ZÁVISLOSTI, KONZUM A JÁ

Honza Šípek

Když hodíte řeč s feťákem, co hučí v háčku a budete se ho snažit přesvědčit, že bez drog je svět lepší, vysměje se vám asi s tím, ať mu ho ukážete. DROGY jsou lepší. Dávají vám barevný svět, plný smíchu, hudby, báječného porozumění a citlivosti. Když ho potkáte za půl roku, bude možná škemrat, abyste mu proboha pomohli udělat něco s tím strašným absťákem. Možná taky ne. Jenže ta otázka, zda je náš BÁJEČNÝ svět skutečně lepší, ve mně pořád zůstává… Přijde mi ubohý žít tak, jak většina lidí žije. Měl bych fetovat?

Vezmeme to od začátku. Za začátek budeme považovat narození. Fascinující svět nekonečných možností se před námi otvírá. Je tak krásný, až se z toho chce brečet. Řvát. Křičet. Tolik nových věcí, zážitků, tohlecto vypadá jako živé… tohle je dobré… krásné… tohle jsou barvy… tohle zvuky… tohle… …prořvané dny a noci…

Kojenec vyrostl v dítě. Stále poznává svět, mírně překvapené, usměvavé. A pořád upatlané od barev. Maluje saharu, domeček u potoka, automobilové závody dokonce ilustrovalo i knížku…

A pak přichází do školy. Do cizího světa, kde se už tetě nesmí říkat teta, ale soudružka (za pár měsíců – píše se září 1989 – zase paní) učitelka a kde se maluje jenom to, co se po dětech chce – scény s draky (kde pouštět draky, když mezi šedými paneláky skoro nefouká vítr), požárníky hrdině hasící hořící harampádí ve sklepě (znají děti vůbec oheň odjinud než z cigaret svých rodičů?), zvířata (nejbližší zvíře je sousedova andulka)… Výtvarná výchova se mi stává postrachem. Za nápady (odtržení od uniformity) padají čtyřky a pětky, rodiče jsou zváni do školy…Možná bych i něco namaloval, kdyby mi někdo řekl jak…

Na betonovém plácku obklopeném zrezivělým drátěným plotem se schází parta kluků… Co dělat na sídlišti? Petr vypráví neuvěřitelné historky, které se nikdy nemohly stát, ale přesto mu všichni naslouchají s téměř posvátným obdivem. Támhle je šachta, ve které se schovávaj maličký zelený ufounci, támhle má naše kráva třídní úča schovaný ty klíče, které krade svým žákům (Petrovi už dvoje). Petr je středem pozornosti. Všichni čteme foglarovky, režim se už zhroutil.

Chuť prosadit se, dojít uznání, pozornosti. Otvírám foglarovku Chata v Jezerní kotlině, vydání z roku 1969, na stránce 57.

„Boj je započat! Třeste se oba, až naše bratrstvo najde k vám cestu. Bude to už brzo! Brzo! Tarantule."

Neumělá kresba ohyzdného pavouka doplňovala jako němá výhružka podivný a nevysvětlitelný vzkaz. V pravém rohu bylo ještě razítkem, z linolea vyřezaným, natištěno velké písmeno T.

To bylo to pravé! Vyřezal jsem si z linolea razítko s velkým T, nakreslit tužkou neumělého ohavného pavouka nebyl problém.

„Tarantule je proti vám! Tarantule." První záhadný dopis, který kluky na školním pánském záchodku (jediné místo, kde učitelky nehlídkovaly tak často) doslova šokoval. Následovalo několik dalších, vybavuju si je do posledních podrobností.

Na světě byl příběh, který změnil celý můj život. Vyprávěl jsem ho každému, stále jej rozvíjel do neuvěřitelných detailů, nakonec sepsal a asi čtyřikrát přepsal. Mimozemské únosy, temné podzemí, tajemné postavy, starty raketoplánů, vesmírné katastrofy, to bylo něco pro klukovskou obrazotvornost!

Začal jsem vydávat časopis Třesky plesky, psát do okresních novin, potom do časopisu Excalibur, Score, založil disketový magazín…

Budík zapískal v pět ráno. Vstávám a zapínám počítač. Nadšenecky tepu do kláves, prožívám život hrdinů svého příběhu, směju se až se válím na zemi, bojím se o jejich budoucnost. Mezi prvním ranním čajem a snídaní stahuju z Internetu poštu, předělávám svoje WWW stránky o ekologii, záhadách, sci-fi, psychologii a hackerech. Hryžu si nehty dlouhých prstů, cítím v sobě energii, kropím poznámkový blok sprškou čerstvých nápadů. Je mi naprosto skvěle, směju se a smějou se všichni kolem mě. Líbí se mi tehle život. Je v něm docela legrace, občas vám někdo řekne jaxte neschopní budižkničemové (zamrzí), občas vám někdo uznale poklepe na rameno (potěší).

Pak ale přichází několik osudových zlomů. Všechno se hroutí. Přicházím ze školy, sesunu se do křesla a pouštím televizi. Zírám na připitomělé týví seriály a brutální filmy s otevřenou pusou, občas něco sním, občas se líně odloudám k záchodu, jdu spát pozdě v noci, vstávám v půl osmý, jdu do školy… Dál a dál, den za dnem………

TOHLE je život na hovno. Občas mě někdo totálně zpraží, mám chuť zmizet, ztratit se z očí všech těch debilů, co mi chtěj jenom ublížit. V totální depresi píšu smutný básničky, pak toho ale nechám, válím se, bez cíle se toulám ulicema a málem se stávám feťákem. Cítím se divně mezi tisíci podobnejch trosek.

Pak zase vykročím do života. Dostávám se mezi ty správný lidi, celý noci nemůžu nadšením spát, hryžu si prsty… A zase po mě šlehá konzum… A zase se hroutím…

Nakonec tady vznikla zvláští postavička rebela. Nadšenej, ale už ne naivní. Všechny ty hajzly, co mu ztěžovali život dokáže poslat do patřičných míst, bez ohledu na to, zda to bude mít nějaké následky. Překládá do češtiny rebelské textíky hackera Mentora. Na druhou stranu ale dokáže soucítit s někým, komu někdo ublížil, malovat jemné obrazy, hrát love songy, zírat na západy slunce… Člověku může ublížit tisíc a jedna věc. Když je někdo citlivější, musel by se dřív nebo pozděj zhroutit. V pondělí odvezli spolužačku, co měla dost síly na tom, aby změnila svět, do blázince… včera zmlátili mýho kámoše… večer mě před redakcí chytli dva hajzlové, bůhví co chtěli… třeba mě chtěli zabít pro čtyři stovky… v úterý starej kámoš zneužil mý důvěry, aby mě zase odvrhl…

Možná jsem cynik, když se z toho všeho odmítám sesypat. Asi jsem, když si říkám, HLAVNĚ ŽE NENÍ NUDA.

Možná jsem zločinec, když ubližuju všem těm zkurvenejm hajzlům, co ubližujou bezbranejm. Asi jsem, když zneužívám telefonů a počítačových sítí .

Možná jsem dobrej, když pronikám do hloubky hackerské subkultury, tykám si s největšími binárními esy a píšu o tom divoké reportáže. Asi jsem, když to říkaj.

Možná jsem hajzl, když kašlu na to, co budovali naši předkové. Asi jsem, když nechci krást, zabíjet a ničit celé národy ve jménu míru, omezovat lidi a zakazovat jim patlat barvy tam, kam chtějí oni.

Možná jsem naivní, když si myslím, že tohle někoho zajímá. Asi jsem, když k tomu všemu věřím na pravdu, na upřímnost a v lidi.

Přijde mi to lepší než fetovat.

Zpátky na článečky...

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek