Ticho

A zase bylo ticho. Rozlehlo se po místnosti a já věděl, že musím něco říct. Cokoliv, jenom aby řeč nezamrzla. Aby se neukázalo, že my dva si vlastně nemáme absolutně co říct. Aby nikdo z nás nepoznal, že jsme se vlastně setkali náhodou a nepotřebujeme vzájemnou komunikaci. Řeč se oklepala zimou, přešlápla z nohy na nohu a zaťukala mi na rameno.

"No jo, jojojojo tak jo..."

"Tak tak..."

"Hm, tak perfektní!"

"Boží!"

"Jo."

"No jo, no."

"Tak já už budu muset!"

"Měj se, rád jsem tě poznal."

"Jo, já tebe taky!"

Promrzlá řeč upadla na zem a roztříštila se na tisíce kousíčků. Zase další člověk, se kterým si nemám co říct. Ach jo. Jo jo.

Kdosi mi poradil, že pokud se chci něco skutečně zajímavého dozvědět, mám v okamžiku, kdy řeč klepe kosu (pro svou vlastní Smrtku?), vložit místo prázdných frází pět sekund ticha a upřeně se na toho druhého dívat.

Zabralo to! Lidé začali mluvit i o tom, o čem původně nechtěli! Mnoho rozhovorů, dříve nejspíše odsouzených k rychlé smrti vyčerpáním (tématu) se rozvinulo do fascinujících podob. Pokud jsem někomu skočil do řeči, či ho nepustil ke slovu, měl během pěti sekund dost času na to, aby se vzpamatoval a znovu si utřídil myšlenky. A pokud člověk, se kterým jsem mluvil, téma vyčerpal, dostal se do společensky nepřípustné situace trapného mlčení. A začal tedy cosi říkat. Cosi, co původně sdělit nechtěl. To jsou věci! Povídejte!

Vždycky jsem si myslel, že novináři, lidé vládnoucí převážně řečí, budou lidé extrémně hovorní. Zdá se mi však, že (většinou) spíše víc mlčí, než aby jen mluvii a mluvili. Mlčí a naslouchají ostatním.

A co profesionální řečníci? Učitelé? Politici?

Zkuste si to! Navrhuji nám všem (vyjma rozhlasových moderátorů a letištních navigátorů) minutu ticha za zabité hovory.

Honza Šípek, 11. 3.1999, 23:52:49

Zpátky na článečky...

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek