Co chceš, bedno?

© Jan Šípek 1999

Stojím uprostřed zšeřelého panelového sídliště. Je sedm hodin večer a nikde nepotkám ani živáčka. Přestože zde bydlí tisíce lidí. Ticho jako v hrobě. Vyhnu se několika psím výkalům, stoupnu si na rozbitou lavičku na okraji betonové plochy označované jako "hřiště". Šedivé bloky panelových domů mě teď obklopují ze všech stran. Najednou se po nich přežene modrý záblesk. A další a další. Sídliště divoce, ale zároveň jaksi chladně zapulsuje modrým světlem. To jak režisér akčního filmu či šokujících zpráv nasadil dva rychlé střihy. Za okny, v té modré záři sedí zcela nehybně stovky a tisíce temných siluet. Siluet... lidí.

Televizní průmysl nabírá rozměrů nového náboženství. Má svá božstva, jejich kult, své kněze a kněžky, své chrámy a modly.

Téměř každá rodina má takovou modlu doma.

Velké množství rodin umístilo Modlu do optického středu nejdůležitější místnosti bytu či domu a vše přizpůsobilo tomu, aby se všechna pozornost mohla naplno upínat k Modle.

Hlavní liturgický obřad začíná večer, většinou před půl osmou. V domovech miliónů lidí se objevují jejich bozi a kněžstva. Přinášejí jim ty správné názory, ty správné vzorce chování, ty nejlepší nálady.

Divoce se rozesměju. Ozvěna ke mě donese můj smích smíšený se znělkou televizních novin.

Stojím sám uprostřed sídliště o tisících obyvatel. Jak to, že jenom já jediný z těch deseti tisíců lidí stojím na tomhle místě a směju se absurditě tohoto stavu? Cožpak nikoho jiného něco takového nenapadne? Dneska má holt TV Nova velmi dobrý rating.

A cože proti televizi vlastně mám?

Ovládá lidi, snižuje jejich úroveň na průměr, nutí jim umělé emoce, názory a zážitky, vychovává jejich děti a svazuje je všechny v pasivitě, tvrdím. Nutí je stále kupovat další a další zbytečné věci.

Stále více lidí v mém okolí žije "televizním" způsobem života. Celý den pracují, když se vrátí domů, sledují televizi a brzo jdou spát, aby mohli ráno vstávat do práce... Televize se stará o přísun umělých emocí. Lepší, než emoce přírodní, autentické. Ty totiž odvádějí pozornost od práce. Kvůli smrti oblíbeného seriálového hrdiny nepropláčou zaměstané divačky celý den. Nikdo nebude pořádat protestní akce či stávky kvůli rasové diskriminaci rómského chlapce z filmu. I přesto, že se lidé dotknou lásky ve filmu, prospí klidně celou noc a nebudou celý den zamilovaně hledět z okna. Emotivní reakce na smyšlenou událost v televizi jsou mnohem slabší než na reálnou událost, ale pravděpodobně v lidech na okamžik odstraňují pocit prázdnoty či samoty. A není nad nimi třeba přemýšlet, nastíněné problémy nějak řešit -- stačí přepnout kanál.

Emoce při sledování televizního programu jsou sice slabé (přestože události na obrazovce, které je vyvolávají, bývají obvykle přemrštěné), ale stále je to pro většinu lidí jednodušší, než jít ven, prožívat vlastní život, hledat svou pravdu, své štěstí. Konzumovat je přirozeně jednodušší než tvořit.

Televize pro průměrné lidi musí také nutně degradovat osoby nadané nadprůměrně. Když čtete knihu, můžete si zvolit rychlost, jakou budete text sledovat, můžete přeskakovat slova, vracet se. Když si prohlížíte obraz, opět si volíte způsob a rychlost, jakým ho budete zkoumat. Rychlost toku informací z televize v průběhu pořadu je stále přibližně stejně velká, ale vždy taková, aby informace stíhal chápat i průměrně (častěji však podprůměrně) inteligentní člověk. Člověk s vyšší inteligencí či schopností porozumění se nutně musí přizpůsobit onomu nízkému tempu. Pokud bude ve volném čase příliš přemýšlet, může se mu stát, že mu některé informace začnou unikat. Není to samozřejmě nic nového, kdybyste poslouchali přednášku o krácení zlomků pro žáky dejme tomu třetí třídy, museli byste nutně po čase projít regresí na úroveň dítěte ve třetí třídě. Samozřejmě o přednášce můžete dělat mnohem víc věcí, všímat si většího množství detailů, které televize nenabízí. Z televize nikdy nevymáčknete ani kapku podnětů navíc, než které vám tvůrce pořadu chce předložit. Přizpůsobíte se tedy pomalému toku informací a degradujete. Naučíte se, že myslet moc nemusíte, televize vám stejně dřív či později všechno předloží sama.

Televize uchvátí minimálně dva vaše smysly najednou -- zrak a sluch. Jednak diváci televize pomalu přestávají požívat smyslů ostatních a také se kontakt s televizí špatně přerušuje. Od knihy zvednete zrak a její okamžité působení skončí -- ale když odkloníte pohled od televize, dříve nebo později vás zvuk donutí se vrátit. A navíc proud informací nelze zastavit, co vám jednou unikne, už nejspíš nikdy neuvidíte. Lidé mohou mluvit téměř kdykoliv a tudíž mohou také chvíli počkat. Knihu si také můžete přečíst téměř kdykoliv. Telefonovat můžete taky někdy jindy. Ale proud informacía zážitků z televize je zcela jedinečný.

Nevypadá to vůbec špatně? Vlastně ideální médium? Nedostali jsme se ještě k ovlivňování názorů a chování lidí. A to nejen pomocí reklamy.

Vzpomínám si na pořad TV Nova Volejte řediteli, kde jakýsi stařík v dopise tvrdil, že zažil všechny režimy od První republiky a že nesouhlasí s názorem, podle kterého je všechno stále horší. "Je mi devadesát a říkám Vám -- vždycky to stálo za stejný prd," psal zhruba ten stařík. Pár let mi tahle větička ležela v hlavě a věřil jsem jí. Jenže teď se jaksi nedá ignorovat stále rostoucí nezaměstnanost, klesající ekonomiku, stále větší mezinárodní ostudu a absurdní výmysly vlády. Anebo devastaci této planety. Jaká devastace -- vždycky to stálo za prd! Podle mého názoru nejvíce na lidi působí informace podané jaksi bokem, tak, že nad nimi nestojí za to přemýšlet. Ne takové, které jsou předmětem sporu či zápletky, ale které se dodávají jaksi navíc, či v nějaké dějové odbočce. Protože i filmy a seriály ovlivňují názory a chování lidí. Pokud někdo tráví před televizí velkou část svého života, může brát i smyšlené životní situace jako zdroj svých poznatků o životě.

Nebo seriály o "obyčejném životě neobyčejných lidí". Pokud teenager stojí v před nějakým problémem a nemůže najít řešení, přijde rada ze seriálu o životě losangeleské smetánky, kde stejný problém řeší úspěšná, krásně vypadající kladná postava, jako dar z nebes.

Vidíme-li, jak (smyšlení!) mladí úspěšní lidé žijí, jak řeší své životní situace, jak vystupují, jak se chovají k ostatním, snadno podlehneme dojmu, že budeme stejně tak úspěšní, pokud se budeme chovat stejně.

Vidíme-li, že násilím se dají úspěšně řešit konflikty, budeme náchylnější k násilnému řešení konfliktů?

Tyto vzorce chování lidé pochytávají zcela automaticky, neuvědoměle a stejně tak je i aplikují, proto se brání tomu, že by je televize nějak ovlivňovala.

