k vrcholku kopce, zjistíme, že jsme se vlastně ocitli v sedle mezi vrcholky dvěma.
Napravo od nás, na severozápadě, je členitější a vyšší vrchol (381 m), sem badatelé staví Akropoli.
Nalevo, na jih, je vyvýšenina nižší (374 m), avšak s širší a velmi plochou planinou.
|
Sedlo mezi oběma vyvýšeninami - jak se podle valů zdá, samostatně opevněnými - se svažuje do příkrého údolí k Habrovskému potoku. Dolů je nejlepší běžet, dobývat tudy Hradiště pod palbou směrem vzhůru by se nám asi moc nechtělo. Přesto (proto?) tudy vedla další z cest k oppidu.
Na severu od Akropole se už Hradiště svažuje k Berounce, svah je přerušen opět náznaky několika řad valů a to nejen ve směru po vrstevnicích, ale i napříč. Zdá se, že rozčleňovaly Hradiště i uvnitř.
Nejvýstižnějším popisem tohoto místa je dokonalé ticho, slyšet je jenom roj drobných ptáčků, neustále přelétávajících nad Hradištěm. Ćlověk tu většinou nikoho lidského nepotká, sídlí tu ovšem stádo vysoké zvěře, obvykle se pasoucí na poli mezi Vysokou mezí a Hradištěm. Ráno, po dešti, večer, prostě skoro pořád, se v okolních úžlabinách válí mlha a skrývá tak i okolní civilizaci a vrchol Hradiště se vytrhává z času.
Dalším silným dojmem je velikost. Hradiště je skutečně monumentální, zabíralo téměř celý kopec. Celková rozloha se uvádí 82 ha.
A až zarážející je právě opuštěnost, klid, který na nejvýznamnějším českém oppidu v době zuřící keltománie panuje.
