České ąkolství se uľ nemá kam dál rozkládat

Hynek Hanke, Britské listy, 22. 12. 2003

Hodně se dnes mluví o platech učitelů, o tom, ľe ąkoly jsou v kritické situaci a hrozí jejich úplný rozklad. Nesmysl. Střední a vyąąí základní ąkolství se ze současného stavu jiľ nemá kam rozkládat. Nevím, jestli to někdy bylo lepąí, ale v současnosti je to beztvará ubíjející masa, která utlumí i tu sebevětąí chu» se něčemu naučit a něco se dozvědět. Ačkoliv to zní drsně, jako student jsem přesvědčen, ľe účinnost dneąního ąkolství je téměř nulová a jiľ ani není moc kam klesat.

,,Pamatuji si, jaké to bylo, kdyľ jsem jeątě jako student navątívil některou z jeho [Richarda Feynmana] přednáąek. Stával tam vpředu, usmíval se na nás na vąechny, jak jsme postupně vcházeli, a prsty vyklepával na stůl nějaký sloľitý rytmus. Kdyľ se i opozdilci usadili, vzal si kousek křídy a začal s ní rychle točit mezi prsty tak zručně, jak profesionální hráč míchá kartami pokru. A pořád se usmíval, jakoby nějakému skrytému ľertu. A pak -- pořád s úsměvem -- nám začal vykládat o fyzice, svých diagramech a rovnicích a tak nám pomáhal sdílet své porozumění. Nebyl to ľádný skrytý vtip, co vykouzlilo ten úsměv na jeho tváři a jiskru v jeho očích. Byla to fyzika. Radost z fyziky! A ta radost byla nakaľlivá. My, kdo jsme se tehdy nakazili, jsme měli ątěstí.''

Albert R. Hibbs, Laboratoř tryskových motorů, Caltech

Kdyľ jde prvňák do ąkoly, větąinou se tam těąí. Chce se naučit spoustu nových věcí, poznat chytré lidi, pochopit moc jevů, které zatím nechápe. Kdyľ potom jako maturant ąkolu opouątí, nic ho nezajímá, příhláąku na vysokou ąkolu si podal tam, kam jdou ostatní, kde tuąí peníze nebo kam ho poslali rodiče. Jiľ se nechce učit, k smrti ho to nudí, chce to uľ rychle dostudovat, dostat diplom, a uľ s tím konečně seknout. Ne vąichni, samozřejmě, ale větąina ano. A neříkejte, ľe ne. Já jsem v maturitním ročníku, v třídě, která je na tom gymnáziu vyhláąená jako nejlepąí, a vidím to kolem sebe.

Nikoho nic nezajímá, kaľdý si to tam jen odsedí, doma přemůľe odpor a nabifluje se na písemku, zase si to odsedí, zase se nabifluje a tak pořád dál. Kdyľ těm pár lidem, co je baví fyzika, řeknu, ľe na matfyzu jsou nějaké přenáąky, jestli by neąli se mnou, nepůjdou. Kdyľ jim nabídu půjčit nějakou učebnici něčeho, co jsme jeątě nedělali, odmítnou. Kdyľ jim řeknu: ,,Uděláme si seminář a budem si sami navzájem přednáąet,'' nepřijdou. Kdyľ zajdu za člověkem, co se zajímá o biologii, a zeptám se na něco jednoduchého z biologie, neví, to se ve ąkole nedělalo. Jiná dívka jde na V© studovat ekonomii, ale nikdy si o ní nic nepřečetla. Vlastně ani neví, co se to jde učit. A pořád ta straąná apatie. Nikde nic nehledat, nic nečíst, jen si to odsedět, vrátit se domů, koukat na televizi a zabíjet čas. A nesnaľte se přít o to, ľe to tak není, já to vidím kolem sebe kaľdý den.

Vím jistě jednu věc, ľe lidé takoví ze své přirozenosti nejsou. Ti ąestiletí prvňáčci se opravdu chtějí učit. Mladí ľáci se chtějí naučit s počítačem. Spousta dětí zajímají otázky z fyziky. Proč tohle nebo tamto? Jak je to moľné? Jak se to děje? A nezkouąejte se o tom hádat, viděl jsem to kolem sebe a taky jsem byl takový.

Co je to sakra s těmi lidmi, ľe je nejdřív fyzika, počítače, čtení, dějiny, matematika a spousta daląích předmětů baví, ale později je začnou nenávidět? Co to je za sílu, co z člověka udělá takovouto nemyslící chodící mumii? Kdy se to děje, kde je ta hranice? Bohuľel je evidentní, ľe tato změna se odehrává ve ąkole. Méně na té základní, hlavně pak na střední. Vidím to kolem sebe, je to proces.

Začněme třeba učitelským sborem. Je to taková divná seąlost lidí, kteří ąli učit proto, ľe si netroufli v daném oboru opravdu dělat, ne proto, ľe by učit chtěli, důchodců, kteří vykládají uľ čtyřicet let zpaměti ty samé nesmysly, idiotů, kteří se cítí jako ti nejdůleľitějąí lidé na světě a dávají to vąem znát, neschopných hlupáků, které uľ chtěli dávno vyhodit, ale neudělali to proto, ľe nebylo koho přijmout místo nich. A pak je tam také Pan Učitel, kterého učení baví a dělá studentům semináře a je ą»astný, kdyľ mu na ně přijde aspoň jeden člověk, a ví, co se v jeho oboru děje a usmívá se, kdyľ mluví. Ale co on zmůľe proti zbytku té neforemné masy? Je to jako kdyľ člověka kaľdé ráno přejede náklaďák, načeľ přijde doktor, který mu obváľe prst. A nesnaľte se mi oponovat, já ty lidi kolem sebe vidím kaľdý den chodit po chodbách v tom výborném (tabulkově) praľském gymnáziu.

,,Vlastně je to docela absurdní divadelní scéna: člověk v přední části jeviątě se zoufalým způsobem snaľí upoutat pozornost znuděných diváků. Kdyľ se mu to nepodaří, naątve se a potrestá diváky -- má na to právo. A pokud se diváci nudí, či si chtějí vyměnit několik názorů, ąlehne po nich dlouhým bičem svého jazyka a poľádá je, aby zopakovali přesně několik posledních odstavců jeho nadrilovaného scénáře. ©li byste do takového divadla? Vydrľeli byste v něm sedět ąest hodin? Nechat se ovládat egoisty a nedozvědět se téměř nic, co by mohlo být zajímavé nebo potřebné? Co by s vámi udělalo jedno posezení v takovém divadle? Co by s vámi udělalo devět či třináct let takovéto kaľdodennosti? Ptáte se jeątě, kde se v lidech bere nechu» k iniciativě? Proč se chovají jako stádo a větąinou zůstanou raději sedět doma před televizí, neľ aby vyrazili dotknout se ľivé kultury, skutečného ľivota? Aby hledali pravdu? Aby něco vytvořili, ne pouze konzumovali? Aby se zajímali o to, kde ľijí a co se kolem nich děje?''

Honza ©ípek, A odkud budete dováľet... NÁS?

A pak jsou tu také učebnice. Například učebnice fyziky. Příklady, kde pořád tupě dosazujete do nějakých pitomých vzorečků, aniľ byste čemukoliv opravdu rozuměli. Nesmyslná cvičení s auty, co se pohybují několik tisíc kilometrů za hodinu, zatáčkami s náklonem čtyřiceti stupňů, částicemi, které se srazí rychlostí blízkou rychlosti světla a zůstanou nehybně stát. Pořád ty samé nesmysly, které vaąe výpočty dokonale izolují od jakýchkoliv souvislostí s reálnou přírodou. Chybná odvození vzorců ,,protoľe takto to je pěkně didakticky názorné'' a tvrzení, o kterých bylo jiľ dříve prokázáno, ľe neplatí, ale váą učitel ani autor knihy to neví. A tak posloucháte, kdo měl písemku za jedna, a jdete k němu a zeptáte se ho na nějakou jednoduchou otázku, kterou předtím v písemce zodpověděl, jen troąku jinak, abyste zjistili, jestli tomu vůbec aspoň troąku rozumí, a zjistíte, ľe nerozumí. Opravdu to tak je, vidím to kolem sebe, a neříkejte, ľe to tak je v zájmu didaktického zjednoduąení a daląích blábolů nutné, protoľe já viděl i dobré učebnice.

Mohl jsem mluvit o jakémkoliv předmětu, ale mluvil jsem o fyzice, protoľe té rozumím. V mnoha ostatních předmětech jsem úplně bezbranný.

A taky jsou tu předměty, které nedávají smysl, nebo se v nich učí něco úplně jiného, neľ jak se jmenují. Kdyľ se zeptáte, k čemu to je dobré, nebo co vám to pomůľe pochopit, dostanete odpověď, ľe ,,to budete potřebovat k maturitě.'' Tak ubohé. Ona to taky neví, nikdo to neví. Ale učitel s tím nebude nic dělat, osnovy jsou z ministerstva. A učitelé proąli stejným zoufalým systémem, který je vychoval ke stejné absolutní pasivitě. Proč by se měli zajímat, proč by to měli někde řeąit. Hlavně to odvykládat, opravit písemky a jít domů koukat na televizi.

Ani učitelé se nechtějí nic dozvědět, pořád jenom dokolečka pasivně melou to samé. To, co vykládali před rokem, před dvěma, před deseti lety, před dvaceti lety. Slovo od slova. Nebo, v horąím případě, prostě předčítají učebnici. A studenti si dělají zápisky. Kaľdý rok třicet ručně přepsaných kopií té samé učebnice. Boľe.

A pak je tu lidská omezenost. Na střední ąkole nikdy nic neuslyąíte do konce, protoľe se ti učitelé bojí, ľe by tomu nerozumněli. Na biologii vľdycky nějak začnete, snaľíte se pochopit nějaký děj a kdyľ uľ zbývá jen pár kousků mozaiky, tak učitelka najednou řekne, ľe tohle do biologie uľ nepatří, ľe to vám poví v chemii. Jak nepatří? Co to je za blábol? Já studuji přírodu, je mi jedno jestli biologii nebo chemii nebo hkljlkogii. Chci to pochopit, ale kdyľ mi neřekne ten kousek, tak nevím zase vůbec nic. K čemu mi to pak je? A já vím, čím to je. Ta učitelka to slyąela na ąkole v rámci biologie, pak to slyąela na univerzitě, tam uľ studovala jenom biologii. Nikdy jí nenapadlo, ľe to spolu souvisí a ľe vąechny vědy studují přírodu, tutéľ přírodu, a ľe není moľné izolovat se v jedné z nich. A tak kolikrát vůbec nerozumím, protoľe tomu ani rozumět nelze. Kdyľ vykládá, ľe tam ten elektron v té fotosyntéze vyletí nahoru, protoľe do něj vrazí foton, a potom zase po parabole gravitací padá někam dolů, je těľké pochopit, ľe tím myslí excitovaný stav elektronu. Sama neví, co ten diagram ve skutečnosti znamená. A tak je to se vąím, nechci se pořád obouvat do jedné konkrétní učitelky.

Víte, já bych se chtěl z tohohle obludného systému vymanit. Být jiný, zajímat se, sám se naučit spoustu věcí, pořád se ptát a chtít pochopit. Ale dobře vím, ľe to nezvládnu. Dokud nebudou dobří rozumní učitelé, nikdo to nezvládne. Ano, částečně, samozřejmě, ale společnost bude vľdy stejně pořád jen snůąka tupých blbců, které nic nezajímá. A já budu jedním z těch tupých blbců.

Není to tak dávno, co jsme měli laborky z fyziky na nějaké hloupé nezajímavé téma (vąechny laborky jsou na hloupá nezajímavá témata a ze zkuąenosti vím, ľe to tak být nemusí). Něco se zrcadly. Měli jsme směrovou lampu se stínítkem ve tvaru písmene K a to jsme pak hledali na zrcadle. Zrcadlo byl takový stojánek s černou destičkou nahoře a na jedné straně té destičky bylo vypouklé zrcadlo a na druhé obyčejné. Prostě aby se uąetřily stojánky, tak dali na jeden dvě zrcadla, kaľdé z jiné strany neprůhledné destičky. Takľe jsme měli tu naąi sestavu a chtěli chytit obraz na to obyčejné zrcadlo, jenľe v jedné chvíli jsme náhodou zjistili, ľe obraz není vidět na tom naąem zrcadle, ale na tom druhém, které bylo od zdroje odvráceno pryč a dělila jej od něj neprůhledná překáľka! To bylo absurdní!

Asi čekáte, ľe to bude mít nějakou zajímavou pointu jak jsme to s učitelkou prozkoumali a zjistili, jaká bizardní schoda okolností zapříčinila tak zvláątní úkaz (odraz od okna?, vnitřní dvojodraz v místě, kde byla zrcadla uchycena a černá destička byla přeruąena?), ale ne. Chvilku jsme na to koukali, pak zazvonilo a já to nechal být. Prostě jsem se ani nepokusil s tím pootočit a podívat se, co se děje, nějak se zajímat, čím to je. Za celá ta dlouhá léta praktik jsme naąli první zajímavou věc. Jenľe já jsem to nechal být, uklidil to zpět do krabice a odeąel jsem. Aľ později jsem si to uvědomil. Děsí mne ta obrovská otupělost, ke které mě ve ąkole přivedli. A neříkejte mi, ľe to tak není, protoľe já mám rád přírodu a mám rád zajímavé hádanky a já tam opravdu byl a opravdu jsem odeąel.

©kolství nepotřebuje sloľité reformy, novou techniku, 30 nových počítačů do kaľdé ąkoly, nové výukové metody. ©kolství potřebuje rozumné lidi.

A jestli je naąe ąkola reprezentativní příklad? Pravděpodobně ne, jak říkám, jsem na gymnáziu, na dobrém gymnáziu, a ve třídě, o které se pořád říká, ľe je na tom gymnáziu nejlepąí. Pravděpodobně je to jinde jeątě daleko horąí.

,,Stával tam vpředu, usmíval se na nás na vąechny, jak jsme postupně vcházeli, a prsty vyklepával na stůl nějaký sloľitý rytmus. Kdyľ se i opozdilci usadili, vzal si kousek křídy a začal s ní rychle točit mezi prsty tak zručně, jak profesionální hráč míchá kartami pokru. A pořád se usmíval, jakoby nějakému skrytému ľertu. A pak -- pořád s úsměvem -- nám začal vykládat o fyzice, svých diagramech a rovnicích a tak nám pomáhal sdílet své porozumění. Nebyl to ľádný skrytý vtip, co vykouzlilo ten úsměv na jeho tváři a jiskru v jeho očích. Byla to fyzika. Radost z fyziky! A ta radost byla nakaľlivá. My, kdo jsme se tehdy nakazili, jsme měli ątěstí,'' zní mi pořád v uąích citát Alberta R. Hibbse z Laboratoře tryskových motorů na Kalifornské technické univerzitě. A říkám si:

Zoufale potřebujeme dobré učitele...

Co vy na to? Debata