Dalším zdrojem ovlivňování lidí je reklama. Bylo by naivní si myslet, že se snaží pouze oznámit, že nějaký výrobek či služba existuje. Proč by stejná reklama byla vysílána mnohokrát? Opakováním se sdělovaná informace prohlubuje, zakořeňuje se stále více v lidech. Příběhem či situací, kterou představuje, se snaží lidem vnutit iluzi dokonalého štěstí, pokud budou používat právě tento jejich výrobek. Naráží na tři základní lidské potřeby -- potřebu utišení hladu, žízně a zajištění životních funkcí, potřebu pocitu bezpečí a potřebu rodiny, partnera, přátel, sociálního přijetí. Hudba, či melodie, která se lidem vryje do paměti a vytvoří asociaci k určité věci, umožňuje lepší působení a opětovné vyvolávání účinku reklamy. Například když uslyšíte "Běží liška k Táboru," co se vám vybaví? Nebo "Česká humoreska" či předehra k "Figarově svatbě?" Hudebních asociací se dá samozřejmě rafinovaným způsobem použít. Jeden zcela otřesný případ jsem slyšel asi před rokem -- v reklamě na pojišťovnu byla použita naprosto stejná hudba, která pár měsíců před tím podmalovávala velmi vysílanou reklamu na konto Bariéry. Hudba je samozřejmě navíce ještě působivější, než mluvené slovo. Již po tisíciletí je používána pro sdělení, v tomto případě pro vnucení emocí.

Současně například barevné ladění spotu má vliv na divákovy emoce. Ve většině reklam jsou všechny barevné detaily -- oblečení postav, vybavení místnosti, světla, odlesky -- účelovy sladěny do jednoho výsledného dojmu. Vliv barev na lidi je znám už po staletí.

Posledním problémem, o kterém bych se tu chtěl zmínit, je neobjektivnost televizního zpravodajství. V minutovém či půlminutovém spotu skutečně nemůžete přednést všechna důležitá fakta, nutná k tomu, aby si divák vytvořil příliš nezdeformovaný názor. Netvrdím samozřejmě, že je možné dosáhnout stoprocentní objektivity, ale novináři by se o ni měli pokoušet. V televizi to však jde (po rozhlasu?) ze všeho nejméně v důsledku malého prostoru. Na druhé straně však může přinést typy informací, které ostatní "statická" média nedodají -- úlomky z atmosféry, gesta, výrazy obličejů řečníků... Toho se ovšem opět dá využít k manipulaci, pokud jsou použity příliš jednostranné záběry. Například pokud z konfliktu policie s demonstranty jsou použity pouze záběry ze strany policie.

Velkým nebezpečím se zdá být i takzvaná entertainizace zpravodajství, čili snaha o jeho zábavnost. Tento styl přejala v poslední době například TV Nova. Každý novinář vám potvrdí, že je hrubým prohřeškem proti žurnailstické etice, pokud nejsou odděleny faktické zprávy a názory. Názorem se přitom myslí jakékoliv hodnotící výrazy. Moderátoři TV Nova zcela nepokrytě vkládají své komentáře do zpravodajských relací.

"Teď uvidíte něco otřesného..." nebo "A máme tu zase další podvody. Podvodníci si nedají pokoj a policie je na ně krátká," či "V Brazíli si klidně oslavují a my tady zatím..." Přestože se nejedná o reálné výroky, zkuste se nyní zamyslet, jak mohou ovlivnit veřejné mínění.

Nechci říct, že televize je z principu špatná. Předchozí příklady hovoří o extrémech spojených s konzumování informací podávaných televizí. Bohužel k extrémům dochází stále častěji.

Kde však brát objektivní informace, informace takové, které nás zajímají, rychlostí, jakou si přejem? Myslím, že již existuje mnoho alternativ. Jednak ty klasické -- tištěné slovo a statické obrazy -- a potom ty nové, mám na mysli především Internet. Ten umožňuje interakci s milióny lidí, nabízí nepředstavitelné množství informací z velkého množství zdrojů a nepřeberné moře názorů. Stačí se jen naučit orientovat a komunikovat.

Přes Internet vysílají dokonce již i stovky televizí, včetně televizí pro menšiny, které by se jinak nemohly uživit. Stačí si jen vybrat.

Honza Šípek

kangaroo@eldar.cz

7. 3. 1999, 23:55:29

(C) Jan Šípek 1999. Všechna práva vyhrazena. Autor nenese žádnou zodpovědnost za škody způsobené nevhodným použitím tohoto dokumentu.

Zpátky na článečky...

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek