Andrzej Wajda: Moje filmy
Před mnoha
lety jsem navštívil čtvrť panelových domů, které byly ještě
rozestavěny. Jejich uniformita mě skličovala. Později jsem viděl
ještě mnoho takových čtvrtí a vždycky jsem si říkal: To není
pouhá dekorace pro film, to je také místo neobvyklých lidských
dramat.
Bohužel jsem tenkrát nenašel žádný děj, který by mohl
takové drama přenést na plátno. O mnoho let později jsem viděl
stejnou čtvrť v Moskvě. Tam mi někdo vyprávěl příběh, který se
skutečně stal. Při natáčení na ulici se seznámil nějaký herec s
mladou kolemjdoucí ženou. Zamilovali se do sebe a o pár dní
později šel herec s mladou ženou do jejího bytu. Po jediné noci
plné krásných prožitků herec vstal, když děvče ještě spalo, a šel
si v téže čtvrti něco zařídit. Vracel se šťastný zpátky. Ale v
tom labyrintu sobě navlas podobných domů zabloudil a přes zoufalé
hledání už nenašel ty dveře, jež by mu mohly otevřít cestu do
nového života.
***
Před nějakým časem jsem pobýval v Alžíru. Jeden z tamních
filmařů mi vyprávěl o události, která podle mého názoru
představuje nedostižný ideál televizního "divadla". Stalo se to
ten den, kdy Francouzi vyklízeli Alžír a zanechali město svému
osudu. Obyvatelé proudí do ulic a dostanou se ve svém veselém
putování do budovy televize. Dokořán otevřená studia a povalující
se technické vybavení nepřipomínají tomuto množství lidí důvěrně
známý televizní přístroj. Na obrazovce monitoru se objevuje
obraz. Demonstranti poznávají své vlastní obličeje, své pohyby.
Nejdříve pobaveně, pak vzrušeně. Začínají si "hrát na televizi".
Nato si uvědomí, že obraz na monitoru mohou vidět lidé v celém
městě a možná ještě dál. Teď, když se na mě někdo dívá, musím
udělat něco zvláštního: recitovat, tančit, zpívat, přednášet,
ukázat se těm druhým... Tak začala dlouhá hra v jedné opravdu
veřejné televizi. Jako každá nespoutaná oslava skončila i tato
zásahem policie a armády. Kamery byly vypnuty, "účinkující"
rozehnáni a na důkaz toho, že televizi ovládá stát, byla studia
zapečetěna.
(Andrzej Wajda: Moje filmy. Votobia, Olomouc, 1996. Přeložila
Eva Sobotková)
debata | čítanka | klokánkova homepage
