Znovu v Čándígáru a znovu do turistickýho byra.
Celý den jsem sháněl jízdenky, abychom mohli v Bombeji počkat na letišti na Štěpánku. Příběh v Čechách neuvěřitelný, v Indii tak běžný, že je na něj každý zvyklý.
Rezervační ofis, vlaky v Indii nefungují
tak, že by člověk přišel na nádraží, koupil si lístek a nasedl do vlaku.
Nejlépe přijít na nádraží několik dní dopředu a jízdenku si rezervovat. Ne,
že by člověk přišel k okýnku a řekl prosil bych jízdenku
. Musí vyplnit
formulář. Čtyři fronty, dav čekajících lidí, na přepážkách nápisy jenom v
Hindí, kterejm nerozumím. Mívají speciální frontu pro cizince, stejně jako
rezervovanej určitej počet míst ve vlaku, takže to bývá snazší. Volím proto
frontu k přepážce č. 4. Když ji vystojím, oznámí mi úředník za ní, že tato
fronta je jen pro ženy. A že musím do fronty k přepážce číslo jedna. Fronta
číslo dvě je jen pro vojáky. Když jsem jel na nádraží, všiml jsem si, že na
sedačce přede mnou je napsáno Pro důchodce
. Napravo Pro ženy
, za ní Pro
slepce
. Drkotám na nádraží a
představuju si, jak snaživý údržbář přemýšlí, na koho všeho ještě zapomněl a
se špičkou jazyka mezi zuby maluje písmeno za písmenem. Pro bojovníky za
svobodu
přidal ještě. Přepážka číslo jedna je pro všechny, kteří nemají
žádnou vyjímku. Stojím dvacet minut. Na konci se dozvím, že vlak už vyjel ze
stanice a nemůžu si lístek rezervovat. Ale jděte dovnitř, támhlezatou
dámou, ta umí anglicky, ta vám poradí.
Deru se tedy dovnitř úřadu, za sklo.
Dáma mi radí, abych si rezervoval vlak do Dillí a z Dillí do Bombeje. A ať
si vystojím frontu na přepážce číslo čtyři.
Čtyři? Jen pro ženy? Kroutím hlavou. A tak stojím. Když se konečně dočkám,
vybalím na úředníka svůj požadavek. To nejde,
praví. Proč?
Flat.
Cože?
Flat.
Jakej byt proboha? Flood,
píše mi na kus papíru, povodeň.
V Bombeji začal monzum, jsou záplavy, vlaky prej nejezděj. Přijďte si
pozítří.
Děkuju pěkně. Až zase nebudu vědět, jak strávit půl dne, přijdu si
postát. O. tvrdí, že kdyby to nezažila na vlastní kůži, nevěřila by mi
takovej příběh. Tak přidám ještě jeden. Pravdivej.
Mohl by se jmenovat Pošťácká pohádka. To je povídka od Karla
Čapka o tom, jak pošťák strávil snad několik let tím, že se snažil doručit
dopis, na kterém nebyla správná adresa. Spolužák Tomáš mi poslal balíček s
DVDčkama českých filmů, abych je v Púně mohl promítnout indošům. Den co den
se po balíčku ptám. Dopisy mi přišly zatím tři. První mi hlídač od brány
donesl přímo do pokoje. Však jeho číslo bylo na dopise napsáno, stejně jako
na všech ostatních. Pak asi usoudil, že jsem v Indii už dost dlouho, abych
poznal místní mravy. Hele, myslím, že ti přišel dopis,
zakřičela na mě v
noci z motorky spolužačka. Informace se šeptandou potvrdila a nakonec jsem
dopis nalezl v bytě správce dívčí koleje. Měl ho asi na piáně. Třetí zásilku
mi nechali u výběrčího dvacek ve školní jídelně. A pak jedné noci vracím se
z projekce a přede dveřma mi ve tmě leží list. Chci ho odkopnout nohou, ale
na poslední chvíli se leknu, že by to mohl bejt třeba nějakej kousavej
brouk, tak se zarazím a věc si prohlídnu zblízka. Je to papírek zmuchlanej
do kuličky. Že by mi někdo takhle v noci přede dveřma, pohozenej na zemi,
nechával vzkaz, mi přijde nepravděpodobný, ale pro jistotu ho rozbalím. A
opravdu. Honzo, vyzvedni si doporučený dopis. Tvůj Pošťák.
je na tom
kousku papíru propiskou naškrábáno. Stavím se na bráně. Říkaj, že musím na
poštu, do města, zejtra v deset ráno. Přijdu přesně na desátou, spolu s
davem, čekám, až poštu otevřou. Chlapík řiká, že tady můj pošťák neni, že se
jmenuje Niléš (nebo tak nějak) a že za ním mám přijít k zadnímu traktu pošty
ve dvě. Strávím nějak čas mezi tím, chodím po městě a fotím, ve dvě lezu do
třídírny dopisů. Nojó, Sureš, tak se jmenuje ten pošťák,
řiká mi Niléš.
Ale ten přijde až za hodinu.
Zase jdu bloumat ulicema a za hodinu klepu
zase na nebeskou bránu. Sureš si prohlédne lísteček, zachmuří se a vystoupá
po praskajících dřevěných schodech někam mezi balíky dopisů. Za deset minut
je zpátky. Tak ho máš ve školní jídelně.
Hm ehm, odkašlu si a doufám, že
mi aspoň ten kuriózní lísteček nechají, na památku, suvenýr pro Tomáše. Ale
nevypadá to. Mohl bych si ho nechat?
zaškemrám. Ani náhodou,
trhá
chlapík lísteček na kousky, neboť to pravděpodobně je úřední dokumment. To
myslím úplně bez legrace. V zemi s velkou mírou negramotnosti je úřední
dokument skoro všechno, co je napsané. Když jsme si v Džóšimátu vyměňovali peníze u veksláka zlatníka, strčil mi
do ruky utrženej kus papíru. Napiš,
pravil lámanou angličtinou. Co?
ptám
se, něco na mě kejvnul. Tak dobře. $20 USD
píšu a tázavě se na něj koukám.
Podepiš.
Mrsknu autogram, spokojeně lísteček schovává. Zajímalo by mě, kde
indická vláda bere na armádu a na jaderný zbraně, když tu daně neplatí zdá
se nikdo. Když jsme kupovali věci na film, z projektu, potřebovali jsme
účty. Jó účet? Tak to bude dražší o třináctiprocentní daň,
řekli nám
mnohde. Někde řekli, že nám účet dát nemůžou, ale že nám daj vizitku s
podpisem, že to stačí. A prej to účetní stačilo.
Andrea s Vladem po odvyprávění tisíce takových historek dodali, že už se nerozčilují. Že si zvykli. A že zpátky v Bratislavě budou v jednání s úředníky nadáni nekonečnou trpělivostí.
Takže turistický byro, prosba k vystavení povolení ke vstupu
do Centrálního komplexu Čándígáru. Musíte si od toho udělat někde čtyři
kopie. Jestli chcete povolení i na zítra, přijďte zítra.
Kola by nám
půjčili, ale museli bychom je za hodinu vrátit. Za sto rupií. Nakonec O.
najde někde půjčovnu cyklorikšů a za patnáct rupek na den jednoho pořídí.
Chtěla jsem mu dát dvě stovky, ale říkal, že patnáct rupií je půjčovný na
den a že co si vyděláme navíc, je naše.
Patnáct rupií! Sedm korun
padesát!
Zkouším na tom jet, ale vždycky po pěti metrech do něčeho nabourám, ke smíchu shromážděnejch rikšáků. Neudržím rovný směr. Zato O. válí a první kus cesty mě veze. Lidi na nás mávaj, pokřikujou, možná poprvý v životě viděj řídit ženskou a bělošku k tomu. Tu a tam někdo jede na motorce nebo v autě paralelně s náma a snaží se konverzovat.
Central Complex. Připomínám, že to jsou stavby od Le
Corbusiera, vlastně všechny tři státní moci pokopě -- zákonodárná (The
Assembly), výkonná (Secretariat) i soudní (High Court) v jednom zeleným
areálu. Soud je rozesmátý psychedelický úlet připomínající možná trochu
včelín, parlament má centrální věž podobnou chladící věži jaderné elektrárny
(která architekta doopravdy inspirovala, mimo jiný i tím, že mohl postavit
ohromnej dóm bez nutnosti sloupů), a vláda vypadá jak továrna. A možná to
jsou i metafory. Je už pozdě, za chvíli se bude zavírat, do vlády nás
nechtěj pustit. Přichází rozesmátej sikhskej děda s jedním zubem. Vaše
fousy se mi líbí, mladíku,
zavolá na mě bodře. Zdá se, že je kromě vládního
úředníka i neoficiálním průvodcem. Mám radost, že konečně vidím Sikha,
kterej není chlípník, a naději, že nám o těch barákách poví něco víc, že to
je děda, architektonický nadšenec. S naším papírem se noří do nitra
Sekretariátu a že zkusí zatlačit na nadřízený. Za dvacet minut se vrací bez
papíru, že nic. Vede nás aspoň na prohlídku kolem Assembly Building, mává na
osamopalené hlídače jako na staré známé a vede nás do parku kolem budovy.
Okouzluje nás svojí dobrosrdečnou veselostí. Neustále nám požehnává a říká,
že jsme dobří lidé. Mám pro vás taky dárek. Nebojte se.
Vytahuje brožuru o
komplexu, tu dává O., mně zrcátko, sikhskej symbol péče o fousy a turban.
Jeho přízeň je neutuchající. Před náma v trávě se mrskne ohromnej had. To
jsi asi byla moc hodná, O., udělala jsi mnoho dobrých skutků, že ti ten
had neublížil.
Objímá nás. Ale začínáme být podezřívavý. Chce abychom se s
ním vyfotili, s jeho dárky, s otevřenou brožurou, se zrcátkem. Pak jdeme
dál, trávou, není to vlastně ani tak park, jako taková polodžungle, po
cestičce, začínaj záhony užitkových rostlin, kukuřice a tak, vojenské ležení
vojáků hlídačů, jeden se sprchuje z barelu, vesele na sebe s dědulou
pokřikujou, pár psů, jak kdybychom byli někde na venkově a ne v areálu
parlamentu. Nakonec vylejzáme dírou v plotě. Tak a teď vás děti vezmu do
ubytovny poslanců, můžete si udělat fotky ze střechy, je to taky od
korbisijéra
praví bodře pán s dokonalou francouzskou výslovností. I na
střeše nás pořád objímá, zvlášť O.. Poházený zpuchřelý křesla, možná ještě
původní korbáčikovský vybavení, tady na hromadách vystavený dešti. A teď
si, O., dáme dole dobrý čaj,
vyslovuje pečlivě a bodře, už nějakou dobu
nemluví na mě, jenom na O., a když se zamračím, poznamená ty taky...
samozřejmě.
V parlamentní jídelně se už na něj dívaj trochu divně. On se je
snaží ignorovat. Něco vám ukážu,
vytahuje z tašky igelitovej pytlík. Je
plnej fotek. Pasovejch. Skoro samý ženský. Několik set, možná tisíc.
Rozkládáme si je po stole, fotku za fotkou. Ze zadní strany napsáno Milému
Narandierovi ve věčnou památku vaší dobroty,
Nemohu zapomenout na naše
překrásné shledání, mnoho štěstí v životě,
a tak podobně. A opravdu, ten
nával lásky a pozornosti v člověku budí vděčnost. Ale začíná mi bejt jasný,
že onen podivnej fetišista bude chtít fotku i po nás (že nemám já, mu moc
nevadilo, O. si s povděkem vzal, musela samozřejmě něco napsat na druhou
stranu), vytahuje ještě malej bloček, ať mu O. něco napíše. Prolistovávám
stránku za stránkou, čtu, co je napsaný anglicky. Naše okouzlující setkání
na autobusovém nádraží a vaše milé dárky mně uvádějí v hlubokou vděčnost.
Nikdy na vás nezapomenu, podpis, email.
A zjišťuju, že svý turisty
nepotkává jenom tady, v Komplexu, ale na všech turisticky významných místech
v Čándígáru, dokonce i na nádraží. Stovky zápisů. Vypadá to, že má
propracovanej systém rituálů, náhlé zázračné setkání, dárek, prohlídka
turistické památky s možností fotografování, čaj, věnování fotky, zápis do
bloku i na volně ložený papír, později večeře či návštěva doma. Šacuju ho na
starýho mládence, ale tvrdí, že má ženu a dvě děti. Samozřejmě, že O. musí
napsat do bločku, jak ho má ráda, podepsat se a přidat email. Pak vytáhne
složku samostatných papírů, podá jí prázdný, ať něco napíše i na něj. O.
nakreslí obrázek. From O. to N.
píše. Napiš ty jména celý,
vyvolává to v
něm trochu nelibost, nakonec jí dává papírek s předepsaným textem.
Představuju si, že to je text na volném papíře, aby se dal dát za rám a
pověsit na stěnu. Získává snad onen podivný pán lepší mínění o sobě tím, že
si nechává psát svědectví o své dobrotě? Spáchal snad v minulosti nějaký
hřích? Čeká ho soud a bude ukazovat, že tisíc lidí o něm řeklo, jak je dobrý
člověk, tisíc podobenek žen, nikoliv nalezených na ulici, ale s osobním
věnováním? A že prej mu můžeme poslat fotky, co jsme spolu vyfotili. A
poslal vám je někdo, Narinder-ji?
ptám se. Ale jo.
Vytahuje z tašky
obálku z Koreje, na fotce, jak objímá nějakou Korejku, v jakýsi restauraci.
Zase se lepí na O., Nezapomeň O., že jakkoliv ti projevuju lásku, je to
jen čistý úmysl, protože tě mám rád a protože Bůh existuje,
říká, když se
odtáhne. Loučíme se, nasedáme do svýho rikši. Co děláte večer, děcka,
nechcete zajít na večeři?
To asi ne. Chci být dnes se svým manželem sama,
posílá ho O. do prdele, skoro utíkáme. Tak jí to dobře udělej, ať je
spokojená,
loučí se s náma první nechlípný Sikh, kterého jsem v Indii
potkal.
Druhý den má O. průjem a asi nejen to, já ne tak hroznej, tak vyrážím do Central Complexu. Konečně vystavený ono potvrzení, čtyřikrát okopírovaný. Nejdřív stepuju před budovou vlády. Kulometníci u pytlovejch zátarasů mě s papírem pustěj, malinká vrátnička na čerstvým vzduchu, kde každej musí vystát frontu, můj papír napíchnou na špičec a napíšou mi další lejstro, propustěj mě do areálu, k tý stavbě, která vypadá ve fragmentech jako Koněv. Před vchodem papír ukazuju podruhé, důkladně mě šacujou, dokonce musím i zapnout počítač, abych ukázal, že funguje a není to pekelný stroj (je!). Nebo se chtěj jenom podívat na barevný obrázky? Přidělujou mi vojáka se samopalem, můžu dovnitř. Nejdřív jdeme v přízemí do kanclu Chief security officiera nebo tak něco. Pozorně si pročte můj pas, dvakrát okopíruje papír, kterej mi dali na vrátnici. Vysvětluje, že kromě střechy nemůžu nikde fotit! To sice nemůžu, ale na zdi přímo přede mnou visí papír s kódovejma slovama pro šifrovanou komunikaci. Vyvedený jako pestrobarevný ručně malovaný obrázek stromu. Voják mě vede dál, do pátýho patra. Nemůžeme vejtahem, tak jdeme krytou rampou, která místo schodiště se klikatí nahoru celým barákem. Corbusiera začínám milovat. Hrubej beton, čtvercový okýnka, snažím se nasát každej detail. V pátým patře jdeme zase za nějakým úředníkem, tentokrát do kanclu, kterej mi ze všeho nejvíc připomíná 12 opic od Terryho Gilliama. Vůbec myslim, že Gilliamova kyberpunková estetika musí bejt hodně střižená Indií a Bombejí zvlášť. První noc v Bombeji jsem si připadal totálně jako v kyberpunku. Nepopsatelný. Tady kancl s hromadama papírů, berou si ten můj, dvakrát okopírujou a založej do šanonu. Pečlivě zase zkoumaj pas. Voják mě vede dál, můžeme jet výtahem, přeplněným vládními úředníky, ale zase v detailech, číslicích pater atd. neuvěřitelně krásný. Jsme na střeše. Odsud si můžu udělat fotku. Děkuju pěkně.
V parlamentu mě fotit nenechaj vůbec, ani neuvěřitelnou světelnou ceduli u vstupu, něco mezi Bauhausem, pixelartem a úchylnou šedesátkovou estetikou. Zase bezpečnostní prohlídka, věci musim dát do skříňky, a jde se do dómu jaderné elektrárny. VOLE! V životě jsem neviděl krásnější parlament. A že nemám fotku, ani nevím, jak přesně to popsat, nejde říct nic jinýho než “Jeďte tam!” Přítmí. Trochu světla od stropu propouští otvor “chladící věže”, v něm venitlátor s lopatkama, jinak osvětlení decentní. Všechno v hrubým betonu a kovu, místy překrytým plsťovitým kobercem, měkkým jako sametová akustika toho pohádkovýho sálu. Vylezu si k lavici, ze který obvykle asi hřímá předseda vlády. Za ní dveře, vedou do malinký místnosti, která má vchod ze dvou stran, nízkej strop, něco mezi jeskyní a jaderným bunkrem. A možná to tak i je.
Druhej den má téma člověk a stroj.
Když zalezu do univerzitní knihovny, abych našel něco o Corbusierovi, najdu jedinou knihu, Talks With Students. Je útlá, brzy budou zavírat, nechám si ji okopírovat. Chlapík kopírovač je neuvěřitelnej. Sedí na skříni vysoký zhruba jako kopírka. Ta je na kolečkách. Skočí na tu svoji skříňku, kopírku si přitáhne mezi nohy, jako kdyby to byl ševcovskej verpánek nebo kolovrat nebo nevim co, prostě to je nástroj, ne přístroj. Prolistuje knížku, spočítá stránky, nastaví počet kopií, stránky proloží prstama a vždycky mezi tím, než kopírka projede stránku, jedním z těch prstů škubne a otočí ve zlomku vteřiny na další stránku. Nejdřív lichý, pak otočí papíry a udělá stejným způsobem sudý. Naprosto bezchybně je celá knížka okopírovaná za několik minut.
Venku si kupuju kafe. Prodavač u stánku se mě ptá, jestli chci slabý nebo silný. Silný! řeknu zmoženej celodenním objížděním knihoven a dohadováním se s rikšama, kde to jako může bejt, abych do národní knihovny přijel pět minut před zavíračkou, a poslali mě do týhle univerzitní na druhej konec města... Týkhe, silný, přisvědčí prodavač. Zapnej automat Nescafé, čeká až do kelímku nateče zhruba půlka, ona kávová esence, pak kelímkem ucukne a zbytek horký vody vyteče mimo. Silný kafe.
Klokánek, 6/2007
Text vyšel v samizdatu Polenoc (PDF)
I have applied myself specifically to the problems: the
home -- town planning. Inseparable concepts. I investigated the problem
according to rules learned in school: from the inside, work outwards.
This rule, I think, is equally a law of nature and of architecture. Let
me illustrate: man (that creature always before me, his size, his senses,
his emotion) is seated at his table. His eyes rest on the objects around
him: furniture, carpet, curtains, paintings, photographs and many other
objects meaningful to him. A lamp or the sun coming through his window gives
him light. There is light and there is shadow, contrasting those extremes
which have such a powerfuil effect on our bodies and psyches: the light and
the dark. The walls of the room envelop him and his belongings. Our man gets
up, wanders around, leaves the room and goes somewhere else, no matter
where. He opens his front door and leaves his home. He is still in a house:
corridor, stairs, elevator... Now he is in the street. What is this outdoors
like? Does it repel or does it attract? Is it safe or is it dangerous? Our
man is in the street of the town and then after, in short succession, he is
autside the town and in the countryside. Not for a moment has he been free
of architecture: furniture, room, sunlight, artificial light, air,
temperature, the arrangement and function of his dwelling, the building, the
street, the urban environment, the town, the throb of the town, the
countryside with its paths, its bridges, its houses, plants and the sky,
nature. Architecture and ttown planning have affected his every move.
Architecture is implicit in every object: his table and chair, his walls and
rooms, his staircase or his elevator, his street, his town. Delightful,
commonplace or boring. Even disgust is possible. Beauty or ugliness.
Happiness or unhappines. Town planning concerned him from the moment our man
rose from his chair: the location of his house, of his neighborhood, the
view from his window as determined by town councilors, the life of the
street, the pattern of the town. You can cleeaarly see now not for a moment
could vigilance or care have been abandoned. You can see the need for this
fraternal dedication of architecture and town planning in behalf of our
"brother-man." Material needs and spiritual appetites can be satisfied by a
concerned architecture and town planning. You can see the unified purpose,
the totality of thee responsibility and the grandeur of the mission of
architecture and town planning. Many have yet to realize that at stake here
is brotherly concern for all. Architecture is a mission demanding
dedication of its servants, dedication to the dwelling (for a dwelling
shelters work, posssessions, institutions, and the thoughts of man, as
well). Architecture is an act of love, not a stage set.”
Le Corbusier: Talks with Students (The Orion Press, New York,
translated by Pierre Chase, 1961)