Ach jo
aneb
bloudíme po televizi

Vždycky jsem nesnášel stupidní televizní soutěže. Byly časy, kdy jsem se na ně díval pravidelně a s chutí. Tehdy jsem se nudil. Ne že bych se nudit chtěl, nebo se nudil rád... Prostě jsem se nudil. Furt ty samý anonymní xichty "soutěžících", furt stejný moderátoři s trapnejma hláškama, stejný vítězství, jednou zvítězí ten komu jsem fandil (televizně zajímavý typ), jednou zvítězí ten, komu jsem nefandil (nevýrazný typ). Příště stejně jako dnes, přespříště snad opačně - naděje na jakési zpestření. Nikdy jsem neviděl týví soutěž Bludiště. Tedy nikdy předtím, než mi ve škole oznámili, že v ní budu reprezentovat náš skvělý gymplík.

Vystupovat v NEJHORŠÍM médiu současné doby?! Vstoupit do toho, co jsem vždycky nesnášel? Bránil jsem se, ale nikomu jinému bohužel u nás "chodící encyklopedie" neříkají. Stejně jsem věděl, že tomu neuniknu a tak jsem to bral jako pořádnou příležitost k těžký legraci. Ono na tom něco je, zkusit si to hezky zevnitř, podívat se, jak to funguje, jak to chodí, beztrestně nahlédnout do zákulisí... Jenže aby tam mohlo nahlídnout pár dalších lidí, musel jsem tam bejt já a "nějaká dívka z kvarty", která se mnou měla tvořit soutěžní pár.

V sobotu jsem povinně vstával v deset (ráno - bohužel) a sledoval jakýsi díl Bludiště. Musím říct, že to nevypadalo špatně. Intro dělaný nejspíš v Softimagi (=kvalita), pořádně ulítlý, perfektní počítačová grafika. Moderátor nebyl dětský (Horký, Jančařík a spol.) ani kretén (Rosák, Šíp, Novotný...), byl oblečený do černého, frístajlový, uvolněný. Studio vypadalo postmoderně a ne moc blbě, trochu mystickej rozjezd... Úkolem soutěžících je probíhat počítačovým bludištěm pomocí joysticků, odpovídat na primitivní otázky a dolňovat slova do jakési tabulky, která vyzerala jako křížovka. Soutěží dvojice z různých škol, každá má sebou mnogo dalších spolužáků, kteří je velebí a oslavují z pyramidovitého hlediště.

A co víc - je to rychlý a má to spád. "Hezké dopoledne... těšíme se zase u dalšího Bludiště." A celkem dobrý střihy, compefekty... Né zas tak špatný.

V pondělí jsem byl třídní vyslechnut, zda jsem trénoval o víkendu s joystickem v ruce a ve středu ráno jsem už stepoval se spolužáky na nádraží v Nymburce, abychom se odebrali do Poděbrad a odtud do Ostravy televizním autobáčem. Nejdřív klasický nervózní vtípky, pár profesorů občas prohodilo cosi jako "Tak teda hodně štěstí!", čekali jsme ještě na nějakého opozdilce (novell login: jbcerna - sorry, profesionalni deformace). Nalada se zvedla v okamžiku, kdy ve škole zazvonilo a začínaly dvě hodiny nesnesitelné fyziky s upřímně nenáviděnou profesorkou Molinariovou (zdravím, pokud zrovna čtete!). Hlášky typu "No hlavně, že jsme unikly tý fyzice!", "Máš pravdu, ještě že nemáme fyziku!", "Nejlepší je, že nemáme fýzu!" přerušovaly zprvu jen okamžiky ticha vynucené fanoušky fotbalu, hokeje, či čeho, jelikož v čété autobáčovým rádiju dávali přenos z ňákýho moc moc důležitýho zápasu. Jo, už vím, Nagano, ale to ještě nikdo netušil, že ty *** machři dostanou zlatou...

Cesta až do Jičína probíhala celkem klidně. Stávala se nekonečnou a to oddalovalo ten okamžik, kdy budu stát před týví kamerama a budu muset odpovídat na nějaký otázky, projíždět bludištěm a podobně. V Jičíně poloprázdný autobus zastavil a nahrnula se do něj banda dalších lidí. Naši soupeři! Byli jsme v rozpacích, nevěděli jsme, co si o nich myslet. Nevypadali nebezpečně. Ale ani se nedali podcenit. Byli naprosto normální. Zatímco kluci z obou měst se na sebe dívali s nadhledem, holky se sešly ve frontě před záchodem a klábosily nejspíš o posledním čísle brávička. Vlastně je jedno o čem - hlavně že ženská ukecanost překonala komunikační napětí.

Jízda se opět stávala nekonečnou. To mi vyhovovalo, a moc dopředu jsem raději nemyslel. Jenže po mnoha hodinách sezení a zírání ven prostě logicky muse přijít ten okamžik, kdy se budeme muset zvednout a vylézt ven do studeného počasí. Vjíždíme do Ostravy. Město je to teda maximálně odporný. Baráky z panelů šedivější než u nás, pomalované navíc pseudoabstraktníma tvarama komunistického "umění", bledí lidé s prázdnými tvářemi, stojící po stovkách na zastávkách, všechno ušmudlané a špinavé... Objevily se i těžební věže, složitá tovární monstra z rezavějícího kovu... ekologičtěji založení jedinci v zadní části autobusu (tvůrci Zeleného klidu ;) začínají naříkat a být v jemné depresi... Sakra, to to rychle uteklo, autobáč zabočuje do Dvořákovy ulice a zastavuje před naleštěnou pixlou ČT Ostrava. No jo, musíme ven. Chvíli čekáme na vrátnici a pak se nás ujímá produkční. Vede nás dlouhou úzkou chodbou. "Nechcete se na něco zeptat?" ptá se všech. Nikdo se na nic nechce zeptat. "Divný, většinou je první otázka, kde jsou záchody..." řekne produkční a vpouští nás do miniaturních šaten. Ještě větší tlačenka než u nás na gymplu před skříňkama. Na chodbičce se seznamuju s Lenkou, se kterou budeme dneska soutěžit. Jsme těžce v pohodě, ona zvládne hudbu a sport, já zbytek, fajn, zvládáme. Naproti jsou otevřené dveře jak do jaderného krytu a do nich vede spousta kabelů, je mi jasný, že tam je studio.... Takovej kontrast mezi útulnou chdbičkou s kobercem a interkomem a těžkou montážní halou moderní zábavy.

Nejdřív ale do maskérny. Maskérka je starší žena, sama naprosto strašně nalíčená, přidává klasické klepy, jakože se soutěž asi bude muset zrušit, protože nejsou prachy na dopravu lidí, že jsme strašně hodný (v porovnání s předchozíma téhož dne) a podobné věci, které nejspíš maskérky říkají už z popisu práce. Vlevo je skrín, na kterým jsou vidět nohy našich spolužáků, kteří už sedí ve studiu.

Nojo nojo nojo už se to blíží, už vcházíme do studia a mžouráme kolem... Studio je mnohem menší, než se zdá ne obrazovce. Teda tam, kde končí scéna a čekali byste nějaký další prostor, není nic, lépe řečeno je zeď. Všude nastrčený mikrofony, vepředu dva kameramani, co jim říkají Pepík a Toník, v rohu jedna kamera na stativu bez obsluhy (není třeba obsluhy a každého člověka je škoda (chápej - škoda ho platit)), dva vysmátý počítačoví týpci za silnými stroji (běžej na entýčkách, teď už vím na jakou týví se nemám koukat), co si furt hrajou se střihama a grafickejma efektama. Přichází režisér a spouští tisíckrát naučenou řeč. Ptá se nás na jména a seznamuje nás s každým bodem scénáře. Vstaneš, půjdeš tam, Mirek (mlčící moderátor) řekne tohle, vy řeknete tamto, vezmeš si odznak a čepici. Zkoušíme jednou na nečisto, Mirek si píše pár údajů o nás (netřeba moc tlachat a jít do hloubky, práce čeká) a rozjíždí se natáčení. Představení sebe a školy... hm pohoda, téměř vybuchuju smíchy, když naši protihráči vysvětlují, že jsou z LEPAŘOVA gymnázia a titul LEPAŘOVO gymnázium jim byl čestně uznán a konečně vrácen po třiceti letech a že LEPAŘ byl jakýsi knihkupec... V prvním kole jsem ještě celkem mimo. Spíš pozoruju svět kolem sebe, než abych soutěžil. Fšude furt něco bliká, ozývaj se ňáký zvuky.... Odpovídám na pár otázek, ale jsem stále ještě nervózní... Uvědomuju si se až na konci prvního kola a hrozím se, co tady vlastně dělám... Naštěstí protihráči udělají průser a jsou nefér a nejsou diskvalifikováni prý proto, že režisér je hodnej, ale ve skutečnosti proto, že lidi chtěj vidět idylickou soutěž a né diskvalivikovaný lepařovo gymnázium s otrávenejma xichtama. No, řekněte, viděli jste někdy soutěž, kde moderátor řekne: "Bohužel, červení nehrají poctivě a jsou proto vyloučeni, teším se s vámi za týden opět nashledanou!"? Chvíli je pauza, abychom se nenapojili přímo do vysílání Reportu (smějte se, bude hůř!), realizujeme první televizní vtípek a to míchání lidí. Abyste rozuměli, v režii sedí ňáká ženská, která dbá na to, abyste měli v každém záběru čepici xiltem dozadu, když jste si ji nasadili kšiltem dozadu a podobně. Bohužel si nevšimla toho, že jsme se v hledišti skvěle promíchali, takže ve výsledném dílu soutěže se lidé záhadně přesouvaj...

První kolo podruhý. Jsem mnohem víc v pohodě, aspoň vím, co se kolem děje. Otázky jsou primitivní, znám odpoěď na většinu z nich, Lenka zvládá sport a hudební ukázky poznává už po několika úvodních tónech. Projíždění bludiště je taky v pohodě....

Druhý kolo, nejspíš vyhrajem... Zase další stupidní otázka a stupidní tajenka. Máme část vyluštění "LÁSKA HO". Naši protihráči nemají téměř nic a přesto se přihlašují a sdělují tajenku "Láska hory přenáší" dodnes nepochopím, jak na ni přišli. Dostáváme ceny útěchy a dem si sednout aspoň pořádně promícháme hlediště. Finálový kolo, dva lepařáci si to rozdávaj mezi sebou. Maximálně primitivní otázky, odnášej si všechny ceny. Jsme vyraženi z hlediště, jelikož se dotáčejí záběry, ve kterých nemáme být... Je po všem, oblíkáme se a odcházíme, jakási asistentka nás ještě buzeruje qůli nějakýmu odznaku, co se prý ztratil.... Nakonec ho nachází a nechá nás jít. Lepařáci se svejma cenama se cpou do autobusu. Všichni jim závidí a tvrdí, že jsme stejně byli lepší... Mám neutrální pocity, zase o jednu zkušenost navíc... Dodělávat mě začíná, když si lepaři začínají sborově (falešně) zpívat lidové písně.... tleskají a řvou pokaždé, když předjíždíme kamión... Nechci, aby to vypadalo, že závidím, ale chovaj se jak hovada...

Zytek cesty (asi pět hodin) prokecáme o Internetu. Jakási hlučná porouchaná hřídel mě nutí mluvit mnohem hlasitěji, drobečky v krku devastujou hlasivky...

Přijíždíme do Nymburka a rozplýváme se do jemné noci, k terá je okořeněna malými střípky hvězd.

Už nikdy, říkám si... Nikdy televize, je to strašný médium. Maximálně zkreslující. Přesto za tejden beru práci v TV... Ach jo.

Honza Šípek, (červen 1998)

Zpátky na článečky...

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek