Najdem si místo...

A zase jsem vystoupil na zastávce Samopše a po kolejích (jak jinak chodí rebelové?) rytmicky cupital k místům, na která mám tak kontraverzní vzpomínky. Chata číslo čtyři. Kde to... To snad ne! Ta samá fuckin chatka. Ještě, že né ten samý pokoj.

Snažím si vybavit své vzpomínky. Vypadají tak neskutečně, jakoby z jiného světa. Jako by se udály na jiném místě (Mefistoteles namítá, že vzhledem k jakémukoliv jinému bodu mimo Zemi to JE jiné místo, ale házím po něm botu a píšu dál). Tady to bylo. Támhle odtud nás přišel vyšokovat Vlasíno. Tady, jak běží ten malej kluk, řádil Zambo, nevědoucí, že mi víme. Támhle se válel po stole. Támhle... Všechno to vypadá jinak. Otylí tatíčkové pijí svá pivka, otylé matinky se nudí na pražícím sluníčku a děti vesele pobíhají. Jsou přece prázdniny. Mírně mi to připomíná rodinu Homolkovic. Stejná šedivá nuda, stejné uniformní ksichty. Nikdo ani o kousek nevyčnívá z řady. Sázava.

A zase lezu tou úzkou cestičkou. Jako v noci. Nejprve plní energie a odhodlaní ke všemu, posléze zoufalí, modlíc se za ty vysmívající se ksichty. A zase asfaltka, Atom a antukové hřiště. Dvojka nedefinovatelných týpků hraje tenis.

Sázava.

Zase stojím v záhybu řeky a vybavují se mi slova písničky: najdem si místo, kde se dobře kouří... Koukám na zemi po vajglech (jako Zambo před měsícem, ale tentokrát za zcela jiným účelem), ale tráva stoupla. Všechno je jinak, všechno se změnilo. Světlo i úhel pohledu.

Prochzím lesem. Kdesi nade mnou zahouká lokálka. Sázava byla tím nejbáječnějším mísem pro všechny trampy. Nádraží v Ledečku má ještě starou atmosféru. Na zdi cedule: V zájmu čistoty se zakazuje odhazovati papírů na zem. V tuhle chvíli absolutně svobodný týpek sedá na zem a z hadrového vaku vytahuje harmoniku. Když dovedně vyloudí první tóny, celé nádraží ztichne. I já fascinovaně zírám a zaposlouchávám se do melodie, která má v tu chvíli snad větší krásu než Vangelis...

Procházím lesem po skále. Sázava odráží paprsky nažloutlého slunce a zase zahouká vlak.

Do noci před tunelem zahouká

poslední vlak co veze

opuštěný nádražáky domů spát

zhasni tu písničku a napít mi dej

v Sázavě zase prej je hromada ryb

A dokonce prý indiánský týpí se tu objevilo

bude líp...

Hvězdy. Zase nekonečné hlubiny vesmíru a hvězdná mapa vlhká večerní rosou.

Ne. Není možné žít z minulosti. S ní je možné se jen srovnat a vykročit tam někam k západu slunce.

***

A stejně. Noc. Lidé ve všech odstínech své šedi se stáhli do tepla svých chatek. Jdu na záchod, za chvíli se vrátím!

Je mlha, drobně mrholí. Atmosféra, jako předtím... Kdy vlastně? Není to ani měsíc. Že by atmosféru místa nevytvářelo místo samo, ale lidé, kteří ho obývají? Alespoň na chvíli.

Asfaltka, kroky.

Vidíš je?

Ne.

Půjdem ještě do lesa,, jdou asi bez baterek, když si představím ten útes...

S tebou jít do lesa?

Neblbni, to byla jenom legrace...

Kroky zpátky.

Máte něco?

Ne, Pepa se bál.

Chtěl bych jít až do Sázavy... Chceš jít s náma?

Jo, počkejte...

Moment, já jdu taky, paní učitelko, můžu.

Jistě.

Samozřejmý hlas, pár cigaret podávaných vzduchem.

Odhodlání, skomírající baterka. Kroky. Asfaltka.

Jsem zas zpátky. Mlha pomalu klesá na řeku. Co skončilo, co začne?

Klokánek, Sedliště, pondělí 15. července 1997, půl dvanáctý, klávesy otřískaného notebooku, planeta Země, Gaia

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek